VZTAH MEZI NAUKOU A ZŘEKNUTÍM SE TOHOTO SVĚTA NA PŘÍKLADU ZBOŽNÝCH PŘEDKŮ, DÍL I.

Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Jeho صلى الله عليه و سلم, jeho společníkům رضي الله عنه a všem, kteří je v dobru následují.

 
Věz, že cesta do Ráje je spojená s nutností odepřít si na tomto světě jistá potěšení.
 
Hátim al-Asamm pravil: „Ten, kdo odloží čtyři věci, dosáhne Ráje: kdo odloží spánek až do hrobu, kdo odloží pýchu až po okamžik zúčtování, kdo odloží odpočinek až do okamžiku po překonání Sirátu1 a odloží ukájení svých tužeb až do okamžiku vstupu do Ráje.
 
Sufján as-Sewrí kdysi varoval: „Bojte se rozvratu a pokušení neznalého uctívače a zlého, zkaženého učence, protože takové pokušení je zkouškou každému, kdo jimi bude uchvácen a okouzlen.2
Později Ibn Rušd pravil: „Znalost bývala přímo v srdcích lidí, ale nyní je jen na jejich šatech.3 Tedy zatímco dříve lidé disponovali skutečnou znalostí, dnes se jen snaží tvářit a vyjadřovat se učeně, ale uvnitř jsou prázdní a nic z nauky nenesou.
 
V časech, po nichž si Ibn Rušd stýská, uměli věřící nalézt rovnováhu mezi naukou a uctíváním, mezi tímto a oním světem a mezi starostí o druhé a starostí o sebe sama. Moudrý Lukmán radil svému synu výstižnými slovy: „Synku můj, provázej učené a přebírej od nich nauku. Z tohoto světa si ber poučení a majetek nad tvé potřeby užívej tak, aby sis vysloužil užívání na onom světě. Nezříkej se tohoto světa přespříliš, abys neupadl v nouzi a nestal se břemenem okolo krku druhých. Posti se přes den, abys zkrotil své tužby, ale občas nějaký den přeskoč, abys nepřišel o sílu pro modlitbu. Věru modlitba je důležitější, než půst. Pro sirotka buď jako otec, vdově pomáhej jako její manžel. Nespáchej hřích vůči bližnímu a nedruž se s nerozumnými ignoranty. A nikdy, za žádnou cenu se nemíchej s pokrytci.
 
‘Imrán Al-Munkarí vyprávěl: „Jednou jsem se al-Hasana na něco zeptal a poté, co mi odpověděl, namítl jsem: „Ale Abú Sa'íde, to není, co říkají znalci (arab. فقهاء fukahá)!“ Opáčil mi: „Běda tobě! Viděl jsi kdy vůbec opravdového znalce (arab. فقيه fakíh)? Opravdový znalec je asketou (arab. زاهد záhid) co se týče tohoto světa, snažícího se o svět onen, následuje ve věcech týkajících se jeho náboženství věci jasné a očividné a je setrvalý v uctívání svého Pána.4
 
Věz, že první generace věřících si nejenže považovaly znalosti, obzvláště znalosti víry provázené činem, ale že disponovaly i jistým druhem znalosti, které se nedostalo generacím pozdějším. Bylo to umění nalezení rovnováhy mezi výše jmenovanými aspekty a také vnitřní vhled do pravé podstaty věcí, podobný světlu usazenému do hrudi nejvybranějších služebníků Božích a nejlepších stvoření v lidských dějinách. Věděli, že taková znalost je největším pokladem, který svou hodnotou předčí vše v tomto pomíjivém vezdejším světě. Naši zbožní předkové hovořili: „Ti, kteří milují tento svět jsou ubožáci! Odcházejí z něj, aniž by na něm okusili to, co je na něm nejsladší!“ A když se jich zeptali, co to je, odpověděli by: „Poznání Alláha, láska k němu, usmíření se s Ním a touha setkat se s Ním.
 
Hamdúna ibn Ahmeda se zeptali: „Proč byla slova selef užitečnější, než naše slova?” Odpověděl: „Protože hovořili s úmyslem pozdvihnout islám, zachránit duše a dosáhnout milosti Milostivého, zatímco my hovoříme, abychom pozdvihli sebe samé, získali tento svět a spokojenost stvoření.5
 
Přednost žité a prožívané znalosti našich selef tkví v tom, že uspěli realizovat to, co jako nejobtížnější označil imám aš-Šáfi'í : „Nejtěžší jsou tři věci –být štědrým, i když máš málo, být bohabojným, i když jsi sám a říkat pravdu i před vladařem.6
 
Příkladem někoho s takovou znalostí byli sahábové, jako zeť a bratranec Božího Posla صلى الله عليه و سلم čtvrtý pravověrný chalífa této ummy 'Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Věru znalost je cennější, nežli bohatství. Znalost zachová tebe, zatímco ty si ochraňuješ své bohatství. Znalost rozsuzuje, zatímco ohledně bohatství bývá rozsuzováno. Vlastníci bohatství umírají, zatímco nositelé nauky žijí dál. Jejich těla sice podléhají smrti, ale oni jsou stále přítomni v srdcích lidí.7 'Alí také pravil: „Podobenstvím tohoto vezdejšího světa (arab. الدنيا ad-dunjá) je, že je jako had. Jemný na dotek, ale zabije tě svým jedem. Proto se odvrať od toho, co z něj na tebe zapůsobí, protože toho, co s tebou zůstane, je tak málo! A nedělej si kvůli němu starosti, protože ho jistojistě opustíš. A buď ve vztahu k němu nejzdrženlivější, protože pokaždé, když jeho společník hledá útěchu v některé z jeho slastí, tento svět k němu dá průchod jedné ze svých běd.8
 
Společník Posla Božího صلى الله عليه و سلم Huzejfa ibnu l-Jemán رضي الله عنه řekl: „Shodně míře znalostí, kterými člověk disponuje, je také bohabojný. A shodně míře své neznalosti bývá člověk okouzlen svou vlastní znalostí.9
 
Další z Prorokových společníků, Selmán al-Fárisí رضي الله عنه říkával: „Tři věci mne rozesmívají a tři věci mne přivádí k pláči. Směji se člověku doufajícímu v tento svět, zatímco mu je v patách smrt, směji se tomu, kdo zanedbává svého Pána, avšak jeho Pán nezanedbává jeho. A směji se tomu, kdo se zplna hrdel směje, avšak neví, zda je s ním Jeho Pán spokojen, nebo nespokojen. Tři věci, které mne přivádějí k pláči jsou odloučení od našeho milovaného Muhammeda صلى الله عليه و سلم, hrůza nastupujících smrtelných křečí a stání přímo před Pánem světů, neznajíc, zda budu poslán do Ohně, anebo do Ráje.
 
Jednou jistý muž požádal jiného z Prorokových společníků, Abu d-Dardá رضي الله عنه, o radu. Abu d-Dardá mu řekl: „Pamatuj na Alláha v časech dobrých, On pak bude pamatovat v časech zlých na tebe. Když si vzpomeneš na ty, kteří již odešli z tohoto světa, představ si, že jsi jedním z nich. A pokud se chceš zapojit do některé z věcí tohoto světa, nejprve dobře zvaž, k čemu by to nakonec vedlo.10
 
Al-Hasan al-Basrí shrnul: „Člověk z generace společníků Prorokových hledal nauku do chvíle, kdy se plně neodrazila na jeho pokoře, jeho odříkavosti (arab. الزهد az-zuhd), jeho řeči a jeho vhledu.11 Také pravil: „Když člověk získá znalost (arab. علم 'ilm), nebude to dlouho trvat a ona se odrazí na jeho pokoře, jeho zraku, na jeho jazyku, jeho rukou, jeho modlitbě, jeho slovech a jeho odříkavosti co se týče světských záležitostí. A pokud člověk získá něco z nauky a začne to praktikovat, bude to pro něj lepší, nežli celý tento svět a vše, co obsahuje. Pokud dotyčný něco z něho vlastní, vymění to za svět onen.12
 
Jahjá ibn Mu'áz ar‐Rází o této odříkavosti, الزهد az-zuhdu, pravil: „Blahoslaven ten, kdo se zřekne tohoto světa ještě předtím, než je z něj vytržen, kdo si připraví hrob ještě předtím, než do něj ulehne a usiluje o potěchu svého Pána ještě pčedtím, než se s ním setká.
 
Ibráhím ibn Adhem rozdělil الزهد az-zuhd na tři kategorie:
  1. Zuhd, který je povinný. Povinný zuhd je zříkání se toho, co je zakázáno (arab. حرام harám).
  2. Zuhd, který je chvályhodný. Chvályhodný zuhd je zříkání se i části toho, co je dovoleno (arab. حلال halál), ale není to nezbytné.
  3. Zuhd, který je spásou. Zuhd, který je spásou, je odříkání se od pochybného (arab. شبهات šubuhát).
Právě ohledně poslední kategorie pravil Mutarrif ibn 'Abdilláh aš-Šihhír: „Zůstat doma a konat činy, o kterých jsem si jist (že jsou správné) je mi milejší, nežli hledat přednosti a odměnu džihádu za činy, ohledem kterých si jist nejsem.13
 
Ahmed ibn Hanbel rozdělil zuhd na tři stupně:
  1. Odvrhnout vše zakázané. Toto je zuhd obyčejných lidí.
  2. Odvrhnout vše, co je sice povolené, ale nikoli nezbytné. Toto je zuhd elit.
  3. Odvrhnout vše, co člověka rozptyluje od soustředění se pouze na Alláha. Toto je zuhd těch, kteří dosáhli skutečného poznání.14
Právě tento poslední druh zuhdu měl na mysli Ibn Tejmíjja, když svému učedníku Ibnu l-Kajjimovi ohledně povolených, ale přesto rozptylujících věcí řekl: „Ony brání v dosažení vysokých stupňů Ráje, i když samy nejsou podmínkou či předpokladem úspěchu nebo spásy.15
 
Abu l-Feredž ibnu l-Džewzí analyzoval svůj život a nakonec napsal: 
„Přemítal jsem o svém životě a porovnal jej s životem jiných členů své rodiny, kteří jej promarnili v honbě za vezdejším světem. Já jsem naopak strávil svou mladost a své nejlepší dny získáváním nauky a shledal jsem, že mi neuteklo nic z toho, co i oni získali, kromě toho, čeho, kdybych to byl získal, bych litoval. Potom jsem přemítal nad stavem, v jakém se nacházím a uzřel jsem, že jsem na tom co se mého pozemského života vlastně lépe, nežli oni. Má důstojnost mezi lidmi je větší, než ta, které požívají oni. A to, co jsem získal hledáním nauky, to není možno porovnat s ničím!“16 
 
Khaalid Ibn Ma’dán popsal vhled a vnitřní zrak, který služebník hledáním nauky a praktikováním tohoto zuhdu získává: „Není osoby, aniž by neměla čtyři oči. Dvě na své hlavě, kterými vidí objekty tohoto pozemského života, a dvě ve svém srdci, kterými se dívá do věcí týkajících se světa onoho. Tedy, pokud chce Alláh pro svého služebníka dobro, otevře mu oči jeho srdce a on potom proniká k tomu, co mu bylo přislíbeno v nepoznatelném světě. Je pak tímto zachráněn před něčím nepoznatelným (před trestem na onom světě) pomocí něčeho nepoznatelného (odměny pro poslušné).“17
 
Háfiz Ibn Redžeb al-Hanbelí ohledně nauky a s ní spojeného prozíravého vhledu napsal:
„Nauka, to není množství podání, promluv a napsaných stránek. Je to světlo, které Alláh vsadí do srdce Svého služebníka, jímž pak on rozpoznává přímou cestu a rozlišuje pravdu od lži, přičemž to vše spojí ve stručné postřehy a věcná vyjádření, kterými dosahuje kýženého cíle.“18
 
Ze své životní zkušenosti hovořil jeden z moderních učenců al-Azharu, šejch 'Alí at-Tantawí:
„Já jsem jako i ostatní lidé. Miluji být pochválen, miluji dosahovat úspěchů, miluji, když jsou pohledy zaměřeny na mne, když si na mne ukazují. Avšak život mne naučil, že vše toto je jen krátkodobé a časově omezené, jako sněhulák, kterého stavějí děti v chladnějších oblastech, když napadne sníh. Pravda, figurka je to pěkná, ale vydrží jen dokud znovu nezačne pálit slunce. Potom začne tát, přemění se na vodu, smísí se s hlínou a stane se bahnem.“19
 
Pojďme se nyní podívat na konkrétní podoby tohoto zuhdu, vhledu a znalosti, jak se promíly do života těch nejučenějších mezi zbožnými předky této ummy.
 
Zřeknutí se tohoto světa
 
Wuhejb ibnu l-Werd vyprávěl: „Núh (Noe), mír s ním, si pro sebe postavil dům z rákosí. Bylo mu řečeno: „Proč sis nepostavil nějaký lepší dům?“ „I toto je moc pro toho, kdo i tak jednou zemře,“ odpověděl.20
 
Selef říkávali: „Ve světě, který stejně jednou povine, je zamilovat se do mihotavého stínu čirou bláhovostí!
 
'Awn ibn 'Abdilláh řekl: „Zbožní, dobří lidé před námi posílali v dopisech jedni druhým následující slova: „Kdo bude konat pro onen svět, toho Alláh ušetří starostí ohledně tohoto světa. Kdo napraví vztah mezi sebou a Alláhem, tomu Alláh napraví vztah mezi ním a lidmi. A ten, kdo napraví to, co ukrývá, tomu Alláh napraví to, co ukazuje navenek.21
 
Mu'áz ibn Džebel رضي الله عنه vyprávěl, že Abú Bekr رضي الله عنه jednou vstoupil do zahrady a spatřil tam ve stínu stromu pěnkavu. Chvíli se na ni zadíval a potom řekl: „Blahoslaven budiž, ptáčku! Ty jíš ovoce, užíváš si stínu stromů a potom zemřeš, aniž ti bude zúčtováno. Kéž by Abú Bekr byl jako ty!22
 
Abú l-Ašheb vyprávěl, že Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه prošel okolo hromady smetí, u které se zastavil. Stál tam tak dlouho, dokud jeho společníkům nezačal pach odpadků vadit. Pak řekl: „Toto je tento váš svět, po kterém tolik prahnete a za kterým tolik pláčete.23
 
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Věru tento pozemský život odchází a onen svět přichází. Každý z nich má své děti. Proto buďte dětmi onoho světa a nikoli dětni tohoto světa, protože dnes jsou zde skutky a žádné zúčtování, zatímco zítra nadejde zúčtování a již žádných skutků nebude.24 Také řekl: „Ó světe, zkus si oklamat někoho jiného! Chceš mne pokoušet a zapůsobit na mne? Ani nápad! Já jsem se s tebou neodvolatelně rozvedl! Tvůj čas je krátký a ty jsi nedůležitý! Běda! Živobytí je málo, cesta je dlouhá a každý se po ní ubírá sám!25 Jistí lidé žádali 'Alího, aby jim popsal život na tomto, vezdejším světě. „A chcete delší popis, nebo jen stručný?“ zeptal se jich 'Alí. „Stručný,“ řekli. Pravil jim: „O to, co z něj je povoleno, budete nakonec stejně připraveni a to, co je z něj zakázáno, vede přímo do Ohně.26 'Alí také napsal Muhammedovi ibn Abí Bekrovi následující: „Zapamatuj si, ó Muhammede, že i když cítíš příkrou potřebu za svým podílem v životě pozemském, ještě příkřejší je tvá potřeba tvého podílu na světě onom. Pokud se máš zabývat dvěma záležitostmi, z nichž jedna je záležitostí onoho a jedna záležitostí tohoto světa, začni tou, která se týká světa onoho.27 ‘Alí ibn Abí Tálib také poznamenal: „Člověk se cítí nešťastným proto, že propásl, co nikdy neměl dostat, leč měl by být potěšen, že získá to, co ho nikdy nemá minout. Nechť tedy bude vaším potěšením to, co se týká onoho světa a litujte to, co jste z toho promeškali. Kvůli čemukoli jste obdrželi z vezdejších darů, nebuďte přehnaně šťastní, za čímkoli, co vám z tohoto světa unikne, příliš nesmutněte. Zaměřte se na to, co se děje až po smrti.28 
 
Abú Zerr al-Ghifárí رضي الله عنه pravil: „Kdo vlastní dva dirhemy, bude mít přísnější zúčtování, než ten, kdo vlastní jen jeden dirhem.29 
 
Abú Dáwúd as-Sidžistání vyprávěl: „Sezení s Ahmedem ibn Hanbel byla sezeními z onoho světa. Na nich se vezdejší svět nikdy nevzpomínal. Nepamatuji se, že by Ahmed vůbec kdy zmínil něco z tohoto světa.30
 
Al-Hasan al-Basree okomentoval pozici sahábů k tomuto světu takto: „Dali si za povinnost trpělivost a tomuto světu přiřkli hodnotu hnijící mršiny, kterou není dovoleno jíst, kromě v případě krajní nouze. Jedli z ní tedy jen potud, aby se udrželi ve zdraví a v kondici, zachovali své duše a získali sílu pro každý den.31 Sám pak pravil: „Kdokoli miluje tento svět a je jím těšen, nechť vezme na vědomí, že láska ke světu onomu jeho srdce opouští, neboť obě spolu nemohou přebývat v témže srdci zároveň.” O tomto světě řekl i toto: „Buď bdělý a vždy se měj na pozoru, protože je jako had – měkký na dotek, ale jeho jed je smrtící a osudný.32 
 
Málik ibn Dinár pravil: „Kdokoli požádal o ruku tento svět, nebude spokojen, dokud mu jako věno nedá své náboženství.33
 
Wehb ibn Munebbih pravil: „Příklad tohoto a onoho světa je jako příklad někoho, kdo má dvě manželky. Čím více potěší jednu, tím méně potěší tu druhou.34
 
Odvrhnutí nízkých tužeb a úzkostí
 
Uvádí se, že Sulejmán (Šalamoun), mír s ním, byl jednou tázán na nejvelkolepější dobrý skutek. Zaplakal a odpověděl: „Když On pohlédne do tvého srdce a nenajde v něm ani stopu po tužbě po čemkoli a komkoli jiném, než po Něm a onom světě.35
 
'Ísá ibn Merjem (Ježíš syn Mariin), mír s ním, pravil: „Příklad člověka prahnoucího po tomto světě je jako příklad člověka pijícího slanou vodu z oceánu. Čím více pije, tím více žízní, až takto nakonec sama sebe zabije!36 
 
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Kdokoli jedná podle svých chtíčů a tužeb a utrpí svým hříchem, nechť viní jen sám sebe. Kdokoli následuje sunnu, dodržuje pravidla a následuje přímou cestu, usilujíce o to, co Alláh připravil pro ty, jež Ho poslouchají, koná správnou věc a je vítězem.37 Omar také řekl: „Proste Alláha o pomoc proti svým zlým chtíčům a tužbám přesně tak, jako Ho prosíte o pomoc před svými nepřáteli.38
 
Osmán ibn ‘Affán رضي الله عنه pravil: „Obava o tento svět je temnotou srdce, zatímco obava o svět onen je srdci světlem.
 
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه řekl: „Nejvíce se ohledem vás obávám toho, že budete následovat své tužby a dělat si plané naděje. Následování svých tužeb brání v dosažení pravdy a přehnané naděje dávají zapomenout na onen svět.39
 
Bišr ibn Mensúr pravil: „Věru přemýšlím nad některými záležitostmi tohoto světa, které mne rozptylují od toho, abych přemýšlel nad světem oním. Bojím se proto o svou soudnost.40
 
Katáda ibn Di'áma uvádí, že Mutarrif ibn 'Abdulláh pravil: „Věru smrt překazila slasti těch, kteří si na ně navykli, proto hledejte takové slasti, které smrt nepřeruší.41
 
Jahjá ibn Mu'áz ar-Rází řekl: „Synu Adamův, prahneš po tomto světě, jakoby tvůj život závisel jen na něm a onen svět hledáš, jakobys ho ani nepotřeboval! To, co z tohoto světa potřebuješ, získáš, i kdybys za tím vůbec neběžel, ale z onoho světa získáš jen to, za čím poběžíš! Proto pamatuj na skutečný stav věcí!42 
 
Al-Hasan al-Basrí pravil: „Pokud uvidíte člověka předhánět vás co se týče tohoto světa, potom ho vy předežeňte v tom, co se týče světa onoho.” Al-Hasan také řekl: „Střezte se toho, abyste vstoupili do dne vstoupili s obavou ze zítřka či jakéhokoli jiného budoucího dne. Jinak porostou vaše úzkosti a obtíže, budete se snažit za jediný den toho posbírat tolik, co vystačí na několik dní dopředu. Jak pošetilé! Člověk skončí plně zaneprázdněn, stále více lituje, jeho shon a pachtění se zvětšuje. Služebník ve výsledku, díky těmto falešným nadějím do budoucna, zanedbává konání dobrých skutků.43
 
Málik ibn Dinár řekl: „Láska k tomuto světu je podstatou každého pochybení. Ženy jsou pastmi šejtánovými. A víno je svolavačem ke každému hříchu!44
 
Bišr ibnu l-Háris pravil: „Nenaleznete sladkost uctívání, dokud nepostavíte clonu mezi sebe a své choutky.45
 
Před bitvou u Kádisíjje Busr ibn Abí Raham al-Džuhení řekl svým lidem: „Ve vašich očích nesmí být nic tak zanedbatelné jako vezdejší zisk, protože ten přichází jen pro ty, kteří věc znají jen nepatrně. Netíhněte k němu, protože vám bude unikat a bude vás odvádět pryč.46
 
Ibnu l-Kajjim napsal:
„Kdokoli si přeje očistit své srdce, nechť upřednostní Alláha před vlastními tužbami.”
Na jiném místě také napsal:
„Hříšník se nestará o to, zda proti sobě pohněval svého Pána či nikoli, jediné, co se stará uspokojit, jsou jeho choutky a tužby.“47
 
Ibn Kesír napsal:
„Charakteristikou tohoto světa je, že před tím, kdo jej honí, stále utíká a toho, kdo před ním utíká, toho honí.”48 
 
Háfiz Ibn Redžeb al-Hanbelí napsal: 
„Kdo bude žít v pokornosti vůči Alláhu, ten bude žít krásně. Ale ten, kdo bude žít v pokornosti vůči tužbám, pocítí rozervanost.“49
 
 
Spolehnutí se na Alláha a vděk za jeho dary 
 
Od Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه se uvádí slova: „Pocit viny, ať již jakkoli velký, nemůže změnit minulost. Obava, jakkoli je velká, nemůže změnit budoucnost. Ulehčete si, protože konečný výsledek všech věcí je již určen Božím předurčením. Pokud se má něco vydat jinou cestou, nikdy to neskříží cestu, po které kráčíš ty. Ale pokud je něco tvým osudem, pak to bude tvoje a nevyhneš se tomu. 
 
Šejch 'Abdurrahmán ibn Hasan řekl: „Pokud by se služebník opravdu spolehl na Alláha, i kdyby se na něj vrhla i nebesa i země a vše, co je na ní, Alláh by mu poskytl východisko, ochránil by ho, dal by mu obživu a pomohl by mu.50
 
Umára ibn Mihrán říká: „Jednou, když jsem byl u al-Hasana al-Basrího, vešel dovnitř Ferkad ibn Ja'kúb. Al-Hasan zrovna jedl pokrm z datlí a másla. Když al-Hasan Ferkada uviděl, řekl mu: „Obávám se, že nebudem za takové Boží dary vděčný.“ „Těžko tobě,“ povzdechl si al-Hasan, „a za chladivou vodu (kterou piješ i tak) jsi vděčný?!51
 
Abú Bekr ibn 'Abdulláh al-Muzení pravil: „Kdo je jako ty, ó synu Adamův? Kdykoli si přeješ, použiješ vodu k abdestu, odebereš se do modlitebny za Pánem svým, aniž by mezi tebou a Ním bylo prostředníka!52
 
Ibn Redžeb al-Hanbelí napsal:
„Veškerá požehnání pramení od Alláha a z Jeho přízně. Proto kdokoli tato požehnání připíše někomu jinému, nežli Alláhu, s vírou, že nejsou od Alláha, je vpravdě modloslužebníkem! A kdokoli připíše tato požehnaní někomu jinému, než Alláhu, ač věří, že ve skutečnosti přeci jen pocházejí od Alláha, ten se dopustil skrytého přidružování.”53 
 
 
 
 
1 Most ostřejší než ostří šavle a tenčí než vlas, klenoucí se v Den Soudný nad Peklem a vedoucí do Ráje.
2Viz al-Džerhu we t-ta’díl, 1/91-92.
3 Viz Te’álum, str. 28.
4 Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, pod. č. 302.
5 Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 2/313.
6 Viz Manákib Ahmed, str. 456.
7 Viz Ádábu d-dunjá we d-dín, str. 48.
8 Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Kitábu z-zuhd, podání č. 164.
9 Viz al-Hudždžetu we bejáni l-mahadždža, 2/534.
10 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá v životopise Abu d-Dardá رضي الله عنه.
11 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´ v životopise Hasana al-Basrího.
12 Uvádí Ibnu l-Mubárek v az-Zuhdu we r-rekáik, 1/156.
13 Uvádí Ibn Abí Šejba v al-Musannef, 7/178.
14 Uvádí Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja v Medáridžu s-sálikín, 2/11.
15 Uvádí Ibn Kajjim v Medáridžu s-sálikín, 2/26.
16 Viz Sajdu l-chátir, str. 247.
17 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 4/ 543.
18 Viz Bejánu fadli 'ilmi s-selef 'alá 'ilmi l-chalef, str. 5.
19 Viz az-Zikreját, 4/74.
20 Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Mewsú'a, 5/415.
21 Uvádí Ibn Kutejba v 'Ujúnu l-achbár, 2/378.
22 Viz Kitábu l-mutemennijín, str. 71. Ohledně autenticity tohoto podání je spor.
23 Uvádí 'Alí Muhammed as-Sallábí v Omar ibnu l-Chattáb, hajátuhu we 'asruhu, 1/288.
24 Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/140.
25 Viz al-Isti’áb, 3/1108.
26 Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Kitábu zammi d-dunjá, podání č. 17.
27 Uvádí 'Alí Muhammed as-Sallábí v 'Alí ibn Abí Tálib, radija lláhu 'anhu, hajátuhu we 'asruhu, str. 564-565.
28 Uvádí 'Alí Muhammed Sallábí v 'Alí ibn Abí Tálib, radija lláhu 'anu, hajátuhu we 'asruhu, str. 580.
29 Zaznamenal Ibnu l-Mubárek v az-Zuhd, podání č. 195.
30 Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 10/362; a az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 11/177-358.
31 Uvádí Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/138.
32 Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/135.
33 Zaznamenal al-Bejhekí v az-Zuhdu l-kebír, str. 100.
34 Viz Kitábu zammi d-dunjá, 1/119.
35 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 9/256.
36 Viz Kitábu zammi d-dunjá, 3/342.
37 Zaznamenal at-Taberí v at-Tárích, 4/410.
38 Uvádí Muhammed Rešíd Ridá v al-Fárúk Omar ibnu l-Chattáb, str. 119.
39 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/40.
40 Ibid., 2/241.
41 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a‘lámi n-nubelá´, 5/109.
42 Uvádí al-Ádžurrí v Taríkatu l-ghurabá´, str. 67.
43 Uvádí Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/139.
44 Viz Kitábu zammi d-dunjá, 3/416.
45 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 10/473.
46 Zaznamenal at-Taberí v at-Tárích, 4/359.
47 Viz Igháthu l-lehfán, str. 44.
48 Viz Tefsíru l-Kur´áni l-'Azím, 4/197.
49 Viz Šerhu hadísi lebbejke ´lláhumme lebbejk, str. 60.
50 Viz Fethu l-medžíd, str. 311.
51 Zaznamenal Ibn Sa'd v at-Tabakátu l-kubrá, 7/131.
52 Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 9/256.
53 Viz Letáifu l-me’árif, str. 70.