VYSVĚTLENÍ HADÍSU O ODMĚNÁCH MUDŽTEHIDŮ

'Amr ibnu l-'Ás رضي الله عنه pravil: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:

إِذَا حَكَمَ الْحَاكِمُ فَاجْتَهَدَ ثُمَّ أَصَابَ فَلَهُ أَجْرَانِ، وَإِذَا حَكَمَ فَاجْتَهَدَ ثُمَّ أَخْطَأَ فَلَهُ أَجْرٌ ‏.

Pokud rozhoduje arbitr a vynaloží veškeré své úsilí, načež vystihne (pravdu), obdrží dvě odměny a pokud rozhoduje a vynaloží veškeré své úsilí, avšak dopustí se chyby, obdrží odměnu jen jednu.[1]

Tj. pokud někdo v rozhodovací pravomoci učence kvalifikovaného pro vynášení rozhodnutí, posuzování záležitostí a dedukci nových pravidel (arab. اجتهاد idžtihád) na základě svého maximálního badatelského úsilí, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, dospěje k nějakému výsledku a tento výsledek se shodnuje s pravdou, potom obdrží od Alláha odměnu za své úsilí i odměnu za správnost svého posouzení. Pokud přitom nenalezne pravdivé řešení a dopustí se omylu, na který má z titulu tohoto hadísu právo, zůstane mu už jen odměna za jeho snahu.

Al-Buchárí napsal: „Věru smýšlíme, že učenec je odměněn dokonce i za svou chybu, podle hadísu Božího Posla صلى الله عليه وسلم, který potvrzuje, že mudžtehid, který rozhodne správně, obdrží dvě odměny, zatímco mudžtehid, který rozhodne chybně, obdrží odměnu pouze jednu.[2]

Z tohoto hadísu vyplývá několik významných závěrů:

Velcí imámové Sunny neoznačovali ty, kteří se od nich odchýlili v nějakých záležitostech dovoleného idžtihádu za zbloudilé, ani nikoho nepovinovali nikoho dalšího následováním svých vlastních názorů. Je dovoleno zastávat nějakou konkrétní pozici vydedukovanou idžtihádem, či následovat někoho v jeho idžtihádu, dokonce i pevně a neochvějně, nicméně není dovoleno hanit a tupit někoho, kdo zastává názor opačný, nebo ho obviňovat, že jeho názor není správný, panuje-li v dané otázce prostor pro idžtihád.

Ibn Tejmíja pravil:

Není nikoho z imámů, aniž by nepronesl či nevykonal věci, které by neměly být následovány, ovšem toto by mu nemělo být dáváno za zlé a neměl by být proto kvůli těmto věcem dehonestován, neboť dané věci ani nejsou v příkrém či přímém rozporu s Knihou Boží a Sunnou, spíše se vždy jedná o záležitosti idžtihádu, ohledně kterých existuje mezi lidmi nauky a víry možnost rozdílu. Dokonce je i možné, že dané záležitosti se z jistého úhlu pohledu těch, kterým Alláh učinil pravdu zjevnou, mohou jevit jako kategoricky dané, leč ani v takovém případě jim není dovoleno zavazovat i ostatní lidi k následování toho, co se zdá jasné jim, avšak ne i ostatním.[3]

Člověk má nicméně povinnost následovat pravdu bez ohledu na to, zda souhlasí s jeho tužbami, či nikoli. Nemůže zneužívat pro obhajobu své tužby tvrzení, že „učenci se neshodují“ - neshoda učenců není pro nikoho důkazem pro možnost následovat vlastní tužby.

Háfiz Ibn 'Abdilberr pravil:

Rozdílnost názorů není důkazem ani pro jednoho z lidí nauky z řad právních znalců ummy, je pouze obezličkou pro ty, kteří nemají žádné znalosti a nemají žádné důkazy pro svá tvrzení.[4]

Al-Chattábí pravil:

Rozdílnost názorů není důkazem – pro ty, kteří se navzájem svými názory rozešli, z řad dřívějších i pozdějších, je spíše důkazem vysvětlení ze Sunny.[5]

Tím se tato otázka velmi liší od otázky nutnosti vyvrátit někoho, kdo zastává bludné názory a inovátorské pozice protiřečící stanoviskům ahlu s-sunna.

Ibn Tejmíja pravil:

Z tohoto důvodu je povinností vyjasnit podmínky toho, kdo se dopustil chyby při vyprávění nějakého hadísu či podání, kdo pochybil při formulaci nějakého názoru či fetwy či toho, kdo nepostupoval správně v nějaké otázce zříkání se tohoto světa či uctívání. Toto platí dokonce i v případě, že chybujícím je mudžtehid, který byl sveden svou chybou – a proto je ovšem odměněn za svůj idžtihád. Vyjasnit slova i činy ustavené Knihou a Sunnou je povinností dokonce i tehdy, pokud on sám svými slovy či činy tomuto odporuje. A dokud se jedná o záležitost, v níž existuje možnost idžtihádu, potom není dovoleno takového někoho zmiňovat ve zlém, nebo mu připisovat hříšnost, protože Alláh mu jeho pochybení odpustil. Naopak je povinností mít vůči někomu takovému náklonnost a milovat ho pro jeho víru a bohabojnost a dostát jeho právům, která mu Alláh zaručil, prosit za něj apod.[6]

Tedy pokud učenec provede idžtihád ve věci, v níž je pro něj prostor, dokonce i když oponuje jiným učencům s důkazy, které se zdají být „silnějšími,“ není dovoleno ho očerňovat či snižovat jeho respekt, prohlašovat ho za zaujatého či za inovátora.

Také pravil:

Zamýšleným účelem zde je skutečnost, že sahábové رضي الله عنهم أجمعين mezi sebou nebojovali a nikdy se nepřeli ohledně nějakého principu (arab. قاعدة ká'ida) z principů islámu. Nelišili se v ničem ze základních prvků islámu. Nelišili se ani v otázce atributů Božích, ani v otázce Božího předurčení, ani v otázce Božích Přívlastků, či základních pravidel povoleného a zakázaného a ani v otázce vůdcovství.[7]

Leč ten, pro koho se pravda již stala zjevnou, má povinnost následovat tuto pravdu za všech podmínek. Rozdíly, které mezi učenci této ummy vyvstaly nejsou důvodem pro to, aby se jejich srdce navzájem rozštěpila. Nesouhlasnost srdcí vede následně k hluboké a velké zkaženosti, jak uvádí Vznešený Alláh:

أَطِيعُوا اللَّـهَ وَرَسُولَهُ وَلَا تَنَازَعُوا فَتَفْشَلُوا وَتَذْهَبَ رِيحُكُمْ ۖ وَاصْبِرُوا ۚ إِنَّ اللَّـهَ مَعَ الصَّابِرِينَ

Poslouchejte Boha a posla Jeho a nehádejte se, abyste neztratili odvahu a neodvrátil se od vás vítr příznivý! Buďte trpěliví, neboť Bůh stojí na straně trpělivých! (Anfál:46)


Učenci se mezi sebou neshodovali již od nejranějších dob, názorové odlišnosti panovaly už mezi Prorokovýmiصلى الله عليه وسلم společníky رضي الله عنهم أجمعين, avšak tito byli pevně spojeni v otázkách základních – nelišili se v otázkách věrouky a základních předpisů víry.

Pokud tedy jde o rozdílnost názorů mezi učenci, jež je považována za dovolenou, která je citována a zmiňována, potom je rozdílnost v takové věci dána možností dospět cestou bádání k různým názorům.

Muhammed ibn Sálih al-'Usejmín praví:

A co se týče rozdílů mezi prostým lidem, pak těm, kteří nerozumějí problematice a nedisponují vhledem, není věnována žádná pozornost. Z tohoto důvodu je povinností prosté osoby navracet vše k lidem nauky, učencům, jak Vznešený Alláh přikázal:

فَاسْأَلُوا أَهْلَ الذِّكْرِ إِن كُنتُمْ لَا تَعْلَمُونَ

a zeptejte se lidí, jimž dostalo se připomenutí, nevíte-li! (Nahl:43)

A pokud se někdo táže, zda jsou všechny rozdíly dovoleny, odpověď zní, že nikoli, neboť k rozdílům dochází v některých věcech, zatímco na jiných je shoda a ohledně nich není možnost se lišit. Nicméně existují věci, ve kterých rozdílnost názorů daná různým idžtihádem skutečně existuje, potom záležitosti, ve kterých jsou někteří znalejší než jiní co se týče správného pochopení textů Koránu a Sunny – a toto je důvodem, proč k těmto rozdílnostem došlo. A co se týče základních věcí, na kterých spočívá vše ostatní, pak zde lze sotva nějaké rozdíly nalézt.[8]

Také napsal:

Pokud někdo uzřel rozdílnost názorů učenců a toto ho zmátlo, nechť zví, že ve skutečnosti v tom žádný zmatek není. Právě díky tomu, že člověk může mít před sebou několik rozdílných fatew, může následovat z nich tu, která je pravdě nejblíže, shodně své znalosti a síle jeho osobní víry. Podobně jako dva lékaři poradí nemocnému dva rozdílné způsoby léčby a pacient se zařídí podle názoru toho lékaře, který se mu zdá silnější z hlediska důkazů a smysluplnosti léčby.

A pokud se mu oba názory zdají stejně kvalitně podložené, tedy, pokud není schopen odhalit, kdo z obou učenců zastává silnější pozici, potom někteří učenci smýšlejí, že má zvolit tu možnost, která je obtížnější, neboť je bezpečnější. A naopak jiní byli toho názoru, že si má zvolit právě tu, která je snadnější, neboť toto odpovídá snadnosti islámského náboženství v souladu se slovy Božími:

يُرِيدُ اللَّـهُ بِكُمُ الْيُسْرَ وَلَا يُرِيدُ بِكُمُ الْعُسْرَ

Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. (Bekara: 185)

وَمَا جَعَلَ عَلَيْكُمْ فِي الدِّينِ مِنْ حَرَجٍ

a nepřipravil vám žádné obtíže v náboženství (Hadždž: 78)

A podobně i v souladu se slovy Proroka صلى الله عليه وسلم:

يَسِّرُوا وَلاَ تُعَسِّرُوا.

Ulehčujte lidem věci a neztěžujte jim je. [9]

To proto, že základem je, že všechny věci jsou dovoleny, dokud není stanoveno jinak. Toto platí pro toho, kdo sám není schopen dospět k pravdě. Ten z hledačů vědění a studentů islámské nauky, který je toho schopen, musí v případě neshody učenců pátrat po tom, kdo z nich se dostal nejblíže k pravdě.

Pokud je schopný se pídit po pravdě, například si přečíst, co vše bylo o dané tematice napsáno a zformulovat nějaký závěr, potom je jeho povinností následovat to, co z rozdílných názorů je dle jeho soudu na základě šarí'atských důkazů pravdě nejblíže.[10]

Muhammed ibn Omar Sálim al-Bázmúl praví:

Učenci zastávají rozdílné názory na mnoho otázek (arab. مسائل mesáil) týkajících se správného pochopení šarí'y a vedlejších předpisů. Správný postoj k těmto rozdílnostem je formulován slovy لا انكار في مسائل الخلاف lá inkáre fí mesáili l-chiláf, tj. ne budiž zavrhování ve sporných otázkách. Tedy člověk by neměl tvrdě odmítat či kritizovat někoho za odlišný názor v otázce, ve které neexistuje jednoznačný textuální důkaz, který by danou věc rozhodl s konečnou platností.

Sporné otázky jsou v základu dvojího typu:

První kategorií jsou ty, v nichž existuje jasný důkaz, který vyžaduje, aby byl následován. Pokud existuje důkaz, má být následován a opačný názor je slabší. Kdokoli následuje tento názor v opozici k danému důkazu, má být na to upozorněn a jeho názor nemá být dále následován.

Druhou kategorií jsou otázky, v nichž se nejeví žádný důkaz jednoznačně dokládající správnost argumentů jedné nebo druhé strany a naopak různé důkazy dokládají správnost pozice obou stran. Potom jde o záležitost osobního idžtihádu a nelze v žádném případě ani odvrhovat, ani vyvracet opoziční názory. Lze se jen radit v ohledu toho, který z existujících názorů je pečlivěji podložen důkazy a lépe jim odpovídá. A zmíněné pravidlo o zákazu zavrhovat kohokoli pro jeho názor se týká právě těchto otázek.[11]

Takový hledač zároveň nesmí vynášet vlastní stanoviska před stanovisky učenců a musí dávat přednost názorům učenců před názory svými vlastními. A přednost v tom musí dostat starší učenci.

Ohledně přednosti starších učenců 'Abdulláh ibn Mes'úd pravil: „Lidé se neodchýlí od dobra, dokud svou nauku budou čerpat od svých učenců, svých významných a svých starších (arab. الكبار al-kibár). Když začnou nauku přejímat od těch mladších či menších (arab. الصغار as-sighár) a bláhových, budou zničeni.[12]

Ibn Kutajba tento výrok vysvětlil takto: „Myslel tím, že lidé nepřestanou následovat dobro, dokud budou za své učence brát své starší a dokud jejich učenci nebudou mladí lidé, díky pokušení mládí a znakům, kterými se mladší od starších liší a kterých starší pozbyli, jako je horkokrevnost při hněvu, uspěchanost, bláhovost, namísto které jsou obdařeni zkušeností, praxí, odborností a rozvahou. Do jejich znalosti se nevkládají pochyby a nejsou přemáháni tužbami. Neinklinují k závisti či podlosti, nenechají se zmámit šejtánem tak, jako dokáže zmámit mladé. A důstojnost, střídmost, úcta, respekt a prestiž přichází s věkem. Je pravděpodobnější, že těchto poklesků se dopustí spíše někdo mladší a že starší je před nimi více chráněn, proto se může stát, že když někdo mladší vydá fetwu, přinese zkázu ostatním i sobě samému.[13]

Ibnu l-Kajjim pravil:

Je dovoleno vynést fetwu na základě podání od zbožných předků, či názorů sahábů رضي الله عنهم – a tito jsou přednější, aby byli následováni ve svých názorech a fetwách, nežli ti, kteří přišli až později. Tito (tj. sahábové) jsou pravdě blíže, neboť jsou i časově blíže době Posla Božího صلى الله عليه وسلم. Názory sahábů mají přednost před názory tábi'ín a ty mají přednost před názory následujících generací atd. Čím blíže se dostáváme k éře Božího Posla صلى الله عليه وسلم, tím roste i pravděpodobnost správnějšího názoru. Toto platí všeobecně, nikoli nutně v každé věci jedotlivě.[14]


Každopádně - rozdílné interpretace nikdy nesmí vést k nepřátelství a k vymizení ducha bratrství.

Pokud někdo sejde na zcestí a upadne v blud, třeba se snažit o jeho záchranu a případně zamezovat mu v tom, aby svůj blud roznášel dále a kazil jím další muslimy, způsobem nejvhodnějším a nejefektivnějším, který povede k nejlepšímu výsledku. K takovému člověku obecně cítíme spolupatřičnost na základě islámu a zároveň ho odsuzujeme pro jeho inovaci, shodně tomu, co u něj převažuje, neboť našimi bratry, kteří na nás mají své nároky, není jen on, ale i celý zbytek této ummy.

Ibn Tejmíja pravil:

Všeobecnou povinností za každé situace je poskytovat radu, obzvláště jedná-li se o záležitosti náboženské, jako například otázky vypravěčů hadísů, kteří chybují, či přímo šíří lži a nesmysly. Pak je nutno se zachovat jako Jahjá ibn Sa'íd, když se tázal imámů Málika, as-Sewrího, al-Lejsa ibn Sa'da – myslím, že i jeho – a al-Awzá'ího ohledně muže, který byl obviňován za hadísy, které šířil, případně za to, že znalcem hadísů není. Řekli mu: „Vyjasni, jak se s ním věci mají.

Někdo řekl imámu Ahmedovi: „Je pro mne obtížné říkat o někom, že je takový a onaký ...“ Ahmed mu odpověděl: „Pokud pomlčíš a pokud pomlčím já, jak někdo bez znalosti dokáže rozpoznat autentické od neautentického?

Podobně je povinností objasnit situaci vůdců inovace z řad těch, jejichž názory odporují Knize Boží a Sunně, kteří praktikují činy uctívání, které Kniha a Sunna nepředepisuje. Je povinností varovat ummu před nimi a toto je plnění nároků ostatních muslimů. Do té míry, že když bylo imámu Ahmedovi řečeno: „Je pro tebe milejší postit se, modlit se a setrvávat v i'tikáfu v mešitě, anebo hovořit proti následovníkům inovace?“ Odpověděl: „Pokud se budu postit, modlit a setrvávat v i'tikáfu, je to dobré pro mne samého, pokud budu hovořit proti následovníkům inovace, potom je to dobré i pro ostatní muslimy - a toto je lepší.

Tedy – je jasné, že něco takového je přínosem pro muslimy jako celek i pro jejich víru. Potom je to totéž jako boj na cestě Boží. Očišťování cesty Boží a Jeho Náboženství, Jím daného způsobu, jak se k Němu ubírat, Jeho šarí'y, odstraňování nespravedlnosti takových lidí a odhalování jejich nepřátelství vůči Jeho cestě – to je všeobecná zodpovědnost, něco, co potřebují shodně všichni muslimové. 

Pokud by tomu tak nebylo a Alláh by nebyl stvořil lidi, kteří odstraní škody způsobované takovými lidmi, potom by se náboženství zkazilo. Zkaženost náboženství by bylo závažnější, nežli škody, které způsobí ve válce nepřítel. Pokud zaútočí nepřítel, nemá moc nad srdci lidí a tím, co v nich je obsaženo z náboženství, nedokáže zkazit srdce lidí, respektive dokáže to až za velmi dlouhou dobu. Ale následovníci inovace dokáží zkazit srdce lidí v pár okamžicích.[15] 


Nicméně pokud někdo prostě jen dospěl k jinému názoru z vícero možných a přijatelných, které učenci napříč islámskou historií zastávali a zastávají, potom sice máme nárok zastávat názor vlastní, ale názor protichůdný máme povinnost ctít a respektovat, stejně jako jeho nositele. Toto bylo praxí učenců, mužů víry a velkých duchů této ummy od nejranější doby až dodnes.

Muhammed al-Beddáh vypráví, že došlo k jisté neshodě mezi šejchem Ibn Bázem a některým z šejchů mimo Saúdskou Arábii. Poté tento šejch přicestoval do Saúdské Arábie za šejchem Ibn Bázem. Ibn Báz jej pozval do svého domu a pohostil ho. Na tomto sezení bylo přítomno několik šejchových studentů, kteří šejchovi dotyčného připomenuli: „To je ten a ten, říkal o tobě to a to,“ načež je šejch rázně umlčel. Dále se věnoval svému hostovi, aby jej pohostil co nejuctivěji a nejštědřeji a na konci sezení jej vyprovodil k hlavnímu vchodu a srdečně se s ním rozloučil. Šejch z ciziny, který byl hostem, následně řekl: „Pokud by mi bylo řečeno, že na celém světě je někdo, kdo patří ke zbožným předkům, potom bych si zajisté pomyslel, že šlo o tohoto muže.“ [16]

___________________________________________________________________

[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7352.

[2] Viz al-I'tisám, podání č. 7352.

[3] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 10/ 383-384.

[4] Viz Džámi'u bejáni l-'ilmi we fadlih, 2/229.

[5] Viz A'lámu l-hadís, 3/2092.

[6] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 28/233-234.

[7] Viz Minhádžu s-sunna, 6/336.

[8] Viz al-Fetáwá aš-šar'íjeti fi l-mesáili l-'asríjeti min fetáwá 'ulemá al-biládi l-harám, str. 792.

[9] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6125 od Anase ibn Málika vضي الله عنه.

[10] Viz Kitábu d-da'wa, str. 45-47.

[11] Viz al-'Ibárátu l-muhimma, str. 25.

[12] Zaznamenal Ibn Menda v Musnedu Ibráhíma Ibn Adhem, str. 34.

[13] Viz aš-Šátibí v al-I'tisám, 2/93.

[14] Viz I'lámu l-muwekki'ín, 4/148.

[15] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 28/231-232.

[16] Viz Mewákifun mezí'atun fí hajáti l-imám 'Abdul'azíz ibn Báz, str. 188.