ZAČNĚTE U SEBE! DÍL 1.

Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu, jeho rodu, jeho společníkům a všem, kteří je následují až do konce dní.

Věz, že dnešní doba se vyznačuje obhroublostí, hašteřivostí a uštěpačností, avšak z našich vztahů se vytratila někdejší zjemnělost, duch svorného bratrství a velkorysé shovívavosti vůči bratřím, vlastnosti tolik typické pro první generace této ummy. Takové časy, jako jsou ty dnešní, přejí všemožným posměváčkům a kritikům, kteří zbrkle, na základě dohadů, pochybností a bez jasných a nevyvratitelných důkazů škatulkují, nálepkují a kádrují jiné lidi, označují je odsouzeníhodnými jmény jako nevěřící, pokrytce, heretiky, sektáře, inovátory a ignoranty, rozbíjejíce tak jednotný šik věřících, namísto toho, aby ho stmelovali. Napadají ostatní za každou maličkost, mnohdy i jen na základě pouhého podezření, a přitom by se nejdříve a ze všeho nejvíce měli věnovat nejprve a prioritně nápravě sebe samých. Nechali se pohltit neplodným a nekonstruktivním vyvracením druhých a to natolik, že zcela zanedbali ještě důležitější priority získávání náboženské nauky a porušili nepřekročitelné zásady islámské mravnosti, morálky a etického jednání vůči svým bratrům, ke kterým je váže jejich společná příslušnost k ummě islámu a společné následování nejmravnějšího, nejbohabojnějšího a nejctnostnějšího mezi syny Adamovými, Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه و سلم.

O to horší je situace, že se tito nactiutrhači častokrát honosí nejvybranějšími pochvalnými názvy a zaštiťují se Koránem a Sunnou i praxí zbožných předků této ummy, i když jednají v příkrém rozporu s ní. Naopak! Nechť tě neoklame jejich okázalost, neboť Korán, Sunna a praxe prvních muslimů nade vší pochybnost dosvědčuje jejich omyl a oni sami jsou jeho svědky, svědčícími sami proti sobě.

Šemsuddín Muhammed ibn Osmán az-Zehebí proto pravil: 

Skutečným následovníkem zbožných předků je pouze ten, kdo následuje jejich cestu.[1] 

Také řekl:

Když se objeví nějaké pokušení, držte se pevně Sunny, mlčte a nezabředávejte do věcí, které se vás netýkají. A to, co se vám zdá problematické, vraťte zpět Alláhu a Jeho Poslu. Zastavte se a řekněte: Alláh ví nejlépe![2]


Vznešený Alláh ve Své Knize zjevil v podobné souvislosti verše:

 وَلَا تَلْمِزُوا أَنفُسَكُمْ وَلَا تَنَابَزُوا بِالْأَلْقَابِ ۖ بِئْسَ الِاسْمُ الْفُسُوقُ بَعْدَ الْإِيمَانِ ۚ وَمَن لَّمْ يَتُبْ فَأُولَـٰئِكَ هُمُ الظَّالِمُونَ يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اجْتَنِبُوا كَثِيرًا مِّنَ الظَّنِّ إِنَّ بَعْضَ الظَّنِّ إِثْمٌ ۖوَلَا تَجَسَّسُوا وَلَا يَغْتَب بَّعْضُكُم بَعْضًا ۚ أَيُحِبُّ أَحَدُكُمْ أَن يَأْكُلَ لَحْمَ أَخِيهِ مَيْتًا فَكَرِهْتُمُوهُ ۚ وَاتَّقُوا اللَّـهَ ۚ إِنَّ اللَّـهَ تَوَّابٌ رَّحِيمٌ

Neurážejte se vzájemně a nenazývejte se přezdívkami! A jak hnusný je název "hanebník" poté, co byla přijata víra! A ti, kdož se nebudou kát, jsou věru nespravedliví! Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! Nevyzvídejte a nepomlouvejte se vzájemně! Což si někdo z vás přeje jíst maso bratra svého mrtvého - vždyť by vám to bylo odporné! Buďte bohabojní, neboť Bůh věru je blahovolný ke kajícníku a slitovný. (Hudžurát:11-12)

Šejch as-Sa'dí ohledně těchto veršů řekl: 

Nešpehujte jedni druhé a nepiďte se po chybách ostatních.[3] 

Imám Muhammed ibn 'Abdilwehháb pravil: 

Nikdy nesmíš podlehnout temnému podezřívání tvého  muslimského bratra, aniž máš pro to nějaký důkaz. Pokud svého bratra jen tak bez důkazu z něčeho obviníš, pak jsi se dopustil veleříchu![4] 

Ibn Báz ohledně tohoto základního principu, kterým se řídí vztah muslima k druhým, napsal:

Věřícímu je předepsáno respektovat omluvu svého bratra, se kterou k němu přijde, dokud je to jen trochu možné, smýšlet o něm pozitivně, dokud je to jen trochu možné, v naději, že se srdce oprostí od zášti a že lidé spolu budou spolupracovat na konání dobra. Uvádí se od Omara رضي الله عنه, že řekl: „Nesmýšlej špatně o slovu proneseném tvým bratrem, dokud dokážeš najít jeho dobrý výklad.[5] 

Stejný autor na jiném místě uvedl i toto: 

Naše doba je dobou jemnosti, trpělivosti a moudrosti, nikoli dobou tvrdosti. Většina lidí prodlévá v nevědomosti, bezohledně preferujíce vezdejší svět. Proto musíme být trpěliví a jemní, dokud se islámská osvěta nerozšíří, dokud nedospěje až k lidem a dokud tito lidé nepochopí. A prosíme Alláha, aby všechny uvedl na správnou cestu.[6]


Jednoznačný odsudek jejich jednání přináší i Sunna.

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم něco takového výslovně zakázal, když pravil:

‏ إِيَّاكُمْ وَالظَّنَّ فَإِنَّ الظَّنَّ أَكْذَبُ الْحَدِيثِ، وَلاَ تَحَسَّسُوا، وَلاَ تَجَسَّسُوا، وَلاَ تَبَاغَضُوا، وَلاَ تَدَابَرُوا، وَكُونُوا عِبَادَ اللَّهِ إِخْوَانًا

Střezte se podezřívavosti, protože podezřívavost je nejlživější hovor. Nepiďte se po chybách druhých. Nešpehujte se navzájem,  nechovejte jedni proti druhým nepřátelství a neobracejte se k sobě navzájem zády. Buďte si, ó služebníci Boží, bratry.[7]

Výraz تحسس tahassus zde označuje pídění se po chybách druhých, když člověk netrpělivě vyčkává, až se druhý dopustí chyby, aby ho mohl za tuto chybu začít peskovat a kritizovat.

Džerír ibn 'Abdilláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: 

‏ مَنْ لاَ يَرْحَمِ النَّاسَ لاَ يَرْحَمْهُ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ

Kdo neprokáže milosrdenství vůči lidem, tomu Svou Milost neprokáže ani Vznešený Alláh.[8] 

Podle jiné verze řekl:

 لاَ يَرْحَمُ اللَّهُ مَنْ لا يَرْحَمُ النَّاسَ

Alláh nebude Milostiv k tomu, kdo nebude milosrdný vůči lidem.[9] 

'Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:

 وَمَنْ سَتَرَ مُسْلِمًا سَتَرَهُ اللَّهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ

... a kdokoli přikryje hanbu nějakého muslima, toho hanbu přikryje Alláh v Den Zmrtvýchvstání.[10]

Matka věřících 'Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

‏ أَبْغَضُ الرِّجَالِ إِلَى اللَّهِ الأَلَدُّ الْخَصِمُ

Alláhem nejvíce nenáviděn je ten, kdo je nejhádavičnější vůči svému oponentovi.[11] 


'Abdulláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: 

 هَلَكَ الْمُتَنَطِّعُونَ

Zničeni budiž hnidopichové!“ - a opakoval to třikrát. [12]

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم také řekl:

مِنْ حُسْنِ إِسْلاَمِ الْمَرْءِ تَرْكُهُ مَا لاَ يَعْنِيهِ

Z krásy něčího islámu je i to, že zanechá toho, co se ho netýká.[13]

Abú Berza al-Aslemí رضي الله عنه slyšel Božího Proroka صلى الله عليه و سلم říci:

يَا مَعْشَرَ مَنْ آمَنَ بِلِسَانِهِ وَلَمْ يَدْخُلِ الإِيمَانُ قَلْبَهُ لاَ تَغْتَابُوا الْمُسْلِمِينَ وَلاَ تَتَّبِعُوا عَوْرَاتِهِمْ فَإِنَّهُ مَنِ اتَّبَعَ عَوْرَاتِهِمْ يَتَّبِعِ اللَّهُ عَوْرَتَهُ وَمَنْ يَتَّبِعِ اللَّهُ عَوْرَتَهُ يَفْضَحْهُ فِي بَيْتِهِ

Ó shromáždění lidí, kteří uvěřili jen svými jazyky, ale víra ještě nevešla do jejich srdcí! Nepomlouvejte muslimy, nepiďte se po jejich chybách, protože když se kdokoli pátrat po cizích chybách, Alláh bude odhalovat chyby jeho vlastní. A když Alláh začne odhalovat něčí chyby, tak ho zostudí v jeho vlastním domě.[14]  


Posel Božíصلى الله عليه و سلم odsoudil také tendenci některých lidí unáhleně nálepkovat druhé. Účastník bitvy na Bedru 'Itbán ibn Málik رضي الله عنه, který vedl modlitby lidu Benú Sálim, pozval jednou Proroka صلى الله عليه و سلم k sobě na návštěvu, aby je vedl v modlitbách. Když přišel a pomodlil se s nimi, pohostili ho jídlem a pozvali své sousedy. Shromáždil se větší počet lidí a kdosi z nich řekl: „Co je s Málikem ibn Duchšum? Nevidím ho tu.“ Někdo další mu odpověděl: „On je pokrytec. Nemiluje Alláha a Posla Jeho.“ Když to uslyšel Posel Božíصلى الله عليه و سلم, řekl: 

‏ لا تقل ذلك، ألا تراه قال‏:‏ لا إله إلا الله يبتغي بذلك وجه الله تعالى ‏؟

Neříkej to. Což jsi ho neviděl pronést, že není božstva kromě Alláha, chtěje tím jen Tvář Boží?“ 

„Alláh a Jeho Posel vědí nejlépe, avšak, při Alláhu, nikdy jsme ho neviděli, nežli pomáhat pokrytcům a bavit se s nimi,“ bránil se dotyčný. 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu však odvětil:

‏فإن الله قد حرم على النار من قال ‏:‏ لا إله إلا الله يبتغي بذلك وجه الله‏

Věruže Alláh již zakázal Ohni každého, kdo řekl, že není božstva kromě Alláha, chtěje tím pouze Tvář Boží.[15]


Totéž vidíme i na praxi zbožných předků této ummy.

'Abdulláh ibn 'Amr رضي الله عنهما pravil: „Zanech toho, co se tě vůbec netýká, nehovoř o tom, do čeho ti nic není a střež si svůj jazyk, jako by sis strážil stříbro![16] 

'Abdulláh ibn 'Abbás رضي الله عنه pravil: „Pokud už chceš zmínit nedostatky svého druha, vzpomeň si nejprve na své vlastní![17] 

Muhammed ibn Sírín, učenec z pokolení tábi'ín, pravil: „Pokud se k tobě dostane něco ohledně tvého bratra, potom se pro něj snaž nalézt nějakou omluvu. Pokud pro něj žádnou omluvu nenalezneš, potom ji pro něho vytvoř.[18] 

Fudajl ibn 'Ijád řekl: „Kdokoli bude hledat bratra, který je zcela bez chyb, nenalezne žádného bratra, který by mu byl přítelem.[19] Také pravil: „Skutečný věřící ukrývá chyby druhých a upřímně jim radí, zatímco zkažený člověk ostatní přivádí do rozpaků a hanby.[20]

Imám Sufján as-Sewrí pravil: „Zaměstnej sebe sama připomínáním si vlastních chyb. Tak ti nezbude čas, aby sis připomínal chyby ostatních.[21] 

'Abdulláh al-Busrí pravil: „Podle nás není Sunnou porážet následovníky tužeb v debatách. Naopak, podle nás Sunnou je nehovořit s nikým z nich.[22] Tj. Nikoli lidi veřejně dehonestovat a ztrapňovat, ale obecně upozornit na často pozorované chyby a distancovat se od těch, kteří v nich setrvávají.

Imám Ahmed ibn Hanbel pravil: „Jedním ze základních principů Sunny je zanechat polemizování, kterým se člověk chce vytáhnout před ostatními, hašteřivosti a hádek o náboženství.[23] Také pravil: „A co ti pomůže, jak ti prospěje, že by Alláh měl kvůli tobě potrestat někoho z tvých bratří muslimů?[24] 

Abú Hátim ar-Rází pravil: „Plísnit člověka za každičkou jeho chybu včetně těch nejmenších povede k vyprchání vzájemné lásky.[25] 

Historie snad nezná většího bojovníka proti tehdejším inovacím a neislámským praktikám pod pláštíkem islámu, než byl šejchu l-islám Ibn Tejmíjja, který pravil: 

Někoho přímo jmenovat a likvidovat lidem reputaci – nic z toho není součástí nauky a neplyne z toho vůbec žádný užitek![26]

Na jiném místě pravil: 

Nicméně, a každý z těch, kteří se mnou sedávají, to o mě ví, já jsem jedním z těch, kteří nejdůrazněji zakazují nálepkování konkrétní osoby jako nevěřícího (arab. كافر káfir), hanebníka (arab. فاسق fásik) nebo hříšníka, dokud to není doloženo šarí'atským důkazem, nade vší pochybnost prokázaným v jeho neprospěch a dokud nebylo jasně rozhodnuto, že nevěřícím, hanebníkem či hříšníkem opravdu je. A já potvrzuji, že Alláh této ummě odpustil její neúmyslsné chyby, zahrnující chybná slovní vyjádření i chybné činy. Zbožní předkové debatovali o mnohých z těchto záležitostí, ale nikdo z nich nesvědčil proti svému oponentovi, že je nevěřícím, hanebníkem nebo hříšníkem.[27] 

Jeho žák, imám Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja napsal:

Blahoslaven ten, kdo je zaujat svými vlastními chybami, až zcela zapomene na chyby ostatních. A běda tomu, kdo na své chyby zcela zapomíná, takže je plně zaujat chybami ostatních, neboť to první je znakem výjimečnosti, zatímco to druhé je znakem zkaženosti![28] 



__________________________________________________

[1] Viz Sijeru a'lámi n-nubelá´, 6/21. 

[2] Viz Ibid., 20/141.

[3] Viz at-Tejsíru fí 'ulúmi t-tesír, 5/73.

[4] Uvádí šejch Sálih al-Fewzán v Šerhu Kitábi l-kebáir, str. 345.

[5] Viz Medžmú’u fetáwá Ibni Báz, 26/365.

[6] Viz Ibid., 8/376.

[7] Muttefekun 'alejhi. Zaznamenal al-Buchárí, v Sahíhu, hadísy č. 5143, 5144, 6064 a 6724; v Muslimově verzi stojí navíc:

 وَلاَ تَنَافَسُوا وَلاَ تَحَاسَدُوا وَلاَ تَبَاغَضُوا وَلاَ تَدَابَرُوا  

nepředhánějte se, nezáviďte si, nechovejte k sobě zášť a neobracejte se k sobě zády“ Viz Sahíh, hadís č. 2563.

[8] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2319. 

[9] Zaznamenal al-Buchárí v  Sahíhu, hadís č. 7376; a v al-Adebu l-mufred, hadís č. 96, jako sahíh jej doložil al-Albání.

[10] Jde o součást delšího hadísu, který je muttefekun 'alejhi. Zaznamenal ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2442; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2580.

[11] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4523.

[12] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2670. 

[13] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2317, jako gharíb. Jako hasan jej ocenili Ibn Hadžer al-'Askalání v Bulúghu l-merám, hadís č. 1518; Ibn Redžeb al-Hanbelí v al-Džámi', 1/287; a al-Mizzí v at-Tuhfa, 11/41. 

[14] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4880, hasan sahíh podle al-Albáního.

[15] Hadís je muttefekun 'alejhi. Zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5401; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 33.

[16] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v as-Samt, podání č. 24.

[17] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, 328.

[18] Viz al-Džámi’u li Šu’abi l-ímán, 14/441.

[19] Viz Rawdatu l-'ukalá´, str. 169.

[20] Viz Tehzíbu Hiljeti l-awlijá´, 3/14.

[21] Viz Síratu Sufjáni s-Sewrí, str. 175-176.

[22] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá´, 2/471.

[23] Viz Usúlu s-sunna, str. 9.

[24] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 11/261.

[25] Viz Rawdatu l-'ukalá´, str. 182.

[26] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 4/28.

[27] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 3/229.

[28] Viz Taríku l-hidžretejn, 1/168-169.