ZAČNĚTE U SEBE! DÍL 2.

Zmíníme nyní, co o tomto problému soudí soudobí islámští učenci. I oni, byť se vzpomenutí jedinci častokrát odvolávají na jejich jména, ukazují, jak dalece se tito samozvaní cenzoři odchýlili od pravdy.

Šejch Sálih al-Fewzán ohledně historie námi adresovaného nešvaru pravil:

Už Ibn 'Abbás رضي الله عنهما ve své době kritizoval lidi, kteří začali druhé lidi milovat a nenávidět kvůli vezdejším a světským důvodům. Co teprve dnes? Sami vidíme, jak se tento problém prohloubil a mnoho lidí ztratilo tyto vlastnosti - nepřátelství kvůli Alláhu, spojenectví kvůli Alláhu, náklonnost kvůli Alláhu a neláska kvůli Alláhu, kromě těch, kterým se Alláh smiloval. Proto každý z nás nechť se zamyslí sám nad sebou, jestli také není jedním z mas těch, kteří těchto velkolepých principů pozbyli, jako například ti, kteří neznají jiného spojenectví, nežli na základě sektářského partajnictví (arab. حزبية hizbíjja) a falešné metodologie, takže kohokoli, kdo s nimi souhlasí v jejich sektářském partajnictví a falešné metodologii, milují, i kdyby tento byl nepřítelem Božím, zatímco kohokoli, kdo jim v tom odporuje, nenávidí, i kdyby byl Alláhu blízkým spojencem.[1]

Šejch al-Albání poradil:

Poslouchej, můj bratře. Upřímně ti, jakož i ostatním mladým lidem, jako jsi ty, radím vždy, když narazíš na nějaký typ odechýlení, nebo na něco, co se nám jako odchýlení jeví, a Alláh ví nejlépe, abys nemrhal svým časem na vyvracení všech okolo, říkaje, že ten a ten má v sobě to a to a onen zase to a ono.

Z toho důvodu, že zaprvé v tomto netkví vůbec žádná znalost, naopak, tento nešvar přináší pouze nepřátelství a zášť v srdcích, působí jen napětí a zášť, která se vyvine v lidských srdcích. Na tobě naopak je čerpat nauku. Právě nauka je tím, co ti vyjasní pravou podstatu slov jiných lidí, zda je záhodno chválit je, nebo si naopak zasluhují být označeni za inovátory. Proč bychom potom měli zabředávat do takových záležitostí? Věru ti dobře radím, nepouštěj se do něčeho takového.

Ve skutečnosti si každý den stěžujeme na rozkoly, které se objevily mezi těmi, kteří se připisují da'wě podle Knihy Boží a Sunny, nebo, jak mi říkáme, k selefíjské da'wě. A největším důvodem těchto rozkolů je – a Alláh ví nejlépe – následování chtíčů a tužeb, či zlé popouzení našeho vlastního ega. Není to kvůli rozdílnosti myšlenek a idejí. Tedy toto je má upřímná rada.[2]

Šejch Ibn 'Usejmín pravil:

Pro hledače nauky je nezbytností strážit si svůj čas před tím, aby jím mrhal. A čas je nejčastěji promrhán následujícím:

1. Člověk si neopakuje to, co již četl a co se naučil.

2. Člověk vysedává se svými přáteli a oddává se prázdným a plytkým tlachům, nepřinášejícím žádný užitek.

Nejškodlivější z toho je pro hledače nauky, když se začne zabývat tím, co řekli nebo neřekli jiní lidé a co se ho vlastně vůbec netýká. Není pochyb o tom, že něco takového je znamením jeho slabé víry, když Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil, že z krásy něčího islámu je i to, že zanechá toho, co se ho netýká.

Oddání se tomu, co se řeklo a co kdo řekl a následné posuzování téhož je jen ztrátou času. Je to ve skutečnosti choroba, která, když na člověka přijde – a Alláha prosíme o záchranu před tím – se stane jeho největším zájmem. Kvůli tomu člověk někdy prokáže nepřátelství vůči tomu, kdo si nezasluhuje, aby se s ním jednalo jako s nepřítelem, nebo prokáže náklonnost vůči tomu, kdo si nezasluhuje, aby mu byla vyjadřována náklonnost, neboť tyto záležitosti člověka odlákávají od získávání nauky pod pláštíkem „obrany pravdy,“ o níž ve skutečnosti vůbec nejde!

Toto je spíše mrháním něčího času na záležitosti, které se ho netýkají. Nicméně pokud k tobě přijde nějaká zpráva, aniž jsi ji vyhledával nebo na ni vyčkával, potom věz, že nějakou takovou obdrželi i jiní, ale neoddali se tomu a ona se nestala jejich největším zájmem.

To proto, že takové věci hledače nauky rozptylují, kazí to, za čím se vydal a otvírají ummě dveře sektářského partajnictví, které jednotu ummy rozbíjí.[3]

Šejch 'Abdul'azíz ibn Báz pravil:

V dnešní době se stalo obvyklým jevem, že mnoho z těch, kteří se připisují nauce a výzvě k dobru upadli do hříchu ponižování mnoha svých bratrů, kteří jsou velmi známými šiřiteli islámu, napadají jejich čest a čest hledačů nauky.

Někdy se tak děje potají uvnitř jejich naučných kroužků, jindy na nahrávkách, které potom obíhají mezi lidmi, někdy veřejně na shromážděních v mešitách. A tato záležitost odporuje příkazu Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم z mnoha různých úhlů.

Proto upřímně radím mnoha těmto bratrům, kteří upadli do hříchu pomlouvání a očerňování da'íjů, aby se káli k Alláhu Nejvyššímu, protože to, co vlastníma rukama napsali a vlastními jazyky, se mohlo stát důvodem zkažení srdcí některých mladých lidí, mohlo to naplnit jejich srdce záští a zlobou, mohlo to způsobit, že se začnou věnovat pomlouvání a šíření klevet, tomu, že budou hovořit na adresu té nebo oné osoby a budou lovit chyby jiných lidí a obtěžovat s tím další.

Podobně jim také upřímně radím, aby se snažili napravit vše to, čeho se dopustili a aby se distancovali od podobných činů písemným vyjádřením, nebo něčím podobným.

Měli by se snažit odstranit dopady toho, co vstoupilo do myslí a myšlenek těch, kteří jim naslouchali a měli by se věnovat plodným činům, které je přiblíží k Alláhu a budou k užitku uctívajícím. Měli by se vyvarovat přílišné unáhlenosti v prohlašování lidí za nevěřící (arab. تكفير tekfír), odsouzení lidí za zkaženost (arab. تفسيق tefsík) a deklarování lidí za inovátory (arab. تبديع tebdí'). Neměli by tak v žádném případě činit bez jasně ustavených důkazů. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إذا قال الرجل لصاحبه يا كافر فإنها تجب على أحدهما. فإن كان الذي قيل له كافر فهو كافر فإن لا, رجع إليه ما قال

Když řekne muž svému společníkovi: „Ó nevěřící,“ pak jeden z nich jím zajisté musí být. Buď je ten, komu tak bylo řečeno, nevěřícím, anebo pokud není, vrací se tato slova na toho, kdo je vyřkl.“ Ohledně autenticity tohoto hadísu panuje shoda.[4]

Šejch 'Abdulmuhsin al-'Abbád pravil:

Není pochyb, že povinností ahlu s-sunna v každé době a na každém místě je sjednocovat lidi a být vůči sobě navzájem milosrdný, spolupracovat a pomáhat si na spravedlivosti a bohabojnosti.

Nicméně je skličující, že v dnešních časech vidíme rozštěpenost, chladné vztahy a lhostejnost ze strany některých těch, kteří se k ahlu s-sunna připisují, což vyústilo v to, že někteří z nich se oddali hanobení jiných lidí, varování před nimi a jejich bojkotování. Přikázáno jim je, ačkoli je jejich povinností také napřáhnout veškeré své úsilí k vyvrácení tvrzení nevěřících a lidí inovace, kteří ahlu s-sunna odporují, také být milosrdní vůči sobě navzájem a utužovat své vzájemné vztahy…[5]

Šejch 'Abdulláh al-Ghunejmán pravil:

Mezi následky činů těchto jedinců je to, že pomýlili hlavy velké spoustě mladých lidí. Ve výsledku se pak mnoho mladých lidí odchýlilo od přímé cesty správného vedení a začali následovat stejnou cestu, jako ti, kteří tak vehementně kritizovali jiné a kteří se postavili do cesty islámské výzvě, blokujíce tak cestu k Alláhu.

Díky těmto jedincům vehementně kritizujícím jiné pak mnoho mladých lidí cítí velkou míru odtažitosti a vzdálenost mezi sebou a mezi učenci, kterým nedůvěřují a drží se od nich dále.

Někteří z nich dokonce sami začali kategorizovat lidi na základě toho, co od těchto jedinců slyší, jako že ten a ten patří k Ichwánu l-muslimín, protože navštěvuje nebo sedává s někým, kdo patří k tomuto hnutí, nebo že je následovníkem nějakých jiných hnutí, nebo že je profitérem snažícím se za každou cenu zavděčit se každému na úkor pravdy.

Pozoruhodné je, že tito lidé si představují, že takovým jednáním aplikují metodologii kritiky a oceňování osob (arab. الجرح و تعديل al-džerhu we t-ta'díl). [6] Nicméně jali se v této činnosti následovat své ignorantské vůdce, kteří byli sami zbloudilí a takto dali zbloudit i mnoha jiným. Proto je na muslimech, aby se báli Alláha jak ohledně sebe samých, tak i ohledně oněch nebohých duší, kteří nejsou ani ze čtvrtiny, ba ani z desetiny učení.

V autentickém hadísu stojí:

فَوَاللَّهِ لأَنْ يَهْدِيَ اللَّهُ بِكَ رَجُلاً وَاحِدًا خَيْرٌ لَكَ مِنْ أَنْ يَكُونَ لَكَ حُمْرُ النَّعَمِ ‏

Pokud by Alláh tvým prostřednictvím uvedl na správnou cestu byť i jediného člověka, bylo by to pro tebe lepší, než stádo (nejvybranějších) červených velbloudů![7]

Tedy toto je pro tebe lepší i na tomto světě. Podobně, kdokoli je příčinou toho, že byť i jeden jediný člověk zbloudí, ponese těžké břemeno, ve shodě se slovy Alláha Nejvyššího poté, co zmínil příběh jednoho ze synů Adamových, který zabil svého bratra:

مِنْ أَجْلِ ذَٰلِكَ كَتَبْنَا عَلَىٰ بَنِي إِسْرَائِيلَ أَنَّهُ مَن قَتَلَ نَفْسًا بِغَيْرِ نَفْسٍ أَوْ فَسَادٍ فِي الْأَرْضِ فَكَأَنَّمَا قَتَلَ النَّاسَ جَمِيعًا

A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka - nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi - byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. (Máida:32)

A poslat někoho na zcestí, na cestu bludu v náboženství, je ještě mnohem, mnohem horší než ho zabít! Proto slova týkající se náboženských záležitostí musí být brána s mimořádnou vážností, s uvedením důkazů z Koránu a Sunny. Pronášením jakéhokoli výroku týkajícího se náboženství musí člověk zamýšlet pouze Tvář Alláha Jediného, musí také posuzovat škody, které může takové prohlášení přinést, zda náhodou nejsou větší, než užitek, zda náhodou také není motivován i závistá vůči určitému jedinci anebo následováním svých vlastních tužeb.[8]

Jak ovšem rozeznat toto hašteření a hnidopišství od nepochybně potřebného požadavku rozlišení pravdy od bludu a Sunny od inovace?


Šejchu 'Ubejdu ibn 'Abdilláh al-Džábirímu byla položena otázka, jaké místo zaujímají v islámské osvětě práce a komentáře vyvracející tvrzení jiných lidí a dokládající je jako bludná. Šejch al-Džábirí odpověděl: [9]

Vyvracení (arab. ردود rudúd, sg. رد radd) jsou odvětvím v rámci oboru islámské osvěty (arab. دعوة da'wa). Jejich přínosem je mimo jiné: šíření Sunny, potlačení inovace (arab. بدعة bid'a) a očištění následovníků Sunny od nebezpečí následovníků inovace. Nevím o žádném učenci v rámci učenců ahlu s-sunna, o imámech nehovoříce, že by zcela zakazoval vyvracení! To nikoli! Nezakazovali je paušálně, ale jen za určitých okolností. Pokud nějaký učenec uvidí, že jeho učedníci, nebo lidé v jeho zemi opustili znalost a výuku správné věrouky (arab. عقيدة 'akída), uctívání (arab. عبادة 'ibáda) a mezilidských vztahů (arab. معاملات mu'ámelát) a obrátili se namísto toho k vyvracením, potom jistojistě musí před něčím takovým varovat a říci: „Nezaměstnávejte se vyvraceními.“ Tedy nevěnujte všechen svůj čas jen na vyvracením. Těmito slovy od svých učedníků a svých milovaných krajanů a dalších žádá, aby se navzájem spojili a sjednotili na základě Sunny a lásky jedněch k druhým pro potěchu Boží.

Chce od nich jedno z dvojího:

Získávání nauky. Pokud se podíváte na učence, kteří varovali před inovacemi a jejich následovníky, pobíjeli pochybnosti jedinců snažících se vyvrátit Korán a Sunnu (arab. المبطلون al-mubtilún) a bludy extremistů zacházejících do krajností (arab. الغاليون al-ghálíjún) a pokřivené interpretace bez důkazů měnící zjevný význam textu (arab. تأويل te´wíl) ze strany nevědomých, potom uvidíte, že hovořili jazykem znalosti a nikoli slovy afektu. Potom i ti z vašich dětí, vnuků a bratří, kteří tyto znalosti po vás zdědí, budou následovat stejnou cestu, protože jejich záměrem bude uvést do práce to, co Boží Posel صلى الله عليه و سلم zvěstoval:

من يريده الله به خيرا يفقهه في الدين

Tomu, komu chce Alláh dobro, dá porozumět náboženství. [10]

Učenci vysvětlující tento hadís vyvodili i následující poznatek – pro koho si Alláh dobro nepřeje, tomu naopak porozumět náboženství nedá. A toto je správné pochopení.

Omezení vyvracení na nutnou mez tak, aby nezaměstnávalo a neodlákávalo od získávání znalostí. Jsem si jist, že vy všichni víte, že proroci, mír s nimi, po sobě nezanechali dědictví v podobě majetku, ale v podobě znalostí. Kdokoli potom z této nauky bere, vzal si jistou jeho velkou část. A toto je rada našeho Proroka صلى الله عليه و سلم.

Na základě tohoto možno ty, kteří tato vyvracení čtou, rozdělit do několika rozdílných kategorií:

Takoví, kteří mají schopnosti číst vyvracení a získávat z nich zároveň také naučné poznatky. Takové lidi nelze kritizovat, naopak je třeba je pochválit a podpořit je, prosit Alláha, aby jim v tom požehnal, dokud mají schopnost učit se z toho v rozličných oblastech, ať již složitějších, nebo jednodušších, větších, či menších. Takové lidi nelze kárat, neměli by být káráni, dokud nezanedbávají získávání nauky jako takové.

Další jsou ti, kteří nemají nejmenší zájem na získávání nauky, jediné, na co se soustředí, je sledovat, co se děje, kdo co řekl apod. Na takové je třeba být tvrdý, nikoli snad proto, že by se dopouštěl inovace, ale naopak pro jeho vlastní dobro. Mělo by se mu říci: „Ty jsi zanedbal něco, co je mnohem důležitější než toto!“ Pokud ti učenci, kteří odráželi útoky a poráželi inovace a jejich následovníky, kteří byli horami znalosti, pomřou, kdo po nich jejich nauku zdědí, pokud o ní my nebudeme mít ani ponětí? Měli by po nich snad dědit ignoranti? Jsou ignoranti vůbec hodni toho, aby vládli, vedli a uváděli lidi po nich?! V žádném případě! Oni sejdou na scestí a vezmou s sebou i jiné lidi. Proto bychom měli takové naše bratry přísně napomenout a říci jim: „Boj se Alláha, ty jsi promrhal celý svůj čas, nebo jeho notnou část jen na vyvracení. Stačí ti, že imám ten a ten vyvrátil názory toho a toho mezi lidmi, odkryl jeho pravou, nepěknou tvář a ukázal všem to, co zastával a doložil, nakolik šlo o inovaci a blud. A toto ti stačí. (...)

Posledním typem jsou tací, kteří vlastně ani neví, o čem je řeč. K tomuto se musíme postavit a ukázat mu, co učenci odsoudili jako šejtánské bludy koho označili za vůdce inovace, aby se dotyčnému dostalo znalosti a byl si toho vědom. A toto je správný přístup (arab. منهج menhedž), Alláh vám požehnej. (...)

Tedy to, co mám na mysli je nezajít do extrému. To vám zakazuji a přikazuji vám ve vší mírnosti, abyste se od toho drželi co nejdál. Pokud mi někdo zakáže zabývat se studiem vyvracení z toho důvodu, abych se věnoval získávání nauky a neztrácel drahocený čas, potom to přijmu, nebudu proti tomu nic namítat a nebudu na něj přísně reagovat, vím-li, že je následovníkem Sunny. Vím, že mi chce jen poradit, jak co nejlépe získávat nauku.

Naopak těmi, kdo zakazují vyvracení za všech okolností, jsou následovníci inovace. Říkají: „Opusť vyvracení, zapomeň na vyvracení, je to mrhání časem odvádějící od získávání nauky.“ Zakazují to vždy, všude a každému. Zakazují to úplně.

Ale následovníci Sunny nezakazují vyvracení úplně, ale jen někdy a jindy, dokonce po většinu času, to berou za důležitou součást islámské výzvy, jak jsem výše vysvětlil. (...)

Tedy ti, kteří zakazují zabývat se vyvráceními a studovat je, spadají do dvou kategorií:

1. Následovníci Sunny, kteří toto ovšem nezakazují paušálně a zcela.

2. Následovníci inovace, kteří toto naopak zakazují zcela a bez výjimek.

________________________________________________

[1] Viz I'ánetu l-mustefíd, 2/47.

[2] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, 1/784.

[3] Viz Kitábu l-‘ilm, str. 204-205.

[4] Viz Medžmú'u l-fetáwá we makáláti l-mutenewwi'a, 7/311-314, zestručněno redakcí.

[5] Viz úvod k promluvě Rifkan ahlu s-sunneti bi ahli s-sunna, str. 11.

[6] Metodologický nástroj vyvinutý zbožnými předky muslimů k rozlišení pravdomluvných od lhářů, následovníků Sunny od inovátorů, zbožných od hříšných apod., nejčastěji pro potřeby posouzení osob vyskytujících se jako vypravěči v řetězci tradentů podání majících hodnotu důkazu nebo jinou výpovědní hodnotu jako náboženská fakta islámských nauk.

[7] Jako část delšího vyprávění od Sehla ibn Sa'da رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3701.

[8] Viz al-Hawá we ásáruhu fi l-chiláf, str. 33-34.

[9] Viz audionahrávka al-Hádu l-fásil, odpověď na otázku č. 4. Redakčně kráceno, některé části byly z překladu vypuštěny pro zestručnění.

[10] Muttefekun 'alejhi. Jako součást delšího podání od Mu'áwíjji ibn Abí Sufjána رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 71 a 3116; Muslim v Sahíhu, hadís č. 1037; Málik v Muwetta´u, hadís č. 1633; a Ibn Mádža v Sunenu, 1/226 jako hasan. Bez dodatků přesně v této formě a na autoritu Ibn 'Abbáse jej uvádí at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2645, jako hasan sahíh.