VZESTUP NEO-CHÁRIDŽOVCŮ A JEJICH IDEOLOGICKÁ INSPIRACE, DÍL 1.: NOVÁ VLNA TEKFÍROVCŮ

Historičtí cháridžovci ze 7. století, nazývaní také حرورية harúríjja, podle osady Harúra v Iráku, byli prvním odštěpeneckým militantním proudem v islámské historii. Militantním proto, že zformovali vlastní vojsko v čele s vůdcem známým jako ar-Rásibí. Také byli známi jako ناصبية násibíjja, protože horovali pro nepřátelství vůči čtvrtému pravověrnému chalífovi, 'Alímu ibn Abí Tálib رضي الله عنه a uráželi ho. Jako cháridžovci byli přitom nazváni z toho důvodu, že to byl právě 'Alího tábor, který se znechucením a nespokojeností opustili, aby se následně obrátili i proti chalífovi samotnému a vyvolali proti němu ozbrojenou vzpouru.

'Alí se s cháridžovci své doby vypořádal vojensky, na základě konsensu, který se traduje ještě od Omara رضي الله عنه, že proti takovým lze bojovat a pokud k boji skutečně dojde, lze je i zabíjet. [1] Také jsou nazýváni jako محكِّمة muhakkima, protože jakékoli lidské prostřednictví při rozsuzování sporu, jakoukoli arbitráž neshody, např. té, která vznikla mezi 'Alím a Mu'áwíjou رضي الله عنه na Siffínu, odmítali s výkřiky: „Není soudu (arab. حكم hukm) kromě Božího.“ Také byli nazváni jako tekfírovci (arab. مكفرة mukeffira), protože prohlašují každého velkého hříšníka za nevěřícího a odpadlíka, kterého je dovoleno beztrestně zabít a přisvojit si jeho majetek. Tito lidé vystupovali velmi nepřátelsky vůči společníkům Posla Božího صلى الله عليه و سلم a nepovažovali je za muslimy, s výjimkou Abú Bekra a Omara رضي الله عنهما.

Tvrdili, že chalífou se může stát úplně kdokoli, byť by byl i otrokem a lišili se i několika dalšími právními interpretacemi.

Od ostatních muslimů se také lišili tím, že odmítali súru Júsuf jako součást Koránu, protože její obsah se jim zdál přespříliš frivolní a nedůstojný toho, aby byl slovem Božím.

Poté, co 'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه potřel harúríjské cháridžovce a vítězně se vrátil z bitvy u an-Nehrewánu, jež se stala symbolem jejich porážky, přicházeli k němu lidé, aby mu blahopřáli, že Alláh právě jeho rukama tyto zločince a sektáře zničil. 'Alí však odpověděl: „Nikoli, při Alláhu, oni ještě stále vězí v bedrech a pátečích mužů, jakož i v dělohách žen. A dokud budou naživu, těžko vůbec koho nechají na pokoji.[2]

Extremisté z Harúry tedy byli sice první, ale nikoli poslední svého druhu. Historie mu dala za pravdu nesčetněkrát.

Šejchu l-islám ibn Tejmíjja k této otázce pravil:

Jmenované znaky, vzpomenuté Božím Poslem صلى الله عليه و سلم byly znaky prvních cháridžovců. To ale neznamená, že oni byli jedinými lidmi, na které se tyto věty vztahovaly, neboť v dalších podáních se uvádí, že se budou objevovat až do příchodu ad-Dedždžála. Muslimové proto vyvodili, že cháridžovci, kteří bojovali s 'Alím u an-Nehrewánu, nejsou jedinými svého druhu.[3]

Cháridžovská ideologie tedy není dávnou historií, ale prastarým mementem o neustávajícím nebezpečí náboženského extremizmu. Cháridžizmus je zkázonosný fenomén, vracející se vždy, když se k tomu objeví příhodná souhra dějinných, sociálních i ekonomických podmínek.

Cháridžovci, které tehdy u an-Nehrewánu porazil pravověrný chalífa 'Alí, se posléze rozešli do mnoha různých směrů a podsekt, často navzájem znepřátelených. Další islámská historie se zmiňuje především o těchto:

Ibadíjja, jsou nejmírnější frakcí cháridžovců a jedinou podsektou pravých historických cháridžovců, která přetrvala až do dnešních dní. [4] Ty, kteří s nimi a jejich učením nesouhlasí, neprohlašují přímo za nevěřící, ale jen za pokrytce, kteří svou nevíru nevyhlásili veřejně.

Azrekíjja, následovníci Náfi'í ibn Azrekího. Považovali všechny muslimy, kteří nesdílejí jejich přesvědčení, za nevěřící. Zároveň volali po poslušnosti vůči vládci ať je zbožný či hříšný. Považovali za dovolené zabít každého, kdo není poslušný vládci. Pokud vládce dovolí přisvojit si majetek nějakého člověka, byl tento majetek podle nich dovolen. Tvrdili, že hřích rodiče přechází i na jeho potomky. Tvrdili, že poslové a proroci se mohli dopouštět i malých i velkých hříchů. Zúžili význam trestu za křivé obvinění z cizoložství jen na případ, kdy je křivě obviněna vdaná žena.

Bejchasíjja. Všichni lidé jsou dle nich buď nemuslimové, nebo odpadlíci, dokud se neprokáže opak. Přišli k závěru, že pokud se imám některé skupiny stane nevěřícím, resp. odpadne od víry, odpadají s ním i všichni, kteří ho následují. Tím se jejich země stává zemí modloslužebnictví a celá populace modloslužebníky. [5] Tito lidé se nemodlili za nikým, kdo nepatřil k jejich sektě, nebo o kom se nepřesvědčili, že následuje stejný myšlenkový směr. Naproti nim stáli akdasíjja, kteří to nepovažovali za nevyhnutelné, resp. tvrdili, že nevíra jednoho se nemůže přenášet na jiné.

Sa'lebíjja. Kromě obecně cháridžovských přesvědčení popírali i víru v předurčení a rozhodnutí Boží (arab. القضاء و القدر al-kadá´u we l-kadr).

Házimíjja, následovníci Házima ibn 'Ásima, popřeli jakoukoli možnost definovat osobní víru - إيمان ímán, věřili, že cokoli učiní, Alláh jim to odpustí a válečnou kořist považovali za dovolenou vždy a všude, bez jakéhokoli omezení.

Chalefíjja. Považovali za nevěřící všechny muslimy a muslimky, kteří se nezúčastňují boje na cestě Boží. [6]

Mukrimíjja, následovníci Mukrima al-'Idžlího. Zakazovali dotýkat se ostatních muslimů, neboť dle nich nebylo jisté, jsou-li čistí věřící, nebo nečistí nevěřící. Též nedovolovali jíst u jednoho stolu s ostatními, dokud neučiní pokání a neočistí se.

Kenzíjja (z arab. كنز kenz, tj. poklad). Tvrdili, že není dovoleno udělovat milodar z majetku, jako např. zekát nebo sadakatu l-fitr, nikomu, protože není jasné, zda je dotyčný upřímně věřící muslim a zda je onoho milodaru hoden. Proto smýšleli, že nejlepší je zakopat vlastní majetek do země, dokud ho Sám Alláh nedá do rukou opravdových věřících.

Šemráhíjja. Mimo standardní cháridžovské přesvědčení uznávali jako překážku příčetnosti stav opojení láskou. Ta člověka dle nich nečiní zodpovědným za své činy a zbavuje ho povinností. Proto považovali pohlavní styk s jakýmikoli ženami za dovolený.

Ahnesíjja. Ke svému cháridžovskému přesvědčení přidali popírání odměny i trestu na Onom světě. Byli též názoru, že milodar či prosby za mrtvé mrtvým nijak nepomohou.

Muhakkima, nejstarší, jádrová frakce nejtvrdších cháridžovců, vzniklá v době sporu mezi 'Alím a Mu'áwíjjou, trvali na přesvědčení, že každý, kdo žádá, aby v jeho sporu rozsoudil lidský arbitr, je nevěřícím. [7] Proto tvrdili o Osmánovi a 'Alím, že jsou nevěřící. Mu'áwíja, Talha a Zubejr رضي الله عنهم أجمعين pro ně byli původně pouze heretici.

Mejmúníjja. Smýšleli, že vést modlitby může jen imám z jejich středu, nebo někdo, komu projevili svou náklonost. Právě oni byli také propagátory teze, že súra Júsuf pro svůj, dle jejich přesvědčení lascivní, obsah není hodna být částí Koránu. [8]

Cháridžovské přesvědčení o nevíře velkého hříšníka následně přijali a sdíleli někteří následovníci směru známého jako mu'tezila, cháridžovské stanovisko v pohledu na historii pak stejná sekta přijala v otázce pozice ve sporu mezi 'Alím a Mu'áwíjou رضي الله عنهما, kterých se obou zřekla. 

Tendence k agresivní zaujatosti, nutící považovat všechy ostatní mimo vlastní sektu za nečisté bezvěrce posléze zdomácněla zejména v ší'itském prostředí, odkud se k sunnitům vrátila až v moderní době zejména za přispění masivního nástupu moderní komunikace v muslimském světě od konce 60. let a poté díky exportu íránské revoluční rétoriky po roce 1979. Tou se mnohá radikální hnutí rovněž inspirovala a ani íránskému ší'itskému establishmentu nečinilo nejmenší potíže oportunisticky podporovat tyto ze sunnitského prostředí vzešlé extremisty v boji proti jejich vládám.

Ideje klasických cháridžovců rané islámské historie postupem času slábly, až nakonec zcela vymizely. Oprášeny byly až v moderní době, následkem bouřlivho a tragického vývoje odstartovaného oficiálním zrušením formální instituce chalífátu v roce 1924, brutalitou diktatur arabského nacionalizmu v 50.-70. letech, marasmem neřešených problémů mladé generace Arabů i muslimů ve všeobecnosti a celkovým pocitem zloby a zoufalství. Nejmladší odnoží této nové cháridžovské vlny je vedle lokálních, především afrických hnutí typu Boko Haram či milic aš-Šebáb především světoznámá al-Ká'ida a nejnověji hrůzu nahánějící hnutí Dá'iš (tzv. Islámský stát, působící především v Iráku a Sýrii). Shoda mezi jejich myšlenkami a myšlenkami dávných historických cháridžovců je až zarážející.

Cílem této studie bude postupně nastínit historický vznik a rozvoj této moderní mutace pradávné cháridžovské myšlenky i možné zdroje ideologické inspirace jejích současných proponentů. Těmi jsou kromě nepochopených, zvulgarizovaných, přemrštěných a za vlasy přitažených interpretací děl imáma Muhammeda ibn 'Abdulwehhába a odkazu Sajjída Kutba, paradoxně hlavně Chomejního íránská revoluce a ze západního myšlení především ideologie anarchizmu a revolučního marxismu. 

Impuls Ibn 'Abdulwehhába a Kutba sice možná poskytl teoretickou látku k formulaci nových, jinak velmi překroucených a z hlediska kreativity „nesmírně inovativních a originálních“ postulátů pro tvorbu ústředních dogmat, ale až chomejníjovská revoluce posílila oprášení bigotního postoje namířeného proti všem oponentům vlastní sekty, vyžadující absolutní loajalitu a revoluční zápal. Marxistický impuls zase mezitím přispěl svou charakteristicky třaskavou energií k internacionalizmu a k demolici tradičních autorit islámských učenců a mocenských struktur. Nová vlna tekfírizmu tedy nepředstavuje výhradně vracející se ozvěnou dávné minulosti, ale především enfant térrible současného stavu islámské ummy, určovaného především západním vměšováním, totalitní diktaturou, nezvládnutou urbanizací venkova a postmoderní globalizací.

V dnešní době tekfírovská hnutí charakterizuje inovativní myšlenka čtvrtého druhu tewhídu, tzv. توحيد الحاكمية tewhídu l-hákimíjja, který je definován jako výlučné Boží právo stanovovat zákony. Tento tewhíd je chápán, na rozdíl od klasické doktríny islámu, odděleně od výlučného Božího práva na uctívání, tj. توحيد الألوهية tewhídu l-ulúhíjja, které je jádrem a středobodem celého islámského učení a je ztělesněno všeobecně známou a opakovanou formulí لا اله إلا الله lá iláhe ille ´lláhnení božstva kromě Boha, tj. nikdo a nic kromě Něho nemá právo být uctíváno. V klasickém pojetí je tedy zákonodárství pouze podoblastí nadřazené kategorie uctívání.

Jeho povýšení do další specifické kategorie je odmítanou inovací (arab. بدعة bid'a), což explicitně potvrzují i současní islámští učenci.

Šejch Ibnu l-'Usejmín pravil:

Není potřeby vydělovat čtvrtý druh tewhídu, hákimíjja. Ta je součástí jedinosti Božího Panování. Neopouštěj to, co následovali zbožní předkové, protože to jen povede k nejasnostem, zejména jedná-li se o věrouku.[9]

Šejch al-Fewzán dodává:

Vydělit čtvrtý druh tewhídu je chybné. Hákimíjja patří do tewhídu l-ulúhíjja, protože soud výhradně podle Jeho Zákona je součástí uctívání.[10]

Toto oddělení v sobě pro tekfírovce skrývá a ospravedlňuje možnost automaticky prohlásit každého, kdo s tímto rozdělením nesouhlasí, za popírače přímo jednoho z ústředních dogmat a podmínek sine qua non islámu a tím pádem i za nevěřícího a odpadlíka, který opustil islám. Toto odporuje a protiřečí klasickému vidění, podle nějž se osoba prostým aktem nesouzení podle Božích zákonů nevěřícím a odpadlíkem nestává, jak shrnuje šejchu l-islám Ibn Tejmíjja:

„Kdokoli vynese soud na základě něčeho jiného, než co zjevil Alláh, neopouští lůno islámu. Toto samo o sobě není větší nevíra [11] (arab. كفر أكبر kufr akbar).“ [12]

Toto odlišné chápání ústřední myšlenky islámu v praxi znamená, že i muslimské vlády neaplikující šarí'atskou legislativu (a častokrát přímo podporované nemuslimskými velmocemi) podle tekfírovců nejsou muslimy, ale buďto odpadlíky, nebo původními nemuslimy, proti kterým lze proto vést válku, zabíjet je a zotročovat, přičemž tato válka je podle nich džihádem vedeným na území války (arab. دار الحرب dáru l-harb). Tímto přesvědčením definovaný tekfírovec, pokud přejde od slov k činům, stává se novodobým cháridžovcem a zároveň teroristou. Tedy zdaleka ne všichni tekfírovci se podílí na teroristických akcích extremistů, kteří splňují rysy cháridžovců, ale všichni tito novodobí cháridžovci jsou tekfírovci. Právě nepochopení a křivý výklad předpisu o tekfíru zejména v souvislosti s vládnutím je spolehlivě odděluje od všech ostatních muslimů a je klíčovým faktorem, který by měl být sledován v rámci bezpečnosti a ochrany obyvatelstva všech vyznání před těmito mimořádně nebezpečnými a radikálními extremistickými hnutími.

Narozdíl od původních cháridžovců jejich novodobí epigoni nebojují čestnými způsoby boje a nestaví regulérní armády, ale jen gangy hrdlořezů a bojůvky banditů. Využívají teroristických metod válčení, které nerozlišují mezi nepřítelem a civilisty - tedy především explozí a pumových atentátů.

Existuje další obrovský rozdíl mezi klasickými cháridžovci historie a jejich novodobými obdobami. Historičtí cháridžovci sice nazývali hříšníky nevěřícími, ale tuto nevíru chápali jako nevíru odpadlictvím (arab. الكفر بالردة al-kufru bi r-ridda), nikoli původní stav nevíry (الكفر الأصلي al-kufru l-aslí), jak tvrdí jejich dnešní obdoby, podle nichž hříšný člověk nikdy muslimem ani nebyl. To má zásadní význam pro nakládání s názorovými oponenty takových hnutí, protože kdo jejich přesvědčení nesdílí, se v takovém vidění stává automaticky odpadlíkem. Navíc tím, že okolní populaci považují v základu za nevěřící pohybující se po válečné zóně, nevidí tito zbloudilí jedinci již vůbec žádný důvod, proč by je měli nějak specificky chránit, nebo na ně neútočit. Toto přesvědčení se tak stává klíčovým spouštěčem agrese a legitimizuje v očích tekfírovců i jinak bezprecedentní útoky na civilisty, kteří s jejich konfliktem nemají nic společného.

Nemáme k dispozici dostatek hodnověrných informací o tom, jak přesně vznikla nejsoučasnější tekfírovská seskupení v čele s „Neislámským kvazistátem,“ události jsou příliš čerstvé a vše teprve ukáže čas. Nicméně tato ideologie je živá minimálně od konce 70. let a bez ohledu na různá socio-kulturní prostředí, ve kterých k těmto vzestupům a pádům novodobých cháridžovců došlo, nesou jejich příběhy mnoho velmi podobných rysů. Nemáme ani důkazy o tom, že by existovalo mezi jednotlivými formacemi určité pevně organizované propojení, pravdě daleko bližší bude zřejmě tvrzení, že je dohromady nepojí nic jiného, nežli pouze individuální vazby a právě tato sdílená agresivní ideologie, často navíc teologicky jen chabě rozpracovaná, namnoze rozporuplná a vnitřně nekonzistentní.

Cháridžovci historičtí i dnešní vždy byli a nadále zůstávají esenciální antitezí civilizace, ať již islámské, nebo jakékoli jiné. Dnes stejně jako kdysi lákají především mladé nadšené a naivní muslimy, loví v řadách neznalců nesených ničím neusměrněným náboženským zápalem, neukojenou touhou po pomstě za skutečné i domnělé křivdy a pocitem tvorby dějin, kterým však nenabízí nic, nežli jen vraždění namísto skutečné pomoci věřícím, ničení namísto budování a boření namísto výstavby. V současnosti je terorizmus vycházející z podobných kruhů nejsmrtonosnější podobou veškerého nestátního terorizmu na světě a existenční hrozbou jak západního, tak i islámského světa.

Nebezpečí extrémního tekfírizmu pro tzv. Západ není jen přímé z důvodu reálných ztrát na životech a materiálních škod na majetku, ale i nepřímé, patrné na zlomové linii mezi soupeřícími znepřátelenými ideologiemi multikulturalismu a nové západní nadřazenosti. Stoupenci první z nich jsou dlouhodobě naprosto neschopni účinně podchytit a jasně definovat svého nepřítele a smysluplně proti němu vystoupit. Vědí sice, že musí pachatele nějakým způsobem vydělit od drtivé většiny ostatních, pokojně koexistujících muslimů, ale nedokáží přijít se žádným konstruktivním způsobem, jak toho docílit. Nechápou nuance islámské věrouky, ztrácejí se ve změti islámských směrů a sekt a pro své postmoderní popírání absolutní pravdy nejsou schopni definovat, který z nabízených islámů a pseudoislámů je tím jediným správným a normativním Islámem, zjeveným v Koránu a Sunně. Následovníci té druhé jsou díky svému paušalizujícímu přístupu k islámu a muslimům vlastně spojenci novodobých cháridžovců na druhé straně barikády. Podobné snahy o selektivní přístup k muslimům vnímají díky tomu jako příliš drahý a vlastně naprosto zbytečný luxus v krizové situaci obecného ohrožení. Terorizmus novodobých cháridžovců má tedy i nepřímý dopad v podobě prohlubování vnitrozápadního ideologického konfliktu se všemi z toho plynoucími negativními důsledky. Také proto západní odpověď na něj osciluje mezi oběma výše nastíněnými přístupy, uvězněna ve slepé uličce a neschopna pohnout se kupředu.

Zhouba neocháridžizmu pro islámský svět má obdobně přímou i nepřímou dimenzi. Přímou dimenzí jsou ztráty na životech lidí, na infrastruktuře a na jejich majetku. Nepřímou pak především svržení klasické a odvěké autority učence, rozpad tradičních multietnických a multináboženských společností cestou systematické etnicko-náboženské čistky prováděné tekfírovci jednak na všech sunnitech, kteří s nimi nesouhlasí a dále především na všech ostatních frakcích, denominacích a vyznáních jak muslimských (např. ší'ité), tak i nemuslimských (např. křesťané či jezídové), čímž je podminována letitá rovnováha fungujícího vzájemného soužití mezi nimi v jednom a témže historicko-geografickém prostoru, utvářeném především a z větší části kulturami žijícími a praktikujícími islám jako své náboženství. K tomu se v dnešním globalizovaném světě přidává i prohloubení konfliktního vnímání světa a střetu islámského a západního paradigmatu, které je čím dál konsensuálněji vnímáno optikou totální války civilizací. Z tohoto důvodu představují tito tekfírovci nové vlny překážku i pro islámskou osvětu a jsou zároveň úhlavními nepřáteli výzvy k islámu.

_______________________________________________

[1] Tento konsensus uvádí Ibn Tejmíjja, viz Medžmú'u l-fetáwá, 28/476-479.

[2] Uvádí jej Ibn Kesír v díle al-Bidájetu we n-nihája, 7/295.

[3] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 28/495-496.

[4] Jejich potomci žijí na území Ománu a na několika izolovaných místech na severu a východě Afriky.

[5] Stejná idea se podezřele často vrací i v úvahách velkého počtu moderních militantů.

[6] Opět jde o přesvědčení velmi charakteristické i pro moderní tekfírovce, posedlé džihádem (samozřejmě ve vlastním pojetí) natolik, že si vysloužili, především v anglickojazyčné literatuře označení džihádisté.

[7] Nenávist moderních tekfírovců k volbám, konstitucím, parlamentarizmu či státní správě vychází z obdobné motivace.

[8] Více viz Abu l-Hasan al-Aš'arí v Makálátu l-islámíjín, str. 116.

[9] Viz Ahkámu l-Kur´án, 2/324.

[10] Viz Durúsun mine l-Kur´áni l-kerím, str. 16.

[11] Islámská věrouka rozlišuje nevíru větší a nevíru menší (arab. كفر أصغر kufr asghar). Ten, kdo se dopustil tzv. menší nevíry, neopouští islám a neodpadá od něj. Pouze ten, kdo se dopustil větší nevíry, může být prohlášen za nevěřícího a odpadlíka. Menší nevíra je de facto pouze těžkým hříchem a nikoli popřením víry v pravém smyslu slova. Je nazvána nevírou jen na základě určité podobnosti s konáním nevěřících, proto, aby byla zdůrazněna závažnost daného hříchu a fakt, že muslimovi nepřísluší se ho dopouštět. Neznamená tedy, že její pachatel přestal být muslimem. Toto je jádro nepochopení mezi ahlu s-sunna a novodobými cháridžovci.

[12] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 7/312.