KDO JE NÁŠ PÁN? ANEB O TEWHÍDU R-RUBÚBÍJA

Tento arabský název obecně znamená pevné přesvědčení že Alláh je Pánem všeho a že není jiného pána.

Slovo „rabb“, tj. „pán“ v arabském jazyce znamená vlastník a upravovatel něčeho. Když se řekne „rabbu l-bejti“, tj. pán domu, znamená to někoho, kdo dům vlastní a nakládá s ním. Když se tedy řekne „rabbu l-‘álemín“, znamená to tedy Pána všech světů, všech stvoření, který s nimi všemi upravuje a nakládá dle své vlastní vůle. Z tohoto jazykového významu je převzat také smysl šarí’atský.

Bůh o této části tewhídu hovoří na mnoha místech v Koránu a to velmi jasně. Můžeme říct, že není jediná súra v Koránu, ani jediná stránka v něm, od začátku do konce mushafu, aniž by vzpomenula tento tewhíd. Od slov „chvála Bohu, Pánu světů“ do „Rci: utíkám se v ochranu Pána lidí“ a také v prvních verších súry ‘Alak, které byly seslány Poslu: „Čti, ve jménu Pána tvého, který stvořil“.

Důležitost tohoto druhu tewhídu se odráží v poznatku, že je-li tento tewhíd základem tewhídu l-ulúhíje a tewhídu l-ismá´i we s-sifa´át, pak je tímto samým základem víry. Avšak bez ohledu na jeho důležitost, nebude sám o sobě dostačující. Nestačí k tomu, aby se člověk v Soudný Den spasil. Člověk, který přizná Alláha za svého Pána, ale přidružuje k Němu v uctívání, staví sám sobě jasný důkaz, že jeho víra v tewhíd je neúplná a nesprávná, protože kdyby byla jeho víra správná, nepřidružoval by k Němu. Proto taková víra nebude přijata v Soudný Den a neuchrání člověka před Peklem.

 

Věřit v tewhídu r-rubúbíja je přirozenou věcí. Proto Bůh v Koránu mnoho nehovoří o Své existeni, neboť lidská přirozenost nejenže potvrzuje existenci Boží, nýbrž také i povinnost uctívat pouze Jej, tedy zdravá lidská přirozenost potvrzuje i tewhídu l-ulúhíja. Ve shodě s Božími slovy: 
فَأَقِمْ وَجْهَكَ لِلدِّينِ حَنِيفًا فِطْرَةَ اللَّهِ الَّتِي فَطَرَ النَّاسَ عَلَيْهَا لا تَبْدِيلَ لِخَلْقِ اللَّهِ ذَلِكَ الدِّينُ الْقَيِّمُ وَلَكِنَّ أَكْثَرَ النَّاسِ لا يَعْلَمُونَ
Obrať tvář svou k náboženství pravému jako haníf podle sklonu přirozeného lidem, v němž Bůh lidi stvořil. Stvoření Boží pak změnit nelze - a toto je náboženství neměnné, však většina lidí to neví.
(Rúm:30)
Existuje jeden fenomén, který odhalili religionisté[1] a historikové a rovněž i věda nazývaná antropologie[2]. Většina z těchto odborníků nebyli muslimové, naopak, hodně z nich jsou ateisté. Jde o to, že všechny národy, první i poslední, ať už náleželi k lidu Knihy nebo byli modloslužebníky, byli věřícími. Všichni měli své náboženství.
Zde se objevuje jedna pochybnost: „Pokud je směřování aktů bohoslužby pouze Bohu přirozenou věcí, proč se potom lidé odchylují k modloslužebnictví a berou si jiná božstva vedle Boha?“ Odpovědí je, že základem přirozenosti u každého člověka je uctívání Boha. Avšak člověka obklopují mnohé věci, které na něm zanechávají své stopy, jako rodina, společnost, školy – a to bývá častokrát příčinou sejití z přirozené cesty. K této věci obrátil pozornost i Posel Boží صل الله عليه و سلم , když řekl v sahíh hadíse: „Každé dítě se rodí v čisté přirozenosti a v přirozené víře. Potom z něj rodiče učiní židem, křesťanem nebo zoroastrovcem.[3] A není řečeno, že ho učiní muslimem, neboť ono je muslimem přirozeně.
Mohlo by se také říci: „Pokud by narozené dítě oddělili ode všech věcí, které jsme uvedli, zůstalo by v čisté víře?“ Odpovídáme, že ani v tomto případě, neboť člověk nezůstává bez vnějšího působení, protože šejtán stále svádí člověka a oddaluje ho od správné cesty. Je známo, že největší šejtán uzavřel smlouvu a přísahal, že bude svádět lidi až do Dne Soudu, říkaje: „Při Tvé Velikosti, svedu je všechny, kromě Tvých upřímných služebníků mezi nimi.“ Ve svatém hadíse říká Posel صل الله عليه و سلم ,  že řekl Všemnohoucí Alláh: „Stvořil jsem Své služebníky ve správné víře (přirozené víře) a pak k nim přišli šejtáni a vzdálili je od této přirozené víry.[4]
Nejznámější osobností, která popírala Panství Boží a připsala jej sobě samému, nařizujíce lidem, aby jej uctívali, byl faraón. Faraón, ačkoli vyzýval svůj národ, aby ho velebili a uctívali jako boha, tušil v hloubi duše, že Panství připadá jedině Alláhu, jak mu též pověděl Mojžíš, mír s ním, o čemž nás zpravuje Bůh:
لَقَدْ عَلِمْتَ مَا أَنْزَلَ هَؤُلاءِ إِلا رَبُّ السَّمَاوَاتِ وَالأرْضِ بَصَائِرَ وَإِنِّي لأظُنُّكَ يَا فِرْعَوْنُ مَثْبُورًا
Ty věru víš, že to byl jedině Pán nebes a země, jenž seslal to jako znamení objasňující. A já se domnívám, Faraóne, že ke zkáze jsi odsouzený!
(Isrá´:102)
Bůh rovněž říká:
وَجَحَدُوا بِهَا وَاسْتَيْقَنَتْهَا أَنْفُسُهُمْ ظُلْمًا وَعُلُوًّا فَانْظُرْ كَيْفَ كَانَ عَاقِبَةُ الْمُفْسِدِينَ
A odmítli je, přestože duše jejich přesvědčeny byly o pravdivosti jejich, z nespravedlnosti a pýchy. A pohleď, jaký byl konec těch, kdož šířili pohoršení.
(Neml:14)
Tento pocit přirozenosti může být u některých lidí skrytý, kvůli mnohým vlivům (šejtánská našeptávání, tomuto světu, tužbám, pochybnostem, aj.) avšak pokud člověka zastihne nějaké neštěstí, těžká situace apod., tento plášť ze srdce člověka spadne a on se obrací k Bohu, hledaje u Něho záchranu před tím, aniž by to pociťoval, což je důkazem toho, že v hlubinách duše existují stopy této přirozenosti, ať už jsou jakkoli slabé.
Bůh na mnoha místech v Koránu ukazuje na tento fakt, jako např.:
هُوَ الَّذِي يُسَيِّرُكُمْ فِي الْبَرِّ وَالْبَحْرِ حَتَّى إِذَا كُنْتُمْ فِي الْفُلْكِ وَجَرَيْنَ بِهِمْ بِرِيحٍ طَيِّبَةٍ وَفَرِحُوا بِهَا جَاءَتْهَا رِيحٌ عَاصِفٌ وَجَاءَهُمُ الْمَوْجُ مِنْ كُلِّ مَكَانٍ وَظَنُّوا أَنَّهُمْ أُحِيطَ بِهِمْ دَعَوُا اللَّهَ مُخْلِصِينَ لَهُ الدِّينَ لَئِنْ أَنْجَيْتَنَا مِنْ هَذِهِ لَنَكُونَنَّ مِنَ الشَّاكِرِينَ
A On je ten, jenž cestovat vám dává po souši i po moři, a když jste na lodi . . . A plují s nimi pod větrem příznivým a radují se z něho, když se však přižene na ně vítr bouřlivý a vlny se na ně valí ze všech stran a oni si uvědomí, čím jsou obklopeni, tehdy k Bohu se modlí zasvěcujíce Mu víru svou upřímnou a volají: „Jestliže nás z tohoto zachráníš, budeme věru patřit mezi vděčné!“
(Júnus:22)  
Dále:
فَلَمَّا أَنْجَاهُمْ إِذَا هُمْ يَبْغُونَ فِي الأرْضِ بِغَيْرِ الْحَقِّ يَا أَيُّهَا النَّاسُ إِنَّمَا بَغْيُكُمْ عَلَى أَنْفُسِكُمْ مَتَاعَ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا ثُمَّ إِلَيْنَا مَرْجِعُكُمْ فَنُنَبِّئُكُمْ بِمَا كُنْتُمْ تَعْمَلُونَ
A když je zachrání, hle, znovu páší nepravosti na zemi bezprávně: „Ó lidé, nepravosti vaše se proti vám samým obrátí, vždyť krátké je užívání života pozemského a potom k Nám se uskuteční váš návrat a My vás poučíme o tom, co jste páchali!“
(Júnus:23)
Navzdory síle a hloubce tohoto niterného pocitu člověka, sám tento pocit nestačí, proto Vznešený sesílá své Posly, kteří přinášejí radostné zvěsti a kteří napomínají, zjevuje své knihy, aby vedly lidi a vyvedly je z temnot ke světlu.
 
Pravým místem kam směřuje lidské rozmýšlení jsou prostory vesmíru a člověk, jak říká Bůh:
سَنُرِيهِمْ آيَاتِنَا فِي الآفَاقِ وَفِي أَنْفُسِهِمْ حَتَّى يَتَبَيَّنَ لَهُمْ أَنَّهُ الْحَقُّ أَوَلَمْ يَكْفِ بِرَبِّكَ أَنَّهُ عَلَى كُلِّ شَيْءٍ شَهِيدٌ
Ukážeme jim znamení Svá ve všech světa končinách i v nich samých, dokud se jim jasným nestane, že toto pravdou je. A což Pánu tvému nestačí, že svědkem je všech věcí?
(Fussilet:53)
Alláh nás v mnoha verších nabádá, abychom rozmýšleli a hloubali s cílem spatřit znamení v Jeho stvořeních, zvyklostech, aby nám nastalo jasno, že On je Pravdou. Stvořitel vytvořil tento velkolepý vesmír, uspořádal jej Svou mocí, takže tento se stal divem (ar. mu‘džiza) ve svém uspořádání, zákonitostech a koordinaci. Některé jeho části se z Jeho určení prolínají, vládnou v nich rozličné zákonitosti, ale nezastavují se, ani nedochází k chaosu apod.
Ten kdo rozmýšlí o Koránu, zajisté si všimne, že hovoří-li Bůh o otázkách základů víry (otázkách Panství, Jedinosti, Poselství atd.), nehovoří o nich jedním očitým, teoretickým způsobem, nýbrž je srovnává se znameními ve vesmíru a jako důkaz pro tato fakta používá vyjádření Své síly, od nejmenších stvoření, až do nejmohutnějších. Korán pro výklad těchto otázek víry používá metody dokazování skrze skutečnosti z vesmíru.
Zároveň si všimneme, že Bůh hovoří mnoho o těchto znameních (někteří z učenců je spočítali a řekli, že v Koránu je přes 750 veršů, které je vzpomínají) – s jasným cílem, jejich použití jako důkaz pro otázky víry. Spatřujeme, že ve velké části z těchto veršů Bůh na samém začátku nařizuje přemýšlet, v jiných situacích o tom mluví, respektive přikazuje to, na konci. Taktéž v mnoha příležitostech začíná i končí příkazem o rozmýšlení. Je třeba uvést i to, že Bůh začíná mnohé súry přísahami na tato Svá vyjádření moci v Jeho stvořeních.

Z toho vyvozujem, že rozmýšlet je nejlepším způsobem, jak poznat a vybudovat pevnou věrouku, potvrzení Božího Panství a pochopení Koránu zprávným způsobem, stejně jako pro odkrývání pravidel a zákonů, které vádnou vesmíru, abychom skrze ně uviděli Boží Velikost a Moc, stejně jako i Jedinost.

 

 


[1] Odborníci v religionistice, tj. nauce o náboženských projevech člověka.
[2] Věda o člověku, jeho prostředí, těle, mysli a projevech.
[3] Od Abú Hurejry zaznamenal Buchárí.
[4]Sahíh.