IBN REDŽEB AL-HANBELÍ O HADÍSU: "TY, KTEŘÍ BYLI PŘED VÁMI, ZNIČILY MNOHÉ OTÁZKY..."

 

V celém znění:
عن أبي هريرة عبد الرحمان بن صخر رضي الله عنه قال سمعت رسول الله صل الله عليه و سلم يقول ما نهيبكم عنه فاجتنبوه و ما أمرتكم به فأتوا منه ما استطعهم فإنما أهلك الذين من قبلكم كثرة مسائلهم و اختلافهم على أنبيائهم
 رواه البخاري و مسلم
Od Abú Hurejry Abdurrahmána bin Sahra, nechť je s ním Alláh spokojen, se traduje, že vyprávěl: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم, říci: „Co jsem vám zakázal, toho se střezte a co jsem vám přikázal, vykonejte z toho kolik jen můžete. Zajisté, ty před vámi zničily mnohé otázky a dilema ohledně vyptávání se poslů.[1] 
 
     Původ hadísu je následující (jak vyprávěl Muhammed bin Zijád od Abú Hurejry): Jednou, když k nám Posel Boží  صلى الله عليه و سلم promlouval, řekl: „Lidé, předepsána je vám pouť, vykonejte ji tedy!“ Někdo z přítomných se zeptal: „Je to potřeba chodit každý rok, ó Posle Boží?“ Posel Boží  صلى الله عليه و سلم neodpověděl, dokud dotyčný otázku třikrát nezopakoval. Tehdy pravil: „Kdybych řekl ano, stalo by se to obligátní povinností a to byste nevydrželi,“ a dodal: „Neptejte mne na věci, o kterých vám nehovořím, protože ony, co byli před vámi, zničily přespřílišné otázky a spory okolo jejich poslů. Když vám cokoliv přikáži, konejte to nejvíce jak můžete a když vám cokoliv zakáži, kloňte se toho.[2]
 
     V obou sbírkách Sahíh je zaznamenáno vyprávění od Anase: „Posel Boží  صلى الله عليه و سلم k nám promlouval a jeden člověk se ho zeptal: Kdo je můj otec?“ „Tvůj otec je ten a ten,“ odpověděl mu Posel صلى الله عليه و سلم. Pak bylo zjeveno: Vy, kteří věříte! Nevyptávejte se na věci, které by vás, kdyby vám byly prozrazeny, zarmoutily (překlad významu veršů, Máida:101)“
 
     Od Katády a Anase, se traduje, že jednoho dne sahábové tolik zavalili Proroka  صلى الله عليه و سلم otázkami, takže se rozzlobil, vystoupal na minbar[3] a řekl: „Cokoliv na co se mne dnes zepáte, vám objasním!“ Vstal jeden člověk kterého, když by s ním lidé žertovali, nenazývali by jej po jeho otci, a zeptal se: „Posle Boží, kdo je mým otcem?“ Prorok  صلى الله عليه و سلم odpověděl: „Tvůj otec je Huzáfa!“ Tehdy řekl Omar bin el-Chattáb: „Jsme spokojeni, že je naším Pánem Bůh, že naší vírou je islám a že nám je Muhammed prorokem, utíkáme k Bohu před pokušením!“ Katáda vždy za tímto hadísem recitoval verš „Vy kteří věříte, nevyptávejte se na věci...“[4]
 
     Posel Boží صلى الله عليه و سلم  zakázal ashábům, aby se ho vyptávali, jako se křesťané požadovali Ježíše, mír s ním, aby se jim z nebe spustil prostřený stůl a nakonec pak popřeli to, co viděli na vlastní oči. Vznešený Alláh zakázal takový druh otázek. Avšak odpověděl jim, ať počkají, a když se o čemkoli zjeví Korán, naleznou v něm odpověď na to, nač se ptali.
     Výše vzpomenuté hadísy zakazují vyptávat se o tom, co není potřeba, nebo by odpověď na danou otázku rozesmutnila toho, který ji vznesl, jako například jestli je z obyvatel Pekla nebo Ráje, jestli je ten, komu se připisuje, jeho skutečný otec atd. Zakázáno je také vyptávání se provázené provokací, nesmyslností a výsměchem, jak činili pokrytci a jim podobní. Něco podobného je i s vyhledáváním a předkládáním veršů ze zpupnosti, které modloslužebníci a lidé knihy směřovali k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم. Ikrima říká: „Verš je zjeven kvůli tomuto a to také zahrnuje otázky o tom, co Bůh ukryl před svými služebníky, jako např. o začátku dne soudu a o duši.
     Hadís také poukazuje na to, že je zakázáno muslimům mnoho se vyptávat o halal a haram, pokud je zde strach, že některá z těchto otázek bude důvodem zjevení nějakého těžšího předpisu v dané problematice, jako byla např. otázka, jestli je hadž povinný každý rok nebo ne. V obou sbírkách Sahíh je zaznamenán hadís, tradovaný od Sa’da, že Posel Boží  صلى الله عليه و سلم řekl: Největším zločincem mezi muslimy je ten, kdo se vyptává na něco povoleného a to se pak kvůli jeho vyptávání se zakáže. Posel Boží  صلى الله عليه و سلم dovoloval často se ptát pouze obyvatelům rurálních oblastí a delegátům, kteří přicházeli poznat něco z islámu s úmyslem si ho přisvojit. Muhádžirům a ansárům v Medíně to povoleno nebylo, protože se ímán již v jejich srdci uhnízdil. Newwás bin Sem’an říká: „Žil jsem s Poslem صلى الله عليه و سلم v Medíně a nic mne nebránilo ji opustit, kromě zdrženlivosti se ho na to zeptat. Když by se kdokoliv z nás přestěhoval z Mekky do Medíny, na nic se Posla  صلى الله عليه و سلم nevyptával.“[5] Anas říká: „Bylo nám zakázáno vyptávat se Proroka صلى الله عليه و سلم, takže jsme netrpělivě očekávali příchod nějakého beduína jasné mysli, který by se Prorok صلى الله عليه و سلم zeptal a my bychom poslouchali.“
     Avšak někdy se sahábové, kvůli potřebě, vyptávali Posla  صلى الله عليه و سلم o věcech, které se ještě nestaly, aby věděli, jak je v takových situacích třeba se zachovat. Tak mu jednou řekli: „Zítra budeme bojovat s nepřítelem a nemáme nože s sebou, můžeme-li porazit (zvířata na jídlo) ostrým kamenem?“ Ptali se ho na vladaře, o kterých jim vyprávěl, že přijdou po něm. O pokornosti k nim a povstání proti nim. Huzejfa se jej pak ptal na nadcházející pokušení a jak tehdy postupovat.
 
     Slova Posla صلى الله عليه و سلم: „nevyptávejte se mne na to, o čem vám neříkám, zajisté, ty před vámi zničily mnohé otázky a dilema ohledně vyptávání se poslů“ zakazují vyptávání se a odsuzují to. Avšak někteří smýšlejí, že to platilo pouze pro dobu Poslova صلى الله عليه و سلم života, protože proces zjevení byl v plném proudu a existoval strach, aby se nezakázaly nějaké dovolené věci, nebo aby se kvůli nějaké určité otázce nepřišlo s nařízením nějaké těžší povinnosti a že po jeho smrti tedy taková obava neexistuje.
     To však není jediným důvodem zákazu vyptávat se. Existuje i druhý důvod a to je čekat, dokud se proces zjevení neukončí, protože pak již bude na každou otázku existovat příslušná odpověď. To znamená, že vše to, po čem mají muslimové potřebu ptát se ve své víře je nutně objasněno Alláhem v Koránu, dostaveném přes Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. Potom již nikdo nemá potřebu po jakémkoliv vyptávání se, protože Vznešený Alláh nejlépe ví, co Jeho služebníkům odpovídá. Pokud je v něčem dobro a užitek, nutně jim to již v začátku Alláh objasnil bez jakýchkoliv otázek. To i On potvrzuje a říká: A Bůh vám to objasňuje, abyste nebloudili (Nisá´:176)
   Pak není potřeba ptát se na cokoliv, zejména předtím než se to stane anebo před potřebou za to. Je velká potřeba pouze po otázkách s cílem, aby se rozumělo to, co nám Bůh zjevil a Posel Jeho  صلى الله عليه و سلم zůstavil aby se následovalo a uvedlo do praxe.
 
     V tomto hadísu pak Posel  صلى الله عليه و سلم naznačuje, že je potřeba proměnit jeho příkazy v čin a klonit se od zakázaných věcí a to je dostačující, aby odvrátilo od nepotřebných otázek. Proto o tom řekl: Co jsem vám zakázal, toho se kloňte a co jsem vám přikázal, praktikujte kolik jen můžete...
     Je povinností každému muslimu, aby bádal a prověřoval v tom, co přišlo od Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم, dále aby porozuměl a pochopil jeho významu a potom, jde-li o věci teoretické povahy, aby v ně věřil a jde-li o praktické věci, aby se vynasnažil jak jen je nejvíce možné je realizovat a praktikovat a klonit se zákazů. Všechna jeho pozornost a starost musí být upřena na tyto a ne na jiné věci. Takoví byli druhové Posla Božího  صلى الله عليه و سلم i jejich následovníci, je-li řeč o hledání potřebné znalosti z Koránu a Sunny.
     Nějaký člověk se zeptal Abdulláha bin Omara o dotýkání se černého kamene při tewwáfu[6]. Řekl mu: „Viděl jsem Posla  صلى الله عليه و سلم jak se ho dotýká a líbá jej.“ Muž se znovu zeptal: „A co když mi v tom zabrání někdo z tlačenice anebo bych já někoho zranil?“ „Střez se takového vyptávání se. Viděl jsem Posla  صلى الله عليه و سلم jak se ho dotýká a líbá jej,“ odpověděl mu on. Tímto si Ibn Omar přál říci že je třeba zajímat se pouze o tom, jak následovat příkladu Proroka  a není potřeba předpokládat nemožnost, nebo obtíže aby se následoval. Rozumět víře a zájem o znalost je chvályhodné pouze s cílem její realizace v běžném životě a ne aby se tím někdo povyšoval nad druhé, nebo kvůli debatě.
     Abdulláh bin Mes’úd řekl: „Co bude s vámi, až vás zastihnou pokušení, ve kterých dítě zestárne a dospělý se stane vetchým starcem, když se začnou následovat obyčeje, které když se někdy promění, řekne se: To je zlé a nebezpečné.“ Někdo se zeptal: „To se vážně stane?“ „Jak jinak?“ odvětí Abdulláh. „Když se počet spolehlivých mezi vámi zmenší a počet vůdců se zvětší, když se počet učenců sníží a počet učících se zvýší a když se islámskou znalostí bude požadovat tento, a ne onen svět.“[7]
     Proto mnozí sahába a tábi’ín zavrhovali přílišné vyptávání se a předpoklady o něčem, co se ani nestalo a na podobné dotazy neodpovídali. Amr bin Murra podotýká, že Omar jednou vstal před lidi a řekl: „Zakazuji vám vyptávat se mne na to co se nestalo, stačí to, co už bylo.“ Abdulláh bin Omar říká: „Neptejte se na něco, co se nestalo, slyšel jsem svého otce jak proklíná ty, kteří se ptají na něco, co se nestalo!“ Když by Zejd bin Sábit byl tázán na něco, co se ještě nestalo, zeptal by se: „I to se stalo?“ když by mu pak záporně odpověděli, jednoduše by řekl: „Odvraťte se od toho dokud se to nestane.“ Imám El-Awzáí říká: „Když si Bůh přeje připravit Svého služebníka o požehnání znalosti, na jeho jazyk dá pouze nepravidelnosti, bludy a nesmysly. Zastihl jsem takové lidi. A oni jsou pravými neznalci.“ Ibn Wehb říká, že slyšel imáma Málika jak odsuzuje prázdné tlachání a s rozhodností prohlásil: „Takoví hovoří jako splašení velbloudi, to je tak a toto je takhle. A jejich řeč je marná.“ Imám Málik přezíral odpovědět na mnohé otázky. Řekl: Vznešený pravil: A vyptávat se tě budou na Ducha. Odpověz: „Duch přichází z rozkazu Pána mého a bylo vám dáno z vědění, jen ne mnoho. (Isrá´:85) V tomto verši Poslu  صلى الله عليه و سلم nepřišla odpověď.
    Stejně tak Málik zavrhoval rozpravy o sunně. Hajsam ibn Džemíl řekl: Otázal jsem se Málika: „Abú Abdulláhu, člověk, který je učenec v hadísu, bude o něm diskutovat?“ „Ne, nýbrž řekne: "Sunna." A když se pak od něho přijme, dobře je, a když ne, pak bude mlčet.“ Wehb řekl: „Slyšel jsem Málika, když pravil, že debata ve věronauce umrtvuje srdce a plodí zatvrzelost a zlobu.
 
    V této otázce se lidé rozdělili na dvě skupiny. Muhaddisové zavřeli otázkám dveře, takže se jejich chápání a znalost zmenšily ve vztahu k poznávání otázek hranic (předpisů), které Bůh zjevil svému poslu. Takto vzniklo rčení že ten, kdo nosí fikh není fakíh.
     Právníci následovníci racionální školy v této otázce odešli příliš široko a vymýšleli situace předtím, než nastaly, u těch co se mohly stát, často také vymýšleli ty, které se ani stát nemohly. Potom se namáhali až do vlastního vyčerpání, snažíce se na ně nalézt odpovědi. Okolo nich se vedly veliké bitvy, polemiky a rozpravy, které dovedly i do rozpolcenosti srdcí, ve kterých potom kvůli tužbám vznikalo opovržení, nepřátelství a nenávist. V tom všem byl často i úmysl po triumfu, hledání moci a slávy, upoutávání pozornosti na sebe sama. Všechny tyto věci skuteční učenci odsoudili a sunna ukázala na jejich nepřiměřenost a jejich zákaz.
    Učení muhaddisové, kteří postupovali podle toho, co znali, většina jejich pozornosti se upírala na hledání významu Boží knihy a věrohodných hadísů, které ji objasňují, stejně jako názory sahábů a tábi’ínů, vztahující se k různým oblastem znalosti – tefsíru, hadísu, otázek halal a haram, pilířů sunny, zuhdu a ostatním naučným disciplínám.
     Krásná jsou i slova Júnuse ibn Sulejmána: „Srovnával jsem mezi hadísem a rozumovým posouzením, zatímco se v hadísu vzpomíná a velebí Vznešený Pán, vzpomíná se Jeho trůn, vzpomíná se Ráj a Peklo, proroci a poslové, halal a haram, udržování rodinných svazků, vše dobro je v hadísu. Potom rozmýšlej o racionálním rozsuzování, když ono spletkaří, klame, podvádí, přerušuje rodinné svazky, všechno zlo je tam!“ Ahmed ibn Šubewejh řekl: „Kdo si přeje znalost do hrobu, ať se obrátí tradicím a kdo si přeje empirckou znalost, nechť se obrátí raciu.“ Kdo se ubírá cestu hledání znalosti tím způsobem, jakým jsme ukázali, bude mít možnost většinou pochopit odpověď na každodenní události, protože jejich pilíře obsahují principy na které jsme poukázali. Ale je nutné aby ta cesta opačná, než ta, kterou následovaly náboženské autority jako Šáfi’í, Ahmed, Ishák, Abú Ubejd a další, kteří používali jejich metody. A kdo tvrdí, že následuje tuto cestu jiným způsobem, než jakým šli oni, upadne v nebezpečí a v propast, přijme to, co není dovoleno a zanechá to, co je povinností.
     Podstata a základ toho všeho je upřímně toužit po Boží spokojenosti, přibližovat se Mu poznáváním toho, co zjevil Svému Poslu صلى الله عليه و سلم, činit v souladu s tím a k tomu vyzývat i druhé. Kdo v tom uspěje, toho Alláh upevní a povede jej, naučí ho té znalosti, kterou neznal. Vznešený ve své knize pochválio učence: A obávají se Boha ze služebníků Jeho ti nejmoudřejší (Fatir:27). Náfi´a bin Zejd říká: „V základech uvedeni v islámskou znalost jsou ti upřímní a skromní zbožní. Pokorně praktikují Boží zákony toužíce po jeho spokojenosti, nepovyšujíse nad lepší než jsou oni a neponižují ony pod nimi, důkazem jsou proto slova Poslova صلى الله عليه و سلم: "Přijdou k vám obyvatelé Jemenu, nejpoctivějších srdcí a nejjemnějších duší, jejichž víra, porozumění a moudrost jsou obzvláště zdůrazněny.[8]“ Tento hadís se vztahuje na sahábu Abú Músá el-Aš’arího a jemu podobné učence z Jemenu. Potom na podobné, jako jsou Abú Músá el-Hawlání, Uwejs el-Qarání, Táwús, Wehb ibn Munebbah a další. Všechno to byli učenci plně uvedení do islámské znalosti, kteří se obávali Alláha.Všichni tito byli učenci, kteří věřili v Boha a pracovali v Jeho jménu, kteří Ho obávali a strachovali se před ním. Někteří z nich byli znalejší v otázkách Božích zákonů a šarí’atských předpisů než jiní. Neodlišovali se od obyčejných lidí množstvím prázdných slov, ani nepotřebným hledáním a disukzemi.
     Takový byl i Mu’áz ibn Džebel, nejznalejší z lidí v otázkách halal a haram. V soudný den bude vzkříšen jako představený učenců a bude stát před nimi ve vzdálenosti dostřelu šípu. Jeho znalost se nevztahovala k rozšiřování a množení právních otázek, nýbrž byl učencem poznávajícím Boha a pilíře Jeho víry. Když byl imám Ahmed tázán: „Koho se budeme ptát po tvé smrti?“ odpověděl: „Abdulláha ibn Waraky.“ Lidé mu řekli: „On není člověkem s objemnou znalostí!“ Tehdy jim Ahmed řekl: „To je zajisté dobrý člověk, jen někdo jako on může poznat dobrou věc!“ Také byl tázán na Ma’rúfa ibn Kerhího a řekl: „Měl základ islámského vědění, bohabojnost.“ Něco podobného se traduje i od některých učenců z řad selef: „Strach před Bohem je dostatečná znalost. A prázdná naděj v Boží milost, bez jakéhokoli činu, je obyčejná zahleděnost a sebeklam.“    
 
    Vrátíme se k objasnění Abú Hurejrova hadísu a řekněme, že kdo se nebude zabývat hojnými otázkami, ke kterým nejsou podobny žádné v Boží knize a ani v sunně Posla Jeho صلى الله عليه و سلم, avšak se bude zabývat pochopením a rozuměním Božích slov a slov Jeho Posla s úmyslem, že vykoná příkazy a vystříhá se zákazů, on bude pokládán za toho, kdo vykonal nařízení Posla Božího صلى الله عليه و سلم, z uvedeného hadísu, a který postupoval podle jeho podmínek. A kdo se nebude zabývat porozuměním tomu, co Bůh zjevil Svým poslům, nýbrž vymýšlením otázek, které se mohou, ale i nemusejí odehrát v realitě a bude vynakládat snahu na ně odpovědět na základě pouhého rozumu, o takového je na místě strachovat se, že postupuje v opozici k tomuto hadísu, že překročil Boží zákaz a zanedbal jeho nařízení.
     Věz, že mnohé události a situace, které se stávají a nemají ospravedlnění v Koránu a v sunně jsou následky zanechání zájmu o vykonávání toho, co nařídil Alláh a Jeho Posel  صلى الله عليه و سلم a vystříhání se toho, co zakázal Alláh a Jeho Posel  صلى الله عليه و سلم. Že když by se ten, který si přeje udělat nějaký čin, zeptal jaké je Boží stanovisko ohledně něj a když pak bude toto pozitivní, provede jej a když bude negativní, obrátí se od něho, události by se odehrávali v okruhu Koránu a sunny. Avšak vzpomenutí jednají na základě pouhého svého rozumu a na základě tužeb, proto se většina věcí děje naopak, než Alláh předepsal a možná je i velmi těžké je zahrnout pod tyto vzpomenuté normy, kvůli jejich velké vzdálenosti od nich.
 
     Shrnutí dosud vyřčeného je že ten, kdo realizuje to, co je přikázáno v předmětném hadísu a vystříhá se toho, co je zakázáno a to ho odvrátí od jiného. Dosáhne spásy tohoto i onoho světa. A když takto postupovat nebude a naopak se bude zabývat nejrůznějšími názory, které ho okouzlují, upadl do stavu, na který Posel Boží  صلى الله عليه و سلم upozornil řka že bylo důvodem pádu následovníků knihy, tj. takový člověk se stane stejným jako židé a křesťané, kteří se mnoho vyptávali, měli dilema ohledně svých poslů a proroků a odepřeli jim poslušnost a pokornost.
 
Zdroj: Džámi' 'ulúm we l-hikám.
   


[1] zaznamenali Buchárí a Muslim
[2] podle Muslima
[3] kazatelna
[4] podle Buchárího a Muslima
[5] zaznamenal Muslim
[6] obřad obcházení Ka’by při hadži
[7] podle Daremího a Hákima
[8] podle Buchárího