MÁME SE BÁT ISLAMIZACE EVROPY?

Není tajemstvím, že Evropa se potýká s krizí vlastní identity a vlastních hodnot. Mnozí Evropané, zejména ti pravicově, národovecky, nebo konzervativně ladění, volají po obrodě a vyhrožují kulturní válkou s hordami nově příchozích, proti kterým je Evropa bezbranná. Tito jedinci se bojí islamizace Evropy a vzpomínají letité boje s Osmanskou říší, vyvolávaje klima nedůvěry mezi obyvatelstvem, jak bylo patrno např. v onom nešťastném švýcarském referendu. Obdobné pocity strachu z islamizace zažívají pochopitelně také křesťanští, zejména pak katoličtí duchovní, kteří se logicky bojí ztráty svého dosavadního postavení a duchovně-společenského vlivu.
Hrozí tedy evropskému kontinentu islamizace? Pokud ano, jsou obavy z ní na místě, nebo se jedná o paranoiu a strach z přirozeného vývoje? Bude případná islamizace znamenat zánik evropské civilizace?
Abychom tyto otázky dokázali fundovaně zodpovědět, je nejprve třeba objasnit co je to kultura a co je to civilizace. Následně se podíváme jak lze definovat civilizaci evropskou a jak lze diagnostikovat její dnešní chorobu. Poté se zaměříme na možné scénáře islamizace a na devizy, které tato může Evropě nabídnout. Díky tomu budeme nakonec schopni zhodnotit, máme-li mít z islamizace strach, nebo nikoli.
 
Klíčovými pojmy, se kterými zde operujeme jsou kultura a civilizace. Kultura je souhrn materiálních výdobytků (ty poté utvářejí tzv. materiální, tj. hmotnou kulturu – sem náleží veškeré typy industrií, které můžeme jako archeologové odkrývat po mnoho dalších tisíciletí) a mentálních dovedností (tvořících tzv. duchovní kulturu, kterou velmi těžko zachytíme, pakliže daná societa zmizí v propadlišti dějin). Tyto kulturní prvky se v dané společnosti dědí z generace na generaci nikoli prostřednictvím genů, ale cestou učení. Kultura je pak souhrnem charakteristik, které danou societu jasně definují a vymezují ji proti ostatním. Kultura není výlučnou vlastností člověka, najdeme ji například u lidoopů, kteří se navzájem odlišují používáním různých nástrojů (např. kamenů pro roztloukání ořechů, stébel pro lov termitů, nebo větví jako zbraní), nebo velryb (zde se jedná o různé, navzájem nesrozumitelné hlasové projevy při velrybím zpěvu, jakési „dialekty“). Kultura je časově a místně specifická a závislá na existenci society, v níž se předává.
Civilizace naproti tomu vyžaduje velmi rozsáhlé společnosti, nutným předpokladem pro její vznik je velmi dobrá komunikace mezi skupinami uvnitř takové společnosti. Vzniká postupným kulturním vývojem – vršením jednotlivých kultur na sebe, inovací, výměnou zkušeností, vynalézáním, míšením populací atd. Pokud je známo, schopností vytvářet civilizace je znám jen člověk.
 
Mluvčí evropské civilizace ji často definují jako židovsko-křesťanskou. Pohlédneme-li však na dějiny evropského kontinentu, nabídne se nám obrázek omnoho složitější, než je toto zjednodušující podání.
První a nespornou civilizací na evropské půdě byla civilizace megalitická, která povstala z kultur prvních evropských zemědělců. Zanechala po sobě památky v podobě záhadných staveb z velkých, opracovaných kamenů. Nevíme, jak její tvůrci mluvili, ani nemáme detailnější záznamy o jejich víře a zvycích.
Následují antické civilizace starého Řecka a Říma, které v podobě Římské říše expandují severním směrem do evropského vnitrozemí a střetávají se s civilizacemi a kulturami tzv. barbarských národů – zejména Keltů a Germánů. Postupně tyto staré původní kultury likvidují a absorbují do sebe.
Teprve do této změti více, nebo méně romanizovaných etnik přichází křesťanství, aby se natrvalo zabydlilo v evropském civilizačním konceptu. Samo je však nejprve cizorodým, orientálním prvkem, kterému nějakou dobu trvá, než se zcela zabydlí. Co se týče judaismu, ten přichází do Evropy jen o málo dříve a není mu souzeno stát se hlavním proudem, spíše je odvržen někam na okraj dění. Významným civilizujícím přínosem židovských myslitelů (leč christianizovaných) ovšem bude za nějaký čas revize dosavadního evropského myšlení, obchodu a jejich úloha v epoše osvícenství.
Řím se postupně přetvořil z impéria pohanského na říši křesťanskou, aby velmi záhy poté podlehl stěhujícím se národům. Jen východní část říše, později známá jako Byzanc, ještě nějakou dobu udržuje civilizaci starého Říma, ovšem takřka jen ve vnějších projevech a kultuře státní správy, odívání a řemeslné výroby. Byzantský odkaz je základem dnešní tzv. pravoslavné civilizace, jak ji definuje např. S. Huntington, autor knihy Střet civilizací. Vyčleňuje ji z Evropy.
Huntingtonovská evropská civilizace se ve středověku potýká s katastrofálním úpadkem životní úrovně, s válkami, nemocemi a vzájemným soupeřením malých rozdrobených státních útvarů. Na tomto základě se jen pomalu a těžko rodí nová impéria. Určitý zlom lze pozorovat po skončení křižáckých válek, snad díky kontaktům s tehdy nesrovnale vyspělejším islámským světem.
Prvním impériem Evropy se stávají až Španělé a Portugalci, možná právě proto, že měli s islámskou civilizací nejhojnější zkušenosti, protože jejich státy vznikly na troskách někdejšího Córdobského chalífátu. Byli také prvními, kdo vyvezl novověkou evropskou civilizaci mimo Evropu. Následující evropská impéria, jako Angličané, Francouzi a Holanďané, vznikala, přímo, či nepřímo, z konfliktu a soutěžení se Španěly a Portugalci.
Na východní hranici Evropy se rodilo nové světové impérium – Rusko, které má rovněž bohaté zkušenosti s islámskými kulturami Kavkazu a střední Asie.
Státy střední Evropy a Balkánu se formovaly a vymezovaly na základě konfliktu s islámskou Osmanskou říší. Zde se idea o Evropě bránící světlo Kristovo udržela nejdéle.
Vznik koloniálních impérií odstartoval volný trh, umožňoval vznik buržoazie a oslabení moci šlechty a duchovenstva. Dogmata křesťanství byla stále více podrobována konfrontacím s mimoevropskými světonázory. Po nástupu protestantismu byl koncept jedné církve takřka absolutně držící duchovní monopol již nadále neudržitelný. Jedinou šancí církve jak si udržet alespoň nějaký vliv, bylo ustoupit a stát se jednou z mnoha.
Trůn duchovního hegemona po katolické církvi obsadil sekularizmus. Měřítkem všeho přestala být církev a slepá víra, ale jednotlivý člověk a jeho rozum. Náboženství na straně jedné a věda a filozofie na straně druhé bylo stále více a více stavěno do protikladu. Společenství věřících ustoupilo pojmu národ. Evropa přehodnotila důvod toho, proč sama sebe označuje za nejvyspělejší a vůdčí civilizaci. Role misionáře evangelizujícího svět byla nahrazena rolí koloniálního úředníka, který celému světu přináší světlo civilizačních výdobytků a modernity, tj. jej poevropšťuje.
Poslední etapa tohoto vývoje, odstartovaná vznikem darwinismu, uspořádala světové národy a kultury do pomyslných žebříčků od nejprimitivnějších k nejpokročilejším. Na vrcholu stojí samozřejmě sami Evropané. Nastala éra kulturního pozitivizmu, podle kterého má mít kulturní vývoj několik stupňů – divošství, barbarství, kultura, civilizace a osvícení. Jedině Evropa podle těchto konceptů dosáhla osvícení. Vznikaly také nové vědecké disciplíny, které systematicky studovaly neevropské kultury, jako islamologie, japanistika, nebo indologie. Prvotním účelem těchto věd a termínů bylo paradoxně vědecky a bez předsudků vysvětlit nepochopitelné jevy neevropských kultur, aniž by jimi bylo opovrhováno, ale aby byly omluveny shovívavou formulací, že ještě nestačily dalším kulturním vývojem vymizet. K tomuto vývoji pak měla přispět Evropa, jíž kulturní pozitivizmus zaručoval ideologické zdůvodnění hegemonie nad druhými.
 
Vrcholem kulturně-pozitivistického myšlení jsou pak první roky 20. století. Od této doby začaly na celém světě převládat evropské šaty, evropský systém vzdělání, evropský systém hospodářství a podnikání, evropský systém práva i používání evropských jazyků v mezinárodní komunikaci. Tento vývoj ve své setrvačnosti pokračoval v koloniích dokonce i poté, co se kulturně-pozitivistické myšlení v Evropě samé otřáslo v základech.
Těmito otřesy byla 1. světová válka, která byla ze své podstaty válkou o kolonie. Její nepochopitelnost pro neevropany vystihuje její někdejší označení jako „Velká válka bílého muže.“ Byla vyvrcholením evropských nacionalizmů a výdobytkem dravosti nových evropských velmocí, které se zakládali na ideji jednoho národa, zejména šlo o Německo. Obětí 1. světové války se pak zákonitě musely stát citlivě vyvažované mnohonárodnostní celky typu Rakousko-Uhersko, nebo státy zcela ignorující nacionalistické principy, založené na jiných vztazích, jako např. vztazích mezi náboženskými obcemi. To byl případ Osmanské říše. V Rusku letitý spor mezi kulturně-pozitivisticky smýšlejícími intelektuály a zkostnatělou carskou garniturou vyvrcholil bolševickou revolucí a nástupem diktatury proletariátu.
Pakliže 1. světová válka nahlodala autoritu Evropanů v očích kolonizovaných národů a odstartovala osvobozenecké myšlenky v rozvojovém světě, hrůzy 2. světové války zlomily evropskou povýšenost Evropanů samých. Důvěra v lidský rozum a ve vědu, která kdysi svrhla z piedestalu duchovní autority svazující církevní dogmata najednou zklamala. Evropské myšlení se ponořilo do depresivního chaosu neexistence konečné a základní autority, absolutní pravdy. Evropa ztratila sebevědomí a místo k budování upřela svou pozornost ke spotřebě.
Zkušenost s fašizmem, permanentní hrozba komunizmu a ne vždy pozitivně vnímaná americká role druhé vyvažující velmoci notně přispěla ke kocovině evropského sebeklamu zrovna tak, jako ztráta kolonií. Hořkost poznání, že smyslem života je, že život žádný smysl nemá a ideje musí nekompromisně ustoupit pragmatizmu krátkodobého zisku, napáchala na evropské civilizaci devastující škody.
Společnost dnešní Evropy je atomizována, jejím základem již není rodina, ale pouhý jedinec. Pravda se stala relativní, což jednak otvírá dveře k relativizaci morálky, hodnot, postojů a názorů na svět a též zdvihá doposud nevídané bariéry mezi jednotlivci, skupinami lidí a generacemi. Vytrácí se vnímání dobra a zla, podporovaného a zavrženíhodného. Kulturní prázdnota je provizorně zalátována existencí navzájem ostře konfliktních subkultur. Objevil se kult věčné mladosti a kult konzumem podporovaného vzdoru. Cokoli, co obsahuje starobylost, odůvodněnost a přesah je okamžitě zatracováno. Každá nastupující generace vytváří zcela odlišnou kulturu, která je naprosto neznámá, nesrozumitelná a proto hrůzyplná pro generaci jejich rodičů. Otevřela se Pandořina skříňka neporozumění a vzájemného odcizení se dětí a rodičů. Tím je znemožněn kulturní přenos a ohroženy samé základy civilizace. Evropě hrozí pád na úroveň šimpanzů bojujících proti sobě klacky.
Evropané se dnes již sami nedokáží pozitivně definovat, poznat a specifikovat se. Mohli by se opřít o odkaz antické myšlenkové tradice, křesťanské lásky a solidarity, židovské píle, středověké soutěživosti, osvícenské oduševnělosti a ambiciózní svobodomyslnosti doby kolonií. Mají-li se definovat, vymezí se negativně proti svému okolí. Evropanem je obyvatel Evropy, který není Rus, který není muslim, či něco jiného, co Evropané vnímají jako protichůdný odraz sebe sama. Říkají: „Nejsme jako támhleti,“ ale nejsou schopni říci: „Jsme takoví a takoví.“ Taková evropská identita nebezpečně klouže k šovinizmu, názorové nestálosti, oblibě jednoduchých a extrémních řešení, ke zplošťování vnímaného obrazu reality a k nezdravým, vyčerpávajícím konfliktům. Evropan dneška přichází o možnost zhodnotit, byla-li jeho společnost úspěšná, či byl-li úspěšným on sám. To je největší hrozbou evropské civilizace a tato hrozba je daleko horší než to nejhorší, co si lze představit pod oním strašidelným slůvkem „islamizace.“
 
Naproti tomu islámská civilizace, která zažila svůj pád na dno po porážce své poslední velké říše v 1. světové válce, prochází v současnosti nebývalou obrodou. Znovu nabírá ztracený dech a sebevědomí. Je ochotna a dokonce schopna podrobit své hodnoty ostré konfrontaci a vyzvat jiné, cizí civilizace k souboji v intelektuální rovině. Stačí se jen podívat na počet absolventů šarí’atských věd a na růst jejich společenské prestiže. Na úspěchy, jakých dosahují politické strany založené na idejích islámu např. v Turecku.
Vědomí vlastní náboženské identity se zvětšuje také i mezi evropskými muslimy. Dokonce ještě rychleji, vzhledem ke zmatku, ve kterém se současné evropské myšlení nachází. Na stranu islámu se také přidává stále více a více samotných Evropanů, kteří v něm nalézají odpovědi na své otázky.
Právě islám a jeho civilizace může Evropě pomoci vybřednout z její krize mysli. Islámské učení a islámská mysl disponuje pro Evropany dávno ztracenými ambicemi, smyslem pro rovnováhu, vyváženost a hlavně uvědoměním si existence nejvyšší autority, absolutní pravdy, která je stabilním majákem a neměnným měřítkem lidských činů, dobra a zla, spravedlnosti a křivdy, nároků a závazků i krásy a ošklivosti.
Nemálo historiků smýšlí, že kulturní přerod renesance započal v metropolích islámské znalosti, v Bagdádu a Córdobě, kde se muslimští myslitelé spolu se svými křesťanskými a židovskými kolegy věnovali zachování a obohacení antického a staroindického odkazu. Teorie přístupu k vědecké práci, kterou vypracovali muslimové, byla také základem vědeckého pokroku Evropy v následujících staletích, na který může být Evropa dodnes hrdá. Pakliže muslimské poznání vyvedlo křesťanskou Evropu z temna středověku, může ji rovněž táž islámská mysl vyvést z krize myšlení a hodnot. Bude to další přerod v sérii mnoha podobných přerodů v historii, jako bylo dobývání Evropy Římany a následná postupná christianizace samotného Říma. A takové islamizace není třeba se bát.
Taková islamizace bude ovšem vyžadovat podmínku, že bude zachován silný původní evropský živel, který bude hlavním cílem i aktérem takové kulturní výměny. Hovoříme-li o přistěhovalcích, kteří tvoří 90% muslimů v západní Evropě, máme na mysli lidi zvyklé na početné rodiny. I když už dnes takřka nemají více než čtyři děti, oproti domácím evropským populacím, které stárnou a vymírají, je to závratné číslo. Těžko ale hledat vinu u přistěhovalců. Dělají jen to, na co jsou zvyklí. Vina leží na špatně nastavené rodinné politice samotných Evropanů, na systému, kde v populaci jednoznačně vítězí ten, kdo se dokáže lépe uskrovnit.
Pokud tedy tato podmínka existence domorodého evropského živlu nebude splněna, hrozí evropské civilizaci, že skutečně zanikne a kontinent se stane jen zámořským územím severní Afriky, nebo přirozeným pokračováním Turecka za Bospor. Právě to je myslím oním strašákem, před kterým varují na začátku zmíněné hlasy.
Evropská civilizace ve své nynější krizi hodnot a východisek nemůže moc dobře vzdorovat tomu, aby případná kulturní výměna probíhala v její prospěch, tedy aby Evropa pohltila evropské muslimy. Může však připravit podmínky pro to, aby z takové výměny vyvázla pozitivně.
Naproti tomu evropští muslimové mohou využít ku prospěchu islámské civilizace asi největší devízu, kterou má k dispozici Evropa. Tou je schopnost neustálé regenerace sebe sama a schopnost vlastní sebekritiky a kritického posouzení vlastních nedostatků. Protože islámská civilizace disponuje ideálem, se kterým může svůj stav kdykoli poměřovat, bylo by to pro ni balzámem. To vše jsou samozřejmě devízy, kterými se honosí také islámská civilizace, o čemž svědčí nesčetné množství historických faktů i lidových zkazek pro poučení. Jen nebyly delší čas dostatečně používány.
 
Pohlédneme-li na různorodost islámského světa, na různé civilizační okruhy, které vyznávají islám, na různé jazyky, kterými muslimové na světě hovoří, na jejich každodenní kulturu, pak můžeme zpozorovat, že islámské náboženství klade jen určitý rámec, jakým se má daná kultura, či civilizace vyvíjet. Praktické naplnění tohoto rámce se může odlišovat. Přijetí islámu u žádného současného muslimského národa neznamenalo odvržení všech jejich dosavadních kulturních tradic a naprostý rozchod s celou jejich kulturou. Neznamenalo ani bezpodmínečné přijetí jazyka a kultury Arabů, či Turků, největších nositelů islámské výzvy. Znamenalo ovlivnění, obohacení, promíšení. Existuje určitá cirkulující, těžko zachytitelná podstata něčeho, co lze nazvat islámskou civilizací a zároveň existují i místní, specifické civilizační konstanty, které spojují různé světové muslimy s jejich etnicky, či jazykově spřízněnými nemuslimskými sousedy v Asii, Africe i v Evropě. V takovém případě možná budoucí islamizované oblasti Evropy odkryjí pravou esenci evropanství v tom, v čem se liší od ostatních, neevropských muslimů a co je naopak spojuje s evropskými nemuslimy.