VNITŘNÍ ROZMĚR PŮSTU NAPŘÍČ KORÁNEM, SUNNOU A PRAXÍ ZBOŽNÝCH PŘEDKŮ, DÍL 1.

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَنْ لَمْ يَدَعْ قَوْلَ الزُّورِ وَالْعَمَلَ بِهِ فَلَيْسَ لِلَّهِ حَاجَةٌ فِي أَنْ يَدَعَ طَعَامَهُ وَشَرَابَهُ

Kdokoli nezanechá falešných slov i činů podle nich, pak Alláh nemá potřebu, aby se dotyčný zdržoval svého jídla a svého pití.[1]

To znamená, že Alláh půst takového člověka nepřijme. Hadís je nutno chápat v přeneseném smyslu slova, protože Alláh nejenže nemá potřebu, aby se kdokoli kvůli Němu zříkal jídla a pití, ale On nepotřebuje vůbec nic od vůbec nikoho. Toto vysvětlení se uvádí od Ibnu l-Munzira, Ibn Hadžera a al-Menáwího. [2]

Al-Džezerí uvádí [3], že Ibnu l-'Arebí řekl: „Podle tohoto hadísu ten, kdo se dopouští takových činů, nezíská za svůj půst odměnu.“ Tedy odměna za půst nevyvažuje hřích pomlouvání, lži a klevetění. Al-Bejdáwí uvádí, že cílem půstu není půst sám, ve smyslu odpírání si jídla a pití, ale především krocení a potlačování choutek vlastního ega, aby se ego, které popouzí ke zlu, podřídilo a stalo se smířeným já. Pokud k tomuto procesu nedojde, půst není přijat.

Boží milosti zcela jistě nelze dosáhnout zanecháváním jinak dovolených věcí, jež jsou nyní dočasně zakázány půstem, pokud současně nezanecháme věcí zakázaných vždy, postíme-li se či se nepostíme – jako jsou násilí, křivdy apod.

Ibn Redžeb v této souvislosti cituje další Prorokův صلى الله عليه و سلم hadís:

رُبَّ صَائِمٍ لَيْسَ لَهُ مِنْ صِيَامِهِ إِلاَّ الْجُوعُ وَرُبَّ قَائِمٍ لَيْسَ لَهُ مِنْ قِيَامِهِ إِلاَّ السَّهَرُ

Někteří postící se ze svého půstu dostanou jen hlad a žízeň a někteří modlící se dostanou ze svých (nočních) modliteb jen bezesnou noc.[4]

Uvádí, že někteří ze selef říkávali: „Vykonat čin zbožnosti dokáže kdekdo, ale hříchy – těch zanechat dokáže jen někdo skutečně upřímný a opravdový.[5]

Dodává:

Společným jmenovatelem tohoto je princip, že akt vyhledávání blízkosti Nejvyššího Alláha zanecháváním toho, co je dovoleno, není úplný, dokud nenásleduje po vyhledávání Jeho blízkosti zanecháváním toho, co je zakázáno. Proto kdokoli koná zakázané a potom se snaží přiblížit se k Alláhu zanecháváním povolených věcí je jako ten, který se snaží přiblížit k Alláhu vykonáváním nepovinných věcí a přitom nevykonává ty povinné.[6]

Proto je v jiném sahíh hadísu řečeno:

لَيْسَ الصِّيَامُ مِنَ الْأَكْلِ وَالشُّرْبِ إِنَّمَا الصِّيَامُ مِنَ اللَّغْوِ وَالرَّفَثِ، فَإِنْ سَابَّكَ أَحَدٌ، وَجَهِلَ عَلَيْكَ فَقُلْ: إِنِّي صَائِمٌ

„(Pravý) půst není od jídla a pití, nýbrž (pravý) půst je od nepěkných, ohavných a nepotřebných řečí. Proto když tě někdo naštve, nebo se vůči tobě projeví jako ignorant, ty řekni: Věru já se postím.[7]

Ibn Hadžer al-'Askallání poznamenal:

Tedy pokud se postíte a někdo je na vás hrubý, odpovězte mu v souladu s Prorokovou صلى الله عليه و سلم Sunnou: إني صائم, إني صائم „Inní sáim, inní sáim,“ tj. „Věru já se postím, věru já se postím.[8]

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه proto řekl: „Půst neznamená, že se jen zdržuješ jídla a pití, nýbrž především to, že se zdržuješ lží, mrhání časem, nepotřebných řečí a přespřílišných přísah.[9] Od 'Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه se uvádí podobné vysvětlení. [10]

Džábir رضي الله عنه řekl: „Když se postíš, nechť se postí i tvůj sluch, tvůj zrak i tvůj jazyk od lživých a hříšných slov. Nevšímej si obtěžování ze strany tvého souseda a nechť se na tobě v den, kdy se postíš pocítí jemnost a poklid. Nechť nikdy den, kdy se postíš, nebude stejný jako den, kdy se nepostíš![11]

Abú Músá al-Medíní uvádí, že všechna tato podání odpovídají kritériím autenticity, která ustavil imám Muslim.

Aby zdůraznili obtížnosti zanechání špatných slov a činů obecně a při půstu obzvláště, zbožní předkové také hovořili: „Zanechat jídla a pití je jen ta nejsnadnější část půstu.[12]

Tedy prioritní je zanechat toho, co je vždy zakázáno a vykonávat nejprve to, co je povinností. Proto není správný půst toho, kdo koná zakázané (např. lže, podvádí atd.) a nedodržuje své povinnosti, (např. nemodlí se). Důkazem podloženosti a správnosti takového přístupu jsou slova tradovaná Abú Hurejrou رضي الله عنه od Posla Božího صلى الله عليه و سلم samotného:

مَا نَهَيْتُكُمْ عَنْهُ فَاجْتَنِبُوهُ، وَمَا أَمَرْتُكُمْ بِهِ فَأْتُوا مِنْهُ مَا اسْتَطَعْتُمْ، فَإِنَّمَا أَهْلَكَ الَّذِينَ مِنْ قَبْلِكُمْ كَثْرَةُ مَسَائِلِهِمْ وَاخْتِلَافُهُمْ عَلَى أَنْبِيَائِهِمْ

Toho, co jsem vám zakázal, se zcela zřekněte. A to, co jsem vám přikázal, konejte jak jen nejvíce můžete. Protože věru ty před vámi nezničilo nic jiného tolik, jako nadměrné vyptávání se a rozcházení se se svými proroky.[13]

Ibn Redžeb al-Hanbelí tento hadís komentoval takto:

Z toho někteří učenci vyvozují, že zákaz je přísnější, nežli příkaz, neboť zákazy nenabízejí žádnou úlevu, zatímco příkazy jsou svázány s možnostmi jedince. A toto se uvádí od imáma Ahmeda a je to podobno stanovisku některých, že skutky zbožnosti konají jak zbožní, tak i zkažení, nicméně hříchů zanechat dokáží jen skutečně opravdoví věřící.[14]

Z tohoto důvodu Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Raději bych se pouze pomodlil povinnou ranní modlitbu v mešitě, než probděl celou noc v nepovinných modlitbách.[15]

Proto šejch Ibn Báz pravil:

Kdokoli odvrhl modlitbu, toho skutky jsou pokaženy a jeho půst není přijat.[16]

V Musnedu imáma Ahmeda je zaznamenán případ dvou žen, které se postily tolik, že žízní skoro umdlévaly a když se o nich někdo zmínil Prorokovi صلى الله عليه و سلم, on to nechtěl poslouchat. Když mu byly vzpomenuty ještě jednou, předvolal si je a přikázal jim vyvolat zvracení. Když se vyzvracely do nádob, ty byly plné krve, masa a hnisu. Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

إن هاتين صامتا عما أحل الله لهما، وأفطرتا على ما حرم الله عليهما؛ جلست إحداهما إلى الأخرى، فجعلتا تأكلان في لحوم الناس

Věru ony dvě se postily a zdržovaly se toho, co jim Vznešený Alláh dovolil, avšak přerušovaly půst tím, co jim zakázal. Jedna u druhé vysedávala a jedly maso lidí (tj. pomlouvaly je).[17]

Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم také řekl:

مَا صَامَ مَنْ ظَلَ يَأْكُلُ لُومَ النَاسِ

Nepostí se, kdo nepřestane pojídat maso jiných lidí (tj. tím, že je pomlouvá).[18]

Imám Ahmed doplnil:

Postící se je ve stavu uctívání dokonce i tehdy, když spí, dokud nezačne pomlouvat.[19]

Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí v této souvislosti varoval před hříchy jazyka následovně:

Pokud by ti Alláh odňal jazyk a vrátil ti tvé srdce, potom by ti prokázal nesmírnou laskavost. Avšak pokud by ti odňal srdce a vrátil tvůj jazyk, potom věz, že by tě postihla skutečná kalamita.[20]

Hadísy o nutnosti odvrhnutí všeho zlého a hříšného vždy a obzvláště pak během půstu dokládají existenci i vnitřního rozměru půstu, který nezná nikdo, kromě Vznešeného Alláha. Právě toto je onen skutečný a opravdový půst, za který je přislíbena obrovská odměna.

Ibnu l-Kajjim pravil:

Pravý postící se je ten, jehož údy se postí od hříchu, jehož jazyk se postí od lhaní, sprostomluvy a falešných řečí, jehož břicho se postí od jídla a jehož pohlaví se postí od chlípnosti.[21]


Abú Hámid al-Ghazálí o vnitřním rozměru půstu říká:

Půst je doveden k dokonalosti následujícími šesti věcmi:

1. Klopení zraku od všeho, co je zavrženíhodné a zakázané, všeho co je zahálčivé a odlákává srdce od vzpomínání Vznešeného Alláha. Posel Boží صلى الله عليه و سلم v tomto smyslu připodobnil zakázaný pohled k Iblísově otrávenému šípu. Kdo ho ze strachu před Alláhem zanechá, tomu Alláh dá víru, jejíž slast pocítí ve svém srdci. [22]

2. Strážení si jazyka od lží, pomluv, přenášení cizích slov s úmyslem podněcovat chaos, zdržování se nepřístojných slov, hádek a rozmíšek, donucení jazyka, aby mlčel a věnoval se jen vzpomínání Alláha a recitaci Koránu. Již jsme uvedli, že jsou učenci, kteří považují půst toho, kdo nestráží svůj jazyk, za neplatný.

3. Strážení si sluchu od poslouchání všeho, co není vhodné, neboť toto vše, co je zakázáno říkat, je zakázáno také poslouchat. Proto Vznešený Alláh postavil oba tyto činy sobě naroveň Svými slovy:

    إِذَا سَمِعْتُمْ آيَاتِ اللَّـهِ يُكْفَرُ بِهَا وَيُسْتَهْزَأُ بِهَا فَلَا تَقْعُدُوا مَعَهُمْ حَتَّىٰ يَخُوضُوا فِي حَدِيثٍ غَيْرِهِ ۚإِنَّكُمْ إِذًا مِّثْلُهُمْ

Když uslyšíte, že někdo popírá a tropí si posměch ze znamení Božích, nesedejte si s nimi, dokud se nepohrouží do jiného rozhovoru, jinak jim budete podobni. (Nisá: 140)

4. Strážení si všech ostatních částí těla před pácháním hříchů – rukou i nohou, strážení si žaludka, aby nepřerušoval půst konzumací pochybného jídla, protože nemá žádný smysl postit se od toho, co je obecně povoleno a přerušovat půst něčím, co je obecně zakázáno jak v době půstu, tak i mimo půst, jak bylo vysvětleno Prorokem صلى الله عليه و سلم ve slovech: „Kolik je takových, kteří se postí, ale ze svého půstu nemají nic, kromě hladu a žízně.“ Někteří tato slova vztáhli na ty, kteří přerušují půst zakázaným, zatímco jiní na ty, kteří si sice odpírají dovolené jídlo, ale přerušují půst tím, že pomluvami ujídají maso svých bližních. Jiní říkají, že se hadís vztahuje na ty, kteří nestráží své orgány před pácháním hříchů.

5. Člověk se v době přerušení půstu nesmí přecpávat, protože neexistuje nádoba Alláhem opovrhovanější, nežli je přecpaný břich, dokonce i tím, co je povoleno. Jak by mohlo být cestou půstu dosaženo potlačení Alláhova nepřítele a pokoření tužeb, pokud si ten, kdo se postí, vynahradí vše, co zameškal během dne a možná se bude přejídat rozličnými jídly ještě více. Dokonce někteří toho za ramadán spořádají více, nežli za několik všedních měsíců, i když je známo, že jeho účelem je vyprázdnit žaludek a lámat nízké tužby, aby lidský duch byl silnější v bohabojnosti. Duchem a smyslem půstu je přece oslabování síly sloužící šejtánovi jako prostředek ke zlu. A toho nelze dosáhnout jinak, nežli omezením příjmu potravy, jinými slovy nejezením tolik, kolik je zvykem ve dnech, kdy se nepostí.

6. I po iftáru se musí srdce postícího nacházet mezi nadějí a strachem s ohledem na to, že neví, zda bude jeho půst přijat, či nikoli, zda je jedním z lidí Alláhu přiblížených, či je jeho půst odvrhnut a on vzdálen od Milosti Boží. To je třeba cítit po každém vykonaném skutku zbožnosti. Od al-Hasana al-Basrího se uvádí, že prošel okolo skupiny smějících se lidí a pak pravil: „Alláh nám daroval Ramadán jako závodiště v dobrých činech. V tomto závodě někteří předehnali jiné a dosáhli spásy. Někteří zaostali a dosáhli zatracení. Jak prazvláštní je vidět někoho smát se v tento čas, kdy jsou spaseni ti, kteří předehnali ostatní a zatraceni ti, kteří zůstali stát vzadu. Když by se závěs poodhalil, ten, kdo činí dobro by byl zaměstnán svým dobrem a ten, kdo páchá zlo, by byl zaměstnán svým zlem.“ Tj. Veselí toho, koho půst je přijat, by mu nedalo zahálet, podobně jako smutek toho, koho půst by přijat nebyl – už by neměl nejmenší chuť smát se.[23]


Podobně Ibn Kudáma al-Makdisí hovořil o třech úrovních půstu: 1. Obecný půst. zabránit žaludku a pohlaví v naplnění jejich tužeb. 2. Obzvláštní půst. Zabránit zraku v pohledu na zakázané, zabránit sluchu poslouchat zakázané, zabránit jazyku, rukám a nohám, stejně jako zbývajícím částem těla, v konání toho, co je zakázané. 3. Nejvybranější mezi obzvláštním půstem. Půst srdce od všech nízkých cílů a od věcí, které ho rozptylují od myšlenky na Alláha, naprosto se zříci přemýšlení o všem, kromě Alláha.

Mezi novodobějšími učenci na tuto skutečnost poukázal šejch Ibn Báz, když řekl:

Zlý čin spáchaný v ramadánu je větším hříchem, než tentýž zlý skutek spáchaný mimo ramadán.[24] 

To proto, že člověk se tím proviňuje nejen přestoupením nepřekročitelného zákazu, ale také proti vznešenosti nejvýznamnějšího měsíce roku a proti vnitřnímu smyslu půstu coby zvláštního skutku uctívání a zbožnosti v něm.

Hadís o postících se, kteří mají z půstu jen hlad a žízeň, nebo o ženách, které vyzvracely krev, před námi otvírá otázku, zda pomluvy a jiné nezákonné jednání jazyka půst ruší podobně, jako jej ruší konzumace jídel a nápojů. Skupina učenců záhirovského mezhebu smýšlí, že jde o skutečné fyzické porušení půstu a dotyčný musí půst nahradit. Reprezentantem tohoto úhlu pohledu je Ibn Hazm, který tvrdí, že jakýkoli hřích, kterého se postící vědomě dopustí při plném vědomí toho, že se postí a že jde o hřích, ať už půjde o hřích ve slovech či činech, porušuje svůj půst. Své stanovisko dokazuje hadísem o tom, že kdo nezanechá lživá a falešná slova a činy podle nich, nemusí zanechávat ani jídla a pití. Prostřední pozici se snaží hledat al-Awzá'í, jenž smýšlí, že toto platí výhradně v případě pomluvy.

Nicméně Ibn Hadžer uvádí, že Ibn Hazm v této otázce nezastává správný názor [25] a stejně jako většina učenců, včetně imámů všech čtyř mezhebů, je názoru opačného – pomluva neruší půst ve stejném smyslu, jako jídlo, pití a pohlavní styk. Smýšlí, že se jedná o narušení právě oné zmíněné vnitřní dimenze půstu, díky čemuž nebude půst odměněn, resp. odměna za něj bude menší.

Ahmed ibn Hanbel souhlasí a říká: „Pokud pomluva skutečně ruší půst, půst nikoho z nás by nezůstal netknut.[26]

Ibn Tejmíjja se ke stejné otázce vyjádřil takto:

Pomluva fyzicky nepřerušuje půst, podobně ani proklínání, falešné a nadměrné přísahy či lež, všechny tyto věci nepůsobí, že člověk přeruší půst. Nicméně jde o hříchy, kterých je nutno se vyvarovat a od kterých je nutno držet se co nejdále, tím spíše to platí pro postící se. Tyto činy půst zraňují a snižují odměnu za něj.[27]

Šejch Álu š-Šejch pravil:

Zakázaná a vulgární slova jsou slovy falši a nevědomosti. Jsou zakázána i mimo ramadán, ale jejich zákaz během ramadánu je doložen o to více jasněji. Citovaný hadís obsahuje velmi přísné varování před těmito odpornými činy. Nicméně podle nejsprávnějšího názoru tyto činy nepřerušují půst ve smyslu fyzickém, ale odnímají jeho odměnu. Na každém muslimovi potom je, aby si svůj půst strážil, aby krotil své ego a získával kontrolu nad sebou samým, dokud se půstu zcela neoddá.[28]


Správný půst, čistý od všech podob hříchu, se pak stává štítem, který se neprorazí, dokud lidské ego nepohledne svodům okolí a nezačne hřešit, jak ukazuje vícero hadísů.

Abú 'Ubejda 'Ámir ibnu l-Džeráh رضي الله عنه slyšel Proroka صلى الله عليه و سلم říci:

‏ الصَّوْمُ جُنَّةٌ مَا لَمْ يَخْرِقْهَا

Půst je štítem, dokud ho postící se nepropálí.[29]

Imám an-Newewí vysvětlil, že je půst štítem bránícím proti hříchu, nestydatým slovům a následně i trestu v Ohni. Chrání věřícího před vším, co mu škodí a proto Prorok tato slova blíže nekonkretizoval. Je štítem v obecném smyslu a brání před všeličím - na tomto světě před hříchy, v hrobě před trestem, který zde hrozí a na Onom světě před Pekelným ohněm. Od Ibnu l-'Arebího se uvádí vysvětlení, že půst je štítem bránícím věřícího před zhoubným vlivem jeho chtíčů (arab. شهوات šehewát), protože jeho podstatou je odříkání se jejich uspokojování. A samo Peklo je, jak známo, těmito zhoubnými chtíči obklopeno. Tedy nakolik se jich postící odříká na tomto světě, natolik mu půst bude štítem před Peklem na světě onom. [30] 

Někteří ze selef proto říkali: „Postěte se na tomto světě neustále a přerušte svůj půst až tehdy, když vydechnete naposledy. Protože celý tento vezdejší život jest pro bohabojné postním měsícem. Postí se tím, že se zříkají svých nízkých chtíčů. A když je pak zastihne smrt, v tom okamžiku právě svůj postní měsíc skončili a nadešel jim svátek přerušení jejich půstu![31] 

Od al-Hasana al-Basrího se v tomto smyslu dochovalo: „Podstupovat krátkodobé a pomíjivé nepohodlí, následované dlouhotrvající a nekončící blažeností je lepší, nežli spěchat ke krátkodobé a pomíjivé blaženosti, následované dlouhotrvajícím a nekončícím utrpením.[32] Když k němu přišel dopis chalífy Omar ibn 'Abdil'azíz, žádající ho o radu, al-Hasan mu odpověděl: „Tento svět rozptyluje a zaměstnává i srdce i tělo, ale odříkání se dává srdci i tělu odpočinout si. Věru Alláh se nás bude dotazovat i na povolené věci, kterých jsme si užívali. A co potom teprve ty zakázané![33] 

Ve stejném smyslu varuje i Málik ibn Dínár: „Kdokoli se zasnoubí s vezdejším světem, potom vezdejší svět nebude spokojen, dokud mu jako věno nevěnuje i své náboženství.[34]

'Áiša رضي الله عنها vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

‏ الصِّيَامُ جُنَّةٌ مِنَ النَّارِ فَمَنْ أَصْبَحَ صَائِمًا فَلاَ يَجْهَلْ يَوْمَئِذٍ وَإِنِ امْرُؤٌ جَهِلَ عَلَيْهِ فَلاَ يَشْتِمْهُ وَلاَ يَسُبَّهُ وَلْيَقُلْ إِنِّي صَائِمٌ وَالَّذِي نَفْسُ مُحَمَّدٍ بِيَدِهِ لَخُلُوفُ فَمِ الصَّائِمِ أَطْيَبُ عِنْدَ اللَّهِ مِنْ رِيحِ الْمِسْكِ

Půst je štítem před ohněm, proto kdokoli ráno vstane postíce se, nechť se v průběhu dne nechová nepřístojně. A pokud se vůči němu někdo chová škaredě, nechť jej neuráží ani na něj nenadává, ale pouze řekne: „Věru já se postím.“ Při tom, v Jehož Ruce je Muhammedova duše, zápach z úst postícího se je Alláhu příjemnější, než vůně mošusu.[35]

Tento hadís sám navádí na postup, jak se chovat, pokud nám někdo tropí problémy a my se postíme. Není dovoleno pustit se sním do hádky, urážet ho nebo mu na jeho provokaci odpovědět jiným způsobem, než opakováním sdělení „věru já se postím.“ Komentátoři tohoto hadísu vysvětlují, jak to v praxi provést. Podle jedněch si tato slova má člověk opakovat vduchu a sám sobě tak připomenout, že se postí, aby se člověk i nadále koncentroval na svůj půst a vykonal ho patřičným způsobem až do konce. Jiní smýšlejí, že je to třeba sdělit tomu, kdo nás vyprovokoval, ve smyslu „postím se a proto nemám zájem se s tebou hádat, přít nebo diskutovat.“ Další uvádějí rozdíl mezi dobrovolným a povinným půstem. V případě povinného půstu je to třeba říci i dotyčnému, v případě dobrovolného je lepší nechat si to pro sebe, pro větší odměnu a ze strachu před touhou okázale stavě na odiv očím jiných svou vlastní zbožnost. Az-Zerkeší uvádí i názor, že je třeba tato slova opakovat dvakrát – jednou pro sebe a jednou jako upozornění pro protistranu. Prvním si připomíná půst a sám sebe drží na uzdě, aby dotyčnému neopáčil stejnou mincí. A když podruhé totéž řekne nahlas, brání se před insultací toho, kdo si začal. [36]

_____________________________________________________

[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1903; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2362; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 707.

[2] Viz Fejdu l-kadír, 6/276.

[3] Převzato z Džámi'u l-usúl, komentáře hadísu č. 7135, 7136, 7141 a 7149.

[4] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1690; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 8683.

[5] Viz Džámi'u 'ulúmi we l-hikem, 1/254.

[6] Viz Latáifu l-me'árif, str. 292.

[7] Od Abú Hurejry رضي الله عنه jej zaznamenal al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 1570, s poznámkou: „Tento hadís je autentický podle podmínek Muslima, nicméně ani Muslim ani al-Buchárí jej neuvádějí.“ Každopádně hadís je autentický podle podmínek stanovených pro sahíh hadísy samotným al-Hákimem an-Nejsábúrím. Podobné hadísy zaznamenal i al-Buchárí a Muslim s tím, že se v nich exklamace „věru já se postím“ opakuje dvakrát po sobě.

[8] Viz Ibn Hadžer al-'Askalání ve Fethu l-Bárí, 4/103; hadís je muttefekun 'alejhi, uvádí ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 695; i Muslim v Sahíhu, 2/806.

[9] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, podání č. 8882.

[10] Viz ad-Dejlemí v al-Firdews, podání č. 5224.

[11] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v Musannefu, podání č. 8880.

[12] Viz al-Mulachasu l-fikhí, str. 270.

[13] Hadís je muttefekun 'alejhi. Zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7288; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1337.

[14] Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 1/252 a 257.

[15] Zaznamenal Málik v Muwetta´u, 8/7.

[16] Viz al-Fetáwá al-Bázíjja, 15/179.

[17] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 5/431.

[18] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, hadís č. 8690.

[19] Viz az-Zuhd, 4/313.

[20] Viz al-Mutešábihátu fi l-Kur´án, str. 11.

[21] Viz al-Wábilu s-sajjib, str. 43.

[22] Háfiz al-'lrákí ve své korekci al-Ghazálího díla Ihjá 'ulúmi d-dín uvádí, že jej zaznamenal al-Hákim v Mustedreku jako sahíh na autoritu Huzejfy رضي الله عنه.

[23] Viz Ihjá 'ulúmi d-dín, 1/213-215.

[24] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 15/446.

[25] Více viz Fethu l-Bárí, 4/126.

[26] Zaznamenal Abú Ja'lá v Tabekátu l-hanábila, 1/132.

[27] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 15/320.

[28] Viz Fetáwá al-muhimma fí mesáilin tete'allaku s-sijám, str. 3.

[29] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2233, hasan podle 'Abdulkádira al-Arnáwúta. Ad-Dárimí ve svém Sunenu uvádí vysvětlení, že se propálí pomluvami.

[30] Více viz Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 4/125.

[31] Viz Latáifu l-me'árif, str. 278.

[32] Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/134.

[33] Zaznamenal al-Bejhekí v az-Zuhdu l-kebír, podání č. 26.

[34] Zaznamenal al-Bejhekí v az-Zuhdu l-kebír, str.100.

[35] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2234, 'Abdulkádir al-Arnáwút jej ocenil jako sahíh.

[36] Viz Džámi'u l-usúl, komentář k uvedeným hadísům, viz pozn. č. 3.