O POUŽÍVÁNÍ NEAUTENTICKÝCH HADÍSŮ

بسم الله الرحمان الرحيم

 

Mnoho raných učenců mělo pevný názor, podle něhož jednali, nebo odvozovali pravidla ohledně hadísů, které byly uznány za slabé. Tito učenci je pokládali za nepřijatelné. Jejich zdůvodněním bylo, že islám nic slabého nepotřebuje a že autentický materiál je dostatečný pro všechny časy. Da’íf hadís je pak pouze domněnkou, která může, ale nemusí být správná.
Imám aš-Šáfi'í[1] cituje v díle'Risála[2] následující hadísy Posla صل الله عليه و سلم.
Věru, největší ze lhářů je ten, který mi přisuzuje něco, co jsem neřekl, kdo tvrdí, že se mu zdálo, o čem se mu nezdálo a kdo tvrdí, že je synem někoho jiného, než je jeho skutečný otec.“
Kdokoli mi připisuje něco, co jsme neřekl, obsadí své místo v Pekle.
Vskutku, kdo o mě říká nepravdy, tomu bude postaven dům v Pekle.
Kdo o mě říká nepravdu získává pro sebe místo odpočinku v Pekle.Posel صل الله عليه و سلم to říkal, když si oprašoval ruce.
Od Abú Hurejry se tradují slova Posla صل الله عليه و سلم: "Můžete vypravovat od Dětí Izraele a v tom není újma. Vypravujte ode mne, ale neříkejte nepravdy."
Říká aš-Šáfi’í: „Toto je nejdůraznější hadís, který byl přenesen o této záležitosti. Na něm závisíme, stejně jako na ostatních (ahádís nebo důkazech) v rozhodnutí nepřijmout žádné zprávy (hadísy), vyjma od důvěryhodných jedinců, s podmínkou, že známe důvěryhodnost zprostředkovatelů od začátku až do konce.
Kdyby někdo oponoval, že důkaz je v tomto hadísu, co odpovíme?
Říká aš-Šáfi’í: Pak bude řečeno: „Znalost vskutku ujistila, že Prorok صلاللهعليهوسلم by nikdy, za žádných okolností, nenařídil lhát o Dětech Izraele, nebo o komkoli jiném. Takže, když povolil vypravovat (al-hadísa ‘an) o Dětech Izraele, nebylo přijímání nepravdivosti o nich tím, co povolil, nýbrž povolil pouze přijmout to, od koho kdo vypravuje, jehož spolehlivost nebo nespolehlivost není v tomto případě známa."
Imám Muslim stanovil v úvodu ke své sbírce Sahíh, pod jménem kapitoly "Slabé hadísy musí být vyřazeny a jen autentické hadísy smí být vypravovány."
Aš-Šáfi’í dále píše: "Abych pokračoval, nechť je k vám Alláh milosrdný. Kéž by nebylo zlozvyků, co jsme si navykli vídat u mnohých, kteří se titulují muhaddisy[3], přičemž opouštějí povinnost vyřazovat slabé hadísy a munker[4] vypravování a vystačit si s autentickými hadísy, dobře známými a přenesenými spolehlivými zprostředkovateli, proslulými pravdomluvností a důvěryhodností. Po poznání a přiznání, že mnoho z toho, co zařazují, by mělo být odmítnuto, poněvadž je to přeneseno nespolehlivými vypravěči, jejichž vypravování je kritizováno učenci hadísů jako např. Málikem, Jahjou bin Sa'ídem al-Kattánem a dalšími (....)
A vězte, nechť je k vám Alláh milosrdný, že je povinností kohokoli, kdo je schopen rozlišit mezi autentickými a slabými vypravováními, mezi podezřelými a spolehlivými vypravěči, že by měl vypravovat jen autentické hadísy od spolehlivých vypravěčů.
Imám Ibn Redžeb al-Hanbelí[5] říká: „Je jasné z toho, co Muslim zmínil v úvodu k této knize (tj. Sahíh Muslim), že je nezbytností, aby hadísy z at-Terghíbu we t-Terhíb (Povzbuzení a varování) byly vypravovány jen od těch, od kterých je vypravován ahkám[6].“
al-‘Alláma Džemáluddín al-Kásimí vypravuje hadísy od skupiny imámů, jako Ibn Ma‘ín, al-Buchárí, Muslim, Abú Bekr ibnu l-‘Arabí al-Málikí, ibn Hazm a jiní s tím, že tito vůbec nepřijímají jednání podle slabých hadísů.[7]
Abú Bekr ibn al-‘Arabí[8] řekl v komentáři k hadísu "halál je jasné a harám je jasné":
"(...) K čemu přihlížím, a Alláh ví nejlépe, je, že tradujeme od Ahmeda ibn Hanbela povolení použít slabé hadísy neobsahující pochybné záležitosti. Al-Buchárí však neviděl rád, aby se srdce přidržovalo a náboženství se vázalo k čemukoli jinému, než k autentickým hadísům a z toho také vycházíme. Kdybychom se přiklonili k názoru Ahmeda, pak spoléhání na slabé hadísy nemůže být přijato, vyjma jako poradního hlasu, ale obvykle stejně není způsob a důvod to vůbec přijmout."[9]
Ibn Hazm[10] říká v al-Milel, „Není povoleno uvádět, co říkají tyto slabé hadísy, spoléhat se na ně, nebo z nich něco brát.“
Ibn Tajmíjja říká: „Není povoleno záviset v šarí’atských otázkách na neautentických hadísech, tj. těch, které nejsou sahíh nebo hasan. Ale Ahmed bin Hanbel a jiní učenci považují za povolené vypravovat je z hlediska tzv. fadá'ilu l-a‘amál[11], pod podmínkou, že není potvrzeno ani známo, že jde o lež. Protože, že je-li nějaký zbožný skutek znám jako legalizovaný šarí’atským důkazem, je možné, že odměna za něj je fakt. Avšak ani jeden z imámů neřekl, že by považoval za povolené prohlašovat něco za povinné, či doporučené na základě da'íf hadísu.[12]
Dále Ibn Tajmíjja říká: „Ahmed bin Hanbel a ostatní imámové nespoléhali na tyto slabé hadísy v šarí’atských důkazech. A kdo tvrdí, že Ahmed spoléhal na hadísy, které nejsou sahíh nebo hasan, se mýlí.
Tedy vypravování, že by jednal na základě da‘íf hadísu, pokud není v textech nic jiného přítomno k dané záležitosti, nebo nic co by da‘íf hadísu odporovalo, neznamená, že je užíván jako důkaz. A Alláh ví nejlépe.
Al-‘Alláma Ahmed Šákir říká: „A imámové Ahmed bin Hanbel, Abdurrahmán bin Mehdí a Abdulláh bin al-Mubárek řekli: "Když je vyprávěn odkaz pro povolení, či zákaz, jsme přísní. A kdy je vyprávěn odkaz k fadá'ilu l-a’mál, jsme tolerantní." Tím mysleli, vzhledem k tomu, o čem jsem nejvíce přesvědčen, a Alláh ví nejlépe, že tolerance nespočívala v tom brát hadís hasan, které nedosahují úrovně sahíhu. Protože rozlišování mezi sahíh a hasan nebylo tehdy ještě známo. Naopak mnoho učenců nepopisuje hadís jinak, než jako sahíh nebo da'íf.[13]
Termín hasan v té době neexistoval a většina toho, co tito učenci vypravovali jako fadá'ilu l-a‘mál bylo na úrovni, kterou pozdější učenci označili za hasan.
Tedy názor zmíněných učenců je zcela opustit jednání podle slabých hadísů, vyjma těch, kde souhlasí všichni učenci. A pro prohlášení, že imám Ahmed povoloval užití slabých hadísů v záležitostech šarí’atských důkazů je nepodložené.
Obzvláště v dnešní době, kdy je zaváděno do náboženství tolik inovací a tolik nedorozumění je prezentováno, je třeba říci, že mnoho z nich je zakořeněno v da'íf hadísech. Proto vzniká ještě důraznější nezbytnost vypravovat pouze autentické hadísy za účelem očistit a správně osvětlit náboženství.
Je však také třeba říci, že užívání slabých hadísů ve vědě hadísu pro podporu nebo posílení autentických hadísů má precedens u všech učenců hadísu.
Pro ty, kdo pokračují v tvrzení, že jednání podle slabých hadísů je možné, je třeba zmínit tři podmínky jednání podle da'íf hadísů, stanovené Ibn Hadžerem al-Askaláním:
1. Hadís není příliš slabý tj. obsahuje pouze jednoho vypravěče slabého a chybujícího.
2. Spadá pod všeobecný důkaz a neobsahuje inovaci, která nemá autentickou oporu.
3. Jednání podle něj osoba nepovažuje za něco stanoveného, tj. nepřisuzuje Prorokovi صل الله عليه و سلم to, co neřekl.[14]
Z těchto podmínek vyplývá následující: Je povinnost odlišit autentické a slabé hadísy, dokonce i v záležitostech fadá'ilu l-a‘mál. Druhý princip stanovuje, že osoba nejedná podle slabého hadísu, ale naopak podle všeobecného důkazu.[15]
 
autor: Muhammed Násiruddín al-Albání, přeloženo a upraveno.


[1] Tj.mudžtehid imám a mudžeddid své doby, Muhammed bin Idrís aš-Šáfi'í. Studoval u mnoha proslavených imámů, mimo jiné u imáma Málika.
[2] Str. 394 – 403.
[3] Tj. odborníky v hadísech.
[4] Tj. pochybná, odmítnutá, zavržená.
[5] Viz Šerh at-Tirmízí (2/112). Ibn Redžeb je příkladný Imám a veliký učenec, mudžtehid své doby. Byl student Ibn Tajmíjji a Ibn al-Kajjíma.
[6] Tj. Dosl. „rozsudky“, myslí se tím spolehlivé,autentické hadísy, na kterých se zakládají šarí’atská usnesení.
[7] Viz Qawá'id al-Hadís (str. 113) od al-Kásimího.
[8] Viz Arídetu l-Ahwezí š-Šerhi Suneni t-Tirmízí (5/201).
[9] Zaznamenáno od Abú Ghuddáse v úvodu k al-Muhásibího Risáletu l-Mustaršidín (str.58), kde stojí, že poznámka je přejata od Ibnu l-‘Arabího.
[10] Ibn Hazm je imám mezhebu záhiríja, který promyslel a sepsal mnoho cenných statí, mezi nimi též Muhallá´ fí úsulu l-fikh, a Milel we Nihel, která pojednává o různých sektách.
[11] Tj. přednosti činu. Takový hadís obvykle zmiňuje nějakou formu odměny (určitý počet odměn za dobrý skutek, či určitou specifickou formu odměny v ráji apod.) za určitý zbožný čin.
[12] Viz al-Ká‘idetu l-Dželíla (str.82).
[13] Viz al-Bá'isu l-Hasís' (str.101) od Ahmeda Šákira.
[14] Zmíněno jeho studentem as-Sacháwím.
[15] Poznámky převzaty z úvodu ke knize Sahíhu l-Džámi‘i s-Seghír, Temám al-Minna, Silsilatu d-Da’ífa od al-Albáního, vyjma poznámek aš-Šáfi'ího a Ibnu l-’Arabího.