VÁLKA, NEBO RESPEKT?

Otázka: Alláh říká "bojujte proti bezvěrcům (katolíci?)" a zároveň také "respektujte všechna vyznání"- není v tom rozpor?

Odpověď:

Všechna chvála náleží Bohu, požehnání a mír Poslu Jeho.
Předně děkujeme za zajímavý a podnětný dotaz.

Islám je vírou naplňující lidské potřeby a neprotivící se rozumu, logice a přirozenosti člověka. Islámský zákon je úplným a dovršeným poselstvím seslaným lidstvu skrze posledního z proroků, Muhammeda صل الله عليه و سلم . Jeho zkoumáním člověk nenachází nic než moudrost a obdiv, jak zahrnuje veškeré oblasti lidského života, staví věci na svá místa tam, kam patří a přináší člověku rozřešení v otázkách, kterého potenciálně mohou každý den potkávat. Proto cokoli násilného, náročného, těžkého a nelogického ani nemůže pocházet z nařízení islámského zákona, protože jeho intencí je ulehčit lidem a jeho zájmem je veřejné blaho.
Islámský zákon stanovuje jako přirozený stav mezi dvěma lidmi, potažmo mezi dvěma komunitami lidí stav míru, nikoli stav války. Obecným principem tedy musí zákonitě být vše, co podporuje udržení stavu "klidu zbraní" mezi lidmi či jejich společenstvími. Tedy tolerance, respekt, nekonfliktnost, přátelství a rozumná diskuze v atmosféře neútočení, s cílem dopídit se pravdy a skutečnosti. Bůh říká:
Nebudiž žádného donucování k náboženství (Bakara:256)
Vy máte své náboženství a já své náboženství mám. (Káfirún:6)
Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří! (Kahf:18)
Připomínej, vždyť tys pouze ten, jenž připomíná a nejsi nad nimi ten, jenž zaznamenává, (Ghášíja:21-22)
Neurážejte ty, které oni vedle Boha vzývají, aby v nenávisti své neuráželi Boha z neznalosti! (An'ám:108)
Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty Jeho zbloudili, a zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni. (Nahl:125)
Všechny tyto vzpomenuté verše, ač se důvody jejich seslání mezi sebou liší, mají jedno společné. Přikazují respekt a toleranci k lidem odlišného (nejen) náboženského smýšlení a zákaz donucování k víře nabo k přijetí něčího stanoviska silou, cestou násilí. To je obecný princip, společný morálce všech kultivovaných lidí - nečiň jinému, co nechceš aby bylo činěno tobě. Islámská morálka musí jít dokonce ještě dál, muslim musí být příkladem pro ostatní a svým chováním a způsoby být vzorem k následování. Být takříkajíc "tím lepším", nenechat se vyprovokovat k unáhlené zlostné reakci apod. I když muslimové sami jsou jen lidé a těchto příkazů své víry ani oni občas nedbají. Příkladem budiž vztah proroků jako byli Noe, Lot, Abrahám nebo Muhammed, mír s nimi všemi, k jejich blízkým a lidem kolem nich. Jejich manželka, syn, otec nebo strýc se nikdy nestali věřícími, přes veškeré úsilí, které tito příkladní mužové věnovali zvěsti Boží a jejímu šíření. Lidé jim ubližovali, spílali jim, vyháněli je, usilovali jim o život a oni zůstávali stále odpouštějícími, milosrdnými, shovívavými a trpělivými. Nejsme to totiž my, kdo dává člověku uvěřit, ani proroci nemají tuto moc, nýbrž jen toliko Bůh.

Termín svatá válka (ar. harbu l-mukaddasa) není v Koránu nebo v Sunně použit ani jedinkrát. Islámskému zákonu je použití války k donucení někoho, aby přijal islám za svou víru, zcela cizí. O tom hovořil sv. Augustin ve 4. stol. kř. éry a naplnili jej křižáci v Palestině, nebo Španělé v Jižní Americe. Nebudu přehánět a nejsem daleko od pravdy, jestliže to prohásím za dezinterpretaci vnesenou nemuslimy do chápání islámu. V islámském kulturním okruhu se některých podobných pohledů chopily nanejvýš některé zbloudilé sekty, jako např. cháridžovci, nebo radikální ší'ité, kteří svou "svatou válku" apriorně směřovali proti muslimům, kteří jejich ideje nesdíleli.

V Koránu jsou také používána arabské rozkazy "bojujte" (džáhadú) a "zabíjejte" (kátilú). Termín "bojujte", od kterého je odvozeno slovo "džihád" (boj, úsilí) má význam "usilovat", "odporovat něčemu", "postavit se něčemu", "bojovat proti/s něčím" ve všech kontextech, v jakých ho chápeme i v češtině, džihád, neboli boj proti a) svým špatným stránkám, boj sám se sebou o sebezdokonalení b) proti bídě, chudobě c) proti zlu, nespravedlnosti d) za nějakou dobrou ideu a její prosazení e) proti nepříteli, okupantu, tyranovi... Výraz kátilú - "zabíjejte", "válčete" či "bojujte" (ve smyslu se zbraní) je užší a označuje ozbrojený boj. Islámský zákon si je totiž vědom, že ačkoliv je mír přirozeným stavem věci, nemůže nikdo zabránit tomu, aby se nevyskytl také stav patologický - tedy válka. Upravuje také zákonnými prostředky stav války. Ohraničuje však válku jako nejzažší mez, poslední možné řešení, jako specifický případ, kterému je třeba všemi způsoby předcházet. A toto poslední možné řešení je pouze ve dvpou případech. 1. je-li napadena muslimská země nebo komunita muslimů v nemuslimské krajině, mají tito jedinci podle islámu povinnost bránit se proti útoku. Tzn. klasická obranná válka. 2. pokud by nestačila vojenská síla místních obyvatel, mohou být tito (a to je povinnost dané komunity, nikoliv každého jedince) podpořeni muslimy z jiných území. Z úhlu pohledu těchto posil se však již jedná o útočnou válku, protože jejich země, nebo komunita není útokem bezprostředně ohrožena. Tato povinnost pomoci bližním v nouzi vyvěrá z příkazu jednoty a bratrství všech muslimů - vědomí ummy. Vztahuje se rovněž na spojence muslimů, kteří jsou sami jiného vyznání. K těmto muslimy váží smlouvy o spolupráci a spojenectví, které po muslimech vyžadují pomoci a podpořit i je. O tom hovoří veškeré verše "bojovného" a konfrontačního charakteru, jako:
A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám (Bakara:189)
A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým. (Bakara:193)
Jděte v boj lehcí i těžcí a bojujte majetky i osobami svými na cestě Boží! A to bude pro vás lepší, jste-li vědoucí. (Tewba:41) a další.
Některé verše se vztahují spíše k boji vnitřnímu (za sebezdokonalení), jiné vyhrazují právo potrestat zradu spojenecké smlouvy atd. Všechny však lze sjednotit pod ony dva výše vzpomenuté typy ozbrojeného boje. Z životního příběhu proroka Muhammeda صل الله عليه و سلم se při bedlivějším studiu dozvídáme, že všechny války, které ve svém životě vedl (a bylo jich vzhledem k reáliím pohnuté doby celkem hodně) spadaly buď do toho prvního (tj. obrana) nebo druhého typu (tj. podpora souvěrců a spojenců). Vidíme, že ozbrojený boj proti křivdícím a nevěřícím nemá charakter násilného šíření víry.
Navíc existuje celá řada pravidel a omezení, vztahujících se k válce a k vedení bojů, jako je absolutní zákaz napadat civilisty, země, které nejsou ve válečném stavu s muslimy, nedodržovat příměří, vést vyhlazovací taktiky vůči nepříteli atd. Jak popisuje verš: Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. (Máida:8)
A Bůh nejlépe zná.