PRAVIDLA ZÍSKÁVÁNÍ ZNALOSTI

بسم الله الرحمن الرحيم

 

  1. Upřímný úmysl (ichlás)
První a nejdůležitější podmínkou je upřímnost v úmyslu a nemíšení se tohoto úmyslu s čímkoli, co by jej mohlo narušit, ať již se jedná o rijá´[1], či touhou ukázat se, nebo o pýchu, ať již se jedná o jakoukoli nemoc, která narušuje úmysly člověka. Jak říká Bůh:
وَقَدِمْنَا إِلَى مَا عَمِلُوا مِنْ عَمَلٍ فَجَعَلْنَاهُ هَبَاءً مَنْثُورًا
A My posoudíme skutky, které konali, a učiníme z nich prach rozptýlený. (Furkán:23)
Posel Boží صل الله عليه و سلم ve známém hadíse říká: „První člověk se kterým bude podpálen pekelný oheň je mezi jinými i učenec, který hledal znalost. Přijde před Boha a On se jej zeptá: „Kvůli komu jsi hledal znalost?,“ a on řekne: „Kvůli tobě můj Pane. A On zná jeho úmysly a co chtěl s touto znalostí a Bůh mu tedy řekne: „Lhal jsi, hledal jsi znalost, aby se řeklo, že jsi učený - a on bude, utíkáme se k Bohu, tváří odvlečen do pekla a vhozen do něj.[2] Říká Posel Boží صل الله عليه و سلم: „Kdo bude hledat znalost, kterou se žádá Boží spokojenost a bude jej hledat kvůli nějakému užitku na tomto světě, v Soudný Den neucítí ani vůni ráje.[3]
 
 
  1. Bohabojnost (takwá)
Druhou podmínkou, rovněž důležitou, je bohabojnost skrze konání toho, co Bůh přikázal a zanechání onoho, co zakázal. Říká Alláh dž.š.:
وَيُعَلِّمُكُمُ اللَّهُ وَاللَّهُ بِكُلِّ شَيْءٍ عَلِيمٌ
A bojte se Boha, vždyť Bůh vás věru učí a ví o všech věcech. (Bekara:282)
a taktéž praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا إِنْ تَتَّقُوا اللَّهَ يَجْعَلْ لَكُمْ فُرْقَانًا وَيُكَفِّرْ عَنْكُمْ سَيِّئَاتِكُمْ وَيَغْفِرْ لَكُمْ وَاللَّهُ ذُو الْفَضْلِ الْعَظِيمِ

Vy, kteří věříte! Budete-li bohabojní, On dá vám spásné rozlišení a promine vám vaše špatné činy a odpustí vám; vždyť Bůh je pln laskavosti nesmírné. (Anfál:29)

Ta vám dá světlo, kterým budete moci jasně rozeznat pravdu od bludu. Hledání znalosti, nebude-li protkáno bohabojností a prací, též zanecháním toho, co se naučí, že je špatně, je přinejmenším ztrátou času a může být též i něčím mnohem horším, tedy tím činem, který přivede člověka do ohně. My v našem každodenním životě vídáme ty, o kterých se tvrdí, že jsou učenci, avšak oni v podstatě obraz islámu pouze očerňují, pouze ho lidem ukazují jako špatný a nelze o nich říci, že jsou skutečnými učenci. Některé nejzákladnější věci z islámu jednoduše přeskakují a obejdou, jak se tedy může skrze ně dojít k prosperitě islámu? A oni drží místa, odkud se hovoří o islámu atd. takže, tato znalost a požehnání od člověka odstraňuje hříchy a hřešení. Tuto znalost nemůže získat ten, který hřeší, jak říká imám Wáki‘ ibn Džerráh tehdy mladému imámovi Šáfi’ímu, když se zeptal, proč nemůže učit, načež mu odpověděl: „Nauka je Boží světlo a Boží světlo nemůže získat hříšník.“ Proto my jako učedníci a hledači Božího světla sobě nesmíme dovolit ani ty nejmenší a nejdrobnější hříchy. A nesmíme tyto hříchy znevažovat, protože selef řekli: „Nedívej se, nakolik je malý hřích, který konáš, nýbrž dívej se na to, jak veliký je Ten, vůči Komu hřešíš.“ Dejme si tedy pozor na hříchy, které jsou malé a které mohou člověka přivést do velkého pokušení, do kterého potom upadne.
 

3.      Trpělivost (sabr).
 
Třetí podmínkou je trpělivost. A co je to trpělivost? Je to nevyhnutelnost pro každého, kdo si něco přeje, ať už se jedná o záležitosti tohoto, či onoho světa – a co teprve pro věřícího, který si přeje naučit se Boží víru. Cesta hledání znalosti tedy vyžaduje ohromnou trpělivost, protože není vůbec jednoduchá, naopak, je to těžká cesta a potřebuje kromě trpělivosti samy též sebekontrolu v lenosti, těžkostech a situacích, kdy je člověk unaven atd. Na této cestě člověk zajisté musí vykonat veliké činy, vynaložit spoustu úsilí, obětovat svůj čas, peníze, nervy, zdraví, aby dosáhl cíle. Když budeme pročítat životopisy našich předků, kteří nás předešli v dobru, uvidíme dobré příklady tohoto. Někteří z nich dokonce ani neměli peníze, aby cestovali za znalostí, navzdory tomu pěšky putovali stovky kilometrů, aby se setkali s nějakým učencem, aby jim převyprávěl byť i jediný hadís. Imám Buchárí, Muslim, Ahmed a druzí imámové překonávali tisíce kilometrů, aby nalezli jediného učence, který zná hadís Posla Božího, aby jej od něho vyslechli, zapamatovali si jej. Cesta to nebyla jednoduchá a oni ji využívali k osvěžení toho, co si doposud zapamatovali. Učedníci imáma Buchárího vzpomínají, že míval ve zvyku večer vstát i patnáctkrát, zapálit svíci a zapsat něco, nač si zrovna vzpomenul z hadísu, dokonce i když spal, rozmýšlel o nauce a o hadísech a o tom, čím se zabýval. O čem pak rozmýšlíme my ve dne a v noci – a přitom máme k dispozici všechny náležitosti – světlo, topení, židle atd. Někteří z učenců vzpomínají, jak léta utráceli jen deset dirhamů, jako bychom dnes řekli že jsme za rok utratili jen deset korun. To znamená něco malého, jen symbolická částka – a my utrácíme tisíce a ještě nejsme spokojeni. Uvedeme jen jeden příklad. Imám Háfiz Bákí ibn Mechled, který byl „háfizem Andalusie[4]“ a který napsal knihu Musned, větší než je stejnojmenná kniha imáma Ahmeda, zatímco hledal znalost, léta pojídal listy zelí, které lidé odhodili na tržnici. Když se přestěhoval ze Španělska do Iráku, aby se zde setkal s imámem Ahmedem a učil se od něj, nalezl imáma Ahmeda v pokušení. Tehdejší vládce zakázal imámu Ahmedovi mluvit o islámu a držel jej v domácím vězení. Ale Háfiz našel jednu lest, jak využít znalosti imáma Ahmeda. Oblékl si oděv žebráka a každý den klepal na dveře domu Ahmeda ibn Hanbela. Když by vyšel, zažádal by Háfiz o něco ze znalosti a takto by postupoval každý den. Tímto způsobem se toho od Ahmeda naučil mnoho. Navzdory tomu, že dnes máme ideální podmínky k učení se a hledání znalosti, nevyužíváme toho a plýtváme svým časem nazdařbůh.
Prosíme Alláha dž.š. aby nás obdařil upřímností, trpělivostí a bohabojností a aby na nás uvrhl velkou starost o to, abychom přistupovali tomuto velikému činu, který jsme započali a aby na naučil tomu, co nám prospěje, On má moc učinit to, On je Ten, který odpovídá na naše prosby. Není moci ani síly kromě u Boha.
 
Budeme pokračovat pár krátkými připomínkami o učení se znalosti a o tom, proč je učedníku zapotřebí trpělivost. Především, protože je získávání znalosti velikým aktem uctívání a každý takový akt uctívání nutně vyžaduje trpělivost. Každé uctívání v sobě zahrnuje těžkost a nějaký druh povinnosti (kterou člověk může vydržet). Lidské ego je sklono blahu, odpočinku, zahálce - a uctívání se tomu příčí. Lidské ego tedy člověku brání v trpělivosti. Čím je uctívání cennější a na vyšším stupni u Boha, tím více jej oceňuje a více odměny za něj dává. Tím je také těžší přemluvit ego k němu, tím více se vzpouzí a odmítá. Hledat znalost je jedním z největších způsobů uctívání, jednou z věcí, která nejvíce přibližuje Vznešenému Bohu a proto lidské ego od něj utíká.
 
Dále hledání znalosti, které není následováno činem je jako strom, který neplodí a takový člověk jakoby hloubil díru do vodní hladiny. Každý verš, každý hadís, každá věc která se naučí, musí být uvedena v praxi, jinak se stává důvodem hříchu, proto bojí-li se člověk Boha, nedovolí, aby se naučil něco a pak se od toho odvrátil. Pokud tak učiní, nachází se ve velkém nebezpečí a je pro něj lepší zanechat této cesty a neučit se. Áiša jednou viděla člověka, který jak hledá znalost, učí se, snaží se, avšak jeho uctívání nebylo úplné, měl nedostatky, jako např. byl zlých mravů, a řekla mu: „Co je s tebou? Shromažďuješ důkazy proti sobě u Boha!“ Proto ten, který shromažďuje šarí’atskou znalost, učí se jí, pokud ji neprovádí v praxi, shromažďuje důkazy proti sobě v Den Soudu.
 
A nejen to, nýbrž znalost je také potřeba šířit, poučit o ní toho, kdo nezná anebo jej odvrátit od toho, který sešel, upozornit někoho, kdo je nedbalý atd. ze všech těchto důvodů docházíme k závěru, že hledat znalost není vůbec jednoduché, že nejde o činnost, kterou může provádět kdokoli, protože jsme řekli, že je nezbytné být při tom silný, rozhodný, pevný, že se při této činnosti musí v člověku nalézt mnohé vlastnosti, aby tento mohl unést veškerá pokušení, kterým bude na cestě za znalostí vystaven.
 
S ohledem na to, že je hodnota znalosti nezměrná, jak pro jednotku společnosti, tak i pro celou společnost, protože tato jednotka ovlivňuje vše, šejtán nenechá člověka hledajícího znalost, nýbrž využívá všechny metody, aby člověka od této cesty odvrátil a aby mu ji znechutil, protože znalost je světlo a oheň. Znalost je pro šejtána velmi nebezpečná, proto nedovoluje, aby se šířila a odvrací lidi od ní. 
V jednom podání stojí, že jeden učenec je těžší pro šejtána než tisíc zbožných. Toto vyprávění se odráží též v našem životě, protože je mnoho zbožných, kteří zbloudili a na cestu bludu svádějí i druhé. To můžeme vidět i ve známém hadíse, kdy vrah devětadevadesáti lidí přišel ke zbožnému muži, aby se ho tázal, co dělat a je-li pro něj a jeho situaci řešení. Zbožný muž mu tedy ve své neznalosti odpověděl, že řešení neexistuje a on zabil i jej. Potom odešel k učenci a položil mu stejnou otázku, načež mu učenec odpověděl skrze svou znalost. Řekl mu, aby odešel do té a té země, kde žijí dobří lidé a tam učinil pokání a takto mu poskytl řešení v jeho případě.
 
Hadísů hovořících o přednosti znalce před zbožným je mnoho. V jednom z nich se říká, že přednost álima[5] nad zbožným je jako přednost Posla Božího صل الله عليه و سلم nad nejslabšími ze sahába. V hadísu říká Posel صل الله عليه و سلم: „Přednost učence nad zbožným je jako přednost Slunce před ostatními hvězdami.“[6] Říká Posel Boží صل الله عليه و سلم: „Kdo se vydá cestou hledání znalosti, tomu Bůh usnadní cestu do ráje.“[7]
 Prosíme Alláha dž.š. abychom to využili a aby se to v Soudný Den stalo důkazem pro nás a nikoli proti nám.
Ještě stojí za to připomenout, že blaho šarí’atské znalosti je darem od Boha a důkazem jeho dobrodiní vůči nám. V obecně přijímaném hadíse říká Posel صل الله عليه و سلم: „Komu Bůh přeje dobro, toho naučí správnému pochopení náboženství.“ Posel Boží صل الله عليه و سلم neprosil Boha o to, aby mu rozšířil cokoli, kromě znalosti:
رَبِّ زِدْنِي عِلْمًا
Pane můj, rozmnož mi vědění! (TáHá:114).
Znalost nejlepšího provedení nějakého dobrého činu je podmínkou jeho správného provedení a získání největší možné odměny za něj. Přednost učeného je jako přednost měsíce před ostatními hvězdami, nebo Proroka صل الله عليه و سلم před ostatními lidmi. Učenci jsou následovníky proroků, získávání znalosti je získáváním jejich majetku, protože oni po sobě nezanechali ani dinár ani dirham, nýbrž jen znalost. Kdo ji získá, získal vysokou hodnotu. Za hledače znalosti prosí všechna stvoření, i ryba ve vodě.


[1] snaha zviditelnit se, konání nějakého dobrého činu naoko pro lidi, aby si řekli jak je to chvályhodné a jak dobrý je ten, který tak koná
[2] Podle Muslima od Abú Hurejry
[3] Podle Abú Daúda od Abú Hurejry
[4] Zde ve smyslu celého arabského Španělska, které zahrnovalo území větší než dnešní Andalusie a sahalo až do jižní Francie
[5] z ar. znalý, učený člověk. Islámský učenec
[6] Sunen Tirmízí
[7] Zaznamenal imám Muslim od Abú Hurejry