ZEKÁT AL-FITR

Zekát al-fitr neboli sadekatu l-fitr je povinností každého muslimo, podle hadísu, který je zaznamenán na autoritu Abdulláha ibn Omara رضي الله عنه, který říká:
عَنِ ابْنِ عُمَرَ رَضِيَ اللهُ عَنْهُمَا قَالَ فَرَضَ رَسُولُ اللهِ ^ زَكَاةَ الْفِطْرِ صَاعًا مِنْ تَمْرٍ أَوْ صَاعًا مِنْ شَعِيرٍ عَلَى الْعَبْدِ وَالْحُرِّ وَالذَّكَرِ وَالْأُنْثَى وَالصَّغِيرِ وَالْكَبِيرِ مِنَ الْمُسْلِمِينَ وَأَمَرَ بِهَا أَنْ تُؤَدَّى قَبْلَ خُرُوجِ النَّاسِ إِلَى الصَّلَاةِ
Posel Boží صلى الله عليه و سلم  stanovil zekátu l-fitr jako povinnost, sá‘ datlí nebo sá‘ ječmene, pro otroka i svobodného, pro muže i ženu, pro mladého i pro starého z muslimů a přikázal uhradit jej, než lidé přijdou na modlitbu.[1]
 
Jeho předpis je stanoven z následujících důvodů:
1.       Aby se zaplnily mezery a pukliny v ramadánském půstu dotyčného člověka, stejně jako je předepsáno v případě modlitby vykonat sudžúd sehw.
2.       Aby byly naplněny potřeby chudobných a sirotků, aby alespoň sváteční dny ‘ídu l-fitru mohli přivítat v plném veselí a pohodě.
 
Abdulláh ibn Abbás رضي الله عنه říká: „Boží Posel صلى الله عليه و سلم  nám za povinnost stanovil zekátu l-fitr, aby očistil náš půst od špatných slov a činů a aby se i chudobní mohli najíst. Kdo dá zekátu l-fitr před sváteční modlitbou ‘ídu, to mu bude přijato. Kdo jej však dá až poté, to mu bude obyčejným milodarem.[2]
Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه vypráví, že poté, co Boží Prorok صلى الله عليه و سلم  stanovil povinnost zekát al-fitru slovy: „Nakrmte ve dnech ‘ídu chudinu, aby alespoň v ten den nemuseli žebrat.[3]
Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه říká: „V době Posla Božího صلى الله عليه و سلم  jsme zekát al.fitr oddělovali za každého muslima, malého, nebo dospělého, svobodného, nebo otroka, a to po jednom sá‘ jídla, či už akítu[4]nebo ječmene, nebo sá‘ datlí, nebo sá’ suchých hrozinek.[5]
Sa’leba ibn Saghír رضي الله عنه vyprávěl: „Boží Posel صلى الله عليه و سلم  nám kázal dva dny před koncem ramadánu a nařídil nám oddělit pro zekát al-fitr ve výši jednoho sá‘ datlí, nebo jednoho sá‘ ječmene na hlavu, nebo sá’a pšenice za dítě i dospělého, muže i ženu,bohatého i chudobného. Co se týče bohatého, toho jím Alláh očistí a co se týče chudobného, tomu Alláh vrátí více, než on dal.[6]
Alí a Ibn Omar رضي الله عنهما řekli: „Boží Posel صلى الله عليه و سلم  nás povinoval oddělením zekát al-fitru, za každé dítě i dospělého, muže i ženu, svobodného, nebo otroka, kohokoli jste povinni vydržovat.[7]
Ibn Abbás رضي الله عنه praví: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم  nařídil vyvolavači, aby uprostřed města zvolal, že zekát al-fitr je povinnost každému muslimovi,mladému, nebo starému, muži či ženě, svobodnému, nebo otrokovi, měšťanu, či vesničanu a že je ve výši jednoho sá‘ ječmene nebo datlí.[8]
Abú Hurejra  رضي الله عنه říká, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم  vybízel muslimy k zaplacení zekát al-fitru za každou jednu osobu po jeden sá‘ datlí, nebo jeden sá‘ ječmene, nebo jeden sá‘ pšenice.[9]
 
Asma رضي الله عنها řekla: „Za časů Božího Posla صلى الله عليه و سلم  jsme dávali zekát al-fitr v jídle, které používali obyčejně i obyvatelé a všichni Medíňané postupovali stejně.[10] Tento zekát se tedy odděluje z každodenního jídla daného místa. Háfiz Ibn Kajjím al-Džewzíjje praví: „Boží Posel صلى الله عليه و سلم  předepsal sadekatu l-fitr: jeden sá‘ datlí, nebo sá‘ ječmene, nebo sá‘ suchých hrozinek, nebo sá‘ suchého sýra, což byla převážně každodenní potrava tehdejších Medíňanů. Co se týče jiného místa, kde tvoří potravu něco jiného, pak oddělují sadekatu l-fitr z toho, co je jejich denní potrava – jeden sá‘ např. kukuřice, rýže, fíků apod. může to být jakékoli obilí. Pokud je potravou na daném místě něco jiného, jako mléko, maso, nebo ryby, pak se sadekatu l-fitr oddělí z toho, bez ohledu na to jaký je to produkt. Tohoto názoru je většina islámských učenců a tento názor je správný. Názory jiných nebudeme vzpomínat. Cílem je nakrmit v den svátku (‘íd al-fitr) chudinu jídlem, které jedí i ostatní obyvatelé daného místa. Na základě tohoto je také dovoleno dávat sadekatu l-fitr v mouce, i když hadísy, které by o tom hovořily přímo, neexistují. Co se hotového chleba, nebo jiných hotových pokrmů týče, i když jsou chudobnými milovány, netřeba se s jejich přípravou zatěžovat. Je lepší dát jim něco trvanlivého, co dlouho vydrží, což není vlastnost ani chleba ani jiného hotového jídla. Když by se ho pak nahromadilo mnoho, zkazilo by se a potřebným by nijak nepomohlo. I když se může namítnout, že se nebere v potaz ani tolik trvanlivost jídla, jako fakt, že je třeba nakrmit chudobné ve svátečný den, aby nemuseli žebrat, jak praví Posel Boží صلى الله عليه و سلم  : „Zaopatřte je ve svátečních dnech, aby tehdy nežebrali.[11]
 
Sadekatu l-fitr se může dát kterékoli kategorii lidí vzpomínaných ve verši o zekátu:
إِنَّمَا الصَّدَقَاتُ لِلْفُقَرَاءِ وَالْمَسَاكِينِ وَالْعَامِلِينَ عَلَيْهَا وَالْمُؤَلَّفَةِ قُلُوبُهُمْ وَفِي الرِّقَابِ وَالْغَارِمِينَ وَفِي سَبِيلِ اللَّهِ وَاِبْنِ السَّبِيلِ فَرِيضَةً مِنَ اللَّهِ وَاللَّهُ عَلِيمٌ حَكِيمٌ
Almužny jsou pouze pro chudé a nuzné, pro ty, kdož je vybírají, pro ty, jichž srdce se sjednotila, pro otroky a zadlužené, pro boj na cestě Boží a pro toho, kdož po ní kráčí podle ustanovení Božího, a Bůh je vševědoucí, moudrý. (Tewba:60)
Toto je názor většiny učenců, s výjimkou mezhebu imáma Málika.
 
Poznámka: Dávat zekát al-fitr v penězích je podle názoru Ibn Tejmíjji povoleno jen v případě krajní nutnosti, kdy nejsme schopni doručit chudobným samo jídlo, nebo máme-li zajištěno, že za naše peníze někdo jiný jídlo obstará. Jinak je to inovace (arab. bid‘a).


[1] Obecně přijímaný, zaznamenává al-Buchárí, Muslim, Abú Dawúd, an-Nesáí, at-Tirmízí i Ibn Mádža.
[2] Abú Dawúd, Ibn Mádža, Darekútní, Hákim.
[3] Dárekútní, 2/152, č. 67.
[4] Arabský druh suchého tvrdého sýra.
[5] Zaznamenali Al-Buchárí, Muslim, Abú Daúd, at-Tirmízí, an-Nesáí, Dárekútní, Málik, Ibn Abí Šejba a Šáfi’í.
[6] Zaznamenali Ahmed, Abú Dawúd a ad-Dárekútní.
[7] Zaznamenal Dárekútní.
[8] Zaznamenali Bezzár, Dárekútní a Hákim.
[9]Zaznamenal Dárekútní, Hákim.
[10] Zaznamenali Hákim a Ibn Abí Šejba.

[11] Viz I’lámu l-muweki’ín, 3/13.