VYSVĚTLENÍ HADÍSU O ŽENĚ, KTERÁ VEŠLA DO RÁJE DÍKY TRPĚLIVOSTI VE SVÉ NEMOCI, DÍL I.

'Atá ibn Abí Rebáh [1] uvádí, že se ho 'Abdulláh ibn 'Abbás [2] رضي الله عنهما zeptal: „Nemám ti ukázat ženu, která patří k obyvatelům Ráje?“ Když 'Atá souhlasně přikývl, řekl mu Ibn 'Abbás: „Je to ta žena černé pleti, která přišla za Prorokem صلى الله عليه و سلم a řekla: „Trpím padoucnicí, při záchvatech se mi stává, že se z mého těla něco odhalí, pros za mne Alláha.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم jí odpověděl:

إِنْ شِئْتِ صَبَرْتِ وَلَكِ الْجَنَّةُ وَإِنْ شِئْتِ دَعَوْتُ اللَّهَ أَنْ يُعَافِيَكِ .

Pokud chceš, můžeš to trpělivě snášet a dostat se díky tomu do Ráje. A pokud chceš, mohu poprosit Alláha, aby tě vyléčil.

Vydržím to,“ řekla ta žena a dodala: „Ale mé tělo se někdy odhalí, pros Alláha, aby se to nestávalo.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم za ni proto prosil, aby se to už nestávalo. [3]

V Muslimově verzi stojí: „Nemoc jsem připravena snášet, ale co snášet nemohu, je, že se mé tělo někdy při záchvatech odhalí...

Al-Buchárí zaznamenává tento hadís ve svém Sahíhu v Knize o nemocných, v kapitole O poctách těch, kteří trpí padoucnicí. Muslim zaznamenal tento hadís ve svém Sahíhu v Knize o dobrotě, udržování rodinných vztahů a o mravnosti, v kapitole O odměně věřícího za vše, co jej postihne z chorob, těžkostí a věcí jim podobných, dokonce i když ho jen trn bodne.

An-Newewí v souvislosti s tímto hadísem uvádí, že „je důkazem, že právě trpělivé snášení padoucnice a chorob mozku přináší odměnu v celé její plnosti.[4]

Podle Muhammeda ibn 'Allána as-Siddíkího jsou Ibn 'Abbásova slova „nemám ti ukázat“ metaforou, tj. chce říci „mám ti ukázat, která to byla, jaké byly její vlastnosti“ a nikoli ukázat ve fyzickém smyslu, jako konkrétní osobu na nějakém místě, ale pro obecné poučení z jejího příběhu, jak byl vyprávěn, neboť šlo o obyvatelku Ráje, na základě svědectví Pravdomluvného Proroka صلى الله عليه وسلم, jehož pravdomluvnost byla dosvědčena. [5]

Ibn Hadžer al-'Askalání uvádí jméno ženy vystupující v našem hadísu jako Umm Zufer Šu'ejra, či Su'ejra, al-Asadíja. Z hlediska kontextu hadísu poznamenává, že se tato žena obávala se, že se odkryjí její nohy až nad kotníky, když ji v sedící poloze zastihne záchvat. Často sedávala u Ka'by. Podle některých podání nepřišla k Prorokovi صلى الله عليه و سلم sama, ale přivedli ji s tím, že je posedlá džiny, zatímco Prorok صلى الله عليه و سلم léčil jiné podobné případy. [6] Jiní uvádějí, že se jedná o dva odlišné případy a Umm Zufer, přivedená k Prorokovi صلى الله عليه و سلم z důvodu údajné posedlosti džiny není Šu'ejra z tohoto hadísu, jak uvádějí al-Bezzár a Ibn Hibbán s tím, že od Abú Hurejry رضي الله عنه se uvádí podobné podání, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم dotyčné ženě říká:

إِنْ شِئْتِ دَعَوْتُ اللَّهَ فَشَفَاكِ وَإِنْ شِئْتِ صَبَرْتِ وَلَا حِسَابَ عَلَيْكِ.

Pokud chceš, budu za tebe prosit a ty se uzdravíš. A pokud chceš, budeš chorobu trpělivě snášet a vstoupíš do Ráje bez zúčtování.

Dotyčná odpověděla: „Ovšemže budu trpělivá, abych nemusela podstoupit zúčtování.[7]

Ibn Hadžer k hadísu dále poznamenal:

Hadís je poctou všem, kteří trpí padoucnicí a dokládá, že kdokoli trpělivě snáší těžkosti života na tomto světě, stane se dědicem Ráje. Také dokládá, že těžší cesta nese více odměny, nežli cesta lehčí, pokud si je člověk jist sám sebou, že je schopen odolat, pokud tuto těžší cestu podstoupí a nebude kvůli tomu příliš a nesnesitelně oslabený. V hadísu je také důkaz, že je dovoleno zříci se možnosti léčby a nechat vše na Alláhu, což může být dokonce v některých situacích ještě lepší, nežli podstupovat léčbu. Účinek tohoto na tělo a jeho schopnost samoléčby může být dokonce ještě větší, nežli sama léčba pomocí léků, ale nejlepší je kombinovat obojí. Dále hadís dokládá léčbu pomocí prosebné modlitby (arab. دعاء du'á´). Nicméně člověk proto musí být vybaven jednak silou přesvědčení, odrážejícím se v upřímnosti záměru a jednak silou výdrže, s níž bude čelit těžkostem, silou srdce, odrážející se v jeho bohabojnosti a míře spolehnutí se na Alláha.[8]

Ohledně samoléčebných schopností těla a léčby skrze prosebnou modlitbu Ibn Tejmíja řekl:

Mnoho pacientů se vyléčí i bez podání jakéhokoli léku. Je to jednak na základě prosby, která se vyplní, či na základě duchovní léčby recitací Koránu (arab. الرقية ar-rukja, tj. koránským zaříkáváním), anebo díky síle jejich srdce a míře, s jakou se spoléhají na Alláha.[9]

'Alí ibn Sultán Muhammed al-Kárí poskytl k tomuto hadísu toto vysvětlení:

Některá podání uvádí, že tato žena byla Chadídžinou služebnou. Al-Abherí uvádí, že padoucnice je nemoc, která brání ústřední nervové soustavě v plné kontrole nad vědomím a pohyby těla. Příčinou padoucnice (epilepsie) je těžké poškození některé oblasti mozku anebo blokáda postihující některé nervy, pročež může vyústit v paralýzu či tiky, nebo poruchy vědomí, člověk díky němu ve spánku či bdělém stavu upadá do bezvědomí a ztrácí nad sebou kontrolu. Padoucnici mohou, byť to mnozí lékaři popírají, způsobovat dále také útoky džinů, kterých se však dopouštějí jen špinavé duše z jejich řad. Slova „že se z mého těla něco odhalí“ odkazují na její obavu, že se při záchvatech odhalí něco z těch částí těla, které má coby žena přikázáno na veřejnosti zahalovat, ačkoli ona o tom nemá tušení, jak uvádí al-'Askalání. „Pros tedy za mne“ odkazuje, že žádala o vyléčení. V Prorokových صلى الله عليه و سلم slovech „pokud chceš, můžeš to trpělivě snášet a dostat se díky tomu do Ráje“ je ukázáno, že je dovoleno zanechat léčby pro trpělivost v nesnázi a spokojenost s Božím rozhodnutím, s tím, že jasné znění ukazuje, že chorobu trpělivě snášet je hodnotnější, nežli se z ní vyléčit, ačkoli je ze Sunny pídit se po léčbě, neboť Abú Dáwúd a další zaznamenali od Proroka صلى الله عليه و سلم odpověď na otázku jeho druhů, zda se mají léčit:

تَدَاوَوْا فَإِنَّ اللَّهَ عَزَّ وَجَلَّ لَمْ يَضَعْ دَاءً إِلاَّ وَضَعَ لَهُ دَوَاءً غَيْرَ دَاءٍ وَاحِدٍ الْهَرَمُ.

Léčte se, věru Alláh nesešle chorobu, aniž by na ni neseslal také lék, kromě sešlosti věkem.[10]

Využívání léčebných metod tedy nijak neprotiřečí příkazu spoléhat se na Alláha (arab. التوكل at-tewekkul), protože respektuje přirozenou návaznost příčiny a následku, jejichž existenci potvrzuje také jejich Stvořitel a také kvůli tomu, že i sám Posel Boží صلى الله عليه وسلم, který se ze všech nejvíce a nejlépe spoléhal na Alláha, tak činil. Jen se dokazuje, že i upřednostnění trpělivého snášení choroby, jako to učinil např. i Abú Bekr رضي الله عنه má svou hodnotu. Prorokova صلى الله عليه وسلم slova „a jestli chceš, budu prosit Alláha, aby tě vyléčil“ a její odpověď „vydržím“ znamenají, že si vybrala možnost trpělivě snášet chorobu.[11]

Náš předmětný hadís řeší několik souvisejících otázek:

Podstupování racionální léčby neprotiví příkazu spoléhat se na Alláha.

V našem předmětném hadísu dává Posel Boží صلى الله عليه و سلم v kontextu tehdejší medicíny v podstatě nevyléčitelně nemocné ženě na výběr mezi spirituální léčbou a trpělivým snášením své choroby, což je očividný důkaz, že léčba jako taková sama o sobě neprotiřečí příkazu spoléhat se na Alláha.

Ibnu l-Kajjim řekl:

V autentických hadísech jsou vyřčeny příkazy vyhledat lékařskou péči. To samo je indícií, že něco takového nemůže protiřečit příkazu spoléhat se na Alláha. Stejně tak neprotiřečí příkazu spoléhat se na Alláha ani snaha zahnat hlad či uhasit žízeň, či se chránit před horkem či zimou tím, co proti nim působí. Skutečně správného přesvědčení o Jedinosti a Jedinečnosti Boží (arab. التوحيد at-tewhíd) naproti tomu nelze dosáhnout, pokud člověk nebere v potaz existenci prostředků a postupů, které Alláh nařídil a předepsal coby příčiny dosažení určitého relevantního cíle. Zanedbávání těchto příčin naopak sílu spoléhání se na Alláha, stejně jako úctu k Božímu příkazu a Jeho Moudrosti, podkopává. Je tomu tak proto, že kdokoli je zanedbá, si myslí, že se tím bude více spoléhat na Alláha, zatímco zanedbat je ve skutečnosti představuje jistou bezmoc, která je se skutečným spoléháním se na Alláha neslučitelná. Skutečné spoléhání se na Alláha znamená opřít se z celého svého srdce o Alláha, za účelem získat něco, co je užitečné jak z hlediska náboženského, tak z hlediska světského, a odklonit něco, co je jak z hlediska náboženského, tak z hlediska světského, škodlivé. A k tomu nezbytně patří i vynaložení náležitého úsilí, bez kterého člověk jedná proti Boží Moudrosti a proti duchu islámského učení. Proto nikdo svou bezmocnost nemůže vydávat za spoléhání se na Alláha a ani považovat spoléhání se na Alláha za bezmocnost.[12]

Dále je neméně důležité si povšimnout, že Prorok صلى الله عليه و سلم se k jejímu případu staví racionálně a nepokládá postiženou ženu za nečistou či za oběť zlých, démonických sil, jak bylo v té době jinak zcela běžné. Nevykonává nad ní žádné rituály, které jinak islámské spirituální léčitelství vymezuje pro případ osob napadených či posedlých džiny. Dochovala se celá řada podání popisujících Prorokovu صلى الله عليه و سلم léčbu takto postižených osob a je tedy zřejmé, že Prorok صلى الله عليه و سلم jednoznačně rozlišoval mezi nimi a mezi případem této ženy. Proto není z islámského hlediska v pořádku unáhlené ztotožňování jakýchkoli neurologických příznaků s působením záškodníků z neviditelného světa, což je jev, který žel v mnoha muslimských společnostech dneška často vídáme.

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín tento primitivní způsob přemýšlení příkře odsuzuje:

V dnešní době se událo mezi některými lidmi mnoho bludů, imaginace a spekulací, že cokoli, co je postihne, je výsledkem působení magie, džinů a uřknutí. Dokonce i kdyby člověk dostal jen obyčejnou rýmu, hned by se začal domnívat, že ho někdo uřkl či na něj zaútočil pomocí magie. Toto je závažný omyl.

Muslime, drž se od všeho tohoto pryč! Spoléhej se na Alláha s plnou důvěrou! Nedej se zmást našeptáváními a toto se ti samo vyhne tak jako tak. Důvodem toho je, že pokud člověk na něco neustále myslí, tato myšlenka ho naprosto ovládne, avšak pokud ji bude ignorovat, v ničem mu neuškodí.[13]


Svéprávnost neurologického pacienta a jeho zodpovědnosti za spáchané hříchy

Odhalovat nějakou část těla, která je nahotou, jež má zůstat skryta, je hříchem dle Koránu i Sunny. Vědoma si toho byla i žena zmíněná v našem příběhu. Hadís se tím dotýká tématu zodpovědnosti takto chorého člověka za hříchy, které spáchá ve stavu, nad nímž nemá kontrolu.

'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه v této souvislosti vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

رُفِعَ الْقَلَمُ عَنْ ثَلاَثَةٍ عَنِ النَّائِمِ حَتَّى يَسْتَيْقِظَ وَعَنِ الصَّبِيِّ حَتَّى يَشِبَّ وَعَنِ الْمَعْتُوهِ حَتَّى يَعْقِلَ.

Pero je zdviženo nad třemi. Nad spícím, dokud se neprobudí, nad dítětem, dokud nevyroste a nad nepříčetným, dokud nenabude rozumu.[14]

Ohledně někoho, u koho se střídají stavy příčetnosti a nepříčetnosti Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín pravil:

Dokud je příčetný, nemá dotyčný úlevu z žádného šarí'atského pravidla. Avšak pokud svou příčetnost ztratí, je za své činy omluven. Takovému člověku radím co nejvíce a co nejčastěji prosit Alláha, žádat Jeho odpuštění a utíkat se k Němu před šejtánem.[15]

Útěcha trpícím a soucit s postiženými a nemocnými

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:

Pokud se někdo ptá, co dobrého pramení z bolesti a chorob, které zasahují lidská srdce a duše, pak pravou podstatu toho může pojmout jedině ten, kdo žije bohatým vnitřním životem. Zdravou přirozeností srdcí a duší je, že jsou ovlivňovány bolestmi, těžkostmi a nemocemi tělesnými. A dobro ukrývající se v nemocech jsem vyjmenoval jinde. Nemoci přinášejí více než sto různých pozitiv.

Věru Alláh Nejslavnější zahalil ta největší potěšení těmi nejvíce nenáviděnými věcmi. A takové věci učinil mosty, které k těmto největším potěšením vedou. A podobně tomu ta největší muka zahalil do těch nejžádanějších tužeb a slastí, které učinil mosty, jež k nim vedou. Kvůli tomu mnozí moudří, vlastně takřka všichni bez výjimky, pravili: Slast nelze získat skrze slast a ani blahobyt skrze blahobyt. A kdokoli dá přednost slasti, ten o ještě větší slast přijde.

Proto i tyto bolesti a choroby, či obtíže patří k těm největším slastem, protože jsou něčím, co ke slastem vede.” [16]

Proto jsou také bezpředmětná často slýchaná slova, že ten a ten si nezaslouží být tak těžce nemocný, jak uvádí 'Abdul'azíz ibn 'Abdilláh Ibn Báz:

Není dovoleno taková slova říkat. To by bylo bědováním nad Božím rozhodnutím, zatímco On, Sláva Jemu, je Všeznající ohledně Svých služebníků i jejich situace. On určuje a rozhoduje Svou Moudrostí i o tom, kdo bude zdráv a kdo bude nemocen, kdo bude bohat a kdo bude chudým, či o všech podobných záležitostech.[17]

V našem předmětném hadísu se Posel Boží صلى الله عليه و سلم obrací k ženě, která je nadto, coby černoška, cizího původu a jiné rasy, je v podstatě, coby otrokyně a služka, bezvýznamného sociálního postavení a navíc je, coby epileptička, poznačena chorobou, která jí přináší značné společenské stigma, jen proto, aby jí řekl, že vejde do Ráje, pokud břímě své choroby ponese dále. Jedinou její starostí následně je, aby se díky prosba, kterou za ni on pronese, jí už nadále nestávalo, že se bude při záchvatu nevědomky odhalovat. Tímto se dotyčná žena stává nejen vzorem pro urozeného a vzdělaného kurejšovského mladíka a Prorokova صلى الله عليه و سلم bratrance 'Abdulláha ibn 'Abbáse رضي الله عنهما, jenž na ni ukáže coby na dobrý příklad i svému učedníkovi 'Atá ibn Abí Rebáhovi, ale dostane se jí nakonec zvěčnění i v autentickém hadíse, který v obou sbírkách Sahíh čtou a opakují muslimové až do dnešních dní.

Toto ukazuje nejen na hodnotu trpělivé výdrže a na skromnou přímočarost Božího Poslaصلى الله عليه و سلم, který se nad nikoho nepovyšoval a který neměl problém s úsměvem se obrátit na kohokoli a najít si pro něj chvíli, ale i na další významný moment – je Sunnou každému, kdo se nalezne v podobné obtížné situaci, soucitně vyjít vstříc a poskytnout mu útěchu a úlevu v tom, s čím se potýká, jak podotýká Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín:

Ke vznešeným mravům a chvályhodným ctnostem patří i to, že pokud naleznete člověka se zlomeným srdcem, který možná někoho milovaného ztratil, či se potýká s nějakou jinou těžkostí, že ho rozveselíte, rozradostníte a poskytnete mu v jeho situaci příslovečné světlo na konci tunelu, anebo ho utěšíte tím, že mu připomenete, že se mohla stát ještě nějaká horší nesnáz. Že když někdo přijde o část svého majetku, tak jsou i lidé, kteří přišli o všechno. Že i když má třeba nemocné jedno oko, jsou i takoví, kteří o zrak přišli úplně a jsou slepí. Zkrátka cokoli, co rozptýlí a zmírní smutek plynoucí z dané situace. A k tomu patří samozřejmě i kondolence při ztrátě blízké milované osoby.[18]


Možnost nepodstoupit léčbu

Hadís explicitně povoluje možnost pacienta zříci se v určitých případech léčby, kterou mu předepisuje lékař. Podle Ibn Tejmíji tato možnost existuje „podle názoru většiny předních učenců, léčbu za povinnost považuje jen několik společníků aš-Šáfi'ího a Ahmeda.“ [19] Podle 'Ijjáda ohledně toho dokonce existuje konsenzus, s výjimkou případu, kdy by se jednalo o ohrožení života. [20] V takových případech se od al-Beghawího a al-Isnáwího uvádí, že odmítnout léčbu by bylo zakázáno (arab. حرام harám).

Hanbelovský učenec as-Safáríní pravil:

Bylo řečeno, že přijmout léčbu má i přesto přednost před jejím nepřijetím. To je názor některých šáfi'ovců. Imám an-Newewí toto označil za autoritativní názor šáfi'ovského mezhebu a za názor většiny raných i pozdějších generací. Toto explicitně uvádí Ibnu l-Džewzí, jež je jedním z našich předních učenců, v díle al-Minhádž, dále al-Kádím, Ibn 'Akílem a dalšími. Tento názor preferoval i al-Wezír ibn Hubejra v díle al-Ifsáh, kde řekl: „Podle názoru Abú Hanífy je přijetí léčby potvrzeno a preferováno natolik, že to takřka dosahuje stupně povinnosti.“ Podle názoru Málika není preferována ani léčba, ale ani její odmítání: „Není nic špatného na tom hledat léčbu, ani na tom ji odmítnout.[21]

Přesný předpis poskytování a přijímání zdravotní péče se pak podle Muhammeda Sáliha Munedždžida liší v závislosti na stavu pacienta a druhu jeho choroby. V případech, kdy by neposkytování a nepřijímání zdravotní péče vedlo ke smrti, trvalé invaliditě či ztrátě některého tělesného orgánu či funkce, či v případě, že se jedná o nakažlivou chorobu, kvůli které by neléčený pacient představoval riziko pro své bližší i širší okolí, je poskytování a přijímání léčby z hlediska šarí'y povinností (arab. واجب wádžib). V takových případech není nutné žádat pacienta či jeho poručníka o svolení a islámská vláda má dokonce i pravomoc donutit ho k léčbě či preventivnímu opatření (např. k vakcinaci, hospitalizaci apod.) a taková opatření nařídit. V případě, kdy by nepodání medikace vedlo k závažnému oslabení organizmu, ale nikoli k výše uvedeným následkům, je doporučováno (arab. مندوب mendúb) přijmout léčbu. V případech méně závažných je na pacientovi, zda léčbu přijme, či nikoli a obě možnosti jsou mu dovoleny (arab. حلال halál), zatímco je nedoporučováno (arab. مكروه mekrúh) podstupovat léčbu v případě jejích závažných vedlejších účinků. [22]

___________________________________________________________________

[1] Narodil se v Jemenu do rodiny původem z africké Núbie. Byl osvobozený otrok, Ibn 'Abbásův prominentní student, vynikal v hadísech, fikhu a tefsíru a stal se prvním muftím Mekky. Zemřel roku 114 či 115 po hidžře a k jeho studentům patřili Ibn Džurejdž, Abú Hanífa, al-Awzá'í a al-Lejs ibn Sa'd. Jeho životopis uvádí mezi jinými az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 5/78-88.

[2] Bratranec Posla Božího صلى الله عليه و سلم a vůdčí autorita muslimské ummy na výklad Koránu, zvaný též mudrcem ummy a tlumočníkem Koránu. Jeden z nejvýznačnějších a nejučenějších žáků Prorokových.

[3] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5652; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2576.

[4] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 16/131.

[5] Viz Delílu l-fálihíne li-turuki Rijádi s-sálihín, 1/175.

[6] Viz Fethu l-Bárí, 10/115.

[7] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 9687; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 7980. Al-Hajsemí ho oceňuje jako hasan v Medžme'u z-zewáid, 2/310. S ním souhlasí al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 6/16, v díle Sahíhu t-Terghíbi we t-terhíb ho dokonce uvádí jako hasan sahíh, viz hadís č. 3419.

[8] Viz op. cit., 10/115.

[9] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 12/563.

[10] Od Usámy ibn Šeríka رضي الله عنه zaznamenal Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 3855; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2172, s poznámkou, že totéž se uvádí i od Ibn Mes'úda, Abú Hurejry a Ibn 'Abbáse رضي الله عنهم أجمعين. At-Tirmizí tento hadís oceňuje jako hasan sahíh. Podobné podání ocenil jako sahíh i al-Albání v Ghájetu l-merám, hadís č. 292.

[11] Viz Mirkátu l-mefátíhi Šerhu Miškáti l-masábíh, 3/1147, komentář k hadísu č. 1577.

[12] Viz Zádu l-me'ád, 4/15.

[13] Viz Fetáwá Núru 'ale d-darb, č. 366.

[14] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1423, s poznámkou, že se uvádí v jiných podáních i od 'Áiše رضي الله عنها. V této formě je hasan gharíb. V jiných podáních se objevuje formulace „nad chlapcem, dokud nedospěje.“ Hadís je podle at-Tirmízího výslovného vyjádření adekvátní, aby byl použit jako důkaz a učenci se jím také řídí.

[15] Viz Fetáwá islámíja, 8/308.

[16] Viz Šifáu l-‘alíl, str. 250.

[17] Viz Medžmú'u l-fetáwá Ibn Báz, 8/421.

[18] Viz at-Ta'líku 'ale l-kawá'idi l-hassán, str. 161.

[19] Uvádí as-Safáríní v Ghidáu l-albáb, 1/459.

[20] Viz Tuhfetu l-muhtádž, 3/182.

[21] Viz Ghidáu l-albáb, 1/457.

[22] Více viz Hukmu t-tedáwí we achzi izni l-merídi, online na <https://islamqa.info/ar/answers/2148/%D8%AD%D9%83%D9%85-%D8%A7%D9%84%D8%AA%D8%AF%D8%A7%D9%88%D9%8A-%D9%88%D8%A7%D8%AE%D8%B0-%D8%A7%D8%B0%D9%86-%D8%A7%D9%84%D9%85%D8%B1%D9%8A%D8%B6>.