VYSVĚTLENÍ HADÍSU O ROZDĚLENÍ UMMY, DÍL 3.

 Jsou odštěpenecké skupiny nevěřící?

Odštěpeneckými proudy, o kterých hovoří hadís, mohou být následovníci jakýchkoli inovací a tak je zcela jasné, že sem budou patřit i tací, kteří do víry vnesli něco, co je vyvádí ze samého okruhu islámu. Toto je pak naprosto jistě nevíra, protože mezi vírou a nevírou není třetí kategorie. Stejně tak sem mohou patřit i ti, kteří se sice odklonili od správné cesty a opustili velkou část islámských předpisů, ale nelze o nich říci, že by opustili i sám islám.
 
V hadísu v souvislosti se vstoupením do ohně také není řečeno, myslí-li se věčné zatracení v Ohni nebo dočasný trest. Ohněm je v Koránu a v Sunně hrozeno jak hříšníkům mezi věřícími, tak i nevěřícím, i když první budou v ohni trestáni dočasně a druzí tam zůstanou věčně.
To je vidět z mnoha Koránských veršů, např.:
 
إِنَّ الَّذِينَ يَأْكُلُونَ أَمْوَالَ الْيَتَامَى ظُلْمًا إِنَّمَا يَأْكُلُونَ فِي بُطُونِهِمْ نَارًا وَسَيَصْلَوْنَ سَعِيرًا
Ti, kdož nespravedlivě pohlcuji majetky sirotků, věru pohlcují to, co v břichách jejich v oheň se promění, a spáleni budou jeho plameny. (Nisá´:10)
 
وَمَنْ يَفْعَلْ ذَلِكَ عُدْوَانًا وَظُلْمًا فَسَوْفَ نُصْلِيهِ نَارًا وَكَانَ ذَلِكَ عَلَى اللَّهِ يَسِيرًا
A kdokoliv tak učiní jako přestupek a nespravedlivě, toho věru ohněm sežehneme - a to je pro Boha nadmíru snadné! (Nisá´:30)
 
Proto nelze v žádném případě říci, že každá jedna z těchto odštěpeneckých skupin opustila islám a její příslušníci se stali nevěřícími. Ibn Tejmíjja praví: „Kdo řekne, že každá z dvaasedmdesáti zbloudilých skupin upadla do nevíry a opustila islám, ten odporuje Koránu, Sunně a idžmá'u sahábů, dokonce i idžmá'u čtyř imámů a ostatních. Není totiž nikdo, kdo by prohlásil za nevěřící bez výjimky všechny tyto skupiny. Za nevěřící byly prohlášeny jen některé z nich, na základě svých doktrín a svých vyjádření.[1]
 
Nevěřícími se stali např. extrémní džehmíje[2], extrémní ráfidíje[3], bátiníje[4], následovníci čisté falsafy[5], extrémní následovníci doktríny o stavech a splývání s Božstvím, atd. Patří sem i ti, kteří negovali existenci základních povinností muslimů, jako je modlitba, půst, zekát, nebo hadždž.[6] Nevěřícím je i ten, kdo popře dobře známou věc, jako že Korán je přímé slovo Boží, nebo že na onom světě věřící uvidí svého Pána.[7]
 
Vysvětlení výroku „všechny vejdou do Ohně kromě jedné
 
Tato hrozba ukazuje, že všechny tyto skupiny, až na jedinou, se dopustili velmi velkého hříchu –oddělení se od společenství muslimů a vymýšlení inovací, kterými se odchýlili z cesty Božího Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho společníků. 
 
Tato inovace může mít za následek věčné zatracení v ohni tehdy, pokud způsobí, že její pachatel opustí rámec islámu a stane se nevěřícím. V případě, že inovace bude mírnější a nezpůsobí nevíru, může skončit dočasným trestem v Pekle a neodpuštěním hříchů, anebo může být odpuštěna, neboť Alláh může cokoli kromě modloslužebnictví odpustit tomu, komu chce. Poté by „všechny vejdou do ohně“ znamenalo „všechny zasluhují pekelný trest.“
 
Také lze na tomto místě říci, že inovace je horší, nežli hřích a pokud si některé hříchy zasluhují trest v ohni, zasluhují si jej inovace tím spíše. Sufján as-Sewrí praví: „Inovace je Iblísovi milejší, nežli hřích.Z hříchu se lze kát, kdežto z inovace nikoli.[8] Ibn Tejmíjja tato slova vysvětlil jako pozměňování a přejímání jiného náboženství ze strany inovátora, který si myslí, že koná dobro a proto otálí s pokáním.[9] Pokání z inovace je však možné, podobně jako je možné leč velmi obtížné i pokání z bludu, nevíry a pokrytectví.[10]
Alláh praví:
 
وَإِنِّي لَغَفَّارٌ لِمَنْ تَابَ وَآمَنَ وَعَمِلَ صَالِحًا ثُمَّ اهْتَدَى
Já věru jsem odpouštějící tomu, kdo pokání činí, věří, zbožné skutky koná a potom po správné cestě se ubírá. (TáHá:82)
 
Výjimka stanovená Prorokovými صلى الله عليه و سلم slovy „kromě jedné“ pak znamená, že existuje jediná cesta spásy a jediná pravda a touto je to, co je v souladu s Božím Zákonem, Šarí'ou, ke kterému se ve sporu nutno navrátit:
 
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ وَأُولِي الأمْرِ مِنْكُمْ فَإِنْ تَنَازَعْتُمْ فِي شَيْءٍ فَرُدُّوهُ إِلَى اللَّهِ وَالرَّسُولِ إِنْ كُنْتُمْ تُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الآخِرِ ذَلِكَ خَيْرٌ وَأَحْسَنُ تَأْوِيلا
Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu - jestliže věříte v Boha a v den soudný! A to bude nejlepší a povede k nejkrásnějšímu výsledku. (Nisá´:59)
 
Protiřečí výrok „všechny vejdou do Ohně kromě jediné“ ostatním důkazům z Koránu a Sunny?
 
Někteří zpochybnili význam dodatku o jediné zachráněné skupině tím, že podle jasných důkazů Alláh této ummě, jež je nejlepší ze všech národů, odpustil to, co učiní nechtěně, nebo kvůli zapomenutí. Podle těchto autorů, kteří jsou týmiž lidmi, kteří zpochybnili autenticitu tohoto hadísu z hlediska isnádu[11], by přijetí tohoto pravidla znamenalo víru v to, že velká většina ummy je v bludu. Podle nich se jedná o dodatek, který vnesli nevěřící či pokrytci, aby odstrašovali jiné od přijetí islámu.
 
Argumentují jednak verši z Knihy Boží:
 
كُنْتُمْ خَيْرَ أُمَّةٍ أُخْرِجَتْ لِلنَّاسِ تَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَتَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنْكَرِ وَتُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ
Vy jste národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi; vy přikazujete vhodné, zakazujete zavrženíhodné a věříte v Boha . (Áli 'Imrán:110)
 
وَكَذَلِكَ جَعَلْنَاكُمْ أُمَّةً وَسَطًا لِتَكُونُوا شُهَدَاءَ عَلَى النَّاسِ وَيَكُونَ الرَّسُولُ عَلَيْكُمْ شَهِيدًا
A takovýmto způsobem jsme vás učinili obcí vzdálenou krajností, abyste byli svědky o lidech a aby posel byl svědkem o vás. (Bekara:143)
 
A také hadísy, dle kterých bude tato umma tvořit až polovinu obyvatel Ráje.
Abú Sa'íd al-Chudrí رضي الله عنه slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci: „Při Tom, v Jehož Ruce je má duše, já doufám, že budete třetinou obyvatel Ráje.“ Sahábové děkovali Alláhu a velebili ho, načež Prorok صلى الله عليه و سلم pokračoval: „Při Tom, v Jehož Ruce je má duše, já doufám, že budete polovinou obyvatel Ráje, a věru příklad váš vzhledem k ostatním občinám je jako příklad bílého chlupu na kůži černého býka.[12]
 
Výše uvedené důkazy přivedli do souladu s naším hadísem dva jemenští učenci, as-San'ání a Sálih al-Mukbilí.
 
Lidé se podle al-Mukbilího dělí na dvě základní skupiny – obyčejné muslimské masy a zvláštní skupiny muslimů. Obyčejní lidé jsou zpravidla čistí a nenesou viny za inovace a pokřivené věrouky. Takovými jsou obyčejní rolníci, otroci, většina žen apod.
Mezi zvláštní skupiny patří učenci a znalci všech oborů, náboženských i nenáboženských, inteligence, myslitelé, političtí a vojenští činitelé nebo hledači šarí'atských nauk.
Tyto možno rozdělit na další čtyři skupiny:
1.     Inovátoři, kteří dané inovace sami vymysleli a vyzývají k nim, argumentují pro ně nejrůznějšími způsoby, podporují ji vlastním chápáním Koránu a Sunny, případně inovaci dále rozvíjejí. Takoví jsou vůdcové, teoretici a duchovní otcové sekt a odštěpeneckých proudů. Toto jsou čistí inovátoři, na které tento hadís odkazuje.
2.     Jejich pomocníci, kteří je podporují, inovaci dále šíří a obhajují. Také tito patří, alespoň podle vnějších znaků, mezi inovátory.
3.     Ti, kteří nejsou schopni analyzovat, bádat a zaujmout vlastní stanovisko a kritizovat inovátory. Tito se učí, pamatují a předávají dále, ale jsou jako mořská pěna, sami nic nezmohou, v jejich očích jsou mnozí inovátoři velikány a mnozí z těchto lidí jsou spokojeni sami se sebou a nechtějí se měnit. Nemají omluvu jako obyčejné masy a nedosáhli dostatečné znalosti. Takových je nejvíce. Také oni jsou svým způsobem inovátory, i když rozdíl mezi nimi a prvními dvěma skupinami je propastný.
4.     Poslední skupina, mnoho z prvních a velmi málo z pozdějších. Pevně se drží Koránu a Sunny a následují je, kamkoli je povedou. O tom, o čem Korán a Sunna pomlčeli, mlčí i oni. Nepouštějí se do spekulací a nezajímá je to, co se jich netýká. Znají významy Koránu a hadísů a tvoří onu zachráněnou skupinu, džemá'a Božího Posla صلى الله عليه و سلم.
Spolu s nimi budou zachráněny i masy obyčejných prostých věřících a ti inovátoři, kterým se Alláh smiluje, a napraví se.
 
Z tohoto důvodu nelze na základě hadísu o rozdělení ummy vyvodit, že dle něj většina ummy shoří v pekle. Prosté masy jsou zachráněny spolu s aktivními obránci Sunny a dále všemi těmi, které pojme Boží milost či přímluva Božího Posla صلى الله عليه و سلم apod.
Inovátoři a propagátoři inovace, i když jich je mnoho skupin, sekt a směrů, tedy představují jen nevelkou menšinu mezi ostatními muslimy. Proto hadís o rozdělení ummy nemůže protiřečit důkazům, hovořícím o zvláštním a výjimečném postavení muslimské ummy.[13]
 
As-San'ání nabídl další čtyři argumenty, které údajnou neshodu mezi tímto hadísem a důkazy hovořícími o přednostech ummy islámu vyvracejí:
1.     Ti, kteří vstoupí do ohně činí jen menšinu ve srovnání se zachráněnou skupinou. Sedmdesát dva jejich frakcí pak označuje spíše různé odnože, myšlenkové proudy a jejich rozmanitost, nikoli počet následovníků.
Alláh praví:
وَأَنَّ هَذَا صِرَاطِي مُسْتَقِيمًا فَاتَّبِعُوهُ وَلا تَتَّبِعُوا السُّبُلَ
A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné (An'ám:153)
V tomto verši jsou „cesty jiné“ užity také v plurálu, aby byla zdůrazněna jejich mnohost a rozmanitost, zatímco cesta přímá je pouze jedna jediná.
2.     Konstatace „vejdou do ohně“ může být myšlena tak, že dotyční lidé páchají zločiny a hříchy obyvatel ohně. To, jestli se skutečně stanou obyvateli Pekla, třeba přenechat na milosti a spravedlivosti Boží.
3.     Je také možné, že pekelný trest těchto skupin je podmíněn jejich netrestáním na tomto světě. O trestu na tomto světě, který ummu stihne, se dozvídáme z hadísu: „Tato má umma je ummou, které se Alláh smiluje. Nebude trestána na onom světě. Věru spočívá její trest na světě tomto v rozkolech, zemětřeseních a zabíjení.[14] Tedy pokud bude někdo potrestán na tomto světě, dá-li Bůh, nebude trestán na světě onom.
4.     Sám text hadísu ukazuje na to, že k rozkolům dojde až po smrti Proroka صلى الله عليه و سلم a že sahábové, kteří k této ummě také patří, se nerozdělí a budou spašeni, stejně jako kdokoli, kdo se drží jejich cesty a jejich pochopení víry. Rozkoly jsou tedy spíše konkrétními událostmi, zlomovými body v čase, než kontinuálním procesem, hlavní těleso ummy tak bude zachráněno a do ohně vejdou jen rozvratníci, rozkolníci a odštěpenci.[15]
 
Motivy těch, kdo tento hadís zpochybňují
 
V dnešní době byl ze strany některých jedinců připisujících se islámské osvětě podniknut atak na věrohodnost tohoto hadísu s cílem představit světové muslimské obyvatelstvo jako jediný celek, hlásící se k jediné víře, jako celek, který kolektivně spěje k úspěchu a spáse, negujíce existující a nepopiratelné rozdíly ve věrouce. Jiní připisují tomuto hadísu význam, který ze samého jeho textu nevyplývá. Toto vidění je jednak v příkrém rozporu nejen s empirickou skutečností, ale také s jednoznačnými důkazy Koránu a Sunny.
 
Takový chybný výklad tohoto hadísu má za následek schvalování existujících věroučných rozkolů a rozšíření pojmu ahlu s-sunna we l-džemá'a o sekty, hnutí a směry s evidentně inovovanou věroukou, která je v opozici k věrouce selef. Toto ústí v rezignaci na snahu opravit věrouku muslimů, sjednotit je na správné víře a k přijetí v jádru záporných věroučných rozdílů jako kladu.
 
Jiní naopak toto rozdělení a jeho negativa uznávají, ale vysvětlují jej rovněž špatně, prohlašujíce své oponenty snadno za rozkolníky, sektáře či dokonce nevěřící, bez znalosti podmínek a důvodů, které musí být naplněny, než může být někdo podobnými denotacemi onálepkován. Takoví lidé naprosto ignorují dichotomii mezi otázkami, ve kterých se možnost názorové neshody připouští a ve kterých je tato zcela zapovězena.
 
Všechna tato chybná chápání hadísu o rozdělení ummy pramení z neznalosti ve čtyřech ohledech: v ohledu Božích zvyklostí, v ohledu šarí’atských textů, v ohledu skutečné situace a v ohledu nauky o podáních, tradovaných od zbožných předků ummy islámu.
 
Ohledně Božích zvyklostí je v této otázce řečeno:
 
وَلَوْ شَاءَ رَبُّكَ لَجَعَلَ النَّاسَ أُمَّةً وَاحِدَةً وَلا يَزَالُونَ مُخْتَلِفِينَ
Kdyby Pán tvůj chtěl, byl by věru učinil lidstvo národem jediným,avšak oni stále jsou ve sporech (Húd:118) Ti, kterým se Alláh smiloval, jsou ahlu s-sunna.
 
Z hlediska šarí’atských textů tu máme množství koránských veršů a hadísů, hovořících o jediné pravdě v opozici k množství cest falši, které jsme výše citovali.
 
Skutečný stav ummy islámu a její roztříštěnost na spolky, sekty, hnutí a proudy nemůže uniknout každému, kdo objektivně a zodpovědně na danou věc pohlíží. Nemůže přehlédnout staré spory mezi dávnými islámskými sektami a také spory nové, které vyprovokovaly odštěpenecké proudy novější i ty zcela moderní mezi jednotlivými frakcemi usilujícími o islámskou obrodu. Všechny jsou spokojeny s tím, na čem jsou a chvástají se, že jedině oni správně chápou islám.
 
Z hlediska podání selef, existuje celá řada jejich výroků a vyjádření, ve kterých se shodují na existenci odštěpeneckých skupin a odsuzují některé z nich, jako cháridžovce, ší’ity, či zastánce kelámu, za jejich odchýlení se od ahlu s-sunna we l-džemá’a.
 
Je také možné, že ten, který popírá tento hadís a v něm obsažené významy sám patří do některé z následujících kategorií:
 
Může být murdžíjou, popírajícím, že se muslim může odchýlit z přímé cesty nebo se dokonce stát nevěřícím.
 
Může být ovlivněn moderním myšlením mnoha kruhů mezi muslimy, kteří si přejí sjednotit všechny, kteří se připisují islámu pod jakýmkoli heslem a řídí se jen emocemi a nikoli pravidly a principy správné ‘akídy.  
 
Může být sám pokrytcem, který navenek ukazuje islám a uvnitř ukrývá nevíru a scestná přesvědčení.
 
Může být příslušníkem té či oné sekty nebo frakce. Právě mezi nimi v současnosti nejvíce bují trend smazávat věroučné rozdíly a sbližovat různé proudy.
 
Mnoho těch, kteří se dnes připisují islámské osvětě a práci pro víru hovoří o nutnosti mazat věroučné rozdíly mezi skupinami muslimů. Ti vzdělanější a fundovanější z nich hovoří o vzájemné pomoci v tom, na čem je shoda a o omluvě za to, v čem je spor. Toto je vpravdě jeden z nejvznešenějších cílů víry, dokud se spornými body rozumí neshody pramenící z odlišného idžtihádu ve věcech vedlejších šarí’atských předpisů. Ti, kteří tato slova vyřkli jako první to tak velmi pravděpodobně také i mysleli a cítili. Jenže tato pravda se stala vyprázdněným sloganem, kterým je cílena faleš. Stala se mottem mazání věroučných rozdílů a shromažďování dohromady pravdy i falši, sunny i inovace, tewhídu i širku. V tomto tkví velké nebezpečí, že muslimové přijdou na to, jak od sebe odlišit pravdu od nepravdy, správnou věrouku od vymyšlených ideologií zbloudilých frakcí, či následovníky pravdy od následovníků chtíče, tužeb a inovace.
 
Věz tedy, že nikdo nevyzývá k pravdě, kromě toho, kdo vyzývá ke Koránu a Sunně, kromě jejich následovníků a toto je dnes jejich nejnápadnějším rysem. Takoví vyzývají ke sjednocení všech muslimů na Sunně a cestě zbožných předků, pod zástavou tewhídu a nikoli pod prázdnými hesly a pompézními motty.
 
 Alláh pravil:
 
وَلا تَرْكَنُوا إِلَى الَّذِينَ ظَلَمُوا فَتَمَسَّكُمُ النَّارُ وَمَا لَكُمْ مِنْ دُونِ اللَّهِ مِنْ أَوْلِيَاءَ ثُمَّ لا تُنْصَرُونَ
Neopírejte se o ty, kdož nespravedliví jsou, aby vás nepohladil oheň pekelný. A nemáte kromě Boha ochránců žádných a jinou pomoc nedostanete. (Húd:113)


[1] Medžmú’u l-fetawá, 7/218.
[2] Popirači Božích atributů a přívlastků zmíněných Koránem a Sunnou.
[3] Extrémisté mezi ší’ity.
[4] Skupina ší’itských sekt odvolávajících se na skryté významy, dostupné jen vyvoleným, sem patří např. ‘alawité a drúzové.
[5] Ti, kteří si vzali za věroučnou doktrínu platónskou a aristotelovskou filozofii a její interpretaci arabsky píšícími filozofy.
[6] Viz Ibn Tejmíjja v Medžmú’u l-fetawá, 17/447-448.
[7] Viz al-Ibána, 1/379-380.
[8] Al-Beghawí v Šerhu s-Sunna, 1/216.
[9] Medžmú’u l-fetáwá, 10/9-10.
[10] Ibid., 11/685
[11] Viz výše. Podle al-Albáního byla právě tato nejasnost jedním z důvodů, proč tento hadís Ibnu l-Wezír a další prohlásili za slabý.
[12] Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 6530; Sahíh Muslim, hadís č. 554:
[13] Viz al-Albání v Silsietu s-sahíha, 1/356-367, k hadísům č. 203 a 204.
[14] Zaznamenal jej Ahmed v Musnedu, 4/410; Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 4280; a al-Hákim v Mustedreku, 4/491, 283. Podle al-Hákima je sahíh, s jeho oceněním souhlasí az-Zehebí a al-Albání.
[15] Viz Ibnu l-Amír as-San’ání, Iftiráku l-umma, str. 66-76.