ZANEDBÁVANÁ RAMADÁNSKÁ SUNNA

Všemohoucí Alláh ve Vznešeném Koránu pravil:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُتِبَ عَلَيْكُمُ الصِّيَامُ كَمَا كُتِبَ عَلَى الَّذِينَ مِن قَبْلِكُمْ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ
Vy, kteří věříte, předepsán vám jest půst, tak jako byl již předepsán těm, kdož před vámi byli – abyste byli bohabojní! (Bekara: 183)
V tomto verši, jak nyní není skryto nikomu z přítomných, Alláh Všemohoucí a Vznešený zpravuje ummu Muhammeda صلى الله عليه و سلم, že učinil půst povinným pro ně tak, jako byl povinností pro národy před nimi. Toto je záležitost známá všem muslimům, kteří tento verš čtou a mohou jasně porozumět jeho významu.
 
Ovšem to, o čem bych rád hovořil, je něco zcela jiného, něco, co postřehnou mezi prostými lidmi skutečně jen nemnozí - a to jsou Boží slova na konci tohoto verše – abyste byli bohabojní.
Tedy Vznešený Alláh, když přikáže Svým věřícím služebníkům něco, nebo jim něco stanoví jako povinnost, většinou zmíní jen dotyčný příkaz, aniž by vysvětloval moudrost, která se za ním ukrývá.
To proto, že základní moudrostí stojící za příkazy Vznešeného Alláha uloženými Jeho služebníkům je skutečnost, že Alláh je jimi zkouší, aby byli rozeznáni ti, kteří Jej skutečně poslouchají od těch, kteří Mu, Nejvyššímu, nejsou pokorni.
Nicméně v tomto verši Alláh zmiňuje něco, co je v Koránu zmiňováno jen zřídka – a to je důvod předpisu půstu, kterým je získání bohabojnosti (arab. التقوى at-takwá). Moudrostí za předpisem půstu věřícího je tedy nejen to, že si má odpírat v jádru dovolené radosti a dobré věci tohoto světa, i když toto předpis půstu vyžaduje také, ale to není jediné, co je tímto půstem zamýšleno a cíleno. Pravým cílem předpisu půstu je bohabojnost, tedy vlastnost, díky které se muslim stane více pokornějším Alláhu Vznešenému v měsíci půstu, než byl před jeho příchodem.
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم tuto Boží moudrost potvrzuje také:
مَنْ لَمْ يَدَعْ قَوْلَ الزُّورِ وَالْعَمَلَ بِهِ فَلَيْسَ لِلَّهِ حَاجَةٌ فِي أَنْ يَدَعَ طَعَامَهُ وَشَرَابَهُ.
Kdokoli nezanechá falešnosti ve slovech i činech, pak Alláh nemá potřebu, aby se dotyčný zdržoval svého jídla a svého pití.1
Tedy: Alláh Vznešený příkazem půstu, který znamená zdržet se po stanovený čas jídla a pití, jak je všem známo, nezamýšlí pouze toto zdržování se konzumace pokrmů a nápojů. Znamená spíše zdržování se všeho, co Alláh Vznešený a Všemohoucí zakázal, ať už se to týká jakýchkoli hříchu nebo činů neposlušnosti vůči Němu, či falši ve slovech a činech.
 
Prorokova slova tak ještě posilují to, co o propojení půstu a bohabojnosti stanovil Alláh ve výše uvedeném verši. Půst jako způsob uctívání má člověka přitáhnout blíže k Alláhu Vznešenému, nejen člověku bránit v přijímání potravy a tekutin, má ho odtáhnout pryč od zakázaného a hříšného jednání, jako jsou pomluvy, roznášení lživých a nactiutrhačských povídaček, lhaní, ubližování druhým lidem apod., všech podob hříchů kterých máme dnes a denně na očích.
 
Proto je povinností pro všechny muslimy, aby si byli těchto půst narušujících činů vědomi stejně, jako jsou si vědomi toho, co půst ruší ve fyzickém smyslu slova a co je všeobecně známo, jako jídlo, pití a pohlavní styk.
Půst nespočívá jen v tom, že se zdržíte toho, co ho formálně ruší. Proto se také někteří z učenců rozešli ve svých názorech ohledně věcí přerušujících půst a rozdělili je do dvou kategorií. A to je právě to, o čem chci v tomto pro to určeném a dá-li Alláh dostačujícím čase hovořit.
 
Tato záležitost má obzvláštní význam, neboť ti, kteří přednášejí kázání a kárají lidi během ramadánu, hovoříce o věcech rušících půst, hovoří pouze o věcech materiální podstaty, o věcech, které jsme již zmínili – jídlo, pití a pohlavní styk. Co by však měli oni, jakožto upřímní rádci, učinit, je připomínat muslimům ve všeobecnosti a koncentrovat se prioritně a více na onu druhou kategorii věcí narušujících správnost půstu. Protože lidé se navykli na půst jen ve smyslu zdržování se hmatatelných věcí, které půst ruší ve fyzickém smyslu tohoto slova. A na ty druhé věci, které půst narušují a nejsou hmatatelné, na ty zcela pozapoměli. Smysl nastíněný výše citovaným hadísem jim proto zcela uniká.
 
Proto každý postící musí zpytovat své vlastní svědomí a pohlédnout sám na sebe: spočívá jeho půst pouze ve zdržování se toho, co jej porušuje ve fyzickém smyslu slova, nebo se také zdržuje toho, co jej narušuje ve smyslu nemateriálním? Jednoduše, zlepšila se jeho morálka a jeho mravy, když požehnaný měsíc ramadán přišel?
Pokud tomu skutečně tak je, pak dotyčný naplnil výše citovaný verš až do konce - „abyste byli bohabojní.
Avšak pokud se omezil jen na zdržování se jídla a pití, zatímco jeho mravy zůstávají stále stejně špatné, jako byli i předtím, před ramadánem, potom dotyčný nedodržuje půst tak, jak se od něj žádá a nepochopil význam, proč byl půst v tomto vznešeném měsíci uzákoněn.
Smysl, který Vznešený Alláh nastínil slovy:
لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ
abyste byli bohabojní.
 
Proto radíme a připomínáme každému našemu bratru muslimovi, že by měli pamatovat i na tuto kategorii věcí nehmatatelných, které i přesto kvalitu půstu narušují. Je to ně co, o čem kazatelé, vyzyvatelé k islámu a všichni ti, kteří promlouvají k lidem usilujíce o jejich náladu, hovoří jen zřídka, nehledě na obyčejné lidi, které tyto věci, když je řeč o tom, co ruší nebo narušuje půst, ani nenapadnou.
 
To je to, co jsem chtěl bratrům přítomným na této přednášce připomenout, bude-li Alláh chtít, aby to u nich vedlo k nárůstu zbožného úsilí, činů uctívání a snahy přiblížit se k Alláhu Nejvznešenějšímu v tomto požehnaném měsíci, měsíci půstu, který nás všechny, bude-li Vznešený Alláh chtít, povede k většímu úspěchu a k naplnění skutečných nároků tohoto vznešeného měsíce, tedy že se zdržíme všeho, co půst ruší nebo narušuje, ať už jde o věci materiální nebo naprosto nemateriální.
 
Dále navíc, doufám, obrátím vaši pozornost k některým záležitostem, které většina muslimů, včetně těch, kteří i mají nějakou znalost, opomíjí.
Existuje hadís, často zanedbávaný kvůli jinému hadísu, protože mnoho muslimů si není vědomo jak je navzájem sladit, respektive jak mezi nimi najít v praxi soulad.
Tím prvním hadísem je:
 لاَ يَزَالُ النَّاسُ بِخَيْرٍ مَا عَجَّلُوا الْفِطْرَ
Lidé se neodchýlí od dobra, dokud si pospíší s přerušováním půstu,2 s dodatkem:
 ما أخروا السحور
dokud budou odkládat chod před jeho začátkem.3
V tomto hadísu je zmíněno dvojí – pospíchání na iftár a odkládání suhúru. Co se týče zanedbávání první záležitosti, podle některých lidí toto odporuje jinému hadísu ve znění: „Lidé se neodchýlí od dobra, dokud budou pospíchat k vykonání modlitby po západu slunce (arab. مغرب maghrib).“ Tedy dva příkazy pospíšit s dvěma věcmi. Mnoha lidem se zdá, že nelze s oběma pospíšit zároveň, respektive splinit zároveň obě doporučení. Nicméně sladění příkazu pospíšit s iftárem a příkazu pospíšit s maghribem není až tak obtížné. Je to něco, co nám ukázal již přímo Prorok صلى الله عليه و سلم svou praxí a svým osobním příkladem. Přerušoval půst třemi datlemi, potom se modlil modlitbu maghrib a potom se teprve najedl podle potřeby, navečeřel se.
Dnes ovšem upadáme do dvou extrémů: buďto oddálíme ezán z jeho předepsaného času, poté přichází další zpoždění způsobené jezením, kromě těch pár lidí kteří spěchají na modlitbu do mešity. Většina lidí ovšem čeká, až uslyší ezán, potom si sednou a snědí iftár a až potom se jdou modlit. Takže nejprve nepřeruší půst, ale rovnou večeří. Ve výsledku je ezán v mnoha muslimských zemích opožděn z času, ve kterém by měl být vyhlášen. Tak je tomu nejen v Jordánsku, ale i v mnoha dalších zemích, o čemž jsem se sám přesvědčil. Není to z žádného jiného důvodu, nežli z toho, že jsme zanedbali důsledné dodržování islámských předpisů a namísto toho se jako berné mince držíme tabulek s astronomickými propočty, které zjednodušují zemský povrch na jednoduchou, plochou rovinu. Navzdory tomu, že nadmořská výška se může lišit, existují vysoké hory i hluboká údolí. I v naší zemi se od sebe různá místa na dně údolí a na vrcholcích hor liší. Proto není správné udávat pro každé místo vždy jen jeden jediný čas a nekontrolovat ho přímo na místě konfrontací se situací viděnou pouhým okem, pokud je to možné.
Takto skloubíme dohromady spěch s maghribem s oním druhým příkazem, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká: „Lidé se neodchýlí od dobra, dokud nepřestanou spěchat s přerušením půstu.“ Prorok صلى الله عليه و سلم, jak jsme vysvětlili pečlivě dbal na praktikování této sunny tím, že jí učil a uplatňoval sám osobně.
 
Posel Božíصلى الله عليه و سلم v hadísu uváděném al-Buchárím říká:
 إِذَا أَقْبَلَ اللَّيْلُ مِنْ هَا هُنَا، وَأَدْبَرَ النَّهَارُ مِنْ هَا هُنَا، وَغَرَبَتِ الشَّمْسُ، فَقَدْ أَفْطَرَ الصَّائِمُ.
Když noc padné z této strany a den odejde tamtou stranou a slunce zapadne, v tom okamžiku by postící měl přerušit svůj půst.4
Co znamená přerušit půst? Znamená, že by si postící se měl pospíšit svůj půst přerušit. Této praktiky se Prorok صلى الله عليه و سلم držel dokonce i když jel v sedle nebo cestoval.
Tedy tento příkaz spadá pod nařízení předešlé, kdy Posel Boží صلى الله عليه و سلم instruuje jak nejrychleji přerušit půst.
 
Al-Buchárí také uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم nařídil jednomu ze svých společníků, aby mu připravil jídlo na iftár. Dotyčný namítl: „Ale Posle Boží, ještě je před námi denní světlo.“ Tedy chtěl říci, že i když slunce zapadlo, je stále ještě vidět jako za dne, obzvláště na západním obzoru. Proto Posel Božíصلى الله عليه و سلم nejenže odpověděl výše řečeným, ale svůj příkaz předtím ještě více důrazně zopakoval. Jeden z vypravěčů tohoto hadísu dodává: „Ještě jsme před sebou viděli denní světlo, tedy sluneční paprsky, světlo dne. Říkám, kdyby někdo z nás osedlal velblouda, možná by ještě stihl spatřit i slunce.5
Proč na to Posel Boží صلى الله عليه و سلم tolik naléhal? Aby se pospíchalo k dobru, ve shodě se slovy, že „lidé se nikdy neodchýlí od dobra, dokud budou pospíchat s přerušením půstu.
Tedy to důležité, co si máme odnést, je, že toto přerušení půstu není celý chod na iftár, ale jen přerušení půstu několika málo datlemi. Potom se musí pospíchat na modlitbu. Po ní mohou přítomní zasednout ke sváteční tabuli a najíst se, jak potřebují.
 
Toto je první záležitost, kterou jsem vám chtěl připomenout. Takto se dají sladit oba vzpomenuté příkazy – pospíšit s přerušením půstu a zároveň pospíšit s modlitbou maghrib společně v mešitě. Nejprve půst jen symbolicky přerušíme datlemi, což je sunna, nebo pokud žádné datle nemáme, potom čímkoli, třeba i douškem vody, potom následuje modlitba a až poté jíme iftárskou večeři jako takovou.
 
Tou další záležitostí, kterou citovaný hadís také zmiňuje, je odkládání suhúru, tedy chodu před úsvitem, před samotným začátkem půstu.
Zde se nařizuje přesně opačný postup, než při iftáru. Posel Boží صلى الله عليه و سلم nám přikázal pospíšit si s iftárem, ale co se týče suhúru, ten naopak doporučil odložit. Jenže to, co se děje, je naprosto v rozporu s tímto požadavkem. Lidé jedí svůj suhúr i hodinu před fadžrem, což není dobře a odporuje to Sunně, jmenovitě výše uvedenému hadísu od Prorokaصلى الله عليه و سلم. Jeho společníci slýchávali ezán na fadžr právě tehdy, když zrovna dojedli.
 
Existuje hadís, který přímo dokládá tuto lehkost islámu, která se počítá mezi jeho hlavní proincipy, na které jsou muslimové hrdí, zejména co se týče předpisů půstu, neboť Vznešený Alláh právě v souvislosti s půstem pravil:
 يُرِيدُ اللَّهُ بِكُمُ الْيُسْرَ وَلَا يُرِيدُ بِكُمُ الْعُسْرَ 
Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. (Bekara:185)
V této souvislosti pravil Posel Boží صلى الله عليه و سلم:
‏ إِذَا سَمِعَ أَحَدُكُمُ النِّدَاءَ وَالإِنَاءُ عَلَى يَدِهِ فَلاَ يَضَعْهُ حَتَّى يَقْضِيَ حَاجَتَهُ مِنْهُ.
Pokud někdo z vás uslyší svolávání k modlitbě a v jeho rukou se nachází nádoba, nemusí ji ihned pustit, aniž by z ní neukojil svou potřebu.6
Tj. pokud držíme v ruce nádobu obsahující jídlo, nebo nápoj, ať už mléko, vodu, nebo cokoli jiného, co si člověk na suhúr dává, a uslyšíme ezán na fadžr, neměli bychom se ihned nádoby pustit s tím, že od tohoto momentu je pro nás zakázané jíst nebo pít, protože jsme slyšeli ezán a kdokoli by tak neučinil, dopustil by se hříchu a jeho půst by byl porušen. Čas pro jídlo a pití totiž nekončí ezánem, ale nástupem času modlitby fadžr. Kdo již měl dost, tomu naopak není dovoleno přehánět a bezpotřebně se nacpávat ještě více, než mu postačuje, ať už jídlem nebo pitím. Toto platí pro někoho, kdo ještě nějakou potřebu najíst se či napít pociťuje, jak je zřejmé dle pravidel arabské stylistiky z toho, jak byl tento hadís Prorokem صلى الله عليه و سلم formulován.
 
Také je třeba říci, že ezán, o kterém tento hadís hovořil, je druhým svoláváním k modlitbě a nikoli prvním ezánem, který je někdy chybně označován jako أذان الإمساك ezánu l-imsák, tj. ezán k zanechání jídla a pití. Je třeba vědět, že neexistuje žádný precedens pro praktikování tohoto ezánu a právě až druhý ezán samotný, který je vyvoláván z toho důvodu, že již nastoupil čas modlitby úsvitu, je okamžikem, kdy půst započnout. To je zřejmé ze slov Božích:
 ۚ وَكُلُوا وَاشْرَبُوا حَتَّىٰ يَتَبَيَّنَ لَكُمُ الْخَيْطُ الْأَبْيَضُ مِنَ الْخَيْطِ الْأَسْوَدِ مِنَ الْفَجْرِ
Jezte a pijte až do chvíle, kdy od sebe rozeznáte bílou a černou nit na úsvitu (Bekara:187)
Tj. půst započíná úsvitem, tedy nástupem času pro modlitbu fadžr. Mezi nástupem času pro tuto modlitbu a ezánem k ní proto nelze odlišovat a nesmí být mezi nimi prodleva. Na druhou stranu není správné stanovovat čas pro začátek půstu odděleně určitý čas, čtvrt hodiny nebo pár minut před začátkem času na fadžr (který je zároveň začátkem půstu). Nelze tyto věci od sebe oddělovat, protože odděleny v žádném případě nejsou.
 
V hadísu na autoritu 'Abdulláha ibn Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنهماna kterém se shodují imámové al-Buchárí a Muslim, stojí:
 لاَ يَغُرَّنَّكُمْ نِدَاءُ بِلاَلٍ
Nechť vás nezmate volání Bilála,7
čímž byl myšlen první ezán. Ten Bilál رضي الله عنه vyvolával proto, aby svým hlasem probudil ty muslimy, kteří ještě spali, právě proto, aby si ten, kdo chce ještě sníst něco na suhúr, pospíšil. Proto Posel Božíصلى الله عليه و سلم dále říká:
كُلُوا وَاشْرَبُوا حَتَّى يُؤَذِّنَ ابْنُ أُمِّ مَكْتُومٍ.
Jezte a pijte, dokud Ibn Ummi Mektúm neprovolá ezán.8
 
Ibn Ummi Mektúmovo vlastní jméno znělo 'Amr. Byl to slepý stařec, jenž byl právě tím, o kom bylo zjeveno:
عَبَسَ وَتَوَلَّىٰ أَن جَاءَهُ الْأَعْمَىٰ ...
Zakabonil se a odvrátil, že slepec se na něho obrátil … ('Abese:1-2)
 
Tento slepec byl tedy tím, kdo oznamoval nástup úsvitu a tím i začátek času pro fadžr a pro půst. Od toho okamžiku bylo jíst a pít zakázáno a od toho okamžiku nastoupil čas fadžru.
Někdo se přirozeně může tázat, jak dokázal slepý 'Amr určit nástup úsvitu, když, jak víme, byl nevidomý. 'Amr ibn Ummi Mektúm vždy vylezl na střechu mešity, ale úsvit on sám vidět nemohl. Naopak čekal, až mu někdo z kolemjdoucích, kdo viděli, jak se linka úsvitu rozšiřuje po obzoru, řekl: „Už je ráno, už je ráno.“ A teprve potom svolal k modlitbě.
Z toho je patrno, že jeho ezán musel nastoupit až těsně po nástupu času modlitby, když úsvit mohli vidět i kolemjdoucí lidé na ulicích. Proto v této věci existuje jistá šíře umožňující muezínovi dostatek času pro svolání k modlitbě, asi natolik, dokud mu sami lidé neřeknou, že čas moditby již nastoupil.
 
A co se týče Prorokova صلى الله عليه و سلم hadísu ohledně ukojení hladu a žízně dle potřeby, i když již slyšíme ezán, to jen dokazuje pravdivost Božích slov:
وَكُلُوا وَاشْرَبُوا حَتَّىٰ يَتَبَيَّنَ لَكُمُ الْخَيْطُ الْأَبْيَضُ مِنَ الْخَيْطِ الْأَسْوَدِ مِنَ الْفَجْرِ
Jezte a pijte až do chvíle, kdy od sebe rozeznáte bílou a černou nit na úsvitu (Bekara:187)
A že se tato slova vztahují k ramadánskému půstu, dokazuje pokračování tohoto verše:
 وَلِتُكْمِلُوا الْعِدَّةَ وَلِتُكَبِّرُوا اللَّهَ عَلَىٰ مَا هَدَاكُمْ وَلَعَلَّكُمْ تَشْكُرُونَ
Dodržujte plně tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede - snad budete vděční! (Bekara:187)
 
Tedy oprávněně kritizováno má být to pochopení, dle nějž ten, kdo slyší ezán a má nějaké jídlo v ústech, jej musí vyplivnout. Toto je přílišná, přehnaná přísnost a přehánění ve víře (arab. غلو ghulúw) a překračování limitů stanovených náboženstvím. A Pán všech stvoření přehánění v náboženství odsuzuje ve Své Knize slovy:
يَا أَهْلَ الْكِتَابِ لَا تَغْلُوا فِي دِينِكُمْ وَلَا تَقُولُوا عَلَى اللَّهِ إِلَّا الْحَقَّ
Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! (Nisá´:171)
ِ
A Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
 وَإِيَّاكُمْ وَالْغُلُوَّ فِي الدِّينِ فَإِنَّمَا أَهْلَكَ مَنْ كَانَ قَبْلَكُمُ الْغُلُوُّ فِي الدِّينِ.
Střezte se přehánění v náboženství, protože věru tím, co zničilo ty, kteří byli před vámi, bylo vskutku přehánění v náboženství.9
Jak jsme viděli, říkat něco takového je nejen v obecném smyslu přeháněním, ale také to odporuje jasnému a výslovnému příkazu Božího Posla صلى الله عليه و سلم: „... nemusí ji hned pustit, aniž by z ní neukojil svou potřebu.
Vícekrát jsem byl dotazován na tu samou věc a proto tuto otázku již nenechám otevřenou a zodpovím ji ihned jednou provždy. Tento hadís je k nalezení v jedné z nejslavnějších sbírek Sunny, ve sbírce Sunen od Abú Dawúda, která bývá označována za třetí nejautentičtější ze šesti všeobecně uznávaných sbírek, hned po Sahíh od al-Buchárího, která je první, a Sahíh od Muslima, která je druhá. Hned po nich následuje Sunen od Abú Dawúda. Tento hadís se také nachází v podobném podání ve sbírce al-Mustedrek od Abú 'Abdulláha al-Hákima a uvádí ho také imám sunny, Ahmed ibn Hanbel, ve svém ohromujícím opuse s názvem Musned. Nejde o neznámý hadís, je to naopak hadís velmi dobře známý, uváděný ranými imámy sunny s autentickým řetězcem vypravěčů.
 
Na tomto místě bych, pro závěr, protože někteří z vás mají možná i nějaké doplňující otázky, které, bude-li Alláh chtít, také zodpovíme, citoval slova Božího Posla صلى الله عليه و سلم:
إِنَّ اللَّهَ تَبَارَكَ وَتَعَالَى يُحِبُّ أَنْ تُؤْتَى رُخَصُهُ ، كَمَا يُحِبُّ أَنْ تُؤْتَى عَزَائِمُهُ.
Věru Alláh Vznešený miluje, když je využíváno Jím daných ulehčení, tak jako miluje, když jsou vykonávány jím dané povinnosti,10 a dle druhého podání.
... كَمَا يَكْرَهُ أَنْ تُؤْتَى مَعْصِيَتُهُ.
„... tak jako nenávidí, když je vůči Němu páchána neposlušnost.11
 
Tedy muslim by neměl stavět na odiv falešnou zbožnost a kvůli ní odmítat následovat Proroka صلى الله عليه و سلم v tom, k čemu vybízel a co objasnil.
 
A to, co bylo řečeno, zcela dostačuje. Všechna chvála náleží Alláhu, Pánu všech světů.
 
 
Autor: imám Muhammed Násiruddín al-Albání
Zdroj: Přednáška Sunenu l-mehdžúra fí ramadán v souboru nahraných přednášek Silsiletu l-hudá we n-núr, nahrávka č. 590.
přeloženo a upraveno do podoby psaného textu redakcí e-Islam.cz.

 


1Na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1903.
2Na autoritu Sehla ibn Sa'da رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1957; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1098.
3S počátečním zněním لَا تَزَالُ أُمَّتِي Má umma se neodchýlí...“ zaznamenal imám Ahmed v Musnedu, hadísy č. 21209 a 21339.
4Na autoritu Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1954.
5Na autoritu 'Abdulláha ibn Abí 'Awfy رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1955.
6Na autoritu Abú Hurejry jej zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 2350 a al-Albání jej doložil jako hasan sahíh.
7Toto podání tohoto hadísu obsahující tato Prorokova صلى الله عليه و سلم slova na autoritu Sámury ibn Džunduba zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1094.
8Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 1918 a 1919 s dodatkem  فَإِنَّهُ لاَ يُؤَذِّنُ حَتَّى يَطْلُعَ الْفَجْرُ „.. věru on nesvolává dokud se neobjeví úsvit.“; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1092, s úvodní formulací  إِنَّ بِلاَلاً يُؤَذِّنُ بِلَيْلٍ Věru Bilál svolává ještě v noci, proto ...
9Od Ibn 'Abbáse přes Abu l-'Álíju zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 3057, hadís je sahíh; a přímou cestou Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3029. I jeho verze je sahíh.
10Od Ibn Omara رضي الله عنهما zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 3650; dále také Ahmed v Musnedu. Uvádí jej i at-Taberání v al-Kebíru a al-Bezzár v Musnedu. Jeho vypravěči jsou spolehliví.
11Od Ibn Omara رضي الله عنهما zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 5832. Uvádí jej i at-Taberání v al-Awsatu a al-Bezzár v Musnedu.