ZÁKAZ VZPOURY PROTI VLADAŘI

Cílem šarí’y je sjednotit lidi – muslimy, na pravdě a potřít veškeré negativní rozdíly a rozpory, které by mohly poškodit ummu a její jednotu. Proto je nařízena pokornost vladaři, kterému je dána moc. V tom je zajisté Boží Milost a Moudrost.
 
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ وَأُولِي الأمْرِ مِنْكُمْ فَإِنْ تَنَازَعْتُمْ فِي شَيْءٍ فَرُدُّوهُ إِلَى اللَّهِ وَالرَّسُولِ إِنْ كُنْتُمْ تُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الآخِرِ ذَلِكَ خَيْرٌ وَأَحْسَنُ تَأْوِيلا  
Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu - jestliže věříte v Boha a v den soudný! A to bude nejlepší a povede k nejkrásnějšímu výsledku. (Nisá´:59)
Je vysvětleno, že autoritami jsou vůdcové, učenci i velitelé.
V hadísu na autoritu Abú Hurejry říká Posel Boží صلى الله عليه و سلم: „Kdo je pokorným vůči mně, je pokorným i vůči Alláhu a kdo mi není poslušen, není poslušen ani Alláhu. Kdo je pokorným vůči vůdci, je pokorným i vůči mně a kdo není pokorným vůči vůdci, není pokorným ani vůči mně. “ Podle Buchárího.
Také je zaznamenán hadís: „Poslouchejte a buďte pokorní, i kdyby vám byl jako představený ustaven černý otrok s hlavou jako sušená rozinka“ Také zaznamenal Buchárí.
 
Pokornost a poslušnost autoritě je ustavena ve všem, co není zároveň nepokorností vůči Alláhu. Od Alího jsou zaznamenána slova Proroka صلى الله عليه و سلم: „Není pokornosti vůči stvořenému v tom, vo je zároveň nepokorností vůči Stvořiteli. Pokornost je v dobru.“ Tj. v hranicích šarí’y. Zaznamenali al-Buchárí, Muslim, Abú Daúd a an-Nesáí.
 
Pokornost je tedy ohraničena neodporováním šarí’i. Od Ibn Omara, nechť je s ním Alláh spokojen, se traduje, že Prorok صلى الله عليه و سلم řekl: „Na muslimovi je, aby poslouchal a byl pokorným, ať to miluje, nebo nenávidí, kromě kdyby mu byl přikázán hřích. A když je mu přikázáno vykonat hřích, pak není ani poslouchání, ani pokory.“ Zaznamenali autoři Sunenů.
 
Chybuje umma, pokud nemá zodpovědné vedení, které napravuje chyby, uvádí zbloudilé na správnou cestu, učí neznalé, léčí nemocné a chytá zločince, naplňujíce tak svěřenou důvěru, soudíce podle práva a vykonávajíce danou povinnost.
V obou sbírkách Sahíh stojí: „Dali jsme Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم přísahu na poslušnost a pokornost v těžkostech i blahobytu, v dobrém i ve zlém, v dávání přednosti druhým, na to, že nebudeme nepokorní vůči nadřízeným a že budeme říkat pravdu, kdekoli budeme, beze strachu z příkoří kohokoli, kvůli Alláhu.
V druhém podání stojí: „… a že nebudeme nepokorní nadřízeným. Řekl صلى الله عليه و سلم: „Kromě, když uvidíte otevřenou nevíru, pro kterou máte důkaz od Alláha.“ Tj. v Jeho Knize a Sunně Jeho Posla صلى الله عليه و سلم.
 
Omar ibn al-Chattáb říká: „Není islámu bez džemá’a, není džemá’a bez vlády a není vlády bez pokornosti.[1]
 
Od Ibn Omara, nechť je s Ním Alláh spokojen, se traduje, že řekl: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم, jak říká: „Kdo zemře oddělen od společenství muslimů, zemřel smrtí doby nevědomosti.
 
Od Abdulláha ibn Omara, nechť je s ním Alláh spokojen, se tradují Prorokova صلى الله عليه و سلم slova: „Kdo dá přísahu vůdci, napřáhne k němu ruku a upřímně tak učiní, nechť mu dá, pokud může. Pakliže přijde druhý vůdce, který odporuje tomu prvnímu, pak jej zabte.“ Tj. onoho druhého, který se také prohlásil vůdcem kvůli zachování jednoty muslimů. Proto je tomu, kdo by se bezdůvodně vzbouřil proti vládci, předepsán podle šarí’y trest smrti. Imam Hasan Al-Mawardí napsal: “Je zakázáno muslimskému společenství mít dva vůdce ve stejném čase.[2]

Abú Hunejdy Wa’íla ibn Hadžer vypráví, že se Selema ibn Jezíd al-Džáfí zeptal Proroka صلى الله عليه و سلم: „Posle Boží, co myslí, kdyby k nám přišli nadřízení, kteří by od nás jen požadovali a nedávali nám naše práva, co nám pak nařizuješ?“ A Posel Boží se od něho vzdálil. Zeptal se jej tedy ještě jednou a Prorok صلى الله عليه و سلم odvětil: „Poslouchejte a buďte pokorní, oni se budou zodpovídat za své činy a vy za své!“ Podle Muslima.

 
Od Abdulláha ibn Mes’úda, nechť je s ním Alláh spokojen, se traduje, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم řekl: „Po mně nadejde boj o prestiž a činy, kterými budete opovrhovat.“ Řekli: „Posle Boží, co nám pak nařizuješ?“ Odpověděl: „Zachovávejte práva sdruhých vůči vám a proste Alláha o svá práva.“ Hadís je obecně přijímaný.
 
V hadíse zaznamenaném Muslimem říká Posel صلى الله عليه و سلم: „Komu bude ustaven velitel a on uvidí, že se dopouští hříchu vůči Alláhu, nechť opovrhuje tím, co on činí a nechť neopouští pokornost.
Pokorností nadřízenému, i když je hříšník, dokud se neprokáže, že není muslimem, jsou rozdělení následovníci Sunny od zbloudilých sekt cháridžovců a ší’itů.
 
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja říká: „Proto vskutku Alláh Nejvyšší poslal svého Posla صلى الله عليه و سلم k dosažení užitků a jejich zdokonalení a pro popření škodlivých věcí a jejich odmítnutí. A když převzal autoritu některý z chalífů jako Zejd, Abdulmálik nebo Mensúr a ostatní, bylo také řečeno, že je povinnost s ním bojovat a zbavit ho autority a dát ji někomu jinému – a ti kdo to považovali za správné viděli právo použít meč.
A toto vidění je špatné, protože je v tom větší škoda, než prospěch. A ztěží bude někdo bojovat proti vůdci, vyjma těch, kdo povstanou z jeho zlých skutků, a vyšlo z toho vždy víc zla, než dobra jako při vzpouře proti Jezídovi v Medíně, nebo jako Ibnu l-Ašát[3] povstal proti Abdulmálikovi v Iráku, nebo Ibn al-Mihleb proti svému synovi v Churásánu a ti proti Mensúrovi v Medíně a Basře a jim podobní.
A jejich cíl je být vítězem nebo poraženým, dokud vláda (nadvláda) neskončí a tak nemají žádný konečný výsledek. Abdulláh bin Alí a Abú Muslim zabili spoustu lidí a nakonec byli sami zabiti Abu Dža'ferem al-Mensúrem. Pokud jde o lidi al-Harra a Ibnu l-Ašáta a Ibnu l-Mihleba a ostatních, byli poraženi a jejich skupiny byly také poraženy. Tak nikdy neustavili Náboženství ani nedosáhli vezdejšího užitku.[4]
A Alláh nejvyšší nenařídil nic, čím není očištěno Náboženství a dosaženo vezdejšího užitku – dokonce ani kdyby ten, kdo to dělá, byl z lidí Alláhu přiblížených, bohabojných a z lidí ráje.[5]
 
Posel Boží صلى الله عليه و سلم ve své prorocké prozřetelnosti pochválil al-Hasana slovy: „Vskutku, tento můj potomek je představeným a Alláh skrze něj znovu smíří dvě velké skupiny věřících.“ Podle Muslima. Je známo, že se pak, po smrti svého otce Alího ibn Abí Tálib, al-Hasan zřekl práva na chalífát, aby uchránil muslimskou ummu před krveprolitím. Ten rok pak vešel ve známost jako Rok Džemá’a.[6]
Naproti tomu se al-Husajn, nechť je s ním Alláh spokojen, rozhodl bojovat proti lidem Iráku. Tehdy obdržel mnoho dopisů od uvědomělých osob jako Ibn Omar, Ibn Abbás, Abu Bakr bin Abdurrahman bin al-Háris bin Hišám, aby se nebouřil a převažující názor byl, že bude zabit. A oni si upřímně přáli poradit mu a chtěli pro něj to nejlepší, jakož i pro muslimy všeobecně. Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم přišli jen s tím, co je správné a nikoli špatné. Ale názor může být někdy správný a jindy špatný.[7]
 
Ve výkladu Sahíh al-Buchárí zmiňuje Ibn Hadžer následující slova al-Kurtúbího: „Ten, kdo se zamyslí nad tím, co proběhlo mezi Abú Bakrem a ‘Alím za výčitky i omlouvání a to, jak každý z nich dbal na to, aby byl spravedlivý a tomu druhému nekřivdil, zjistí, že každý z nich přiznával druhému jeho dobré vlastnosti a jeho laskavost a že jejich srdce se všechna shodla na respektu a vzájemné lásce – i když se občas projeví přirozená lidská povaha, víra je však urychleně vrátí zpět; a Alláh je ten, který vede k dobru.
 
Selef zakazovali rebelii proti vůdci a boj v dobách státního útlaku, dokud se neprokáže, že vůdce státu je nevěřící. Abdulláh ibn Omar, Sa‘íd bin al-Musejjeb, Alí bin al-Hasan apod., ti všichnili odvraceli od rebelie proti Jezídovi[8] a stejně tak al-Hasan al-Basrí, Mudžáhid a jiní zakazovali vzpouru během útlaku Ibnu l-Ašáta.
 
Ibn Mes‘úd řekl: „Lidé, dbejte na poslušnost (tj. k panovníkovi) a společenství, jelikož jsou cestou k základu – k provazu Alláha, jehož přikázal se držet, a to, co máte rádi na rozdělení je lepší než to, co nesnášíte na jednotě.
 
A al-Hasan al-Basri říkával: „Vskutku al-Hadždžádž[9] je trest od Alláha, takže nenapravujte Alláhův trest svýma rukama, ale musíte jej napravit pokorou a podřízením se.
 
Tato povinnost není rušena ani tím, že vládce není chalífa. Mu’áwíja, ve prospěch kterého se al-Hasan vzdal vlády, nebyl plnoprávným chalífou.
 
Nespadá z muslima ani když vůdce není vůdcem všech muslimů, jak se stalo např. za doby, která následovala po rozpadu Abbásovského chalífátu, kdy se muslimové ve svých zemích semkli kolem vlastních vůdců na vlastním území.[10] Muhammed ibn ‘Abdulwehháb říká: „Imámové všech mezhebů se jednohlasně shodli, že ten, který ovládne nějakou krajinu, disponuje předpisem vládce ve všech ohledech moci. A kdyby toho nebylo, neuspořádal by se život na tomto světě. Také nikdo z učenců nevzpomíná, že nějaký předpis neexistuje, mimo existence vrchního všeobecného vůdce, nebo chalífy.[11]
 
Předpis poslušnosti není rušen ani tehdy, došel-li místní vládce k moci silou. Muslimové, kteří se pak naleznou pod jeho vládou jsou povinni držet se tohoto společenství. Na tom panuje všeobecný konsenzus, který uvádí Ibn Bettál[12] a Ibn Hadžer[13].
 
Nespadá dokonce, ani když se dopouští hříchu a křivdy, dokud nevykoná něco, co jasně ukáže na jeho nevíru, tj. něco, o čem existuje důkaz v textech, že je činem rušícím základní víru člověka a vyvádějícím jej z lůna islámu. Říká ‘Ubáda bin Sámit: „Pozval nás Posel Boží صلى الله عليه و سلم, abychom mu složili přísahu věrnosti, že budeme poslouchat a pokoříme se ve všem, ať to budeme milovat, či tím budeme opovrhovat, v blahobytu i v těžkostech, i když se nám bude činit křivda, i na to, že budeme poslušni svých nadřízených, dokud u nich neuvidíme jasný čin nevíry, o kterém máme od Alláha důkaz, že je činem nevíry.[14] Imám an-Newewí říká: „Není dovoleno vytáhnout proti vladaři pouze kvůli tomu, že se dopouštěl křivdy, nebo hříchu, pokud nezměníme něco ze základních principů islámu.[15]
 
Tím je také jasné, že povinnost poslušnosti nespadá dokonce ani v okamžiku, kdy je vladař člověkem inovace. Není možno vyvolat vzpouru proti vládci ani v případě, že se dopustí činu, který je jinak charakterizován jako čin nevíry, který činí člověka nemuslimem, dokud ještě nejsou odkloněny všechny překážky, které zabraňují v tom, aby byl dotyčný prohlášen za nevěřícího (nejistota o jeho příčetnosti, znalosti dané věci, nejistota, jestli nebyl k daným činům přinucen apod.) Důkazem je, že se učenci nevzbouřili proti abbásovskému vládci al-Ma’múnovi, který otevřeně prohlašoval, že Korán je stvořen, což je jasně proti věrouce Ahl Sunna.[16]          
 
A poslední naší výzvou budiž chvála Alláhu, Pánu Světů.


[1] Sunen Dárimí, str. 251.
[2] Al Ahkám Al-Sultáníja, str. 9.
[3] Vůdce tehdejších cháridžovců.
[4] A to je odkaz všech, kteří se bouří proti autoritám, aby se sami posadili na trůn a zmocnili se vlády. Ani neustanoví dín, ani nenechají světské záležitosti jak byly. A příkladů v minulosti i současnosti je tolik, že je nejde spočíst.
[5]Toto je případ, že ti, co začali bojovat proti útlaku byli lepších záměrů, než ti současní, kteří se chtějí jen zmocnit vlády, a stále chybovali v tom, co dělali. Kde je potom omluva pro tyto současné ignoranty, jejichž záměry jsou fakticky zlé a jejich chybování je jasné a zjevné!
[6] Ibn Tejmíjja: Fetawá´, 35/19.
[7] A to je rozvoj škody a zla těch ignorantů, kteří zvou k rebelii a vzpouře a zbrojení proti autoritám v muslimských zemích, marníce svůj čas a čas ostatních, argumentujíce svým učením ačkoli dobře vědí, že odporuje Sunně a odporuje tomu, co je správné pro nápravu a usmíření. A díky da’wá a šíření Ahlu s-Sunna a jejich objasnění těchto záležitostí, není skryto mnoha dnešním neo-Cháridžovcům, a těm, kteří jsou otráveni jejich jedem, že to, co povyšují a propagují, není to, co přinese opravdovou nápravu. Oni to vědí a rozumí tomu, ale jsou oslepeni touhou zabíjet!
[8] Jezíd ibn Mu’áwíja. Umajjovský vládce, který vedl boj proti al-Husejnovi.
[9] Známý irácký tyranský místodržící, který proslul jako vrah některých společníků Prorokových.
[10] San’ání: Subúlu s-selám, 3/522; Šewkání: As-Sejlu l-Džerar, 4/512.
[11] Durretu s-sáníja 7/239.
[12] Šerh Sahíhi l-Buchárí 10/8.
[13] Fethu l-bárí 13/7.
[14] Obecně přijímaný. Buchárí 7199; Muslim 1709.
[15] Šarh Sahíhi l-Muslim 12/446.
[16] Ibn Tejmíjja, Fetawá´, 7/507.