VYSVĚTLENÍ HADÍSU O NEJLEPŠÍCH DESETI DNECH TOHOTO SVĚTA

Džábir ibn 'Abdilláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

أفضل أيام الدنيا أيام العشر.

Nejlepšími dny na tomto světě je prvních deset dní.[1]

Al-Menáwí uvádí, že těmito deseti dny se myslí prvních deset dní měsíce ذو الحجة Zu l-hidždža. [2]

IbnTejmíja pravil:

Nejhodnotnějším dnem týdne je na základě konsensu učenců pátek. Nejlepším dnem roku je Den oběti (tj. první den svátku, tj. 10. Zu l-hidždža). Jiní řekli, že se jedná o den 'Arefa (tj. 9. Zu l-hidždža), nicméně první názor je správný, neboť ve sbírkách Sunen se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إِنَّ أَعْظَمَ الأَيَّامِ عِنْدَ اللَّهِ تَبَارَكَ وَتَعَالَى يَوْمُ النَّحْرِ ثُمَّ يَوْمُ الْقَرِّ .

Věru nejvznešenějšími dny u Alláha Všemohoucího jsou Den oběti a poté den setrvání (tj. následující den, kdy poutníci dlí v údolí Miná).[3][4]

Ibn Tejmíja byl rovněž tázán ohledně významu těchto dní v porovnání s posledními deseti nocemi Ramadánu a odpověděl:

Prvních deset dní Zu l-hidždža je lepší, nežli posledních deset dní Ramadánu, avšak posledních deset nocí Ramadánu je lepší, než prvních deset nocí Zu l-hidždža.[5]

Ibnu l-Kajjim v poznámce k této odpovědi řekl:

Pokud se člověk pronikavého intelektu zamyslí nad touto odpovědí, plně ji pochopí jako dostačující a vyčerpávající, neboť vskutku není dní, v nichž by dobrý skutek byl Alláhu milejší, nežli v prvních deseti dnech zu l-hidždža, které v sobě zahrnují i den 'Arefa (arab. يوم العرفة jewmu l-'arefa), den oběti (arab. يوم النحر jewmu n-nahr) a den napájení (arab. يوم الترية jewmu t-terwija). Co se týče posledních deseti nocí Ramadánu, to jsou noci, které se probdí v modlitbách, které všechny takto v modlitbách trávil i Boží Posel صلى الله عليه و سلم, protože mezi nimi se nachází i noc lepší, než tisíc měsíců.[6]

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم ohledně těchto dní také řekl:

مَا مِنْ أَيَّامٍ الْعَمَلُ الصَّالِحُ فِيهِنَّ أَحَبُّ إِلَى اللَّهِ مِنْ هَذِهِ الأَيَّامِ الْعَشْرِ.

Není žádných dnů, ve kterých by dobré skutky byly Alláhu milejší, nežli v těchto prvních deseti dnech (tj. měsíce Zu l-hidždža).[7]

Podle jiné verze řekl:

مَا الْعَمَلُ فِي أَيَّامِ الْعَشْرِ أَفْضَلَ مِنَ الْعَمَلِ فِي هَذِهِ .

Není žádných činů, které by byly hodnotnější, nežli dobré činy vykonané právě v těchto deseti dnech.

Zeptali se ho: „Ani boj na cestě Boží, ó Posle Boží?“ Odpověděl:

وَلاَ الْجِهَادُ، إِلاَّ رَجُلٌ خَرَجَ يُخَاطِرُ بِنَفْسِهِ وَمَالِهِ فَلَمْ يَرْجِعْ بِشَىْءٍ.

Ani boj , kromě muže, který vyrazí a obětuje v něm svůj život i svůj majetek a nic z toho se nevrátí.[8]

Podle další verze řekl:

ما من عملٍ أزكى عند اللهِ ولا عظمَ أجرًا من خيرٍ يعملُه في عَشرِ الأَضحى.

Není žádného činu u Alláha čistějšího a více odměňovaného, nežli je dobro vykonané v deseti dnech do Svátku oběti.[9]

Ibn Redžeb poznamenal:

Tento hadís dokazuje, že skutky vykonané v těchto dnech jsou Alláhem milovány více, nežli podobné skutky ve dnech jiných, aniž by z tohoto pravidla existovala výjimka. Proto pokud jsou Jím tedy více milovány, jsou tím pádem také u Něho hodnotnější.[10]

Muhammed Sálih al-'Usejmín vysvětlil:

Dobré činy v prvních deseti dnech Zu l-hidždža, které zahrnují také půst, jsou u Alláha milejší, nežli dobré činy v posledních deseti dnech Ramadánu. Avšak vy, lidé, na tyto dny nedbáte, ony uplynou a váš život ubíhá obvyklým způsobem. Ani více nerecitujete Korán, ani nekonáte více jiných skutků uctívání. Někteří lidé jsou dokonce velmi skoupí i na velebení Alláha.[11]

Abú Osmán an-Nehdí pravil: „Zbožní předkové si cenili třech dekád: první dekády Muharremu, první dekády Zu l-hidždža a poslední dekády ramadánu.[12]

Dávali jim přednost nade vším. 'Abdurrahmán ibn Abí Hátim vzpomíná, že jeho otec Abú Hátim ar-Rází jednou v době prvních deseti dní Zu l-hidždža přišel za Jahjou ibn Me'ínem s listem zápisků jmen vypravěčů hadísů, na které se ho chtěl ptát a soukromě s ním konzultovat. Když se konzultace protáhla, Jahjá se podivil: „Ty to máš vypsané na zápiscích?“ „Ano,“ odpověděl Abú Hátim. Jahjá mu vzal zápisky, pohlédl na ně a řekl: „Ve dnech jako jsou tyto se chceš bavit o lidech?“ Potom odmítl v konzultaci pokračovat a odpovídat Abú Hátimovi na jeho dotazy s poznámkou: „Pokud ses chtěl na něco zeptat jen tak zpaměti, odpověděl bych ti. Ale procházet celé zápisky, to bych opravdu nerad.[13]

Se’íd ibn Džubejr říkával: „Během těchto deseti nocí ani nezhasínejte světla.” Uctívání v těchto dnech míval velmi v oblibě a říkával: „Buďte své služebnictvo, aby se stihli nasnídat suhúru před začátkem půstu v den 'Arefa.[14] Se'íd ibn Džubejr se v těchto dnech namáhal s tolika dobrými skutky, až téměř padal a nemohl dál. [15] Podle jiného podání si ukládal tolik, že to jen tak tak zvládl. [16]

Přednosti těchto dní shrnul Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí v díle at-Tebsira [17] takto:

(1.)

Vznešený Alláh při nich přísahá ve Svých slovech

وَٱلْفَجْرِ وَلَيَالٍ عَشْرٍ

Při úsvitu, při nocích deseti (Fedžr: 1-2)

Ibn Kesír vysvětlil:

Deseti nocemi je myšleno prvních deset dní měsíce zu l-hidždža, jak se uvádí od Ibn 'Abbáseرضي الله عنهما, Ibnu z-Zubejra a Mudžáhida i dalších ze zbožných předků i těch, co přišli po nich.[18]

Ibnu l-Kajjim pravil:

Čas, který je v tomto zahrnut pro konání dobrých skutků je u Pána mimořádně cenný, jinak by na něj Vznešený a Všemohoucí nepřísahal.[19]

Ibn Redžeb poskytl následující vysvětlení:

Úsvitem se myslí objevení se znaků úsvitu na obloze, nebo konkrétní úsvit, také je řečeno, že odkazuje na dobu modlitby za úsvitu, či nástup dne jako takového, vykladači se přesně neshodují. Pokud se má jednat o nějaký konkrétní úsvit, potom je to úsvit prvního z prvních deseti dní Zu l-hidždža, avšak ještě spíše je to úsvit posledního z nich, tedy dne oběti. Na základě toho je onen úsvit, při kterém se přísahá, zahrnut do oné desítky v další přísaze. Deset nocí odkazuje na prvních deset dní Zu l-hidždža, což je správný názor většiny, autenticky dochovaný od Ibn 'Abbáse رضي الله عنهما a to nejen jednou cestou.[20]

'Abdurrahmán as-Sa'dí doplnil:

Do prvních deseti dní Zu l-hidždža patří i stání na planině 'Arefa, kdy Alláh odpouští Svým služebníkům takovým odpuštěním, až to šejtánu působí smutek. [21] Hodnotu tohoto dne zmiňuje hadís, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká, že v žádném jiném dni Alláh nezachrání z Pekla tolik lidí, jako v tento den. [22] A vskutku šejtán není v žádný jiný den tolik ponížen a tolik odvržen, jako v den 'Arefa, protože v tento den vidí sestupovat na zem anděly a Boží milost vůči služebníkům. V této době se odehrávají četné skutky uctívání spjaté s velkou i malou poutí. To jsou nesmírně důležité věci, které si plně zasluhují, aby při nich Alláh přísahal.[23]

(2.)

Vznešený Alláh je označil za dobře známé dny ve Svých slovech:

وَيَذْكُرُوا اسْمَ اللَّهِ فِي أَيَّامٍ مَّعْلُومَاتٍ

a aby vzpomínali jména Božího ve dnech známých (Hadždž: 28)

Těmito jsou podle 'Abdulláha ibn 'Abbáse رضي الله عنهما dny první dekády Zu l-hidždža, konkrétně na den 'Arefa, na den oběti (arab. يوم النحر jewmu n-nahr, tj. 10. zu l-hidždža a první den svátku oběti) a tři následující dny svátku známé jako أيام التشريق ajjámu t-tešrík, jak uvádí Ibn Kesír. [24] An-Newewí stejný názor uvádí i od aš-Šáfi'ího. [25]

Al-Beghawí vysvětlil:

Tj. v prvních deseti dnech Zu l-hidždža, což je vysvětlení většiny vykladačů. Jsou popisovány jako „známé“ proto, že každý se chce dozvědět, kdy nastoupí, odpočítat, kdy nastanou, kvůli tomu, že na jejich konci přichází sezóna pouti.[26]

Ibn Redžeb uvádí, že tento názor zastávali také Ibn Omar a Ibn 'Abbás رضي الله عنهم, al-Hasan al-Basrí, 'Atá, Mudžáhid, 'Ikrima, Katáda a an-Necha'í, totéž se uvádí i od Abú Hanífy, aš-Šáfi'ího a Ahmeda, jak je od nich velmi dobře známo. [27]

(3.)

Ve výše citovaném našem předmětném hadíse je Posel Boží صلى الله عليه و سلم označuje za nejlepší dny na celém světě.

(4.)

Posel Boží صلى الله عليه و سلم v nich přikázal konat dobré činy ve všeobecnosti, což je podloženo skutečností, že během nich jsou předepsány mnohé podoby uctívání.

Ibn Hadžer pravil:

Důvod výjimečnosti těchto dní je zcela zřejmý, je tomu tak proto, že v této době probíhají četné podoby uctívání zároveň: modlitba, půst, almužny a pouť. K tomuto nedochází v žádných jiných dnech roku.[28]

(5.)

Přikázal v nich Alláha hojně oslavovat pronášením slov سبحان الله subhán Alláh – sláva Bohu (čili čist je On od nedokonalosti), chválit ho pronášením slov الحمد لله al-hamdu lilláh – chvála Bohu a zdůrazňovat Jeho jedinost slovy ﻻ إله إﻻ الله lá iláhe ille lláh – není božstva (čili nic nemá právo být uctíváno) kromě Alláha, jak se uvádí od Ibnu l-Kajjima. [29] Z příslušných hadísů vyplývá i zvláštní význam právě těchto konkrétních podob připomínání. [30]

(6.)

Patří k nim i den napájení. To je osmý den Zu l-hidždža, den, kdy se zrána poutníci, jež předtím vykonali malou pouť do Mekky, oblékají do poutního oděvu ještě jednou, aby vykonali i velkou pouť a pronášejí typické volání poutníků, zvané التلبية at-telbíja. [31]

(7.)

Patří k nim i den 'Arefa. Při tomto dni přísahá Vznešený Svými Slovy:

وَٱلْيَوْمِ ٱلْمَوْعُودِ وَشَاهِدٍ وَمَشْهُودٍ

při dni slíbeném, při dosvědčujícím a dosvědčeném (Burúdž: 2-3)

Od Abú Hurejry رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

الْيَوْمُ الْمَوْعُودُ يَوْمُ الْقِيَامَةِ وَالْيَوْمُ الْمَشْهُودُ يَوْمُ عَرَفَةَ وَالشَّاهِدُ يَوْمُ الْجُمُعَةِ...

Slíbený den je Den Soudný, dosvědčeným dnem je den 'Arefa a svědkem je den páteční ...[32]

Ibn Redžeb praví, že „pokud připadne den 'Arefa na pátek, potom v sobě dokonce spojuje dosvědčující i dosvědčený den.[33] Někteří fakíhové smýšlejí, že v takových letech má pouť obzvláštní hodnotu. [34]

Půst v tento den je vykoupením za hříchy dvou let. [35] Podle at-Tirmizího „učenci doporučovali všem, kromě těch, kteří stojí na planině 'Arefa jako poutníci, aby se postili.[36]

Tento den popsal Posel Boží صلى الله عليه و سلم v hadísu od matky věřících 'Áiše رضي الله عنها:

مَا مِنْ يَوْمٍ أَكْثَرَ مِنْ أَنْ يُعْتِقَ اللَّهُ فِيهِ عَبْدًا مِنَ النَّارِ مِنْ يَوْمِ عَرَفَةَ وَإِنَّهُ لَيَدْنُو ثُمَّ يُبَاهِي بِهِمُ الْمَلاَئِكَةَ فَيَقُولُ مَا أَرَادَ هَؤُلاَءِ؟!

Není dne, kdy by Alláh z Ohně nepropustil více lidí, nežli v den 'Arefa. Sestupuje blíže k nim a kochá se jimi před Svými anděly: „Co chtějí támhleti?![37]

Otázku „co chtějí tamhleti“ vyložil al-'Usejmín jako „co je přivádí na toto místo (tedy planinu 'Arefa), načež je Alláh zahrne Svou milostí a odpuštěním a navíc jim vyplní jejich prosby.[38]

Ibn 'Abdilberr říká:

Toto dokazuje, že jim bylo odpuštěno, jinak by se před anděly nekochal lidmi, kteří chybují a hřeší, pokud by jim předtím neodpustil a neposkytl prominutí. A Alláh ví nejlépe.[39]

Kurtubí vysvětlil:

Kochá znamená chválí se jimi před anděly, prokazuje jim poctu jejich přítomností, v souladu s vyzněním dalšího hadísu těmto andělům říká:

انْظُرُوا إِلَى عِبَادِي شُعْثًا غُبْرًا ، لَقَدْ أَتَوْنِي مِنْ كُلِّ فَجٍّ عَمِيقٍ ، يَرْجُونَ رَحْمَتِي وَمَغْفِرَتِي ، أُشْهِدُكُمْ أَنِّي قَدْ غَفَرْتُ لَهُمْ .

Pohlédněte na mé služebníky, rozcuchané, zaprášené, přišli ke Mně ze všech rozsedlin hlubokých, doufajíce v Mou milost a Mé odpuštění, beru si vás za svědky, že jsem jim právě odpustil. [40]

Jako by se jednalo o reminiscenci toho, když andělé řekli svému Pánu:

أَتَجْعَلُ فِيهَا مَن يُفْسِدُ فِيهَا

Chceš tam ustanovit někoho, kdo pohoršení na ní bude šířit? (Bekara: 30)

Těmito slovy Nejvyšší znovu potvrzuje, co již řekl:

إِنِّي أَعْلَمُ مَا لَا تَعْلَمُونَ

Já věru znám to, co vy neznáte! (Bekara: 30)[41]

Ibnu l-Kajjim vysvětlil:

Pán Nejvyšší Nejvznešenější se přibližuje večer dne 'Arefa k lidem, kteří tam stojí a kochá se jimi před anděly, říkaje: „Copak to chtějí? Beru si vás za svědky, že jsem jim už odpustil.“

Hadís kromě potvrzení toho, že se k nim Alláh skutečně přibližuje, potvrzuje také existenci hodiny v tento den, kdy kdokoli, kdo o cokoli prosí, nebude odmítnut. Proto se prosící snaží v těch chvílích přibližovat k Němu svými prosbami, svou ponížeností a pokorou a On se k nim přibližuje dvojím způsobem. Prvním je blízkost ve smyslu jistoty vyslyšení prosby v daných okamžicích a druhým Jeho sestoupení výlučně pro shromážděné na 'Arefa. Jimi se také kochá před anděly. Srdce věřících toto evidentně pociťují, síla okamžiku sklonku dne 'Arefa je dodána navíc k síle samotného stání na planině, potěšení, radost a slavnostnost je provázena touhou po štědrosti a velkodušnosti jejich Pána.[42]

Toto potvrzují výpovědi zbožných předků, jako 'Abdulláha ibnu l-Mubáreka, když přišel v den 'Arefa večer za Sufjánem as-Sewrím. Sufján klečel na kolenou a jeho oči byly zalité slzami. 'Abdulláh mu řekl: „Kdo je na tom na celém shromáždění nejhůře?“ Odpověděl: „Ti, kdož si myslí, že jim Alláh neodpustí.[43]

Al-Fudajl ibn Ijjád se jednou podíval na plačící lidi na 'Arefa a řekl: „Myslíte, že kdyby se tito všichni vydali za jedním mužem a požádali by jej o jediný dánik, [44] odmítl by je?“ Jeho druhové odpověděli: „Nikoli!“ Pravil: „Při Alláhu, odpuštění je pro Alláha snažší, než když by dotyčný dal pouhý dánik.[45] Al-Fudajl řekl Šu'ajbovi ibn Harb během sezóny hadždže: „Myslíš, že mezi těmi, kteří byli právě přítomni stání na 'Arefa je někdo horší, nežli jsem já a ty? Pokud ano, pak smýšlíš velmi zle.[46]

Omar ibn 'Abdil'azíz pronesl na 'Arefa kázání: „Věru jste přišli zblízka i zdaleka, namáhali hřbety i obnosili oděvy. Ale ten, kdo je dnes vepředu, není ten, čí jízdní zvíře předehnalo ostatní, nýbrž nejvíce vepředu je ten, komu se dostalo odpuštění.[47]

Ibn Tejmíja uzavřel:

„Věru je známo, že v den 'Arefa večer sestupuje do srdcí poutníků víra a milost, světlo a požehnání, něco, co není možné slovy vyjádřit.“ [48]

(8.)

Patří k nim i Noc seskupení (arab. ليلة الجمع lejletu l-džem') – to je noc, v níž se poutníci vracejí z 'Arefa a seskupují se v průsmyku Muzdelifa. Džem' je jiné jméno pro Muzdelifu, kvůli faktu, že se na ní seskupují poutníci, jak uvádí al-Albání. [49]

Tento termín se vyskytuje ve vícero hadísech, mezi nimi je i ten, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:

الْحَجُّ عَرَفَةُ فَمَنْ أَدْرَكَ لَيْلَةَ عَرَفَةَ قَبْلَ طُلُوعِ الْفَجْرِ مِنْ لَيْلَةِ جَمْعٍ فَقَدْ تَمَّ حَجُّهُ .

Hadždž je ‘Arefa, kdokoli pak stihne přijít ještě v noci na 'Arefa ještě předtím, než nadejde úsvit noci seskupení, toho pouť je úplná.[50]

Sufjána as-Sewrího se kdosi, kdo se právě pozoroval poutníky odcházející z 'Arefa do Muzdelify, zeptal: „Kdo z nich je na tom nejhůř?“ Myslel tím tyrany a zkažené. Sufján však odpověděl: „Ti, kteří jsou na tom nejhůř, jsou ti, kteří si myslí, že těmto lidem Alláh Vznešený nebude schopen odpustit.[51]

(9.)

V nich se odehrává hadždž, pouť na posvátná místa islámu v Mekce a okolí, která je jedním z pilířů islámu. Prvních deset dní měsíce Zu l-hidždža je sice neoddělitelně spojeno s poutí, nicméně jejich významnou hodnotu možno využít kdekoli jinde, nejen v Mekce. 

Ibn Redžeb proto všem, kteří nemohli z jakýchkoli důvodů v daném roce vykonat pouť, radil:

Kdokoli nemohl stát na planině 'Arefa, ať stojí před Alláhem a dostojí svým nárokům, které na něj On klade a kterých si je vědom.

Kdokoli nebyl schopen přenocovat v průsmyku Muzdelifa, nechť tráví noci v poslušnosti vůči Alláhu, snažíce se k Němu co nejvíce přiblížit. Věru toho pak On přiblíží k sobě.

Kdokoli nebyl schopen stanout k modlitbě v mešitě al-Cháif v údolí Miná, nechť stane před Alláha a uctívá Ho, doufajíce v odměnu a chvějíce se bázní.

Kdokoli nebyl s to obětovat v Miná svou obětinu, nechť porazí jako obětinu své tužby právě tam, kde se zrovna nachází. Tím sobě zaručí trvalou hojnost.

Kdokoli nemohl dosáhnout až ke Ka'bě, domu Božímu, protože se od ní nacházel až příliš daleko, nechť se snaží přibližovat k Pánu tohoto Domu, protože On je blíže, než vlastní krkavice tomu, kdo Jej prosí a vkládá do Něj své naděje.[52]

(10.)

Během nich se přináší obětina na památku proroků Ibráhíma/Abraháma a jeho tradice uctívání Jediného Boha, následně potvrzené také Zákonem zjeveným Proroku Muhammedovi.

Obětina se poráží v první den Svátku oběti (arab. عيد الأضحى 'ídu l-adhá), známý jako يوم النحر jewmu n-nahr, den oběti. Tento svátek je jedním ze dvou svátků předepsaných této ummě.

Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že když Posel Boží صلى الله عليه و سلم přišel do Medíny, zastihl tamní obyvatele slavit již od dob nevědomosti dva dny, v nichž se radovali a oslavovali. Řekl jim:

إِنَّ اللَّهَ قَدْ أَبْدَلَكُمْ بِهِمَا خَيْرًا مِنْهُمَا يَوْمَ الأَضْحَى وَيَوْمَ الْفِطْرِ.

Alláh vám je věru právě zaměnil dvěma ještě lepšími – dnem oběti a dnem přerušení půstu.[53]

Ibn Redžeb zdůvodnil, proč je tento den svátkem, takto:

Den 'Arefa byl dnem vykoupení z Pekla, během něj Alláh z Pekla vykoupil kohokoli, kdo stál na planině ‘Arefa, podobně jako kohokoli z muslimů, kteří o to prosili v jakékoli jiné zemi. Proto den, který následuje po něm, je svátkem pro všechny muslimy ve všech regionech světa, těch, kteří sezónu pouti zažili osobně, stejně jako těch, kteří jí osobně přítomni nebyli. Důvodem je právě toto vykoupení a získání Božího odpuštění v den 'Arefa.[54]

Dalším důvodem je to, co se uvádí od Omara ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, když se jej tázal jistý žid: „Vládce věřících, ve vaší svaté knize je verš, kdyby byl zjeven nám, vzali bychom si den, kdy byl zjeven, za svátek.“ „Který to je?“ otázal se Omar. Žid recitoval:

الْيَوْمَ أَكْمَلْتُ لَكُمْ دِينَكُمْ وَأَتْمَمْتُ عَلَيْكُمْ نِعْمَتِي وَرَضِيتُ لَكُمُ الْإسْلامَ دِينًا

Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství. (Máida: 3)

Omar pravil: „Věru víme, který je to den, známe i místo, kde byl verš zjeven Prorokovi صلى الله عليه و سلم. Stalo se tak v pátek na planině 'Arafa v den 'Arafa.“ [55]

Následující den tedy muslimové oslavují jako svátek.

Posledním důvodem je skutečnost, že tak jako Svátek přerušení půstu je vyvrcholením přicházejícím po naplnění povinnosti půstu, tento svátek je vyvrcholením a naplněním rituálů pouti.

________________________________________________________________

[1] Zaznamenali al-Bezzár v Musnedu, 1/234; al-Munzirí v at-Terghíbu, 2/125; a al-Hajsemí v Kešfu l-astár, hadís č.1128; jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi', hadís č. 1133.

[2] Viz Fejdu l-kadír, 2/51.

[3] Zaznamenal Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 1765 od 'Abdulláha ibn Kurta رضي الله عنه.

[4] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 25/288.

[5] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 25/287.

[6] Viz příslušná poznámka tamtéž.

[7] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2438; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 757 jako hasan sahíh gharíb; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1727.

[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 969.

[9] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, 1/375; jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu t-terghíb, hadís č. 1148.

[10] Viz Latáifu l-me'árif, str. 351.

[11] Viz aš-Šerhu l-mumti' 'alá Zádi l-mustakni', 6/470.

[12] Zaznamenal as-Sujútí v ad-Dureru l-mensúr, 8/501.

[13] Viz al-Džerhu we t-ta'díl, 1/317.

[14] Viz Sijeru a’lámi n-nubelá´, 4/326.

[15] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 1815. Jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu t-terghíb, podání č. 1148.

[16] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, 3/354, pod. č. 3752.

[17] Viz at-Tebsira, 2/130-131.

[18] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'azím, 4/459.

[19] Viz at-Tibjánu fí aksámi l-Kur´án, str. 18.

[20] Viz Latáifu l-me’árif, str. 360.

[21] Odkazuje na hadís od Talhy ibn 'Ubejdulláha ibn Karíze, kde tuto skutečnost potvrzuje samotný Prorok صلى الله عليه و سلم. Zaznamenal Málik v Muwatta´u, hadís č. 944.

[22] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1277.

[23] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmán, 2/923.

[24] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'Azím, 3/205.

[25] Viz al-Azkár, str. 209.

[26] Viz Me’álimu t-tenzíl, 3/284.

[27] Viz Latáifu l-me'árif, str. 361.

[28] Viz Fethu l-Bárí, 2/534.

[29] Viz Zádu l-me'ád, 1/56.

[30] Hadís o tom viz u at-Taberáního v al-Kebír, 3/110; jako autentický ho doložil al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, 2/24.

[31] Viz Sálih al-Fewán v Šerhu menásiki l-hadždž, str. 93.

[32] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3339 jako hasan gharíb.

[33] Viz Letáifu l-me'árif, str. 375.

[34] Viz al-Mewsú'atu l-kuwejtíja, 45/316.

[35] Toto se uvádí od Proroka صلى الله عليه و سلم v hadísu od Abú Katády رضي الله عنه, který zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1250.

[36] Viz Džámi'u t-Tirmizí, 3/377.

[37] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1348.

[38] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 23/26.

[39] Viz at-Temhíd, 1/120.

[40] První část zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 8047; jako sahíh doložili Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 3841; a Ibn Chuzejma v Sahíhu, hadís č. 2839. Druhá část je dochována různými verzemi, nicméně al-Albání dokládá jako sahíh v Sahíhu t-terghíb, hadís č. 1153, viz také hadísy č. 1152-1155 tamtéž.

[41] Viz al-Mufhim limá aškele min telchísi kitábi Muslim, 3/461; citováno přes Bahru l-muhít, 24/378.

[42] Viz Zádu l-me'ád, 1/64.

[43] Uvádí Ibn Redžeb v al-Latáif, str. 384.

[44] Dánik byla drobná tehdejší mince v hodnotě jedné šestiny dirhamu. Tj. malá hodnota.

[45] Zaznamenal Ibn Redžeb v al-Latáif, str. 384.

[46] Zaznamenal Ibn Redžeb v al-Latáif, str. 382.

[47] Viz at-Temhíd, 8/557.

[48] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 5/374.

[49] Viz Sahíh Suneni Ibn Mádža, 3/44.

[50] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 3016; jako sahíh jej doložil al-Albání v Irwáu l-ghalíl, hadís č. 1067; a Sahíhu Suneni Ibn Mádža, hadís č. 2459.

[51] Viz Kitábu l-'ídáh, str. 287.

[52] Viz al-Latáif, str. 385.

[53] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1134. Jako sahíh jej doložil Ibn Hadžer v Bulúghu l-merám, hadís č. 398.

[54] Viz Latáifu l-me’árif, str. 370.

[55] Muttefakun 'alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 45; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 3017.