VYMÁHÁNÍ DLUHŮ

OTÁZKA: Jaký je názor islámu ohledně toho, kdo se živí vymáháním dluhů? Je to islámsky ospravedlnitelné? A pokud se přitom vymahač chová vůči dlužníkovi násilně a může se stát, že ho třeba i zraní, zejména v situaci, kdy jak dlužník, tak vymahač jsou věřícími, kteří dodržují modlitby, byť jak jeden, tak i druhý, mají v určitých aspektech víry rezervy? A v situaci, kdy vymahač zraní dlužníka v hněvu nad tím, že mu tento lže a podvádí ho?


ODPOVĚĎ:

Chvála Alláhu, požehnání a mír jeho Poslu صلى الله عليه و سلم.

Podle Koránu a Sunny je dobrým činem poskytnout někomu půjčku. Dobrým činem je také odpouštění dluhů dlužníkovi, dokud to jen lze.

Vznešený Alláh pravil:

وَإِن كَانَ ذُو عُسْرَةٍ فَنَظِرَةٌ إِلَىٰ مَيْسَرَةٍ ۚ وَأَن تَصَدَّقُوا۟ خَيْرٌ لَّكُمْ ۖ إِن كُنتُمْ تَعْلَمُونَ

Je-li dlužník váš v tísni, vyčkejte, až se mu uleví; a dáte-li mu to jako almužnu, je to pro vás lepší, jste-li vědoucí. (Bekara: 280)

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

أفضلُ الأعمالِ أن تُدخِلَ على أخيك المؤمنِ سرورًا، أو تقضى عنه دَيْنًا، أو تطعمَه خبزًا.

K nejlepším skutkům patří přijít za svým bratrem věřícím s radostnou tváří, sejmout z něho jeho dluh či ho nakrmit chlebem.[1]

Také řekl:

مَنْ أَنْظَرَ مُعْسِرًا أَوْ وَضَعَ لَهُ أَظَلَّهُ اللَّهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ تَحْتَ ظِلِّ عَرْشِهِ يَوْمَ لاَ ظِلَّ إِلاَّ ظِلُّهُ .

Kdo odloží dluh jinému v potížích, anebo mu dluh odpustí, tomu Alláh poskytne v Den Zmrtvýchvstání úkryt ve stínu Svého Trůnu, v den, kdy žádného jiného stínu, kromě jeho stínu nebude.[2]

كَانَ الرَّجُلُ يُدَايِنُ النَّاسَ، فَكَانَ يَقُولُ لِفَتَاهُ إِذَا أَتَيْتَ مُعْسِرًا فَتَجَاوَزْ عَنْهُ، لَعَلَّ اللَّهُ أَنْ يَتَجَاوَزَ عَنَّا‏.‏ قَالَ فَلَقِيَ اللَّهَ فَتَجَاوَزَ عَنْهُ.

Jeden člověk půjčoval ostatním a svému sluhovi říkával: „Když přijdeš za někým v těžkostech, odpusť mu jeho dluh, snad Alláh odpustí i nám naše dluhy. Dotyčný na onom světě předstoupil před Alláha a On mu jeho dluh odpustil.[3]

Od Abú Katády رضي الله عنه se uvádí, že slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

مَنْ سَرَّهُ أَنْ يُنْجِيَهُ اللَّهُ مِنْ كُرَبِ يَوْمِ الْقِيَامَةِ فَلْيُنَفِّسْ عَنْ مُعْسِرٍ أَوْ يَضَعْ عَنْهُ ‏.

Kdo si přeje, aby ho Alláh zachránil před tísní v Den Zmrtvýchvstání, nechť ulehčí dlužníku v tísni, anebo nechť mu odpíše jeho dluh.[4]

Posel Boží صلى الله عليه و سلم zdůraznil ale i povinnosti dlužníků vůči věřiteli. Podle dalšího podání řekl:

فَإِنَّ خَيْرَكُمْ أَحْسَنُكُمْ قَضَاءً.

Věru nejlepší mezi vámi jsou ti, kteří nejlépe splácejí své dluhy.[5]

V případě, že jde o dluh, jenž není možno z nějakého důvodu odpustit a člověk žádá zpět své zcizené nároky, má povinnost nejprve a ze všeho nejdřív vyčerpat všechny mírné a shovívavé metody, způsoby a kličky ve snaze navrátit zpět své právo. Tou nejlepší a nejdůležitější metodou je předestřít svůj spor šarí'atskému soudu, pokud nějaký takový existuje. A pokud neexistuje soud šarí'atský, potom je dovoleno podat žalobu na jakýkoli jiný soud, který má pravomoc nastalou křivdu narovnat. Násilí je až ta nejkrajnější možná varianta, ke které je možno v otázkách mezilidských vztahů přistoupit až v nejzazším případě, když už jsou všechny ostatní způsoby vyčerpány a minuly se účinkem.

Pokud se člověk ocitne v situaci, kdy mu stát nebo vláda nedokáží pomoci, protože jsou zkorumpované, nebo proti němu vystupují nepřátelsky, je dotyčnému dovoleno využít i silové metody, aby navrátil zpět své zcizené nároky, v souladu se slovy imáma as-Serchasího:

Člověku je dovoleno o svůj majetek dokonce i bojovat a pomáhat takovému člověku je dovoleno i jiným lidem, zvláště v situaci, kdy mu státní moc není schopna pomoci a on ví, že je v otázce zachování jeho majetku. V takovém případě je člověku dovoleno bojovat o své jmění a bránit ho před křivdou zločinců, bojovat za to, aby mu bylo navráceno, na základě hadísu Posla Božího صلى الله عليه و سلم:

مِنْ قُتِلَ دُونَ مَالِهِ فَهُوَ شَهِيدٌ.

Kdo bude zabit kvůli svému majetku, ten je mučedníkem.[6]

Podmínkou je, že člověk nesmí učinit něco, co způsobí ještě větší škodu, než přinesl jemu dluh, ohledně něhož se s dlužníkem pře.[7]

Na závažnost zločinu nevracení dluhu ukazuje hadís 'Abdulláha ibn 'Amr ibnu l-Ás رضي الله عنهما, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:

يُغْفَرُ لِلشَّهِيدِ كُلُّ ذَنْبٍ إِلاَّ الدَّيْنَ

Mučedníkovi je odpuštěno vše, kromě dluhu.[8]

Základním pravidlem je, že člověk své právo získává nazpět skrze státní instituce v místě, kde žije. Pokud ovšem tyto státní instituce nejsou stavu navrátit věřiteli jeho právo, potom mu je dovoleno využít i dalších prostředků k tomu, aby byla jeho práva plněna. V každém případě není tomu, kdo se pokouší vymoci zpět své pošlapané právo dovoleno páchat ještě větší nespravedlnost a násilí na tom, kdo se vůči němu prohřešku dopustil. A nesmí si vzít od něj zpět více, nežli kolik mu právem náleží. A Alláh Nejvyšší ví nejlépe. [9]

Od Džábiraرضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

رَحِمَ اللَّهُ رَجُلاً سَمْحًا إِذَا بَاعَ، وَإِذَا اشْتَرَى، وَإِذَا اقْتَضَى .

Alláh se smiluje tomu, kdo je velkodušný, když nakupuje, když prodává a když žádá zpět svůj dluh.[10]

Posel Božíصلى الله عليه و سلم se také utíkal k Alláhu před dluhem.

Od matky věřících 'Áiše رضي الله عنها se uvádí, že ve svých modlitbách opakoval:

اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنَ الْمَأْثَمِ وَالْمَغْرَمِ .

Alláhumme inní a'úzu bike mine l-me´simi we l-maghrem,“ tj. „ó Bože, utíkám se k Tobě před hřešením a neúnosnou zadlužeností.

Ptali se ho, proč se tolik utíká právě před dluhem a on jim odpověděl:

إِنَّ الرَّجُلَ إِذَا غَرِمَ حَدَّثَ فَكَذَبَ وَوَعَدَ فَأَخْلَفَ.

Věru zadlužený člověk hovoří a přitom lže, slibuje a pak sliby porušuje.[11]

Odpovídal: Sead ef. Jasavić, profesor islámsko-právní nauky a imám hlavní mešity v Plavu, Černá Hora. Redakčně upravováno.

________________________________________________________

[1] Od Abú Hurejry رضي الله عنه jej zaznamenali Ibn Abi d-Dunjá v Kadáu l-hawáidž, hadís č. 112; al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, hadís č. 7162; a al-'Adžlúní v Kešfu l-chafá´, 1/172. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 1096.

[2] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1306 jako hasan gharíb.

[3] Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3480; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1562.

[4] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1563.

[5] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenal ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2390; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1601, od Abú Hurejryرضي الله عنه.

[6] Sa'da ibn Zejda رضي الله عنه zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4772; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 4095; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2678; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1421 jako hasan.

[7] Viz al-Mebsút, 12/435.

[8] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1886.

[9] Viz také Má hukmu men jesterdži'u málen bil-kúweti kad akradahu li-šechsin? Online na <http://fatwa.islamweb.net/fatwa/index.php?page=showfatwa&Option=FatwaId&Id=165695> [4. XI. 2018].

[10] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2076.

[11] Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2397; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 589.