ZAPOMENUTÝ NEJVĚTŠÍ DŽIHÁD: BOJ PROTI VLASTNÍ ŠPATNOSTI, DÍL I.

Jednou z nejdůležitějších forem džihádu a podle názorů mnoha islámských učenců tou vůbec největší a základní podobou džihádu, často nazývanou الجهاد الأكبر al-džihádu l-akbar, tedy největší džihád, je boj proti vlastnímu egu, tedy جهاد النفس džihádu n-nefs, vysvětlitelný také jako zápas o co největší zdokonalení sebe sama a dosažení nejchvályhodnějších vnitřních i vnějších kvalit mravnosti a zbožnosti.

Kdo bojuje tento džihád, osobně bojuje proti špatným stránkám sebe sama, překonává našeptávání prokletého šejtána, vlastní tělesné tužby a snaží se v sobě samém zvnitřnit celé islámské učení cestou aktů zbožnosti, jako modlitby, půstu, zikru či milodaru a cestou toho nejvytříbenějšího chování k ostatním lidem, všem bytostem, celému univerzu i sobě samému.

Ibnu l-Kajjim definoval džihád proti sobě samému takto:

Boj proti egu znamená usilovat naučit se správné vedení, toto vedení poté, co jsme ho poznali, také následovat, vyzývat k němu ostatní a trpělivě snášet těžkosti spojené s výzvou ostatních k Alláhu. Boj proti šejtánu znamená postavit se mu na odpor a odrazit jím podněcované pochybnosti a tužby, které on člověku vmetá, aby podvrátil jeho víru. Znamená bojovat s nízkými tužbami, které on v člověku probouzí.[1]

Al-Hasan al-Basrí o důležitosti a smyslu boje proti sobě samému řekl: „Okolo ega (arab. النفس an-nefs) krouží dvě myšlenky – jedna je vnuknuta Alláhem, zatímco druhá nepřítelem. Alláh prokazuje služebníkovi Svou Milost a služebník si vybírá tu myšlenku, která pochází od Alláha. Přijímá tuto myšlenku za svou a bojuje proti té myšlence, která přichází od jeho nepřítele.[2]

Kdo tento džihád bojuje, snaží se vybojovat vlastní já i své srdce.

Ibn Tejmíja praví:

Srdce jest základem. Je vlastníkem všech ostatních orgánů a ostatní orgány jsou jako jeho otrocké stráže. Když se očistí vlastník, očistí se i jeho otrocká garda. A když se vlastník zkazí, také jeho otročtí gardisté budou zkažení.[3]

Sálih al-Fewzán napsal:

Tou nejvznešenější činností je uctívat Alláha Jediného a být mu zcela poslušen. Protože kdokoli není služebníkem Božím, stává se služebníkem šejtána. Člověk je totiž něčím služebníkem vždy a za všech situací. Buď je služebníkem Božím, uctívajícím Jeho Jediného celým svým srdcem, anebo je služebníkem šejtána. Z této dvojaké opozice není úniku.[4]

Největší a nejdůležitější džihád ze všech

Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم se občas připisují slova, jež měl pronést po návratu z jedné bitvy:

رجعنا من الجهاد الأصغر إلى الجهاد الأكبر.

Vrátili jsme se z menšího džihádu k většímu džihádu.[5]

Podle jiného podání se ho přítomní zeptali: „A co je větším džihádem?“

Dostalo se jim odpovědi:

جهاد القلب.

Džihád srdcem.[6]

Podle dalšího podání:

مجاهدة العبد هواه.

Zápas služebníka proti jeho tužbám.[7]

Pravdou ohledně těchto slov je, že je s největší pravděpodobností nepronesl Prorok صلى الله عليه و سلم, ale daleko spíše nějaká jiná islámská náboženská autorita, avšak jejich smysl je pravdivý. [8] Ibn Báz takový názor uvádí od Ibnu l-Kajjima, který smýšlel, že tento hadís není autentický. [9] Muhammed Sálih al-'Usejmín tvrdil, že „tento hadís je velmi slabý a není autentický, možná dokonce i podvržený.“ [10]

Ibn Redžeb napsal ve výkladu výše citovaného hadísu toto:

Vítězství přichází s trpělivostí. To se netýká jen boje (arab. جهاد džihád) proti vnějšímu protivníkovi, kterým jsou nevěřící nepřátelé, ale také boje s nepřítelem vnitřním, tedy boje proti vlastnímu egu a osobním nízkým tužbám. A boj proti těmto dvěma je jedním z největších činů džihádu, jak pravil Posel Boží صلى الله عليه و سلم:

الْمُجَاهِدُ مَنْ جَاهَدَ نَفْسَهُ فِي طَاعَةِ اللهِ .

Bojovníkem na cestě Boží je ten, kdo bojuje se sebou samým (aby setrval) v poslušnosti vůči Alláhu. [11]

'Abdulláh ibn Omar pravil: „Začni se svým egem a veď proti němu džihád. Začni se svým egem a pusť se s ním do bitvy.

Od 'Alího ibn Abí Táliba se uvádí, že předpověděl: „Tou první věcí z džihádu, proti které začnete mít námitek, je džihád proti vlastnímu egu.“  

Toto podání je připisováno Prorokovi صلى الله عليه و سلم, avšak řetězec vypravěčů tohoto podání je slabý.[12]

Ibn Tejmíjja pravil:

Co se týče hadísu, který někteří uvádějí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم po návratu z tažení na Tabúk řekl:

رجعنا من الجهاد الأصغر إلى الجهاد الأكبر,

Vrátili jsme se z menšího džihádu k džihádu většímu,

pak ten nemá žádný základ (arab. لا أصل له lá asla lehu).[13]

Jako slabý, nedoložitelný či padělaný hadís jej ve svých soupisech takových podvrhů a pochybných podání uvádějí Mulla 'Alí al-Kárí, [14] Dželáluddín as-Sujútí [15] a Násiruddín al-Albání. [16]

Ibn Báz uzavírá:

Neuvádí jej nikdo ze znalců Prorokových صلى الله عليه وسلم výroků a skutků.[17]

Termínem ﻻ أصل له lá asla lehu, tj. nemající základ, se většinou označují podání bez základu, tedy nepodložená, jinými slovy ta, u kterých nemáme k dispozici žádný isnád, čili řetězec vypravěčů. Ibn Tejmíjja zde tedy spíše chce zdůraznit slabost podání díky třem slabým vypravěčům po sobě, neboť isnád jako takový zde existuje, ale poskytuje důkaz velmi závažné slabosti.

Nicméně podání samozřejmě jistý základ má, ovšem coby slova nikoli Posla Božího صلى الله عليه و سلم, ale jednoho z prominentních syrských tábi'ínů – a sice Ibráhíma ibn Abí Ably. [18] Smysl těchto slov je tedy zcela přesný a bezchybný: džihád proti vlastnímu egu a nízkým tužbám má přednost před bojem s nepřítelem z masa a kostí, neboť takový boj je něčím, co ego a nízké tužby nenávidí a co se jim příčí, neboť každý se přirozeně bojí smrti, zranění, bolesti či útrap nezbytně spojených s válčením.

Z hlediska obsahu a smyslu těchto slov tedy nemá jejich autenticita ve smyslu jejich doložení nutně až k osobě Proroka صلى الله عليه و سلم tak, jak požaduje nauka o hadísech, valnějšího významu. Buď jak buď, jde o slova pravdivá a jejich pravdivost je nepopiratelná – co jiného, než boj proti sobě samým a vlastním špatným stránkám možno popsat jako ten největší možný džihád? Stačí si jen vzpomenout na množství koránských veršů přikazujících rozjímání a důležitost rozumového poznání. Potom snadno pochopíme, že tento největší džihád tvoří s mnoha rozmanitými podobami menších džihádů jeden nerozdělitelný celek, kde tento největší džihád bývá základem a předpokladem menších, aplikovaných podob džihádu, které na něm závisí a vyplývají z něho. Například – v situaci války se voják připojuje k armádě, která má za úkol odrazit nepřátelský útok a ubránit muslimy, jejich rodiny a jejich domovy. Takový voják však nikdy nebude schopen vyrazit do boje, dokud nejprve neporazí uvnitř sebe šejtánská našeptávání, která v jeho nitru rozdmýchávají strach ze smrti, zranění, zmrzačení, nebo starosti o rodinu apod., nebo ho odvracejí od účasti v boji, aby raději zůstal v pohodlí domova mezi svými milovanými, anebo mu našeptávají, že tento boj není potřeba a že i tak nemá smysl. Aby zvládl takovou podobu malého džihádu, musí nejprve zvítězit v džihádu největším – musí porazit zlo přímo ve svém vlastním nitru. Dokonce i když tento voják překoná sám sebe a nakonec se účastní i onoho malého džihádu, tedy v našem příkladu bitvy, vrací se po jejím skončení opět na bitevní pole džihádu největšího – musí opět bojovat proti zlu ve svém nitru a musí ho zase porazit. Jen potom bude zachován charakter oné bitvy jakožto skutečného džihádu, protože za džihád je možno označit jen takovou bitvu, která je vedena pod šarí'atskou vládou a jen za účelem tím, aby Slovo Boží stálo nejvýše nade vším. Tedy jen takový boj, jehož cílem je ustavit vládu Božího Zákona, spravedlivosti a pořádku. Pokud je při něm dobyto území, musí se ti, kteří ho získali, na něm chovat spravedlivě, milosrdně a důsledně, tak, jak jim islám přikazuje, přičemž jeho Zákon se vztahuje také (a především) na ně samotné. Pokud to nedodrží, pak jejich předcházející boj nebyl džihádem. Pokud je šejtán dokáže přelstít a zkazí je tak, že začnou hřešit tak, jako hřešili i jiní dobyvatelé před nimi, jejich předcházející boj charakter džihádu ztrácí. Jinými slovy, pointa našeho příkladu je v tom, že aby tento „menší džihád“ zůstal skutečným džihádem, musí jeho bojovníci nejprve vybojovat obě bitvy velikého džihádu, z nichž jedna jejich válečnému tažení předchází a druhá po ní následuje. Jinak jejich válečná operace není více džihádem a mění se na obyčejnou a prostou válku o moc, zdroje, kořist a území. To, jakým způsobem se pak vojáci budou chovat ve skutečné bojové situaci menšího džihádu, je buď potvrzením, nebo popřením toho, zda dokázali vybojovat obě bitvy onoho džihádu většího.

Pro ty, kteří by si i přesto žádali jednoznačný důkaz nadřazenosti boje proti sobě samému nad všemi ostatními rozmanitými podobami džihádu, citujeme koránské verše:

 لَا يَسْتَـْٔذِنُكَ ٱلَّذِينَ يُؤْمِنُونَ بِٱللَّـهِ وَٱلْيَوْمِ ٱلْـَٔاخِرِ أَن يُجَـٰهِدُوا۟ بِأَمْوَٰلِهِمْ وَأَنفُسِهِمْ ۗ وَٱللَّـهُ عَلِيمٌۢ بِٱلْمُتَّقِينَ  إِنَّمَا يَسْتَـْٔذِنُكَ ٱلَّذِينَ لَا يُؤْمِنُونَ بِٱللَّـهِ وَٱلْيَوْمِ ٱلْـَٔاخِرِ وَٱرْتَابَتْ قُلُوبُهُمْ فَهُمْ فِى رَيْبِهِمْ يَتَرَدَّدُونَ 

Ti, kdož věří v Boha a v den soudný, nežádají tě o dovolení bojovat majetky a osobami svými; a Bůh dobře zná bohabojné. Však žádají tě o dovolení vyhnout se boji jenom ti, kdož nevěří v Boha a v den soudný; jejich srdce jsou naplněna pochybností a jsou v pochybnostech svých zmítáni. (Tewba: 44-45)

Tyto verše jasně dokazují, že nikdo, kromě těch, kteří jsou ve své víře zcela upřímní a kteří v bitvě svého největšího džihádu své nejzavilejší nepřátele – šejtána a své špatné já – na hlavu porážejí, není schopen bojovat v bitvě, neboť vždy ve zlomové situaci neobstojí. Zakolísá, propadne pochybnostem a panice, nerozhodnosti anebo touze dezertovat z boje. Takový si ve skutečnosti bojovat nepřeje a jen se snaží svému závazku vyhnout. Vznešený Alláh v těchto verších jasně označuje takové nestálé a kolébavé za slabé věřící, čímž za ty silné nutno považovat jen ty, kteří ještě před reálnou bitvou s hmatatelným nepřítelem dokázali porazit nejprve sebe sama. Proto na základě všeho výše uvedeného možno říci, že boj proti sobě samému je ze všech džihádů ten nejdůležitější a největší. Začíná okamžikem, kdy člověk přijme islám a dosvědčí, že nic není hodno uctívání, kromě Alláha a Muhammed صلى الله عليه و سلم je Jeho služebníkem a poslem. A končí až okamžikem smrti dotyčného muslima. Bojištěm tohoto boje je lidské srdce a vřavou tohoto boje se člověk čistí od špíny zlých myšlenek a hříchů zraku, sluchu, jazyka i rukou. V průběhu tohoto boje člověk sama sebe zbavuje zlých vlastností popíračů víry a pokrytců a snaží se získat vznešené ctnosti ryzích a upřímných věřících. Účelem vedení tohoto boje je, aby člověk byl lepší, dokonalejší a kvalitnější ve své víře a bohatší uvnitř své duše. Za takový džihád člověk získává lepší pozice v Ráji i větší odměnu od svého Pána.

Zvítězíš-li sám nad sebou, nikdo tě nebude moci porazit

Prvotním a základním džihádem je tedy, jak jsme právě dokázali, beze sporu a nade vší pochybnost právě tento boj za zdokonalení sebe sama. Veškeré další podoby džihádu jsou až jeho sekundární aplikací a jsou jím podmíněny. Jedině džihád proti sobě samému je nutno vést vždy, všude a za všech okolností. Veškeré další podoby džihádu mají své podmínky, předpoklady a jsou předepsány vždy jen v určitých situacích a dle daných pravidel. Může se tak stát, že určití jedinci se z pochopitelných a objektivních důvodů nikdy nezúčastní určitých konkrétních dílčích podob džihádu. Ale porazit sebe sama musí bez výjimky každý sám za sebe. Platnost této základní teze vyznávali všichni přední učenci napříč dějinami islámské tradice:

Abú Házim pravil: „Boj proti tvým vlastním tužbám je důležitější, nežli boj proti tvému nepříteli.[19]

Al-Hasan al-Basrí pravil: „Ten největší džihád spočívá v boji proti tužbám a chtíčům.[20]

Al-Máwerdí toto zdůvodnil:

Kdo následuje vlastní žádostivost, pomáhá svému nepříteli proti sobě samému.[21]

Abu l-Feredž ibnu l-Džewzí pravil:

Prvním krokem k Alláhu je porazit a obětovat sebe sama. Toto je cesta. Leč kolik je takových, kteří touto cestou kráčí?[22]

Ibn Tejmíjja pravil: 

Jsi-li bohabojný, kaješ-li se ze svých hříchů a hledáš-li odpuštění Boží, nikdo tě nebude schopen přemoci.[23]  

A Ibnu l-Kajjim toto zdůvodnil opačným příkladem:

Ó ty, který jsi promrhal svůj čas neposlušností vůči svému Pánu! Nikdo mezi tvými nepřáteli se vůči tobě nezachoval proradněji, nežli ses zachoval vůči sobě ty sám.[24]  

Ohledně povinnosti boje proti sobě samému hovoří al-Ádžurrí:

Pokud by se někdo tázal, jaké jsou důkazy pro povinnost bojovat proti vlastnímu egu, odpověď by zněla, že se nacházejí v Koránu, Sunně i slovech muslimských učenců.[25]  

O pár stran dále uvádí od ar-Rebí'y ibn Anase, že citoval Boží slova:

 يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ قُوٓا۟ أَنفُسَكُمْ وَأَهْلِيكُمْ نَارًا وَقُودُهَا ٱلنَّاسُ وَٱلْحِجَارَةُ عَلَيْهَا مَلَـٰٓئِكَةٌ غِلَاظٌ شِدَادٌ لَّا يَعْصُونَ ٱللَّـهَ مَآ أَمَرَهُمْ وَيَفْعَلُونَ مَا يُؤْمَرُونَ

Vy, kteří věříte! Střezte sebe i rodiny své před ohněm, jehož palivem budou lidé a kamení. Na něj dohlížejí andělé přísní a silní, kteří se neodváží neuposlechnout Boha v ničem, co jim přikázal, a vykonají vše, co jim bylo poručeno. (Tahrím: 6)

a následně je vyložil jako „sebe i své rodiny cvičte a trénujte v tom, aby se drželi Božích příkazů a neporušovali je.[26] Stejný verš podle něj vyložil Se'íd ibn Džubejr jako „dodržování správné etikety a mravů.[27]  

Al-Ádžúrí následně praví:

Což nevidíš, Alláh ti se smiluj, že tvůj Pán Nejštědřejší tě vybízí, abys vychoval sebe i svou rodinu k disciplíně? Dbej na to, co ti Alláh přikazuje a nauč sám sebe pevně se toho držet![28]  

A nakonec uzavírá:

Jak špatná je situace toho, kdo zcela zanedbává péči o vlastní ego a jeho drezúru na základě nauky! A jak dobrá je situace toho, kdo se drezúře svého ega věnuje a je si vědom, co mu Alláh uložil jako povinnost a co mu zakázal, kdo trpělivě vzdoruje poryvům chtíčů a tužeb svého ega, hledaje při tom pomoc u Alláha Všemohoucího.[29]  

Ibn Tejmíja říkával: „Džihád proti egu a tužbám je základem, na kterém spočívá i [zde především argumentační] boj proti popíračům víry a pokrytcům. Člověk proti nim nemůže bojovat, dokud předtím nejprve neporazí sebe sama, své ego a své tužby. Teprve potom může vyrazit i proti nim.[30]

V tomto smyslu všemohoucí Alláh také pravil:

كُتِبَ عَلَيْكُمُ الْقِتَالُ وَهُوَ كُرْهٌ لَّكُمْ ۖ وَعَسَىٰ أَن تَكْرَهُوا شَيْئًا وَهُوَ خَيْرٌ لَّكُمْ ۖ وَعَسَىٰ أَن تُحِبُّوا شَيْئًا وَهُوَ شَرٌّ لَّكُمْ ۗ وَاللَّـهُ يَعْلَمُ وَأَنتُمْ لَا تَعْلَمُونَ

A je vám předepsán také boj, i když je vám nepříjemný. Je však možné, že je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré, a je možné, že milujete něco, co je pro vás špatné; jedině Bůh to zná, zatímco vy to neznáte. (Bekara: 216)

Toto je další v řadě důkazů, že nelze porazit ani nepřítele ve válce, dokud nejprve nezkrotíme špatnou stránku svého já v boji proti vlastnímu egu, jak uvádí Ibn 'Usejmín. [31]

Také podle as-Sa'dího je boj proti egu základem a všechny ostatní další džihády jsou až jeho druhotnou nadstavbou:

Prvním je džihád jehož cílem je očištění a zdokonalení samotných muslimů, jejich věrouky, jejich mravnosti a morálnosti jejich chování, jakož i zlepšení všech jejich náboženských i světských záležitostí, či rovněž jejich kultivace co se týče znalostí a činů. Tento typ džihádu je samým základem veškerého džihádu a je jeho páteří, na které spočívá druhý typ džihádu, jehož cílem je vzdorovat konání těch, kteří napadají islám a muslimy.[32]

Al-Menáwí k těmto našim úvahám dodává ještě jednu dimenzi navíc:

Vnitřní džihád je tí větším džihádem, protože bojovat proti nepřátelům je obecně povinností komunity (arab. فرض كفاية fardu kifája), zatímco džihád proti vlastnímu egu je povinností každého jednoho muslima (arab. فرض عين fardu 'ajn), která spočívá na bedrech každého, kdo je právně způsobilý a nepomíjí v žádné situaci:

إِنَّ ٱلشَّيْطَـٰنَ لَكُمْ عَدُوٌّ فَٱتَّخِذُوهُ عَدُوًّا

Satan je věru vaším nepřítelem, proto jej pokládejte i vy za nepřítele svého! (Fátir: 6)

فَقَـٰتِلْ فِى سَبِيلِ ٱللَّـهِ لَا تُكَلَّفُ إِلَّا نَفْسَكَ

Bojuj na stezce Boží, vždyť neponeseš břímě jiné než své vlastní! (Nisá´:84)[33]

__________________________________________________________

[1] Viz Zádu l-me'ád, 3/9-10.

[2] Uvádí Ibn Tejmíja v Medžmú'u l-fetáwá, 8/454.

[3] Viz Amrádu l-kulúb, str. 34-35.

[4] Viz Šerhu Igháseti l-lehfán, 1439-07-01.

[5] Háfiz al-'Irákí uvádí v Tachrídžu l-Ihjá, že tato slova zaznamenává al-Bejhekí v az-Zuhd v hadísu od Džábira ibn 'Abdilláh رضي الله عنه, ovšem v jeho isnádu je slabost. Háfiz Ibn Hadžer v Tachrídžu l-Keššáf, 3/174-175 uvádí, že v jeho isnádu se nacházejí tři slabí vypravěči. Pro více detailů viz Muhammed Násiruddín al-Albání v Silsiletu l-ahádísi d-da'ífeti we l-mewdú'a, 5/478-480.

[6] Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 13/494.

[7] Uvádí ho al-'Irákí v Tachrídžu l-Ihjá, 2/709, podání č. 2584. Zaznamenal ho al-Bejhekí v az-Zuhd na autoritu Džábira رضي الله عنه s poznámkou, že v jeho senedu jeho vypravěčů je jistá slabost. Ibn Hadžer al-'Askalání uvádí, že hadís je vyprávěn od 'Ísá ibn Ibráhíma přes Jahjá ibn Ja'lá a al-Lejsa ibnu s-Sulejma a všichni tři jsou slabí. Viz Tachrídžu l-Keššáf, podání č. 33.

[8] Al-Albání tato slova oceňuje ve formě hadísu jako z hlediska nauky o hadísech odvržené podání (arab. منكر munker), viz Silsiletu l-ahádísi d-da'ífeti we l-mewdú'a, hadís č. 2460.

[9] Viz Medžmú'u l-fetáwá Ibn Báz, 26/382.

[10] Viz Medžmú'u l-fetáwá Ibn 'Usejmín, 27/498.

[11] Jako část delšího hadísu na autoritu Fudály ibn 'Ubejda رضي الله عنه zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 24004; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1621 jako dobrý; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 4862; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 3752; a at-Taberání v al-Kebíru, 18/309. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 549.

[12] Viz Džámi'u l-'ulúmi we l-hikem, 1/489.

[13] Viz Medžmú'atu l-fetáwá, 11/197.

[14] Viz Asráru l-merfú'a, str. 211-212, hadís č. 211.

[15] Viz ad-Dureru l-muntesira, podání č. 245.

[16] Viz Silsiletu l-ahádísi d-da'ífeti we l-mewdú'a, 5/478-481, podání č. 2460.

[17] Viz Medžmú'u l-fetáwá Ibni Báz, 26/381.

[18] Takto toto podání uvádí an-Nesáí v al-Kuná a az-Zehebí v Sijeru a'lámi n-nubelá´, 6/25.

[19] Viz Tehzíbu l-hilja, 1/519.

[20] Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 17.

[21] Viz Adebu d-dunjá we d-dín, str. 15.

[22] Viz Kitábu l-latáifi fi l-wa'z, str. 131.

[23] Viz Medžmú'u l-fetáwá, 1/178.

[24] Viz al-Fewá'id, str. 107.

[25] Viz Adebu n-nufús, str. 9.

[26] Viz Ibid., str. 13.

[27] Viz Ibid., str. 14.

[28] Viz Ibid., str. 15.

[29] Viz Ibid., str. 17.

[30] Toto od něj uvádí Ibnu l-Kajjim v Rewdatu l-muhibbín, str. 476.

[31] Viz Fetáwá Menáru l-islám, 2/421.

[32] Viz Wudžúbu t-te’áwuni bejne l-muslimín, str. 7-8.

[33] Viz Fejdu l-Kadíri Šerhu l-Džámi'i s-saghír, 4/511.