VYSVĚTLENÍ HADÍSU O ROZDĚLENÍ UMMY, DÍL 2.

 Co je rozdělení ummy

Arabské slovo إِفتِرَاقٌ iftirák znamená rozkol, rozdělení se v základních věcech a bodech, především ‘akídy, tj. věrouky. Je mnohem hrubší a hlubšího významu než výraz إِختَلاَفٌ ichtiláf užívaný ve spojitosti s neshodami a růzností názorů ve fikhu, tj. právní vědě.[1]
 
Iftirák se v šarí’atské terminologii vztahuje na rozkolnictví a rozdělení se buďto:
a.     Ve víře a věrouce.
Důkazem jsou Boží slova:
وَاعْتَصِمُوا بِحَبْلِ اللَّهِ جَمِيعًا وَلا تَفَرَّقُوا
Přidržujte se pevně provazu Božího všichni a nerozdělujte se! (Áli ’Imrán: 103)
Toto rozdělení se odehrává v základech náboženství a je důvodem vzniku nepřátelství a bojů mezi skupinami muslimů.
b.     Odvrácení se od společenství muslimů v něčem, co následně způsobí odstoupení od základních článků víry a pokřivení cesty, nebo vzpoura proti vladaři muslimů, či schvalování prolití jejich krve.
Na toto se vztahují slova Božího Proroka صلى الله عليه و سلم:
Kdo vypoví poslušnost, opustí společenství a na tomto zemře, zemřel smrtí džáhilíjje.[2]
 
Rozkol v ummě je tedy definován jako:
Opuštění okruhu cesty a společenství muslimů v jedné, nebo více otázkách týkajících se základních bodů věrouky, či v otázkách vztahujících se k obecnému prospěchu věřících, jako ozbrojený boj proti vládci a společenství muslimů.
 
Příkladem takových odštěpeneckých proudů mohou být cháridžovci, ší’ité, mu’tezila, murdžíja apod.
Pravidlo, určující, zda opustila daná formace ahlu s-sunna we l-džemá’a je to, zda se odchýlila v jednom nebo vícero pilířů věrouky, či v jednom nebo vícero obecných šarí’atských pravidel.
 
Rozdělení ummy, které zmiňuje tento hadís je všeobecného charakteru, s výjimkou rozdílnosti názorů ve fikhu, které sem podle konsensu učenců nespadá. To je známo již z dob sahábů a vzniká i dnes. Vznikala i v době pravověrných chalífů, za generace sahábů, v generaci tábi’ín i dále a nikdo za ně nikoho nekáral. Na tyto generace se odvolávaly i další generace a rozdíly pochopení některých řešení právní vědy byly ještě větší. Rozdíly mezi jednotlivými mezheby tedy tento hadís nijak neřeší.
 
Netýká se ani neshod mezi Prorokovými společníky رضي الله عنهم. To, co se uvádí z neshod mezi společníky Proroka صلى الله عليه و سلم v době jeho smrtelné choroby a po ní se týkalo idžtihádu a týkala se politických a administrativních otázek, nikoli věrouky a podstaty víry. Nestalo se, že by někdo ze sahábů opustil džemá'a, nebo řekl, či vykonal inovaci. Ani se nestalo, že by se něčí odlišné stanovisko v otázkách, na nichž se neshodli, vyústilo v rozkol nebo inovaci.
 
Sahábové jsou čisti od obvinění nebo názorů, které jim připisovali následovníci sekt. Proto nemožno tvrdit, že např. 'Alí رضي الله عنه je zakladatel ší'izmu, Abú Zarr رضي الله عنه zakladatelem islámského socializmu, Abú Sa'íd al-Chudrí a ahlu s-suffá[3] رضي الله عنهم první súfíjové, Mu'áwíjja رضي الله عنه zakladatel džebríjje, Abú d-Dardá رضي الله عنه zakladatel kaderíje apod. Vše jsou to pomluvy a sahábové jsou od nich čisti.
 
První taková neshoda se stala ještě když Prorok صلى الله عليه و سلم byl na smrtelné posteli a chtěl napsat sahábům odkaz: „Pojďte, ať vám napíšu knihu, po které již nikdy nezbloudíte.“ Omar رضي الله عنه tehdy řekl: „Přemohla jej bolest, Kniha Boží nám stačí.“ Poté se sahábové nedohodli a bylo slyšet mnoho hlasů. Prorok صلى الله عليه و سلم řekl: „Běžte ode mne, nesluší se, abyste se rozešli v mé přítomnosti![4] Tuto událost ší'ité berou za důkaz své pravdy, protože dle jejich zpětné interpretace tím chtěl Prorok صلى الله عليه و سلم výslovně jmenovat 'Alího رضي الله عنه chalífou všech muslimů, pro což ale neexistuje žádný historický důkaz.
 
Druhou neshodou byla sama smrt Božího Proroka صلى الله عليه و سلم, kterou se Omar رضي الله عنه na počátku zdráhal přijmout, dokud mu Abú Bekr رضي الله عنه jeho pochybnost nevyvrátil slovy: „Ó lidé! Kdo z vás uctíval Muhammeda, věru Muhammed je mrtev. A ten, kdo uctíval Alláha, pak věru Alláh je živ a neumírá“ a veršem:
وَمَا مُحَمَّدٌ إِلا رَسُولٌ قَدْ خَلَتْ مِنْ قَبْلِهِ الرُّسُلُ أَفَإِنْ مَاتَ أَوْ قُتِلَ انْقَلَبْتُمْ عَلَى أَعْقَابِكُمْ وَمَنْ يَنْقَلِبْ عَلَى عَقِبَيْهِ فَلَنْ يَضُرَّ اللَّهَ شَيْئًا وَسَيَجْزِي اللَّهُ الشَّاكِرِينَ
Muhammad je pouze poslem a před ním odešli již jiní poslové. A jestliže zemře anebo bude zabit, obrátíte se nazpět? Ten, kdo se obrátí nazpět, neuškodí tím vůbec Bohu, ale Bůh odmění ty, kdož byli vděční. (Áli 'Imrán: 144) Abú Hurejra رضي الله عنه o této události říká: „Jakoby lidé o tomto verši ani nevědeli, dokud jej Abú Bekr ten den nezarecitoval.“ Poté všichni přijali skutečnost, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم již není mezi živými.[5]
 
Třetí vyvstalo ohledně místa, kde měl být Prorok صلى الله عليه و سلم pochován, někteří muhádžirové a Mekkánci chtěli, aby byl pohřben v Mekce, Medíňané jej chtěli pohřbít v Medíně a skupinka ostatních jej chtěla přenést k ostatním prorokům do Bejtu l-makdisu (Jeruzaléma). Na základě Abú Bekrova رضي الله عنه hadísu o tom, že má být pohřben tam, kde zemře, se nakonec rozhodli pro Medínu.
 
Čtvrté vyvstalo při volbě chalífy. Někteří ansárové chtěli Sa'da ibn 'Ubádu رضي الله عنه, muhádžirové trvali na tom, aby chalífou byl Kurajšovec. Nakonec se shodli na Abú Bekrovi رضي الله عنه.
 
Pátým byl spor mezi Abú Bekrem رضي الله عنه a Fátimou رضي الله عنها o dědictví, které jí nebylo přiznáno na základě hadísu „Po nás (prorocích) nikdo nedědí a to, co po sobě zanecháme, je milodar.[6] Tato neshoda po půl roce skončila úmrtím Fátimy.
 
Šestá neshoda vyvstala ohledně boje proti neplatičům zekátu. Skupina ashábů měla námitky proti Abú Bekrově رضي الله عنه rozhodnutí s těmito neplatiči válčit a tak Abú Bekr řekl: „Kdyby mi odmítli dát byť i otěž, kterou dávali Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم, válčil bych proti nim kvlli tomu.[7]
 
Sedmou neshodou byla námitka vůči Abú Bekrovi رضي الله عنه, který po sobě jmenoval Omara رضي الله عنه, který se některým zdál příliš přísný. Abú Bekr neshodu utišil slovy: „Pokud se mne v Soudný Den můj Pán dotáže, odpovím: „Jmenoval jsem nad nimi nejlepšího z nich.
 
Osmá neshoda vznikla kvůli nespokojenosti některých v Egyptě a Iráku, kam poslal chalífa Osmán ibn 'Affán رضي الله عنه jako guvernéry členy klanu Benú 'Umejja. Toto vyvrcholilo nespravedlivým zabitím spravedlivého Osmána skupinou vzbouřenců a začátkem známého a těžkého rozkolu mezi muslimy. Jeho počátek byl však veskrze politický.
 
Devátou neshodou byla Mu’áwíjjova رضي الله عنه nevole přísahat na věrnost chalífovi ‘Alímu رضي الله عنه, byť byl vybrán většinou muslimů, dokud mu nepředá vrahy jeho příbuzného Osmána رضي الله عنه. Naproti tomu ‘Alí požadoval jako první Mu’áwíjjovu přísahu, aby získal moc a autoritu přivést vrahy před spravedlnost.
 
Desátým sporem byla snaha Talhy, Zubejra a ‘Áiše رضي الله عنهم dotlačit ‘Alího a Mu’áwíjju رضي الله عنهما k příměří. ‘Alí došel na místo se svou armádou a pokrytci okolo ‘Abdulláha ibn Sabá’ vyprovokovali krvavý střet, který vešel ve známost jako tzv. bitva o velblouda.
 
Jedenáctým pak byla událost, která vyústila v krvavou bitvu na Siffínu mezi armádami ‘Alího a Mu’áwíjji رضي الله عنهما. Ani tento spor nebyl zapříčiněn věroučnými rozdíly. V tomto ohledu se zcela liší od ‘Alího bitev s cháridžovci, které probíhaly přibližně v téže době a představují první nezpochybnitelný příklad války vyprovokované odlišností věrouk dvou odlišných skupin muslimů.
 
Naopak v případě ‘Alí رضي الله عنه proti cháridžovcům se již jedná právě o ten druh rozkolu, o kterém hadís hovoří.
 
Rozdělení ummy je nepopiratelnou skutečností
 
Mnozí, snažíce se vyjádřit dobrý názor o ummě, popírají skutečnost, že umma je opravdu rozdělena, čímž ummu nikterak nenapadáme, ale pouze konstatujeme fakt. A za pravdu považujeme jen to, o čem nás zpravil Boží Posel صلى الله عليه و سلم.
 
Důkazem skutečnosti rozdělení ummy jsou zvěsti přenesené mutewátir formou, mezi něž patří i hadís, o kterém mluvíme.
 
Dále je to i hadís, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká : „Věru budete následovat cesty těch, kteří byli před vámi,krok za krokem, loket za loktem, do té míry, že i kdyby vešli do ještěří nory, vy byste je tam následovali.“ Někdo se otázal: „Židů a křesťanů, Posle Boží?“ „Koho jiného?!“ odpověděl Prorok صلى الله عليه و سلم.[8]
 
Dalšími jsou všechny šarí'atské texty, upozorňující na nebezpečí rozkolnictví a následování cest odštěpeneckých skupin:
 
أَقِيمُوا الدِّينَ وَلا تَتَفَرَّقُوا فِيهِ
Dodržujte náboženské úkony a nerozštěpujte se ohledně jich! (Šúrá:13)
 
وَأَنَّ هَذَا صِرَاطِي مُسْتَقِيمًا فَاتَّبِعُوهُ وَلا تَتَّبِعُوا السُّبُلَ فَتَفَرَّقَ بِكُمْ عَنْ سَبِيلِهِ
A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. (An'ám:153)
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم načrtl na zemi dlouhou přímou čáru a poté další čáry, které od ní odstupují a větví se. Poté objasnil, že dlouhá přímá čára je الصِِّرَاطُ المُستَقِيمُ sirátu l-mustekím, tj. přímá stezka a linie, které se z ní oddělují, jsou křivé cesty v opozici k přímé stezce. Pak dodal, že na každé z nich číhá vyzyvatel, který k cestám šejtánovým vyzývá a každého, kdo uposlechne, mrští do propasti.[9]
 
Alláh také varuje ty, kteří sejdou z cesty věřících slovy:
 
وَمَنْ يُشَاقِقِ الرَّسُولَ مِنْ بَعْدِ مَا تَبَيَّنَ لَهُ الْهُدَى وَيَتَّبِعْ غَيْرَ سَبِيلِ الْمُؤْمِنِينَ نُوَلِّهِ مَا تَوَلَّى وَنُصْلِهِ جَهَنَّمَ وَسَاءَتْ مَصِيرًا
A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný! (Nisá´:115)
 
Poslední skupinou důkazů, která toto podporuje, je Prorokovo صلى الله عليه و سلم upozornění na pokušení cháridžovců a jejich objevení se v této ummě.
 
Důkazem rozdělení ummy je také empirická skutečnost.
 
Všechno toto sektářství, rozkolnictví a rozdělení je negativním jevem. Na muslimech je vědět o něm, znát, kdo jsou následovníci zbloudilých směrů a vyvarovat se jejich následování.
 
Rozkoly ummy a jejich příčiny
 
Od začátku zjevení Božímu Prorokovi صلى الله عليه و سلم až do období po roce 30 hidžry byla muslimská umma jednotnou ve své věrouce, přidržovala se provazu Božího a držela se daleko od všeho, co mohlo způsobit její rozkol, následujíce slova Boží:
 
إِنَّ هَذِهِ أُمَّتُكُمْ أُمَّةً وَاحِدَةً وَأَنَا رَبُّكُمْ فَاعْبُدُونِ
Hle, tato vaše obec je obcí jedinou a Já Pánem jsem vaším, uctívejte Mne tedy! (Anbijá´:92)
 
Poté se muslimové začali v otázkách své víry rozcházet a skutečností se stalo prorocké varování Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Vznikly rozkoly mezi cháridžovci a ostatními, mezi sunnou a ší'izmem, mezi džehmíjou a ahlu s-sunna we l-džemá'a, mezi kaderíjou, džebríjou a ahlu s-sunna we l-džemá'a, mezi mu'tezilou, aš'aríjským a máturídíjským kelámem a zastánci ahlu l-hadís, mezi murdžíjou, či súfíji a jejich oponenty atd.
 
Důvodem jejich vzniku bývá jednak vzájemná nenávist jedněch vůči druhým, nebo hřích, nebo, což je nejčastější, následování inovace, kterou jedni přijmou a jiní odsoudí. Toto rozdělení je nejnebezpečnějí a je právě oním, o kterém hovoří tento hadís.
 
Skupina se tedy stává zbloudilou, odštěpeneckou sektou tehdy, pokud se rozejde s džemá'a v některé z hlavních otázek věrouky, nebo obecně známém šarí'atském pravidle. Nestává se takovou, pokud se tato rozdílnost týká vedlejších otázek. Pokud je neshoda na velmi velkém množství vedlejších otázek, toto dosahuje míry rozdílnosti na úrovni základu a taková skupina se stává rovněž odštěpeneckým proudem, kvůli značné opozici vůči šarí'e.
 
O rozdělení ummy existuje celá řada knih, některé spadají do obecné kategorie knih z oboru věrouky a hadísů, zatímco jiné řeší přesně a specificky pouze tuto otázku. Z klasických děl islámského náboženského písemnictví, pojednávající o těchto otázkách, je nejdůležitější al-Firku bejne l-firak od Chatíba al-Baghdádího. V novější době o této otázce psali aš-Šewkání a as-San’ání.
 
Každá sekta tvrdí, že právě ona je zachráněnou skupinou
 
Každý směr, hnutí a proud si přisvojuje tvrzení, že jsou jedinou skupinou na pravdě a jedinou cestou ke spáse.
Měřítkem toho, zda tvrdí pravdu, či lžou, jsou Boží slova:
 
إِنْ كُنْتُمْ تُحِبُّونَ اللَّهَ فَاتَّبِعُونِي يُحْبِبْكُمُ اللَّهُ
Milujete-li Boha, pak mne následujte a Bůh vás za to bude milovat (Áli 'imrán:31)
 
Míra skutečného následování Proroka صلى الله عليه و سلم je pak tím, co rozhoduje. Posuzuje se, nakolik se jejich hlavní hesla shodují se Sunnou a menhedžem zbožných předků této ummy, tedy selef, kteří mají na základě Prorokova صلى الله عليه و سلم hadísu garanci toho, že jsou nejlepšími generacemi lidstva a vzorem k následování pro ostatní.
Pokud se tedy principy a hesla nějakého uskupení shodují s Koránem, Sunnou a chápáním selef, takoví jsou v právu a pokud nějaké uskupení něčemu z toho oponuje, pak věz, že následují inovaci a své tužby a jejich tvrzení se nepřijímá.
 
Kdo je zachráněná skupia?
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم popsal, kdo je zachráněnou skupinou, narozdíl od ostatních, o kterých uvedl jen jejich počet. To proto, že ji bylo nutno zmínit zvlášť kvůli povinnosti držet se jí a jednak proto, aby bylo co nejméně slovy vyjádřeno co nejvíce, což byl charakteristický rys Prorokova صلى الله عليه و سلم slovního projevu.
 
Všichni učenci bez výjimky se shodují na tom, že zachráněnou skupinou jsou ahlu s-sunna, kdykoli nese charakteristiky jasně popsané v Koránu a v hadísech, jsou to ti, kteří se stále drží toho, na čem byli Prorok صلى الله عليه و سلم a jeho společníci, nijak od toho neodstupujíce.
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم objasnil zachráněnou skupinu prostřednictvím tří dodatků k hlavnímu textu hadísu o rozdělení ummy:
1.     „Ona je džemá'a.“
2.     „Ona je největší uskupení.
3.     „Ona je to, na čem jsem já a moji společníci.“ – Tento dodatek není sice přenesen autentickou cestou od Proroka صلى الله عليه و سلم, ale jeho smysl je správný a přijímaný všemi učenci.
 
Učenci vysvětlili pojem الجَمَاعَةُ al-džemá'a, společenství, užitý v tomto hadíse nejméně pěti způsoby:
 
1.     Jde o synonymum největšího uskupení (arab. السَّوَادُ الأَعظَمُ as-sewádu l-a'zam), které je uvedeno v jiných podáních. Patří sem mudžtehidi a učenci této ummy, jejich učedníci a následovníci šarí'y, kteří ji praktikují a všichni, kteří následují je. Kdokoli je opustí, opustil džemá'a. Příkladem takových jsou inovátoři.
 
2.     Jsou jimi imámové, učenci a mudžtehidi, postavení jako důkaz pro všechny ostatní. To proto, že lidé přijímají víru od nich a tím je následují. Kdo se potom protiví učencům, opouští džemá'a. Proto žádný inovátor nepatří do džemá'a a nikdy nemůže být skutečným učencem, jen se za něj může prohlašovat a do džemá'a nikdy nespadá. Proto se dle jedněch do idžmá'u názor inovátora nepočítá vůbec a dle druhých se nepočítá v otázce, kde přišli se svou inovací.
 
3.     Jsou jimi společníci Božího Posla صلى الله عليه و سلم, kteří se nejvíce ze všech lidí zasloužili o islám a nikdy se nesjednotili na lži. Tím je uveden do souladu i dodatek „to, na čem jsem já a moji společníci.“ Inovátor sem tedy spadat nemůže.
 
4.     Džemá'a je vše to, na čem se první muslimové shodli a všichni další je následují. Umma jako celek má garanci Božího Posla صلى الله عليه و سلم, že se nikdy neshodne na bludu. Tímto se vracíme k prvnímu a druhému vysvětlení, neboť ti, o kterých zde hovoříme, musí být mudžtehidy. Když se na něčem shodnou, nemůže se jednat o inovaci.
 
5.     Džemá'a může být také společenství muslimů okolo jednoho vůdce. Prorok صلى الله عليه و سلم přikázal držet se takového společenství a zakázal revoltovat proti vybranému vůdci muslimů se zbraní v ruce.
 
Všem těmto vysvětlením je společný prvek předáků následujících Korán a Sunnu v pochopení selef.
 
V dalších dodatcích tohoto hadísu se vyskytuje pojem السواد اللأعظم as-sewádu l-a'zam, který v jazyce znamená většinové uskupení. Nejde však o většinu muslimských mas, nebo o to, co většina muslimů v dané době zastává. Všichni se shodují na tom, že se zde jedná o většinu těch, jejichž názor je v náboženských naukách možno brát v potaz a to jsou mudžtehidi a učenci, lhostejno, zda se k nim prosté masy přidají, či nikoli.
I pokud by se k nim nepřidali, většinové uskupení by se bezpochyby počítalo jen podle těchto lidí, kteří jsou schopni idžtihádu, tedy samostatného bádání a rozhodování v náboženských otázkách. Pokud se k nim masy přidají, spadají do většinového uskupení samým faktem, že následují tyto mudžtehidy. Samy masy totiž nemají dostatečné šarí'atské znalosti a v otázkách své víry se obracejí k učencům.
 
Pokud by se prostý lid od učenců odchýlil a nedbal by toho, co jim učenci vysvětlili, že je náboženství, poté by se sice stali absolutní většinou, protože učenců je mezi lidmi jen hrstka, ale neznalců jsou zástupy, nicméně skutečným většinovým uskupením v terminologickém smyslu slova by se stát nemohli, neboť to je tvořeno právě učenci mudžtehidy, ať už by jich bylo jakkoli málo. Ti, kteří by se jim v takovém případě protivili, jakkoli by byl jejich počet velký, by byli onou menšinovou stranou, která je v bludu. Proto prosté masy mají také za náboženskou povinnost učence následovat.
 
Rozšířený názor, že se jedná o většinu muslimů, nebo společenství, sdružení muslimů, byť by neobsahovalo učence, imámy či mudžtehidy, je proto chybný a je učenci hadísu odmítán.
 
Kdo jsou odštepenecké skupiny?
 
Tyto odštěpenecké sekty možno poznat podle jasných charakteristik, na které nám ukazuje Korán a Sunna. Všem jim je společné trojí:
 
1.     Vzájemný rozkol.
Alláh praví:
وَلا تَكُونُوا كَالَّذِينَ تَفَرَّقُوا وَاخْتَلَفُوا مِنْ بَعْدِ مَا جَاءَهُمُ الْبَيِّنَاتُ وَأُولَئِكَ لَهُمْ عَذَابٌ عَظِيمٌ
Nebuďte jako ti, kdož se rozdělili a do sporu se dostali poté, co k nim přišly důkazy jasné; pro ty je určen trest nesmírný (Áli'Imrán: 105)
 
2.     Následování dvojznačného na úkor toho, co je v Koránu jednoznačné.
Alláh praví:
هُوَ الَّذِي أَنْزَلَ عَلَيْكَ الْكِتَابَ مِنْهُ آيَاتٌ مُحْكَمَاتٌ هُنَّ أُمُّ الْكِتَابِ وَأُخَرُ مُتَشَابِهَاتٌ فَأَمَّا الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِمْ زَيْغٌ فَيَتَّبِعُونَ مَا تَشَابَهَ مِنْهُ ابْتِغَاءَ الْفِتْنَةِ وَابْتِغَاءَ تَأْوِيلِهِ وَمَا يَعْلَمُ تَأْوِيلَهُ إِلا اللَّهُ وَالرَّاسِخُونَ فِي الْعِلْمِ يَقُولُونَ آمَنَّا بِهِ كُلٌّ مِنْ عِنْدِ رَبِّنَا وَمَا يَذَّكَّرُ إِلا أُولُو الألْبَابِ
On je ten, jenž seslal ti Písmo, v němž některé verše jsou pevně stanovené, a ty jsou podstatou Písma, zatímco jiné jsou víceznačné. Ti, v jejichž srdcích je odchýlení, následují to, co je v něm víceznačné, usilujíce tak o rozkol a snažíce se o svévolný výklad toho; však nezná výklad toho nikdo kromě Boha. Ti však, kdož pevni jsou ve vědění, hovoří: „My v ně jsme uvěřili; vše, co obsahuje, od Pána našeho je!“ A připomínají si to jedině ti, kdož rozmyslem jsou obdařeni. (Áli 'Imrán:7)
 
3.     Následují své chtíče a tužby. Arabský výraz زَيغٌ zejgh, užitý ve výše uvedeném verši, označuje odstoupení od pravdy kvůli tužbě.
Alláh dále praví:
فَاعْلَمْ أَنَّمَا يَتَّبِعُونَ أَهْوَاءَهُمْ وَمَنْ أَضَلُّ مِمَّنَ اتَّبَعَ هَوَاهُ بِغَيْرِ هُدًى مِنَ اللَّهِ
věz, že jen vášně své následují. A kdo více bloudí než ten, kdo za vášní svou jde místo za vedením od Boha? (Kasas:50)
 
أَفَرَأَيْتَ مَنِ اتَّخَذَ إِلَهَهُ هَوَاهُ وَأَضَلَّهُ اللَّهُ عَلَى عِلْمٍ وَخَتَمَ عَلَى سَمْعِهِ وَقَلْبِهِ وَجَعَلَ عَلَى بَصَرِهِ غِشَاوَةً فَمَنْ يَهْدِيهِ مِنْ بَعْدِ اللَّهِ أَفَلا تَذَكَّرُونَ
Co soudíš o tom, jenž učinil si božstvem svým svou vášeň a jemuž Bůh dal vědomě zbloudit a zapečetil sluch i srdce jeho a zastřel zrak jeho rouškou? Kdo povede jej kromě Boha správnou cestou? Což se nevzpamatují? (Džásíjja:23)
 
Kdo všechno do těchto skupin spadá a zda-li je možno kategorizovat a statisticky zhodnocovat, je předmětem sporu mezi učenci.
V této věci existují čtyři hlavní názory:
 
První smýšlí, že se jedná o sféru nepoznatelného, proto zde není možno hovořit bez důkazů a proto nelze říci nic konkrétního.
 
Podle druhého je toto možno jen tam, kde o nějakém odštěpeneckém proudu jasně hovoří šarí'atské texty, jako je tomu např. v případě cháridžovců.
 
Podle třetího možno definovat základní skupiny odštěpeneckých proudů, ze kterých se větví všechny ostatní sekty.
 
Podle čtvrtého je možno vypracovat detailní a přesný přehled těchto sekt i s jejich jmény a doktrínami.
 
Podle šejcha Násira 'Abdulkeríma al-'Akla je nejsprávnější první a druhý názor, protože ummet se stále rozrůzňuje a objevují se nové, doposud neexistující inovace a oprašují ty staré, což se děje v každém čase až do Soudného Dne.[10]
 
Jiní se pokusili načrtnout alespoň základní přibližné schéma rozdělení ummy na odštěpenecké proudy inovace. Abdulláh ibn Mubárek říká: „Základem jsou čtyři skupiny, kterými jsou ší'ité, harúríja (cháridžovci), kaderíja (a mu'tezila) a murdžíja. Ší'ité se rozštěpili na dvacet dvě další sekty, harúríja na dvacet jednu, kaderíja na šestnáct a murdžíja na třináct.[11] Totéž se traduje od imáma Ahmeda. Rozdělení sekt předložili i Júsuf ibn Asbát, Abú Hátim ar-Rází, al-Baghdádí v al-Ferku bejne l-firak, Ibnu l-Džewzí v Telbísu Iblís, aš-Šehrestání v al-Milel we n-nihal, al-Irákí a mnozí další.
 
Vše toto byly idžtihády lidských jedinců a nelze na ně s určitostí spoléhat jako na dogma. Pravdou zůstává, že nás Boží Posel صلى الله عليه و سلم nezpravil o těchto sektách jednotlivě, kdy vzniknou, co budou zastávat, či zda existuje možnost vzniku sekt nových.
 
Nabízí se otázka, zda široce rozšířené směry kelámu[12], jako je máturídíja a aš'aríja, patří mezi tyto odštěpenecké proudy, nebo mezi zachráněnou skupinu. Jejich zastánci jsou bezpochyby muslimy a nikdo je nemůže prohlásit za nevěřící. Avšak na základě jejich inovací je nemožno zařadit ani mezi  zachráněnou skupinu, i když jsou jí mezi všemi odštěpeneckými proudy bezesporu nejblíže.
Toto stanovisko podporují následující skutečnosti:
1.     Rozešli se s ahlu s-sunna we l-džemá'a v mnoha základních otázkách věrouky.
2.     Není pochyb o tom, že se zabývali kelámem, který selef odsoudili jako nepotřebnou a nebezpečnou nauku a její zastánce prohlásili za inovátory a následovníky chtíčů.
3.     Je historickou skutečností, že mnozí mutekellimové se na konci života káli, kelám opustili a navrátili se k Sunně, jako např. al-Džuwejní, ar-Rází či Abú Hámid al-Ghazzálí mezi aš'aríjci.
4.     Existují jednoznačná dobová vyjádření prvních i pozdějších učenců ahlu s-sunna, že ani aěš'aríjští, ani máturídíjští mutekellimové do ahlu s-sunna we l-džemá'a nepatří. 


[1] Viz Násir ‘Abdulkerím al-‘Akl v Mukadimetun fi l-ahwái we l-iftiráki we l-bida‘.
[2] Sahíh Muslim, hadís č. 1848.
[3] Chudí medínští muslimové bez vlastních příbytků, kteří žili v zastřešené části Prorokovy صلى الله عليه و سلم mešity.
[4] Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 114; Sahíh Muslim, hadís č. 4707.
[5] Ibn Hišám v Síra, 4/305.
[6] Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 3093; Sahíh Muslim, hadís č. 4676.
[7] Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 1400; Sahíh Muslim, hadís č. 133.
[8] Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 7320; Sahíh Muslim, hadís č. 2669.
[9] Toto je přeneseno rozličnými podáními, některé z nich jako sahíh uvádí al-Hákim, souhlasí s ním az-Zehebí a al-Albání. Viz Ibn Abí Ásim v as-Sunna, 1/13-14.
[10] Viz Mukadimetun fi l-ahwái we l-iftiráki we l-bida‘.
[11] Uvádí Ibn Abí Batta v al-Ibána, 1/379-380.
[12] Spekulativní teologická rétorika, či scholastická islámská teologie. Vzali si zjevené textuální pravdy za cíl a filozofickou debatu a argumentaci jako prostředek, jak se k nim dobrat a ubránit je v disputaci.