VYSVĚTLENÍ HADÍSU O ŽENĚ, KTERÁ VEŠLA DO RÁJE DÍKY TRPĚLIVOSTI VE SVÉ NEMOCI, DÍL II.

I choroby jsou druhem životních pohrom a zkoušek

Hadís jasně řadí životní zkoušky a pohromy v podobě chorob k ostatním životním pohromám, zmíněným ve verších:

أَمْ حَسِبْتُمْ أَن تَدْخُلُوا۟ ٱلْجَنَّةَ وَلَمَّا يَأْتِكُم مَّثَلُ ٱلَّذِينَ خَلَوْا۟ مِن قَبْلِكُم ۖ مَّسَّتْهُمُ ٱلْبَأْسَآءُ وَٱلضَّرَّآءُ وَزُلْزِلُوا۟ حَتَّىٰ يَقُولَ ٱلرَّسُولُ وَٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ مَعَهُۥ مَتَىٰ نَصْرُ ٱللَّـهِ ۗ أَلَآ إِنَّ نَصْرَ ٱللَّـهِ قَرِيبٌ

Domníváte se, že vstoupíte do ráje, ač jste dosud nezakusili nic podobného tomu, co zakusili ti, kdož byli před vámi? Byli postiženi neštěstím a bídou a třásli se strachem, až konečně posel a ti, kdož s ním uvěřili, zvolali: "Kdy přijde vítězná pomoc Boží?" Což není pomoc Boží blízká? (Bekara: 214)

وَلَقَدْ أَرْسَلْنَآ إِلَىٰٓ أُمَمٍ مِّن قَبْلِكَ فَأَخَذْنَـٰهُم بِٱلْبَأْسَآءِ وَٱلضَّرَّآءِ لَعَلَّهُمْ يَتَضَرَّعُونَ

A posílali jsme již k národům předchozím posly a pohromou a neštěstím jsme je postihli doufajíce, že pak budou pokorní! (An'ám: 42)

A potvrzuje, že pomocí trpělivého snášení choroby člověku Alláh smaže jeho hříchy a připíše mu takovou odměnu, až se nemocný dostane do Ráje.

Toto popisuje i hadís Džubejra ibn Mut'ima رضي الله عنه, jenž vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه وسلم řekl:

إن الله تعالى يبتلي عبده المؤمن بالسقم حتى يكفر عنه كل ذنب.

Věru Alláh Vznešený zkouší svého věřícího služebníka nemocí, dokud mu tím nesmaže všechny hříchy.[1]

Z hlediska způsobu, jakým snášejí svou chorobu, rozdělil Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín nemocné do čtyř úrovní: [2]

1. Úroveň zahořklosti kvůli chorobě.

Pacient na takové úrovni jasně vykazuje známky své zahořklosti a nespokojenosti se svým údělem ve formě slov i činů. Hlasitě běduje, lamentuje, bije se do tváří, trhá si oděv, nebo se vrhá na zem. Vše to jsou skutky zakázané autentickými hadísy. [3]

2. Úroveň trpělivého snášení choroby.

Člověk sice uvnitř sebe cítí bolest, ale trpělivě ji snáší a neprojevuje ji navenek. Dosáhnout této úrovně je povinností pro každého věřícího.

3. Úroveň smíření se s chorobou.

To znamená smířit se s Božím předurčením a s údělem, který Alláh člověku přiřkl. Na této úrovni člověk hořkost ve svém srdci přestává cítit a přijímá, co mu Alláh nadělil v dobrém i ve zlém, protože Alláh je Nejspravedlivější, Nejmoudřejší a Nejmilostivější. Podle některých učenců je povinností dosáhnout i této úrovně, nicméně podle jiných je to velmi silně doporučováno, avšak nejde o povinnost, neboť pro mnoho nemocných by to bylo nesmírně obtížné. Tato úroveň se projeví na nemocném tak, že přijímá svou chorobu, žije s ní a nikomu a nikdy si na ni nestěžuje.

4. Úroveň vděčnosti za chorobu.

To je nejvyšší úroveň, protože na této úrovni je nemocný za svou chorobu Alláhu vděčen a děkuje mu za ni, neboť pochopil, jak velkou odměnu s sebou nese, pokud vydrží neklesat na mysli a nepodlehne zlým myšlenkám. Ví, že mu jeho choroba dá více, nežli mu vezme. Proto někteří učenci explicitně zdůraznili, že tato úroveň stojí výše, nežli ta předchozí.

Ibnu l-Kajjim uvádí moudrá slova učenců dávných dob: „Buď kvůli Alláhu vždy spokojen tím, co s tebou On učinil, neboť věru ti nic neodejme, aniž by ti za to něco nedal, ani tě ničím nezasáhne, aniž by ti za to neodpustil, nikdy nedopustí, abys onemocněl, aniž by tě nevyléčil a nikdy tě neusmrtí, aniž by tě znovu nevzkřísil k životu. Proto dávej pozor na to, abys nepřestal být s Ním spokojen ani na okamžik, aby ses Mu díky tomu neztratil z Očí.[4]

Vlastností těch, kteří vstoupí do Ráje bez zúčtování, je, že trpělivě snášejí svůj úděl

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنهما uvádí od Posla Božího صلى الله عليه و سلم, že do Ráje vejde na sedmdesát tisíc příslušníků této ummy bez toho, aby předtím před Alláhem skládali účty. Prorok pověděl, že mají tyto vlastnosti:

هُمُ الَّذِينَ لاَ يَتَطَيَّرُونَ، وَلاَ يَسْتَرْقُونَ، وَلاَ يَكْتَوُونَ، وَعَلَى رَبِّهِمْ يَتَوَكَّلُونَ .

Jsou to lidé, kteří nevěští z letu ptáků, nehledají léčbu ani v zaříkávání a ani nevypalují své rány, ale plně se na Pána svého spoléhají.[5]

Tj. nevěští a nehledají dobrá a zlá znamení a nehledají takovou léčbu, byť jsou kromě pověrečných zmíněny i postupy podložené, jež byly známy v Prorokově صلى الله عليه و سلم době, na místě, kde žil.

K tomuto hadísu al-'Usejmín poznamenal:

Netýká se to obecně návštěvy lékaře a přijetí léčby, protože Posel Boží صلى الله عليه و سلم nezmínil medicínu jako takovou, ale konkrétně jmenoval, že „nehledají léčbu ani v zaříkávání a ani nevypalují své rány.” Nicméně pokud se člověk svěří lékaři a veškerými svými emocemi, strachem z nemoci a nadějí na vyléčení, se upne na něj, toto pak skutečně podkope jeho spolehnutí se na Alláha. Takže smyslem je, že pokud se někdo vydá k lékaři, musí být přesvědčen, že pouze využívá poskytnuté kauzální souvislosti, ale s konečnou platností o nich nakonec rozhoduje pouze Alláh Jediný, který je Jediný, v jehož Rukou je uzdravení. A něco takového nijak neškodí pro spoléhání se na Alláha a nijak nezmenšuje důvěru v Něj.[6]

Lidé, kteří odpovídají Prorokovu popisu v daném hadíse, naplnili smysl víry v Boží předurčení, jež je nedílnou součástí islámu a jedním z šesti pilířů víry muslimů, jejichž popření činí z člověka nevěřícího, jak ukazuje podání od Mudžáhida, že 'Abdulláhu ibn 'Abbásovi رضي الله عنهما, muži, který náš předmětný hadís vypráví, kdosi pověděl o popíračích Božího předurčení. Ibn 'Abbás odpověděl: „Oni popírají Knihu. Pokud bych někoho z nich popadl za kštici, vyrval bych mu vlasy. Věru Vznešený Alláh byl nad Svým Trůnem předtím, než cokoli stvořil a potom teprve stvořil vše stvořené. A také zapsal vše, co se má stát až do Dne Soudu. Lidé pak dospívají jen k tomu, co už předtím bylo i tak rozhodnuto.[7]

Koho možno žádat, aby za nás prosil u Alláha

Na základě tohoto hadísu také víme, že můžeme někoho dalšího požádat, aby za nás mohl poprosit u Alláha a také víme, že bylo možné poprosit o to i samotného Posla Božího صلى الله عليه وسلم. Bylo dokonce jeho charakteristikou a specifikem, že jej jeho druhové žádali, aby za ně prosil Alláha, což se dozvídáme nejen z tohoto příběhu, ale také z výše citovaného hadísu o vlastnostech lidí, kteří vejdou do Ráje bez zúčtování. V něm se dále dozvídáme, že 'Ukkáša ibn Mihsán رضي الله عنه vstal řekl: „Posle Boží, pros, abych se stal jedním z nich.“ A Prorokصلى الله عليه وسلم. vůči této jeho žádosti nic nenamítl. [8]

Nicméně není správné toto činit dnes, kdy už mezi námi Posel Boží صلى الله عليه وسلم na tomto světě není. A je také, obecně vzato, lepší, pokud se k Alláhu obrací každý sám za sebe, neboť prosba k Alláhu, resp. prosebná modlitba (arab. دعاء du'á) není pouze žádost (arab. طلب taleb), ale je i způsobem uctívání (arab. عبادة 'ibáda), který musí být proveden s největší možnou upřímností a směrován vždy pouze a jedině k Alláhu a nikomu jinému a uskutečněn co nejvěrněji podle praxe Posla Božího صلى الله عليه وسلم nejen z hlediska druhu tohoto uctívání, nýbrž i z hlediska způsobu, důvodu, času, intenzity a kvantity provedení. Je to skutek zbožnosti a obecně není dovoleno přenechávat skutky zbožnosti nikomu jinému, neboť by to protiřečilo verši:

سَابِقُوٓا۟ إِلَىٰ مَغْفِرَةٍ مِّن رَّبِّكُمْ وَجَنَّةٍ عَرْضُهَا كَعَرْضِ ٱلسَّمَآءِ وَٱلْأَرْضِ أُعِدَّتْ لِلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ بِٱللَّـهِ وَرُسُلِهِۦ ۚ ذَٰلِكَ فَضْلُ ٱللَّـهِ يُؤْتِيهِ مَن يَشَآءُ ۚ وَٱللَّـهُ ذُو ٱلْفَضْلِ ٱلْعَظِيمِ

Předstihujte se tedy, abyste dosáhli odpuštění Pána svého a zahrady, jejíž šíře se rovná nebi i zemi, připravené pro ty, kdož v Boha a posly Jeho uvěřili. A toto je přízeň Boží, kterou On uštědřuje, komu chce, vždyť Bůh vládcem je přízně nesmírné. (Hadíd: 21)

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín o prosbě k druhému, aby prosil Alláha za toho prvního, hovoří:

Je to dovoleno, pokud si někdo přeje prosit Alláha ve prospěch někoho dalšího, tj. přeje si skrze svou prosbu pomoci svému bratrovi, anebo je motivován tím, že Alláh vyslyší jeho prosbu, neboť pokud člověk prosí Alláha za svého bratra v době jeho nepřítomnosti, anděl odpovídá na jeho prosbu slovy: „Ámín (tj. staniž se) i pro tebe totéž!“ A činy jsou podle svých úmyslů. Ať už člověk svou prosbou zamýšlí jen osobní prospěch, anebo skutečně prosí upřímně za svého bratra, který ho o to předtím poprosil. Pokud se jedná o případ, že tím člověk chce získat jen osobní prospěch, pak se jedná podle aš-Šáfi'ího o zavrženíhodnou prosbu. A Prorokovi صلى الله عليه وسلم společníci mu přísahali, že si od jiných lidí nebudou nic vyprošovat.[9]

Podobně je zavrženíhodné, aby někdo žádal živého a přítomného člověka, o němž předpokládá, že má větší naději na vyslyšení své prosby, aby za něj prosil Alláha o něco, co tomu, který o prosbu žádá, prospěje. Naopak, tuto prosbu má k Alláhu vznést sám dotyčný. Pokud se však má prosba týkat všech, potom není nic špatného, když někdo žádá někoho takového, třeba učence či zbožnou osobu, aby za dobro všech lidí prosil.

Chvályhodné je také žádat o prosbu někoho, kdo se nachází v situaci, kdy mají jeho prosby větší šanci být vyplněny, např. když někdo odchází na cestu. Důkazem je hadís, v němž Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه žádal Posla Božího o svolení vykonat malou pouť (arab. عمرة 'umra). Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu své svolení dal a potom mu řekl:

لَا تَنْسَنَا يَا أُخَيَّ مِنْ دُعَائِكَ.

A nezapomeň, bratříčku, ve svých prosbách ani na nás.

Omar později pravil: „Když mi řekl tato slova, ona byla pro mne dražší, než celý tento svět.

Podle jiného podání řekl:

أَشْرِكْنَا يَا أُخَيَّ فِي دُعَائِكَ.

Zahrň i nás, bratříčku, do svých proseb.[10]

Co se týče živých, kteří se obracejí k mrtvým, aby za ně tito prosili u Alláha za nějaké jejich potřeby, od Ibn Tejmíje se uvádí, že jde o samou podstatu modloslužebnictví:

Podstatou je, že přidružování k Alláhu v uctívání, v podobě uctívání např. hvězd, se objevuje velmi často, podobně jako i přidružování ve vztahu k mrtvým ve hrobech, které lidé prosí a žádají je, aby za ně orodovali u Alláha apod. Když Posel Boží صلى الله عليه وسلم zakázal i samotné provádění proseb při hrobech z důvodu toho, že něco takového narušuje upřímnost skutečné prosby k Alláhu, neboť toto vede k přidružování těchto mrtvých k Alláhu, co si potom myslet o samotném aktu, kdy někdo přímo prosí mrtvé, aby za něho orodovali? Nepřidružuje tedy tyto mrtvé k Alláhu ve své touze (arab. رغبة raghba) po splnění své prosby, ať už prosí, aby se mu vyplnila nějaká potřeba, anebo aby se naopak zachránil před nějakou těžkostí. A je jedno, zda prosí přímo je, či prosí, aby Alláha za něho prosili oni.[11]

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín tuto pasáž vysvětlil slovy:

Ibn Tejmíja zde nerozlišuje mezi někým, kdo říká: „Ó ty a ty, vyléč mne z choroby, daruj mi potomka, ulehči mi v nesnázi ...“ a někým, kdo říká: „Ó ty a ty, pros za mne Alláha, aby mne vyléčil z choroby, daroval mi potomka, ulehčil mi v nesnázi ...“ Zatímco to první je bezpochyby podobou velkého přidružování (arab. الشرك الأكبر aš-širku l-akbar), neznamená to, že by druhý případ také nebyl přidružováním. Naopak! Je to také přidružování, protože zde dochází k mnoha věcem, zejména ke směřování prosebné modlitby k někomu jinému, nežli k Alláhu (protože prosit mrtvé, aby za mne prosili Alláha je vlastně také prosbou a prosba sama je uctíváním), dále kvůli aspektu přímluvy (arab. شفاعة šefá'a, tj. žádosti vůči někomu, aby se přimluvil za někoho u někoho třetího), který de facto znamená brát si je za prostředníky mezi služebníkem a jeho Pánem, skrze které jsou prosby plněny.[12]

Ibn Tejmíja na jiném místě rezolutně tvrdí:

Pokud připustíš existenci prostředníků mezi Alláhem a Jeho stvořeními, kteří fungují jako suita dvořanů mezi králem a jeho poddanými, pokud věříš, že oni přinášejí k Alláhu vzhůru potřeby Jeho stvoření, nebo že Alláh vede správnou cestou Své služebníky a zajišťuje jim obživu na základě jejich prostřednictví a proto se k nim služebníci obracejí s prosbami, aby se oni s jejich prosbami obrátili k Alláhu ve stejném smyslu, jako prostí poddaní prosí dvořany, aby tlumočili jejich prosby a potřeby králi, neboť tito dvořané jsou králi blíže a tito poddaní ukazují králi svůj respekt tím, že ho neprosí přímo, ale nechávají za sebe poprosit někoho, kdo je králi blíže, pak kdokoli potvrzuje existenci takových přímluvců v tomto smyslu a z tohoto úhlu pohledu, se tímto stává modloslužebníkem a nevěřícím.[13]

Prosit jiné namísto Alláha znamená přidružovat je a směřovat jim uctívání, jež má být vyhrazeno Alláhu. Je to totéž, jako padat na tvář či obětovat komukoli jinému, než Alláhu a je tomu tak proto, že prosebná modlitba má být vždy určena výhradně Alláhu a nikdy nikomu jinému, v souladu se slovy Božími:

وَمَن يَدْعُ مَعَ ٱللَّـهِ إِلَـٰهًا ءَاخَرَ لَا بُرْهَـٰنَ لَهُۥ بِهِۦ فَإِنَّمَا حِسَابُهُۥ عِندَ رَبِّهِۦٓ ۚ إِنَّهُۥ لَا يُفْلِحُ ٱلْكَـٰفِرُونَ

A kdo vzývá vedle Boha ještě božstvo jiné, o němž důkazu nemá, ten Pánu svému z toho musí vydat počet. A věru nevěřící nebudou úspěšní! (Mu´minún: 117)

ذَٰلِكُمُ ٱللَّـهُ رَبُّكُمْ لَهُ ٱلْمُلْكُ ۚ وَٱلَّذِينَ تَدْعُونَ مِن دُونِهِۦ مَا يَمْلِكُونَ مِن قِطْمِيرٍ إِن تَدْعُوهُمْ لَا يَسْمَعُوا۟ دُعَآءَكُمْ وَلَوْ سَمِعُوا۟ مَا ٱسْتَجَابُوا۟ لَكُمْ ۖ وَيَوْمَ ٱلْقِيَـٰمَةِ يَكْفُرُونَ بِشِرْكِكُمْ ۚ وَلَا يُنَبِّئُكَ مِثْلُ خَبِيرٍ

Takový je Bůh, Pán váš, jemuž patří moc královská, zatímco ti, které vzýváte vedle Něho, nemají moc ani nad slupkou pecky datlové. Jestliže se k nim modlíte, oni neslyší vzývání vaše, a i kdyby je slyšeli, nemohli by vás vyslyšet. A v den zmrtvýchvstání zapřou vaše přidružování jich k Bohu. A nikdo tě o tom nemůže poučit tak jako ten, jenž o všem je zpraven. (Fátir: 13-14)

ٱلْمَسَـٰجِدَ لِلَّـهِ فَلَا تَدْعُوا۟ مَعَ ٱللَّـهِ أَحَدًا

A modlitebny patří Bohu; nevzývejte v nich tedy spolu s Bohem nikoho! (Džinn: 18)

A je tomu tak i proto, že předpokládat, že vztah Alláha k Jeho stvořením je jako vztah krále k jeho poddaným, znamená připodobnění stvořeného ke Stvořiteli, což je opět podobou modloslužebnictví.

Ohledně samotného vzývání a prosebné modlitby k Prorokoviصلى الله عليه وسلم po jeho smrti hovoří Sálih Áli š-Šejch:

Jde o velké modloslužebnictví, neboť Posla Božího صلى الله عليه وسلم nelze o nic prosit po jeho smrti. Směřovat své prosby k zemřelým, nebo je žádat, aby za nás prosili Alláha, aby nás např. zachránil či seslal nám déšť, poskytl úlevu, nebo odpustil či splnil naše přání, to vše a vše, co je tomu podobné, spadá pod obecný koncept vzývání nebo prosebné modlitby.[14]

Kdokoli z tohoto pravidla o zákazu vzývat prosebnou modlitbou kohokoli mimo Alláha vyjímá Proroka صلى الله عليه وسلم či zbožné lidi, kteří jsou už po smrti a tvrdí, že prosit je, aby za nás prosili u Alláha, není modlářstvím, ten popřel sám základ přesvědčení o výlučném Božím nároku na uctívání prosebnou modlitbou. Takové přesvědčení zcela koliduje s uvedenými důkazy a plně jim protiřečí, bez jakékoli možnosti, jak obojí přivést do souladu.

___________________________________________________________________

[1] Zaznamenal at-Taberání v al-Mu'džemu l-kebír, hadís č. 1548. Jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 1870.

[2] Viz Šerhu 'Akídeti s-Safáríníja, str. 370-371

[3] Viz al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1294; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1030.

[4] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/216.

[5] Jako část delšího hadísu uvádí al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5752. Podobné podání uvádí i Muslim v Sahíhu, hadís č. 218.

[6] Viz Fetáwá Núru 'ala d-darb, 3/213.

[7] Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i'itkád, str. 439. Uvádí jej i az-Zehebí v Muchtesaru l-'ulúw, str. 95.

[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6541; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 216.

[9] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 1/729-730.

[10] Zaznamenali ho v různých, lehce odlišných verzích Ahmed v Musnedu, hadís č. 195; Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 1498; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 2894; a at-Tirmizí, v Sunenu, hadís č. 3562 jako sahíh. Viz také at-Tebrízí v Miškátu l-masábíh, 2248. Al-Albání nicméně ocenil tento hadís jako neautentický v Da’ífu Abí Dáwud, hadís č. 322, s poznámkou: „Obě podání jsou slabá, proto nechť vás neoklame to, že jsou zmiňována i těmi největšími znalci, kteří o tomto hadísu pomlčeli.” Podobně se vyjadřuje i al-'Usejmín v Šerhu Rijádi s-sálihín, 4/154. Totéž uvádí i Šu'ajb al-Arnáút v Techrídžu rijádi s-sálíhín, hadís č. 373 a uvádí jako problematického slabého vypravěče 'Ásima ibn 'Ubejdilláha al-'Umerí. Jako sahíh ho naopak uvádí an-Newewí v Rijádu s-sálihín, hadís č. 180.

[11] Viz Iktidá as-siráti l-mustakím (tahkík Muhammeda Hámida al-Fikkího), str. 406.

[12] Viz Šerhu Iktidá as-siráti l-mustakím, str. 553.

[13] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 1/126.

[14] Viz Šerhu 'Akídeti t-taháwíja, 2/1029.