OSOBNÍ NÁZOR NA MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG

V dnešní době velmi často hovoříme o mezináboženském dialogu, potřebě poznat druhé a nacházet s nimi společnou řeč. Zvláště pak, máme-li na mysli tři nejtypičtější, tzv. abrahámovská náboženství, tedy judaizmus, křesťanství a islám. Na toto téma se píší knihy, pořádají konference, přednášky, točí se dokumentární filmy a rozhlasové pořady. Každý nábožensko-dialogický počin je provázen bouřlivým potleskem mas a stejně ostrým pískotem náboženských radikálů ze všech stran. Na jednom takovém semináři jsem osobně z úst jednoho protestantského pastora a nadšeného „dialogéra“ zaslechl velmi podnětnou myšlenku, že nejtěžší je dialog „mezi těmi svými.“ Tento scénář se opakuje s železnou pravidelností napříč všemi náboženskými tradicemi.

Vnucuje se otázka, co takový dialog mezi různými náboženstvími vlastně znamená a co od něj očekávat. V podstatě existují dvě „východiska“ ale ani jedno z nich ve skutečnosti nevede v teoretické rovině k jakémukoli dialogu:
a) Populární snaha některých nadšenců, sektářů a pomatenců vytvořit mišmaš toho „nejlepšího“ ze všech světových náboženství a takto vytvořit, rádoby intelektuálsky „eklektickou syntézou“ univerzální světové náboženství. Charakteristickým rysem každého abrahámovského náboženství je přesvědčení o univerzální správnosti vlastního učení. Proto taková snaha musí zákonitě narazit. Nemůže uspět ani z hlediska logiky, protože jaksi není možné, aby Ježíš byl synem římského vojáka a zároveň Marie zůstala pannou či Bůh byl absolutně jediný a transcendentální a zároveň existující v trojci, se synem, který je obětován na kříži pro vykoupení hříšného a nevděčného lidstva. Více šancí měl tento přístup v tradičně modlářském prostředí asijských tradic, které postupně o vědomí ostré výlučnosti přišly. Jen v Indii, nebo v Indočíně se mohla zformovat náboženská hnutí typu sikkhů či víry cao-dai. I tak tato nikdy nepřevládla a dominantními zůstali buddhizmus, hinduizmus a islám.
b) O něco serióznější je snaha postupně se zbavovat předsudků jedněch vůči druhým (osobně - téměř nelze klást rozdíl mezi předsudkem a obyčejným teologickým rozdílem v textovém základu, či jiné „manipulaci“ s ním) a dospět do stádia jakéhosi „volného trhu myšlenek“, kde si každý prezentuje tu svou „pravdu“ a nechává volný prostor i těm druhým. Kterýkoli jedinec pak může bez překážek přemýšlet a rozhodovat se, čemu uvěří a čemu naopak nikoli. Ač se mi tento přístup zdá omnoho rozumnější než ten předešlý, mám pochyby, nakolik se jedná o mezináboženský dialog. Spíše jde totiž o kultivovaný monolog.
Náš závěr zní, že mezináboženský dialog neexistuje a není možný, proto nemá smysl se o něj snažit a pořádat o něm konference a školení. Sám jsem byl účasten podobných snah celkem třikrát a v teoretické rovině směle prohlašuji, že mě to v ničem neobohatilo.

Co naopak smysl má, je náboženský dialog v praxi, tedy mezináboženské činy. Podle priority:
1. V prvé řadě jde o společný a jednolitý postup proti všem názorům tendencím, které přímo zabraňují poklidné a mírové soužití různých náboženských komunit. Tyto tvrdě omezovat a zároveň nikterak neobránit diskuzi o „sporných bodech,“ což mírové soužití neporušuje. V diskuzi jednoduše není dobré zametat cokoli pod koberec.
2. Trvalý kontakt mezi představiteli jednotlivých náboženských komunit. Být stále k dispozici druhému.
3. Společný postup proti izolaci jedněch komunit od jiných a vzájemný kontakt mezi příslušníky různých náboženství. Cílem zde musí být vytvoření bezpečného prostoru pro prezentaci vlastních názorů a věrouk, za zachování vzájemných rozdílů a vzájemného respektu k nim. Nezastírám, že se, jakožto muslim domnívám že jen má víra, tj. islám, je jediným přijatým náboženstvím u Boha a jediná pravdivá. Tato hrdost a výlučnost mne zároveň přesvědčuje o tom, že objektivní pravda, pakliže bude podrobena konfrontaci s různými formami lži, jasně vypluje na povrch a bude zcela zřejmá, na očích veškerého lidu. Proto se přimlouvám za co nejméně omezovaný, leč kultivovaný, náboženský „monolog“.
4. Nakonec přichází cíl, tj. sjednocený hlas náboženství ve společnosti, vůči společným tématům. Tento cíl není nijak vzdálený, ani diskutabilní a byl již realizován, např. společným prohlášením církví a náboženských společností ve věci euthanasie, který otiskl časopis Hlas MNO. To je typický příklad mezináboženského dialogu činem a odpovědí náboženství na sekulární společenské klima, kde se by mělo náboženství hrát roli zejména zdroje etických zásad, kolektivní odpovědnosti a společenského svědomí.

Očekávám podobná mezináboženská prohlášení jako: odsouzení státních i nestátních forem terorizmu, vyjádření ke společenské legitimaci homosexuality, vyjádření ke konzumaci drog, k sociální nespravedlnosti a k ekonomickému vykořisťování, nebo k environmentálním problémům a otázkám udržitelného rozvoje.
 

Alí VĚTROVEC