VÝZNAM POJMU DŽEMÁ'A

Nejobecnějším vysvětlením pojmu džemá’a je „společenství muslimů.“ Jeho důležitost je potvrzena Koránem, Sunnou i všeobecným konsensem prvních generací.
 
Alláh říká:
وَاعْتَصِمُوا بِحَبْلِ اللَّهِ جَمِيعًا وَلا تَفَرَّقُوا
A přidržujte se provazu Božího všichni společně a nerozdělujte se. (Álu ’Imrán: 103) Říká Ibn Džerír v tefsíru tohoto verše: „Tím se chce říci: Držte se pevně Boží víry, kterou jste povinni následovat a splňte závazek, který jste povinni splnit, tj. společenství a vzájemné sbližování se na pravdě a úplné odevzdanosti Božím příkazům.[1]
Takto také bylo zakázáno rozštěpovat se:
 إِنَّ الَّذِينَ فَرَّقُوا دِينَهُمْ وَكَانُوا شِيَعًا لَسْتَ مِنْهُمْ فِي شَيْءٍ
Věru ti, kteří rozštěpili své náboženství a stali se partajemi – ty s nimi nemáš nic. (An’ám:159) Ibn Kesír vykládá: „Tento verš je všeobecného významu a zahrnuje všechny ty, kteří se rozdělili v pohledu Boží víry a nyní se jí protiví. Zajisté Alláh seslal Svého Posla صلى الله عليه و سلم s vedením a jasným náboženstvím, aby je pozdvihl nad všechna ostatní. Jeho šarí’a je jedna a není v ní rozkolu a rozštěpení. A ti, kteří se rozejdou a stanou se skupinami, pak Alláh zajisté učinil Posla Božího nevinným v tom, na čem jsou tito.
 
Huzejfa vypráví: „Lidé se vyptávali Posla Božího صلى الله عليه و سلم na dobro a já jsem se jej tázal na zlo, ze strachu, aby mne nepotkalo. Řekl jsem tedy: „Posle Boží, my jsme byli v době nevědomosti ve zlu a pak k nám přišel Alláh s tímto dobrem. Nastane po něm ještě nějaké zlo?“ „Ano,“ odpověděl. „A přijde po tom zlu ještě nějaké dobro?“ „Ano,“ odpověděl, „a je v tom dehan.“ „A co je dehan?“ Řekl: „Lid nehledá vedení v tom, s čím jsem došel, poznáš to na nich a odporuješ jim v tom.“ „A přijde po tom dobru ještě nějaké zlo?“ „Ano. Ti kteří vyzývají k branám Pekla – kdo je poslechne, toho odvedou do Pekla.“ „A jak je poznám?“ Řekl: „Jsou z vaší kůže. Hovoří vaším jazykem.“ „Co mi radíš, jestli se toho dožiju?“ Řekl: „Jsi povinen držet se společenství muslimů a jejich vládce.“ „A co když nebudou mít ani společenství, ani vládce?“ Odvětil: „Pak se vzdal od všech těch frakcí, i kdyby ses měl držet zuby za kořen stromu, dokud tě takto nepotká smrt![2]
 
Šejchul-islám Ibn Tajmija řekl: „A dobro je celé v následování prvních generací této ummy, v neustálém poznávání výroků Proroka صلى الله عليه و سلم a vzdělávání ve víře, držení se provazu Alláhova a toho, co vyzývá k jednotě a držení se společenství a vyhýbání se tomu, co vyzývá k rozdělování – jedině, kdyby to bylo něco, v čem Alláh a Jeho posel přikázali jinak. Ukázáno je, že seskupení se na víře islámu je důvodem jednoty a nevykonávání předpisů víry je důvodem rozdělení. Jednota ústí v Boží milost, mír a spásu, která se odráží v našem štěstí na tomto i na onom světě. A rozdělení ústí v Boží trest, prokletí a zřeknutí se Posla Božího صلى الله عليه و سلم od takových.[3]
Imám at-Taháwí v popisu přesvědčení, které uznávají Ahlu s-Sunna říká: „Následujeme Sunnu a Společenství a vyhýbáme se podivným názorům, rozporům a nejednotnosti. A společenství je pro nás pravdou a správnou cestou, a rozdělení blouděním a trestem.[4]
 
Imám Ibn Hadžer al-Askalání uvádí pět různých definic pojmu džemá’a[5]:
  1. Velká většina muslimů, nikoli však masa obyčejných lidí, nýbrž to jsou učení lidé, kteří znají, rozpoznávají a praktikují Pravdu a všichni ti, kteří je následují a praktikují šarí’atské předpisy. I oni jsou džemá’a, při pohledu na veliký počet těch, kteří se drží islámu.
  2. Mudžtehidové a imámové islámské ummy. I oni jsou džemá’a, protože poznali pravdu a vyzývali k ní druhé.
  3. Společníci Posla Božího صلى الله عليه و سلم, kteří převedli Sunnu Posla صلى الله عليه و سلم do praxe a věrně ji nám přenesli. I oni jsou džemá’a, v pohledu požehnání onoho času a praktikování předpisů způsobem, jakým je objasnil Prorok صلى الله عليه و سلم.
  4. Následovníci islámské ummy. I oni jsou džemá’a, protože následují Pravdu na rozdíl od nevěřících, kteří se Pravdě protiví.
  5. Všichni muslimové, kteří se seskupí okolo jednoho vládce.
 
Z toho lze vyvodit dva základní významy slova džemá’a:
 
    1. Všichni následovníci Pravdy. Tj. ti, kteří následují Pravé náboženství a praktikují ho. Své vědění o něm čerpají pravdivě, objektivně a vytrvale z Koránu a Sunny Posla Božího صلى الله عليه و سلم, nikoli slepě následováním jedné, nebo omezeného počtu autorit. Pokud cítí potřebu diskutovat o víře, činí tak jedině proto, aby se jedni druhými obohatili, poradili si a dohodli se na řešení. Abdulláh ibn Mes’úd měl zajisté na mysli tento význam slova džemá’a, když řekl: „Džemá’a je, když budeš v souladu s Pravdou, i když bys byl sám jeden jediný, který je na tom.[6] Tato džemá’a bude vždy existovat až do dne soudu. Důkazem je hadís, kde říká Prorok صلى الله عليه و سلم: „Nepřestane existovat skupina z mé ummy, vítězná v pravdě. Neuškodí jim ti, kdo je opustí, až přijde příkaz Boží a oni zvítězí.[7]
    2. Džemá’a znamená islámský stát. Tj. muslimové se shromáždí okolo jednoho vybraného vůdce, který je dosazen do čela islámského státu. Tj. státu, který praktikuje šarí’u a má samostatnou moc v pravém smyslu slova. Existuje v něm šarí’atské soudnictví, policie, vojsko a vše, co je nutno pro existenci a udržení státu jednoho společenství na daném území. Důkazem jsou slova Boží:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ وَأُولِي الأمْرِ مِنْكُمْ
Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! (Nisá´59) Dále je důkazem Prorokův příkaz Huzejfovi: „Jsi povinen držet se společenství muslimů a jejich vládce.“ Důkazem je i shoda prvních generací muslimů, jak uvádí al-Hajsemí: „Je známým faktem, že druhové Muhammeda صلى الله عليه و سلم se shodli na tom, že výběr představitele muslimů po konci proroctví je povinností (wádžib). A ustanovili tuto povinnost důležitější než jiné povinnosti, když se zaobírali splněním této povinnosti (výběrem představitele) a nevěnovali se pohřbu proroka.[8] Imam Al-Džuzerí, velmi dobrý znalec čtyř základních škol, napsal ve své knize Al-Mazáhibu l-Arba‘a, že všichni čtyři imámové se shodli na tom, že, islámský stát (tj. jeho existence) je povinností a muslimové musí vždy (v jakékoliv době) mít stát, který dohlíží na jejich záležitosti. Imám al-Qurtúrbí napsal: „Vůdce muslimů je pilířem o nějž se opírají jiné pilíře.“ Imám Abú Hanífa řekl, že existence islámského státu (chalífátu) je Ummu ´l-Fará´id (tzn. matka povinností) a Imám Šáfi’í to považoval za Fard Asásí (tzn. základní povinnost).[9] Alí ibn Abí Tálib měl na mysli tento význam, když řekl: Islám a stát (chalífát) jsou jako bratři. Jeden nemůže existovat bez druhého, neboť islám je základem pro stát (chalífát) a stát (chalífát) je strážcem islámu. Pro stát je islám jediným základem a pro islám je stát (chalífát) jediným strážcem.“ Tato džemá’a de facto v nejobecnějším smyslu slova také trvá, i když se může stát, že se v některém místě, či po nějaký čas, vytratí. Zanikne jen v době největšího pokušení před samým koncem světa.
 
Oba tyto významy jsou úzce propojeny, jako v následujících situacích:
 
  1. Všichni muslimové jsou sjednoceni na všech územích pod vládou jediného vládce. Tehdy je povinností muslimů být pokorným tomuto jedinému vládci a držet se tohoto jednoho společenství. Tak tomu bylo od začátku islámského státu za doby Proroka صلى الله عليه و سلم až do pádu umajjovské dynastie.
  2. Muslimové jsou rozděleni na vícero státních celků a všechny se drží pravdy. To se stalo za rané doby abbásovské, kdy existovaly dva muslimské státy, s hlavními městy Bagdád a Córdoba. Povinností muslima v takové situaci je následovat pravdu a držet se toho společenství, které je reprezentováno tím vládcem, pod jehož mocí se nalézá. Tomuto vládci také musí být poslušen.
  3. Státních celků je více. Některé jsou pravověrné a jiné nikoli. Potom je povinností muslima, nalézá-li se pod pravověrnou vládou, držet se džemá’a v obou smyslech slova. Pakliže se nalézá mimo pravověrnou vládu, pak je povinen držet se džemá’a ve smyslu pravdy a pokusit se přesídlit na území pod pravověrnou vládou, najde-li k tomu možnost.
  4. Džemá’a ve smyslu státu neexistuje. To se stane v globálním měřítku před koncem světa a v měřítku regionálním se tak děje již dnes. Týká se to např. muslimů v nemuslimských zemích. Ti jsou povinni klonit se všech sekt a držet se džemá’a ve smyslu společenství pravdy. Muslimové žijící v muslimských zemích však žijí pod více či méně fungující státní strukturou, kterou lze spíše než cokoli jiného považovat za islámskou, i když jejich vládci hřeší, křivdí a dopouštějí se inovací. Jejich povinností je držet se džemá’a ve smyslu obojím a snažit se stávající chyby systému opravit nenásilnou cestou.
 
A Alláh je Nejznalejší.


[1] Džámi’u l-beján 4/39.
[2] Obecně přijímaný, Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 7084; Sahíh Muslim, hadís č. 1847.
[3] Al-Fetawá´ 1/17.
[4] Al-‘Akídetu t-Taháwíja 2/544.
[5] Viz Fethu l-bárí fí Sahíhi l-Buchárí 13/37.
[6] Viz Al-Láliká’í: Usúlu l-i’tikádi ahli s-sunna, 1/109.
[7] Sahíh Muslim.
[8] Viz Sawá´iku l-haraka, str. 17.
[9] Al-Mawardí: Al-Ahkámu s-Sultáníja, str. 9.