VZTAH MEZI NAUKOU A ZŘEKNUTÍM SE TOHOTO SVĚTA NA PŘÍKLADU ZBOŽNÝCH PŘEDKŮ, DÍL II.

Bohabojnost a oddanost uctívání

 
Naši zbožní předkové uctívali Alláha a poslouchali ho tak, jakoby Ho viděli, neboť věděli, že ač oni nevidí Jeho, On i přesto vidí je. Imám Ibn Redžeb al-Hanbelí napsal:
„Uctívat Alláha tak, jako bys Ho viděl vede k bázni, bohabojnosti, chvění a úctě.“1
 
Talk ibn Habíb byl tázán na definici bohabojnosti. Pravil: „Bohabojnost znamená postupovat v souladu s poslušností vůči Alláhu, kvůli Jeho Milosti, kráčet za světlem od Něho, zanechávat činů neposlušnosti vůči Němu z obavy před ním, kráčeje za Jeho světlem.2 
 
Omar ibn Muhammed ibnu l-Werdí řekl: „Buď bohabojný! Nikdy se bohabojnost nepřiblížila k srdci člověka, aniž by tento nedosáhl svého cíle. Není chrabrým ten, kdo přepadá lidi na cestách, nýbrž chrabrým je ten, kdo jest bohabojným!3 
 
Wehb ibn Kejsán uvádí, že mu 'Abdulláh ibnu z-Zubejr رضي الله عنهnapsal tuto radu: „Bohabojní mají věru rozpoznatelné rysy, které také sami u sebe rozpoznali: jsou trpěliví vstříc životním zkouškám, spokojení s předurčením Božím, vděční za Boží dary a pokorní vůči koránským předpisům.4
 
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه radil Sa'du ibn Abí Wakkásovi رضي الله عنه, svému vojevůdci: „Vybízím tebe i tvé jednotky k bohabojnosti za všech okolností, protože bohabojnost je tou nejlepší průpravou předtím, než budete čelit nepříteli, a nejlepším plánem ve dnech války. Přikazuji tobě a těm, kteří jsou s tebou, abyste si dávali větší pozor na svůj vlastní hřích, nežli na nepřítele, protože hříchy armády jsou omnoho více znepokojující, nežli její nepřítel. A muslimům je Boží pomoc zajištěna jedině kvůli tomu, že jejich nepřítel není pokorným vůči Alláhu.5
 
Ibn 'Idžlán pravil: „Alláh vložil sílu věřícího do jeho srdce a nevložil ji do některé z jeho končetin. Což nevidíte slaboučkého starce, jak se postí v letních dnech a stojí po nocích v modlitbách, zatímco mladý muž toho ani není schopen.6
 
Proto také, když Abú Músá al-Aš'arímu ohledně jeho půstu v horkém létě namítli, že je již starým člověkem, on jim opáčil: „Ale já se připravuji na dlouhý den.“ Tím myslel den soudu.
 
Táwús ibn Kejsán uvádí, že Ibn 'Abbás رضي الله عنهماpoté, co ke stáru skoro oslepl, jednou prošel okolo skupiny lidí, kteří se předháněli, kdo uzvedne těžší kámen. Zeptal se: „Co to dělají?“ Dostalo se mu vysvětlení: „Rozbíjejí kameny a soutěží, kdo z nich uzvedne těžší.“ Na to Ibn 'Abbás pravil: „Vidím že ti, kteří pracují na uctívání Alláha, jsou silnější, než tito.7
 
Jistí lidé vstoupili do al-Džunejdova domu, když umíral, a nalezli ho předklánět se a padat na tvář. Navzdory své slabosti a tušení brzkého svého konce, chtěl al-Džunejd v sedu ohnout své nohy, ale nemohl, protože byly ochrnuté. Jeden z přítomných se zeptal: „Proč to vůbec dělá?“ Na to mu někdo další odpověděl: „Toto je jedna z podob Božích poct! Alláhu akbar!”8
 
Bišr ibnu l-Háris pravil: „Jak krásným je hrob příbytkem tomu, kdo byl Alláhu poslušným!9
 
Ibnu l-Džewzí ohledně toho jak prožívat uctívání pravil:
„Sedíš-li v temnotě přímo před Pánem svým, potom se chovej tak, jak se chová malé dítě. Protože věru dítě, když cokoli žádá od svého otce, pláče za tím.“10
 
Al-Hasan al-Basrí pravil: „Hledejte slast víry ve třech věcech – v modlitbě, vzpomínání Alláha a v recitaci Koránu. Pokud ji najdete … A pokud nikoli, tak vězte, že brány jsou pro vás uzavřeny.11 Jednou přišel Talha رضي الله عنه k ‘Abduldžebbáru ibn Wáilovi, sedícímu s několika dalšími lidmi a zašeptal mu cosi do ucha. Potom se jich 'Abduldžebbár zeptal: „Víte, co mi právě řekl? Řekl mi: „Včera jsem tě viděl, jak jsi se díval okolo, když ses modlil!12
 
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja řekl: „Zikr je pro srdce tím, co je pro rybu voda. V jakém stavu bude ryba, když je vytažena z vody?13
 
'Abdulláh al-Antákí pravil: „Pět věcí léčí srdce – doprovázet zbožné, číst Korán, nemít plný žaludek, v noci se modlit a pokorně vyčkávat východu slunce.
 
Sufján as-Sewrí řekl: „Když by se člověk rozhodl, že začne hledat nauku, nejprve by předtím ztrávil dvacet let uctíváním.14 
 
Háfiz Šemsuddín az-Zehebí říká: 
„Dnes z toho mála znalosti, co zůstalo, ještě velmi málo zůstalo. A to, co zůstalo, nosí jen velmi málo lidí. A z tohoto mála lidí jen velmi málo koná shodně této znalosti, které je tak jako tak málo. Nám stačí Alláh a jak výtečný je on oporce!“15
 
Mesrúk ibn Adžde'a řekl: „Člověku jako znalost stačí bát se Alláha a jako neznalost mu stačí kochat se svými činy.16
 
 
Osobní mravnost a sebezdokonalování
 
Naši selef se snažili být nejlepšími ze všech. Wuhejb ibnu l-Werd pravil: „Pokud jsi schopen ujistit se, že tě nikdo nepředčí ve spěchu za Alláhem, potom tak učiň.” Muhammed ibn Júsuf al-Abehání al-'Ábid řekl: „Pokud někdo uslyší nebo sezná, že někdo jiný je vůči Alláhu poslušnější, mělo by ho to zarmoutit.“ Jiný muž ze selef také řekl: „Pokud se člověk doslechne nebo dozví o někom jiném více poslušnějším vůči Alláhu a žalem mu z toho pukne srdce, pak to od tebe nebylo marné. 
 
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه jednou poradil al-Ahnafu ibn Kajsovi: „Ahnafe, čím více se jeden směje, tím méně důstojnosti si zachová. Kdokoli přehnaně a nepřiměřeně žertuje, stane se osobou, jíž není nutno brát vážně. Kdokoli něco hojně činívá, stane se tím znám. Kdokoli mnoho mluví, mnoho chybuje. Čím více chybuje, tím více přichází o střídmost. Kdo je velmi málo střídmý, ten bude i velmi málo zbožný. A kdo je jen velmi málo zbožný, toho srdce zemřelo.17 
 
Ibn Hibbán pravil: „Šlechetný neubližuje moudrým, neutahuje si z hloupých a neprovází hříšníky.18
 
Muhammad ibnu l-Fadl pravil: „Po čtyřicet let jsem nenadiktoval svým andělům zapisovatelům ani jeden špatný skutek. Kdybych už měl, byla by mi před nimi oběma hanba.19
 
Ibráhím al-Harbí praví: „Strávil jsem s imámem Ahmedem celkem dvacet let. Doprovázel jsem jej v létě i v zimě, v horku i chladu. Ale nikdy jsem jej nepotkal, aniž by toho dne nebyl lepší, nežli dne předchozího.20
 
Muhárib pravil: „Provázeli jsme Kásima ibn 'Abdirrahmána a on nás předčil v dlouhém mlčení, štědrosti a hojnosti modliteb.21
 
Řekl Málik ibn Dínár: „Nahraď tři věci jinými třemi, aby ses stal skutečným věřícím: namyšlenost pokorností, chamtivost spokojeností s tím, co mám a závist upřímnou radou.
 
Jahjá ibn Chálid al-Bermekí řekl: „Když získá znalosti vznešený, zpokorní. Když získá znalosti podlý, zpychne.22
 
Ibráhíma ibn Adhema se kdosi zeptal, čím se dosahuje zbožnosti. Odpověděl: „Zbožnosti je dosaženo tvým osobním smírem s ostatními lidmi, tím, že se namísto chybám druhých začneš věnovat svým vlastním hříchům. Přemýšlej o svých hříších, kaj se ke svému Pánu a odstraňuj od sebe vlastnost nenasytných ambic a chtíče, kromě těch, které ti věnoval tvůj Pán.
 
Fudajl ibn Ijjád pravil: „Pět věcí jsou příznaky neštěstí: hrubost srdce, chlad oka (tj. že nepláče při vzpomínce na Alláha), malé možnosti výběru, touha po tomto světě a naděje na dlouhý život. Zatímco pět jiných věcí jsou příznaky štěstí: přesvědčení v srdci, bohabojnost v náboženství, skromnost na tomto světě, stud a vědění.23
 
Uvádí se, že Sufján as-Sewrí pravil: „Správné je, aby nitro i venek byl v dobrém stavu. A skutečná dobrota (arab. إحسان ihsán) nastává, když je nitro člověka lepší, než co ukazuje navenek.24
 
Odstup od moci, mocných a vlivných
 
Někteří ze selef říkávali: „Kdyby jen králové a synové králů věděli, co máme, bojovali by s námi o to svými meči!
 
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه varoval: „Kdo se octne v pozici vůdce, snáze upadne v pokušení hříchu, kromě těch, které Alláh ochránil. A těch je málo.25
 
Imám Ahmed ibn Hanbel prosil Alláha následujícími slovy: „Ó Ty, Který jsi uchránil mou tvář před tím, aby padala před kýmkoli jiným kromě Tebe, prosím Tě, abys mne uchránil před tím, abych se čehokoli dožadoval u kohokoli jiného kromě Tebe.26 Také bylo vyprávěno, že se Ahmed nemodlil za svým strýcem Ishákem ibn Hanbel ani za hjeho syny. Dokonce s nimi ani nehovořil. To všechno proto, že se nechávali platit od vladaře.27
 
Sultán se jednou zeptal 'Alího ibn Husejna an-Nejsábúrího: „Proč ke mně nikdy nepřijdeš?“ An-Nejsábúrí mu odpověděl: „Protože jsem si přál, abys ty byl jedním z nejlepších vladařů, těch, kteří navštěvují učence, nikoli abych já byl z těch nejhorších učenců, těch, kteří navštěvují vladaře.
 
Sufján as-Sewrí pravil: „Věru tací vládcové a králové nechali onen svět vám. Proto vy zase nechejte tento svět jim.28
 
Bdělost před hříchy, pokání a prosba o odpuštění
 
Ibnu l-Džewzí uvádí, že jednou jistý zbožný muž z národa Izraelitů řekl: „Pane můj, jak moc ti nejsem poslušen, ale ty mne opět netrestáš!“ Bylo mu tedy řečeno: „Což jsem tě nepřipravil o slast v tom, když Mne vzýváě a když Mne uctíváš?29
 
Ibnu l-Mubárek vypráví, že Wuhejba ibnu l-Werda se jednou otázali, zda někdo, kdo neposlouchá Alláha, vůbec může okusit slast víry. Odpověděl: „Nikoli! Ani ten, kdo byť i jen pomyslí na to, že neposlechne Alláha!30
 
Jeden ze selef pravil: „Jedním z trestů za zlé skutky je ještě více zlých skutků. A jednou z odměn za dobré skutky je ještě více dobrých skutků.31
 
Abu l-Hasan al-Muzejjen v tomto smyslu řekl: „Hřích spáchaný po jiném hříchu je trestem za předchozí hřích a dobrý skutek vykonaný po jiném dobrém skutku je odměnou za předchozí dobrý skutek.32
 
Proto al-Hasan al-Basrí pravil: „Věru člověk se dopustí hříchu a kvůli tomu mu bude odepřena noční modlitba.33
 
'Abdulláh ibn 'Ísá řekl: „Na tváři Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه byly patrné dvě černé šmouhy od hojného pláče.34 Omar údajně řekl: „Hojně si připomínejte Oheň, neboť jeho žár je prudký, jeho dno hluboké a setrvání v něm předlouhé.” Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه též pravil: „Není vztahu mezi Alláhem a kýmkoli jiným, kromě skrze poslušnost vůči Němu.35 Omar ibnu l-Chattáb pravil: „Při Alláhu, mimo Nějž jiného božstva není, i pokud bych měl veškeré zlato i stříbro, co na světě je, zaplatil bych jím, jen abych se vyhl hrůze z toho, co přichází po smrti.36
 
Za matkou věřících 'Áišou رضي الله عنها přišel jakýsi muž a zeptal se jí: „Kdy budu vědět, že jsem zbožným?“ Odpověděla mu: „Když si uvědomíš, že jsi hříšníkem.“ Zeptal se jí: „A kdy si uvědomím, že jsem hříšník?“ „Když si pomyslíš, že jsi zbožný!“ odpověděla mu 'Áiša.37 'Áiša رضي الله عنها také řekla: „Blaze tomu, kdo ve své knize (tj. té zaznamenávající činy, která před ním bude rozevřena v Den Soudný) nalezne mnoho proseb za odpuštění (arab. إستغفار istighfár).“38
 
Sufján as-Sewrí řekl ohledně toho, kdo u sebe doma nalezne neznámé mince: „Je pro něj lepší, když se jich vyvaruje.39
 
Málik ibn Dinár pravil: „Při Alláhu, pokud by pro mě bylo možné nespat, nespal bych ze strachu před trestem, jež by mohl dopadnout, zatímco já spím. Při Alláhu! Kdybych jen měl nějaké pomocníky, rozeslal bych je po širém světě a nařídil jim křičet na lidi: „Ó lidé! Oheň! Oheň!40
 
A‘lá ibn Muhammed jednou vešel k ‘Atá as-Sulejmímu a nevěděl, že právě zemřel. Zeptal se jeho manželky Umm Dža'fer: „Co se stalo s 'Atou?“ Odpověděla: „Naše sousedka rozpálila svou hliněnou pec, on se podíval dovnitř a vzápětí strachy zemřel.”41
 
Imám 'Abdurrahmán al-Džewzí napsal:
„Pokud jsi ve svém srdci shledal temnotu poté, co jsi zhřešil, pak věz, že ve tvém srdci je světlo, protože to kvůli tomuto světu jsi byl schopen vnímat temnotu.”42
 
Talk ibn Habíb pravil: „Věru nároky Alláha jsou omnoho větší, než služebník může splnit. A věru požehnání od Alláha jsou omnoho četnější, než aby byla spočítána. Nicméně, kajte se hojně zjitra i zvečera!43
 
Šekík al-Balchí pravil: „Znamením pokání je pláč nad tím, co předcházelo, obava z upadnutí do hříchu, opuštění společnosti zlých a snaha o nalezení společnosti dobrých.44
 
Osmán ibn Abí Dahša pravil: „Nikdy jsem se nepomodlil žádnou modlitbu, aniž bych nepožádal Vznešeného Alláha o odpuštění za nedostatky v dané modlitbě.
 
Muhammed ad-Dúrí pravil: „Iblís se natrápil v pěti ohledech – neuznal své hříchy, nekál se a nezpytoval svědomí. Nerozhodl se pro obrácení se k Alláhu a ztratil naději v Boží odpuštění. A Adam se zaradoval v pěti ohledech - uznal svou chybu, kál se z ní, zpytoval své svědomí, pospíšil si a obrátil se k Alláhu a neztratil naději na Boží odpuštění."
 
‘Alí ibnu l-Husejn pravil: „Pokání se děje pouze činem a odvrácením se od toho, čeho jsme se dopustili. Pokání se neděje jen slovy.45 
 
Abú Músá al-Aš'arí رضي الله عنه pravil: „Svěřeny nám byly dva závazky – jeden již odešel od nás – Posel Boží, a druhý, který je ještě mezi námi – žádat Alláha o odpuštění. Pokud nás opustí i tento závazek, budeme ztraceni."46
 
Kdosi požádal vznešeného Prorokova společníka 'Abdulláha ibn Mes'úda رضي الله عنه o radu a on mu poskytl následující: „Pobývej doma, jak nejvíc můžeš, popadni se za jazyk a plač, kdykoli si vzpomeneš na své hříchy!47
 
‘Awn ibn ‘Abdilláh ibn ‘Utba pravil: „Služebník strachující se kvůli svým hříchům pobízí sám sebe k jejich odvržení, jeho lítost je mu klíčem k pokání, služebník se nepřestane strachovat ohledně hříchu, kterého se dopustil, dokud se tento hřích pro něj nestane ještě přínosnějším, než mnohé z jeho dobrých činů.48
 
Al-Hasan al-Basrí řekl: „Věru člověk se dopustí hříchu, nikdy ho nezapomene a nepřestane se kvůli němu strachovat, dokud nevstoupí do Ráje.49 Také řekl: „Co soudíte o dni, kdy budou stát bosí po dobu padesáti tisíc let, po kterou nepojí žádné jídlo, nepopijí žádný nápoj, až jejich hrdla zcela vyschnou žízní a jejich útroby shoří hlady a pak budou odvlečeni do Ohně a tam napojeni vroucím hnijícím vřídlem?50
 
Bekr Ibn ‘Abdilláh al-Muzení pravil: „Kdokoli spáchá hřích smějíce se, ten vstoupí do Ohně plačíc.51 
 
Fudajl ibn Ijjád pravil: „Kdo ti zaručí, že jsi se nedopustil skutku, který Alláh nemiluje, načež ti za to uzavřel brány odpuštění a ty se, nevědíce o tom, nadále směješ?52
 
Al-kádí ‘Ijád pravil: „Nakolik je hřích ve tvých očích malý, natolik velký bude tento hřích v pohledu Božím. Nakolik je hřích ve tvých očích veliký, natolik malý bude tento hřích v pohledu Božím.53
 
Imám al-Awzá’í vyprávěl, že jednou slyšel Bilála ibn Sa’da říci: „Nehleď na to, jak malý hřích je, ale namísto toho pohlédni, jak Veliký je Ten, Kterého jsi neuposlechl.54 Al-Awzá’í samotný pravil: „Říkalo se, že velikým hříchem je pro člověka i dopustit se hříchu a pak tento hřích přehlížet.55
 
Abú Házim Selema ibn Dínár pravil: „Pohlédni na každý skutek, při jehož páchání bys nenáviděl zemřít a potom ho zanech!56 
 
Abú Ajjúb al-Ansárí رضي الله عنه pravil: „Věru člověk se dopustí zlého skutku a bude se ho bát natolik, že předstoupí před Alláha v bezpečí.57
 
Ibn ‘Abbás رضي الله عنهما pravil: „Není velkého hříchu, dokud prosíš Alláha o odpuštění, ani malého hříchu, dokud v něm setrváváš.58
 
Abu l-Minhál pravil: „Není snad lepšího souseda pro služebníka v jeho hrobě, nežli mnoho proseb o odpuštění.59
 
Ahmed ibn ‘Ásim pravil: „Věru toto je snadná kořist – vyčistěte zbytek svého života a bude vám odpuštěna vaše minulost.60 
 
Šejchu l-islám ibn Tejmíjja napsal: 
„Nechť se služebník nebojí ničeho, kromě svých hříchů. A pokud se někdo ze stvoření na něho vrhne, pak se to nestalo kvůli ničemu jinému, nežli kvůli hříchům. Proto nechť je bohabojný a kaje se ze hříchů, kvůli kterým ho postihlo to, co ho postihlo.“61
 
Jeho žák Ibnu l-Kajjim napsal:
„...A věru za vše, o co služebník přijde, existuje náhrada. Ale ten, kdo ztratí Alláha, ten za Něho nikdy nenajde žádnou náhradu.”62
 
Odstup od popularity a vzdání se touhy být středem pozornosti
 
Wehb ibn Munebbih pravil: „Věřící se stýká s lidmi, aby se učil, mlčí, aby se ochránil, hovoří, aby vyučoval a straní se ostatních, aby uspěl.63
 
V tomto smyslu 'Amr ibnu l-Ás رضي الله عنه řekl: „Čím více přátel, tím více povinností.64
 
Mnoho našich zbožných předků trávilo mnoho času v osamění stranou od lidí. Když se jich někdo zeptal: „To se necítíte poněkud sami?“ odpověděli by: „Jak bychom mohli, když On pravil, že bude doprovázet toho, kdo si Ho připomíná!65 Jeden ze selef také řekl: „Jak se někdo může cítit osaměle, když je s ním Alláh?!66 Další řekl: „Kdokoli se cítí trochu osaměle, když je sám, je to kvůli jeho nedostatku osamění se svým Pánem.67
 
Málik ibn Mighwál byl dotázán, zda se necítí sám. Odpověděl: „Existuje snad vůbec někdo, kdo by se cítil sám, když je s Alláhem?68
 
Abú Zerr al-Ghifárí رضي الله عنه pravil: „Pořádejte na tomto světě jen dva druhy setkání. Setkání ohledně onoho světa a setkání ohledně toho, co je dovoleno. Třetí typ setkání vám pouze uškodí a v ničem neprospěje, proto po něm netužte.69
 
Jahjá ibn Mu'áz pravidelně odcházel do ústraní. Jeho bratr mu to vyčetl: „Pokud jsi člověk mezi lidmi, potřebuješ společnost lidí!“ Jahjá mu opáčil: „Pokud jsi člověk mezi lidmi, potřebuješ tím více Alláha!70 
 
Ibn Sirín ke konci svého života nerad vyhledával společnost jiných lidí a vyhýbal se jakémukoli společenskému kontaktu. Když jej přišel navštívit az-Zuhrí, ani mu nedovolil se posadit a požádal ho o odchod hned poté, co se pozdravili.71 
 
'Abdulláh, syn imáma Ahmeda ibn Hanbela, řekl: „Můj otec nejtrpělivěji snášel samotu. Nikdy jsem ho neviděl jinde, nežli buď v mešitě, nebo na pohřební modlitbě, nebo na návštěvě u nemocného. Jen nerad chodil po tržnicích.72
 
Rebí’ ibnu l-Hajsem pravil: „Nejdříve se nauč a teprve potom odejdi do ústraní.73 Tj. odejdi do ústraní teprve až získáš znalost, aby ses ochránil před šejtánovými lstmi.
 
Muhammed ibn A'lá pravil: „Bratře můj, kdo si zamiluje Alláha, ten si zamiluje být neznámým mezi lidmi.74
 
Fudála ibn 'Ubejd pravil: „Drž se ctností, ze kterých Alláh dá, abys měl užitek.Pokud můžeš vědět a nebýt znám, učiň tak. Pokud můžeš poslouchat a nehovořit, učiň tak. Pokud můžeš sedět a nenechat, aby se sedělo před tebou, učiň tak.75
 
Husejn ibn Hasan al-Merwezí vyprávěl, že 'Abdulláh ibn Mubárek poskytl následující radu: „Buď milovníkem skrytu a neprahni po prestiži, ale ani neukazuj, že miluješ nebýt znám, abys tím nevyvyšoval sám sebe, protože se tím považuješ za odříkavého (arab. زاهد záhid), protože jakmile sám sebe začneš považovat za odříkavého, přestáváš být odříkavým, neboť k sobě přivoláváš pochvaly.76
 
Sarího as-Sákitího šel navštívit jeden z jeho přátel a nalezl ho v jeho domě uprostřed skupiny lidí. Proto ho pokáral: „Ach Sarí, poskytl jsi vhodné prostředí zahálečníkům!77
 
Kásim al-Džú’í pravil: „Využijte pěti předností, které oproti jiným svým současníkům máte: když jste přítomni, nejste známi, když nejste přítomni, nejste postrádáni, když jste viděni, nejste tázáni o radu, když něco řeknete, vaše slova nejsou přijímána a když máte nějakou znalost, nic vám za ni nedávají.78
 
Abú Husejn vyprávěl, jak přišel za Ibráhímem an-Nach'ím otázat se na nějakou věc. Ibráhím mu řekl: „To nebyl mezi mnou a tebou nikdo další, koho by ses na to nezeptal?79
 
Ahmed ibn Harb pravil: „Uctíval jsem Alláha celých čtyřicet let, ale nebyl jsem schopen nalézt slast uctívání, dokud jsem se nezřekl tří věcí. Zřekl jsem se uznání lidí, takže jsem získal schopnost hovořit pravdu. Zřekl jsem se společnosti hříšníků, takže jsem získal schopnost družit se s dobro konajícími. A zřekl jsem se slastí tohoto pozemského, vezdejšího života, takže jsem získal schopnost pocítit slasti života posmrtného.80
 
Muhammed ibn Challád al-Báhilí vyprávěl, že muezín ve městě Lehdžím ohlásil, že se na návštěvu města chystá velký imám Sufján as-Sewrí: „Když pak přišel, posadil se mezi nás a nikdo ho nepoznal. Všichni si mysleli, že je to jen nějaký beduín. Naslouchal našim slovům a když pak promluvil, slyšeli jsme ohromná slova. Připomínal nám Ráj a probouzel v nás strach před Peklem.“ Sufján as-Sewrí samotný pravil: „Měl by ses snažit nebýt znám, protože dnes je doba, kdy je lepší nebýt znám. Vzdal se a drž se v povzdálí, s lidmi se druž jen málo, protože když si lidé navyknou na častá setkání, začnou jedni zneužívat druhé. Co se dneška týče, ten už uplynul. Podle našeho názoru leží spása v odřeknutí se jich.81 Též řekl: „Kdokoli miluje, když je na něco tázán, a prahne po tom, ten si ani nezasluhuje, aby byl na cokoli dotazován.82
 
Al-Hasan Al-Basrí vypověděl o svých učitelích: „Setkal jsem se s lidmi, kteří kdyby se usadili mezi ostatními, ostatní by je odsuzovali jako ignoranty, avšak oni žádnými ignoranty nebyli. Spíše byli skutečnými muslimy znalými své víry.83 Bylo tomu tak kvůli jejich bohabojnosti a nechuti proslavit se.
 
Fudajl ibn ‘Ijád řekl ‘Ásimu al-Ahwelovi: „Ó ty! Nedovol, aby tě zaměstnal velký počet lidí, neboť konečný výsledek bude stejně záviset jen na tobě samém a nikoli na nich. Vyvaruj se mrhání dny sem a tam, protože ony se věru počítají proti tobě. A nikdy jsem neviděl nic krásnějšího než shon a spěch, aby neunikla příležitost pro nový dobrý skutek namísto starého špatného.84
 
 
 
1 Viz Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem; str. 47.
2 Uvádí Ibn Abí Šejba v Kitábu l-ímán, podání č. 99.
3 Viz al-Lámíjja, str. 1.
4 Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá, 1/336.
5 Uvádí Muhammed Rešíd Ridá v al-Fárúk Omar ibnu l-Chattáb, str. 119.
6 Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 3/341.
7 Zaznamenal Ibnu l-Mubárek v Kitábu r-rekáik, str. 14.
8 Viz Tabakátu  awlijá´, str. 133-134.
9 Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Mewsú'a, 6/87.
10 Viz al-Mudhiš, 1/219.
11 Uvádí Ibnu l-Kajjim v Medáridžu s-sálikín, 2/424.
12 Viz Rewdatu l-‘ukalá, str. 197.
13 Viz Tezkíjetu n-nefsi we terbíjetuhá kemá jukurruhu ‘ulemáu s-selef, str. 45.
14 Zaznamenal Ibn Abí Hátim v al-Džerhu we t-ta'díl, 1/95.
15 Viz Tezkiretu l-huffáz, 2/1031.
16 Zaznamenal Ahmed ibn Hanbel v az-Zuhd, str. 349.
17 Uvádí Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 1/1449.
18 Viz ar-Rawda, str. 173.
19 Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetus-safwa, 4/165.
20 Uvádí Abú Ja'lá v Tabakátu l-hanábila, 1/92-93.
21 Viz as-Samt, str. 618.
22 Zaznamenal Ibn Hibbán al-Bústí v Rewdatu l-'ukalá´ we nuzhetu l-fudalá´, podání č. 61.
23 Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v ar-Rikkatu we l-buká´, str. 76, podání č. 145.
24 Uvádí Sálih ibnu l-'Awwád v Hajátu l-kulúb.
25 Viz Futúhu š-Šám, str. 100.
26 Uvádí Ibn Redžeb v Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, 1/481.
27 Zaznamenali Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 14/386; a Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 9/176.
28 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá, 2/700.
29 Viz Sajdu l-chátir, str. 65.
30 Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, podání č. 833.
31 Viz al-Džewábu l-káfí.
32 Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 2/456.
33 Viz Tezkíjetu n-nefsi we terbíjetuhá, str. 62.
34 Uvádí Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/71.
35 Zaznamenal at-Taberí v at-Tárích, 4/306.
36 Viz Sahíhu t-tewsíki fí sírati we hajáti l-Fárúk, str. 383.
37 Uvádí Abú Lejs as-Semerkandí v Tenbíhu l-gháfilín, str. 251.
38 Viz Tezkíjetu n-nefsi we t-terbíjetuhá, str. 48.
39 Uvádí Ibn Redžeb v Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, str. 93.
40 Uvádí Abú Hámid al-Ghazálí v Ihjá 'ulúmi d-dín, 4/567.
41 Viz Tezkiretu l-huffáz, 1/216.
42 Viz Rewdatu l-muhibbín, 2/112.
43 Tj. v průběhu celého dne. Uvádí az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 4/622. Zaznamenal i Ibn Abí Šejba v al-Musennefu, 7/182.
44 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 9/315.
45 Uvádí Ibn Abid-Dunjá v at-Tewba, čl. 57.
46 Uvádího al-Ghazálí v at-Tewbetu ile lláh, podání č. 124.
47 Uvádí Ibn Džemá'a v Tezkiretu s-sámi'i, str. 98; a Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 1/158.
48 Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 4/251.
49 Zaznamenal Ahmed v az-Zuhdu, str. 338.
50 Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 4/500.
51 Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/185.
52 Viz Rewdatu l-muhibbín, str. 439 a 442.
53 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 8/428.
54 Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 5/223.
55 Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 6752.
56 Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 7/194.
57 Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, podání č. 6880.
58 Zaznamenal al-Bejhekí v Šu'abu l-ímán, podání č. 7268.
59 Zaznamenal Ahmed v az-Zuhd, str. 396.
60 Viz az-Zuhdu l-kebír, str. 228.
61 Viz Medžmú'u l-fetáwá, 8/164.
62 Viz ad-Dá´u we d-dewá´, str. 49.
63 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´.
64 Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufrad, podání č. 855. Jako autentické doložil al-Albání.
65 Uvádí Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/217.
66 Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-‘Uzla, str.49.
67 Ibidum.
68 Uvádí Ibn Redžeb v Džámi'u 'ulúmi we l-hikem, str. 51.
69 Uvádí Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´.
70 Uvádí Ibn Redžeb v Taríkatu l-ghurabá´, str. 96.
71 Uvádí Ibn Hadžer v at-Tehzíb, 6/240.
72 Uvádí Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 2/610.
73 Zaznamenalal-Chattábí v al-'Uzla, podání č. 88; a Chatíb al-Baghdádí v al-Fakíh we l-mutefakkih, 1/108.
74 Zaznamenal Ibn Abid-Dunjá, v at-Tewádu'u we l-humul, 64.
75 Viz Sijeru a‘lámi n-nubelá, 3/116.
76 Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 2/324.
77 Zaznamenal Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 10/119.
78 Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 2/200.
79 Zaznamenal imám Abú Chajsema an-Nesáí v Kitábu l-'ilm, podání č. 78.
80 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´.
81 Uvádí Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/376.
82 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 8/469.
83 Zaznamenal al-Wáki'í v Kitábu z-zuhd, 1/307.
84 Uvádí Abú Nu'ajm v Hiljetu l-awlijá´, 3/102.