NEPROSPĚJE UCTÍVÁNÍ BEZ MRAVNOSTI

بسم الله الرحمان الرحيم
Chvála Alláhu dž.š., jen Jeho uctíváme, o pomoc a o správné vedení žádáme. Kdo veden je Alláhem, nebude nikým sveden z cesty a bloudícího nevyvede nikdo, než On. Dosvědčuji, že  není božstva kromě Boha Jediného, který nemá společníka a dosvědčuji, že Muhammed صل    الله عليه وسلم je jeho Služebník a Posel, vždy pravdomluvný a důvěryhodný. Bůh žehnej jemu, jeho rodu, společníkům, pravověrným chalífům a všem jeho následovníkům. Připomínejme si bohabojnost, dodržujme všechny příkazy naší víry a jděme přímo. Alláh dž.š. zjevil nejlepším slovem (ve významu): Vy, kteří jste uvěřli, bojte se Boha skutečnou bohabojností a neumírejte jinak, než jako muslimové (Álu 'Imrán:102). A nejlepším vedením je Muhammedovo صل الله عليه وسلم, jenž pravil: „Nejhorší věcí jsou novoty ve víře a každá novota ve víře je zhoubná inovace, každá zhoubná inovace je bludem a každý blud je v ohni.
 
A potom, milí bratři a sestry v islámu, poměte slov Božího Posla  صل الله عليه وسلم: „Lidé jsou jen dvojí. Jeden, který poznal Alláha, dostál Jeho nařízení a choval se k lidem příkladně a potom druhý, hanebník.“ Podle at-Tirmízího na autoritu Abdulláha bin Omara. V hadíse provázal Posel upřímnou víru a uctívání Alláha se správným chováním. Člověk, jehož místo je u Alláha vysokým a drahým, musí splňovat všechny tyto tři charakteristiky. Pak uspěl jak v životě tomto a také uspěje na světě onom. To popisuje také Alláh v Koránu (v významu): Co týče se toho, jenž rozdával a Boha se bál a za pravdivou nejkrásnější odměnu pokládal, tomu usnadníme přístup ke snadnému. Však co se týče toho, kdo lakotil a za soběstačného se vydával a nejkrásnější odměnu za lež pokládal, tomu ulehčíme přístup do nesnází (Lejl: 5-10) Uspěl ten, který se zcela podřídil Božímu Zákonu, rozmělnil své chtíče a žádostivost po majetku, slávě a moci a oddal se zcela uctívání. Vězte, že uctívání je dvojího druhu – uctívání skrze rituál a uctívání skrze mezilidské vztahy na základě mravnosti. Jak rituál, tak mravnost, je jasně a neměně definována islámskými pramennými texty – Koránem a Sunnou. Posel Boží صل الله عليه وسلم shrnul princip všeobecné mravnosti: „Kdo chce, aby byl vzdálen od ohně a uveden v ráj, nechť, dokud k němu nepřijde smrt, a on věří v Alláha a den soudu, nechť činí druhému to, co chce sám, aby i jemu druzí činili.“ Podle Ahmeda od Ibn Amra. Rituál i mravnost jsou spojenými nádobami a kdokoli nenaplní jedno, nenaplní druhé. Tirmízí zaznamenal na autoritu Abú Hurejry Prorokovu صل الله عليه وسلم otázku přísedícím sahábům: „Víte, kdo je prodělávajícím?“ Řekli: „Prodělávajícím je ten, který nemá ani dinár, ani dirham.“ Odvětil:Z mé ummy je prodělávajícím ten, který v Soudný Den přijde s modlitbou, povinnou i nepovinnou, ba i se zekátem, leč urážel toho, klevetil o tom a pomluvil tamtoho. Prolil krev toho a udeřil onoho. Pak se mu tedy odejmou jeho dobré činy a přidají se oněm. A když mu už žádné nezůstanou, začnou se na něho nakládat jejich hříchy a on nakonec skončí v ohni.“ A není tolik těžké naplnit nádobu modlitby, milodaru, půstu a pouti, jako naplnit nádobu dobré mravnosti, protože tíha odměny je spjata s velikostí vynaloženého úsilí. V hadísu od Abú Dardá Prorok صل الله هليه وسلم praví: V soudný den nebude na miskách vah nic těžšího než dobré chování. A vznešený Bůh opovrhuje tím, kdo vysloví nestoudná slova.“  Podle Tirmízího. Není správné modlitby bez mravnosti, neboť Alláh zjevil: Dodržuj modlitbu, vždyť modlitba odvrací od nemravnosti a věcí zavrženíhodných! (‘Ankebút:45). Komukoli jeho modlitba nezabraňuje v konání zla, není úplná a bude odmítnuta. A jak praví Posel صل الله عليه وسلم v hadísu zaznamenaném Bezzárem na autoritu Abú Hurejry: „…A komu bude modlitba odmítnuta, tomu i jeho ostatní činy budou odmítnuty.“ Není milodaru bez mravnosti, neboť Alláh říká: Řekni: „A ať přispíváte dobrovolně, či s nechutí, nebude to od vás přijato, neboť jste lid rozvratníků.“ (Tewba:53). Není půstu bez mravnosti, neboť Posel صل الله عليه وسلم řekl: Kdo nezanechá lživého slova a špatného činu, Alláh nepotřebuje jeho hladovění a žíznění.“ Podle Buchárího, Ibn Mádži, Abú Daúda, Tirmízího a Ahmeda, od Abú Hurejry. A není hadždže bez mravnosti, neboť dle hadísu odpovídají andělé na zvolání: „lebbejke lláhumme lebbejk“ poutníka, který se na pouť vypravil z nezákonně nabytého jmění: Alláh ti neodpoví a ani tě neučiní šťastným. Tvůj výdělek a tvá obživa je harám. Tvá pouť je odmítnuta a není přijata. Zaznamenal Taberání na autoritu Selemy.
 
Milí bratři a sestry v islámu. Mnoho z nás zde hovoří o tom, že vyzývají lid k islámu a šíří mezi ním islámskou osvětu. Vězte, že existují jen dva druhy da’wa – skutečná da’wa pro Tvář Boží a pak pokrytecká da’wa pro sebe sama. Pro své ego, které se snaží prací pro islám získat dobré jméno, prestiž a finanční výhody, nebo se jí snaží kompenzovat své neúspěchy ve svém profesním, či osobním životě. Skutečná a přijatá islámská osvěta, da’wa k Alláhu pro Tvář Boží nerozděluje a nepůsobí nepřátelství mezi muslimy, neochvějně následuje sunnu a odmítá bid’a, byť by si tím působila problémy. Opravdový dá’í si nenárokuje cizí zásluhy a ani nezdůrazňuje ty své. Tam, kde u osoby, která si osobuje práci pro islám něco z toho existuje, pak si buď jist, že nepracuje pro islám a pro Alláha, ale sama pro své chtíče. Koho da’wa působí rozkol mezi muslimy, je člověkem hříchu, neboť je řečeno v hadísech, že „se dva muslimové přátelící se navzájem, nerozejdou ve zlém, leda kvůli hříchu jednoho z nich.“ Znakem opravdové islámské osvěty je touha vizivatele být prospěšný společenství a pracovat v kolektivu. Ten, kdo není schopen práce v kolektivu a snaží se bezdůvodně pracovat sám, na vlastní pěst a podle svého, je pod vlivem šejtána. Působit rozkol a nepřátelství mezi muslimy, obviňovat je, následovat své tužby a zcestné názory je v příkré opozici k tomu, co bychom nazvali da’wá podle Koránu a Sunny. Člověk, který to ve své činnosti prokazuje, nevyzývá k ničemu jinému než ke hříchu, k bid’a a k cestě šejtána. Vznešený pravil (ve významu): „Ti, kdož vzpurní byli a život pozemský si oblíbili, těm věru peklo za útulek připravili. Však ten, jenž postavení Pána svého se bál a duši svou před vášní spasil, ten věru v zahradě rajské svůj bude mít azyl.“ (Názi’át: 37-41) Posel صل الله عليه وسلم řekl: „Víra člověka nebude úplná, dokud jeho tužby nebudou v souladu s tím, s čím jsem poslán.“ Podle Ahmeda od Ibn Amra. Sejjíd bin Musejjeb říká: „Není takové autority, ani učence, ani počestného, který by neměl chyb. A čí přednosti převažují nad jeho chybami, pak se jeho chyby před jeho přednostmi zanedbávají.“ A imám Málik říká: „Sunna je jako archa Noemova, kdo je na ní, je zachráněn a kdo je mimo ni, potopí se.“ Věz, že základ ega každého člověka je velmi podobný. Touží po pohodlí, po majetku, po uznání a postavení. Naopak cesta islámu je oním sebezdokonalením, kultivací a zkrocením lidského ega. Je činitelem, motorem, který žene člověka uspokojovat své tužby pouze cestou povoleného a nikoli cestou zakázaného. Umožňuje mu dosáhnout i uznání a postavení, ale jen skrze úplné podřízení se Alláhu a přiznání Jeho nekonečné moci nad ním. A právě tento rozpor mezi chtíči lidského ega a vytčenými metami, ke kterým nás pohání síla islámu, je pravou cenou a hodnotou ráje.
 

Prosíme Alláha Všemohoucího, aby zlepšil náš stav, zkrotil naše ego a usměrnil naše touhy, přání a chtíče tak, aby vedli pryč od ohně a směřovali k Jeho nejkrásnější odměně. Jedině Ty, Alláhumma, jsi toho schopen. Ámín!