ZPŮSOBY RECITACE KORÁNU

Téma, o kterém zde budeme hovořit zajisté není v našem prostředí obšírněji rozebráno a i těm, kteří se o problematiku koránských věd zajímají, není dostatečně známé. Nabízíme proto přehled základních poznatků o problematice recitace Koránu a jejích způsobů.
 
 
Historické pozadí vzniku kiráetů
Způsob, jakým byl Korán zjeven, je znám. Anděl Džibríl (Gabriel), mír s ním, přicházel k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم a přinášel mu zjevení od Alláha Nejvyššího. Islámští učenci, jako např. imám Sujútí a další, vzpomenuli ve svých dílech různé podoby příchodu Džibríla Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم.[1]
Při této příležitosti se Posel Boží صلى الله عليه و سلم učil způsobům recitace Koránu – pravidlům, přednesu i způsobům přednesu, neboť i on sám recitoval Korán před Džibrílem.
 
Co je zde důležité vytknout je fakt, že Korán byl Poslu صلى الله عليه و سلم zjevován po částech a vícero způsoby recitace. Důkazem pro to je např. hadís zaznamenaný al-Buchárím i Muslimem, kde Posel صلى الله عليه و سلم říká: „Džibríl mne vyučoval Koránu na jedno písmeno. Požádal jsem, aby zvětšil počet písmen, až jej zvětšil na sedm.“ Newewí v komentáři tohoto hadísu říká: „Tj. žádal jsem jej, aby poprosil Alláha, aby mi zvětšil počet písmen…[2] Omar ibn al-Chattáb vypráví: „Slyšel jsem Hišáma ibn Hakíma recitovat na modlitbě súru al-Furkán jinak, než jak jsem se ji naučil já. Když modlitbu skončil, zeptal jsem se jej, kdo jej naučil takové recitaci a on odpověděl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم. Přivedl jsem jej tedy k Prorokovi s tím, že al-Furkán recituje špatně a Muhammed صلى الله عليه و سلم si vyžádal, aby Hišám zopakoval svou recitaci. Když to učinil, řekl Prorok صلى الله عليه و سلم: „Tak je i zjevena. Korán je zjeven na sedm písmen.[3]
 
Podle nejautentičtějšího názoru odkazuje těchto sedm písmen na sedm dialektů tehdejší mluvené arabštiny, kterými se od sebe odlišovali jednotlivé arabské kmeny. Rozdíly mezi nimi byly v přízvuku, rozdílné vokalizaci slov a někdy i ve výrazivu. Tak např. kmen Kurejš vyslovoval „hattá hínin“ a kmen Huzejl „‘attá hínin“ Kmen Asad vyslovoval „tisweddu wudžúhun“ a ostatní kmeny „tesweddu wudžúhun.“
Je třeba ihned připomenout, že těchto sedm písmen nemá žádný vztah k sedmi kiráetům, které známe dnes. Hadís jen vzpomíná, že Korán byl zjeven na sedm odlišných způsobů. Háfiz Ibn Džezerí ve svém díle Tajjibetu n-Nešr uvádí kapitolu „Základ rozdílu mezi kiráety a zjevením Koránu na sedm písmen.“[4]
 
Po zjevení určitého počtu veršů Boží Prorok صلى الله عليه و سلم vyučoval tyto verše dále své druhy, takže mezi nimi byli ti, kteří se učili přímo od Proroka صلى الله عليه و سلم i ti, kteří se učili před jinými Prorokovými společníky. Imám al-Buchárí zaznamenal ve svém Sahíhu na autoritu Anase, že Posel صلى الله عليه و سلم vyslal sedmdesát svých společníků, kteří měli titul kurra[5] (pl. od „kárí“ tj. recitátoři)
 
Také je třeba připomenout, že i tito Prorokovi společníci se od Proroka صلى الله عليه و سلم učili recitaci podle různých způsobů. Někdo se naučil podle jednoho a další podle jiného. O tomto období říká dr. Abdulkajjúm Sindí: „Kiráet Prorokových společníků se lišil. Mezi nimi byli ti, kteří od Proroka صلى الله عليه و سلم převzali jen jeden způsob, jiní dva anebo více. Od té doby začínají rozdílné kiráety dostávat vlastní specifickou podobu a způsob přenesení. Rozdílnost v kiráetech je jev, který lze datovat až do doby Prorokových společníků, po hidžře, jak ukazuje událost, kdy došlo ke sporu mezi Omarem a Hišámem ibn Hakímem a spor mezi Ubejjem ibn Ka’b a dalšími asháby.[6] Takto stejně se chovali Prorokovi druhové, ashábové, když Korán předávali generaci po nich, tj. tábi’ínům (tj. následovníkům) a i oni při předávání následujícím generacím.
 
To trvalo až do doby objevení se imámů v kiráetech (způspbech recitace). Ti si vzali za úkol shromáždit co největší počet kiráetů, které jsou přeneseny autenticky od Posla Božího صلى الله عليه و سلم a ukázat na ty, které jsou mu neautentickou cestou připsány. Existovaly i takové, které byly zcela vymyšlené některými frakcemi, pro podporu jejich idejí, např. ší’ity. Tito imámové s cílem a záměrem cestovali po světě, aby se od různých recitátorů učili různým způsobům recitace.
 
Tito učenci kiráetů začali sepisovat i zvláštní publikace, ve kterých katalogizovali způsoby recitace Koránu, které nalezli. O nezměrném náporu těchto velikánů hovoří háfiz Ibn Džezerí: „Přesnost a preciznost během recitace se začala zmenšovat, šířily se chyby a nepravda se skoro smísila se lží, dokud se neobjevili tito velikáni z řad učenců a velcí imámové, kteří vynaložili velké úsilí a tak objasnili pravdu a shromáždili písmena a kiráety, stejně jako wedžhy[7] a podání. Stanovili rozdíl mezi známými a neznámými kiráety, stejně jako mezi správnými a nesprávnými, na základě pravidel, která ustavili a podmínek, které stanovili.[8]
 
S příchodem učenců kiráetů také vyvstala potřeba tyto způsoby recitace, jejich předání a jejich pravidla kategorizovat a pojmenovat, aby vše bylo lehce rozpoznatelné. Tak bylo rozhodnuto kiráety pojmenovat podle jmen učenců, kteří byli nejvíce známí, že daným způsobem recitace Korán přednášeli. Takto např. hledali, který je nejznámější recitátor, který recituje v kiráetu, který dnes označujeme jako kiráet imáma Náfi’a a zjistili, že je to imám Náfi‘ a kiráet byl takto nazván po něm. Totéž s kiráetem imáma Ásima, Ibn Kesírovým atd. Bylo to nazvání již existujícího způsobu recitace jednoznačně specifikujícím názvem, nikoli vymýšlení názvu pro nově vymyšlenou věc. O tom říká hífiz Džezerí: „Pevně věříme, že připsání některého kiráetu někomu od Prorokových společníků nebo někomu po nich je pouze z důvodu, že tato osoba, které je vzpomenutý kiráet připsán, byla přesná při recitaci tímto způsobem, že jej vyučovala a měla náklonnost k němu.[9]
Mezi nejvýznamnější knihy zabývající se kiráety patří at-Tejsír imáma Abú Amr ad-Dáního a an-Nešr fí kiráati l-‘ašr od imáma Džezerího.
 
Každý takový kiráet je potom rozdílný způsob recitace, který se odlišuje od všech podobných. V jeho rámci jsou stejné všechny jeho cesty a podání.[10] Specifické podání, které se odlišuje od podobných na úrovni těch, kteří převzali nauku recitace od imámů kiráetů se nazývá riwája.[11] Rozdílnost na úrovni těch, kteří přebírali umění recitace od učedníků imámů recitace a na úrovních nižších se pak nazývá cesta (ar. tarík, pl. turúk).[12]
 
Nyní uvedeme krátký přehled kiráetů. Po jméně hlavního představitele je zmíněn rok jeho úmrtí v hidžretském letopočtu.[13] Všech těchto deset kiráetů je přeneseno nejsilnějším stupněm autenticity největším počtem tradentů (tzv. tewátur způsob).
  1. kiráet Náfi‘ al-Medeního (169).
  2. kiráet Ibn Kesíra (120).
  3. kiráet Abú Amra al-Basrího (154).
  4. kiráet Ibn Ámira aš-Šámího (118).
  5. kiráet Ásima al-Kúfího (128)
  6. kiráet Hamzy al-Kúfího (156)
  7. kiráet al-Kisáího (198)
  8. kiráet Abú Dža’fera (128)
  9. kiráet Ja‘kúba al-Basrího (205)
  10. kiráet Chalefa (229)
 
Těchto deset označujeme jako „desatero kiráetů.“[14] Někdy se lze setkat i s označením „sedmero kiráetů,“ které pak zahrnuje prvních sedm z nich, nebo „osmero kiráetů,“ kde je k nim přidán navíc kiráet Ja‘kúba. Oddělíme-li „sedmero“ od „desatera,“ získáme význam pojmu „trojice kiráetů“ – tj. kiráety Abú Dža’fera, Ja’kúba a Chalefa.[15]  
 
 
Kiráety podle autenticity podání
Uvádí se šest typů kiráetů podle autenticity podání – mutewátir, mešhúr, áhád, šázz, mewdú‘ a mudredž.[16]
 
a) Mutewátir kiráety: Ty jsou tradovány takovým počtem lidí, že není možno že by se mohli shodnout na nepravdě. Jejich řetězec přenašečů je spojitý a nepřerušený, sahá až k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم. Souhlasí s Osmánovým mushafem i pravidly arabské gramatiky.
b) Mešhúr kiráety: Podání je autentické, ale nemá sílu mutewátir. Souhlasí s Osmánovým mushafem i pravidly arabské gramatiky.
c) Áhád kiráety: Podání autentické, avšak nesouhlasí s Osmánovým mushafem, ale souhlasí pravidly arabské gramatiky.
d) Šázz kiráety: Podání není autentické a odporují Osmánovu mushafu.
e) Mewdú‘ kiráety: Jsou připsány určité osobě, ale neexistuje žádný historický důkaz pro to, že by dotyčný takto Korán skutečně recitoval. 
f) Mudredž kiráety: Při recitaci jsou vkládána určitá slova, či slovní spojení, které nejsou zapsány v Koránu.
 
Ze všech uvedených islámští učenci jednomyslně přijali pouze mutewátir kiráety jako právoplatné způsoby recitace Koránu v modlitbě i mimo ni a podle většiny jen ony také mohou posloužit jako důkaz v náboženských otázkách. Omezené použití neautentických kiráetů jako důkazního materiálu zastává jen mezheb Abú Hanífy.
 
Takto byly odmítnuty např. kiráety Hasana al-Basrího (z. 110 h./728 kř. éry), Ibn Muhajsina (z. 123 h./740 kř.), Jahjá ibn Mubáreka (z. 201 h./817 kř.) a al-A’meše (z. 148 h./765 kř.) Jsou sice gramaticky správné, ale odporují Osmánovu zápisu, neboť něco do textu přidávají, nebo z něj ubírají, mění slovosled, či zaměňují slova.
 
Kritéria určení přijatelných a nepřijatelných kiráetů
Následující podmínky jsou nutné, aby byl určitý kiráet uznán jako platný:
1.      Autenticita stupně mutewátir.
2.      Souhlasnost s Osmánovým zápisem Koránu
3.      Souhlasnost s pravidly arabské gramatiky.
 
Sedm imámů kiráetů:
 
Následuje krátké seznámení s představiteli „sedmera kirá´etů.“ Z těchto sedmi jsou pouze dva Arabové – Ibn Ámir a Abú Amr. Ostatní jsou propuštěnci perského původu. Dva z nich jsou také odorníky na arabskou gramatiku a zakladatelé gramatických škol v Basře a Kúfě – Abú Amr a al-Kisáí. Jen tři kiráety jsou dnes běžně rozšířené (Náfi‘. Ásim a Abú Amr), zbytek přežívá jen mezi znalci.
1. Náfi‘ ibn Abdurrahmán ibn Abí Nu'ajm (z. 169 h./785 kř. éry)
Medíňan. Kiráet učil u sedmdesáti tábi’ínů, kteří přijali recitaci od Abdulláha ibn Abbáse a Abú Hurejry a tito od Ubejje ibn Ka’ba, který se Korán učil přímo od Proroka صلى الله عليه و سلم. Tradenty tohoto kiráetu jsou Kálún a Werš. Kiráet je používán dodnes, hlavně v Maroku, Alžíru, Tunisku a Libyi.
2. Abdulláh ibn Kesír (z. 120 h./737 kř.)
Mekkánec, tábi’ín. Z ashábů zastihl Abdulláha ibn Zubejra, Abú Ajjúba al-Ansárího a Anase ibn Málika. Přijal recitaci od Mudžáhida, ten od Ibn Abbáse, ten od Ubejje a ten od Proroka صلى الله عليه و سلم. Od něj tradují al-Bezzí a Kunbul.
3. Ásim ibn Abí n-Nedžúd (z. 128 h./745 kř.) Tábi’ín z Kúfy. Přejal recitaci od Abdurrahmána ibn Abdulláha as-Sulemího a tento od Alího ibn Abí Tálib. Alí se učil přímo od Proroka صلى الله عليه و سلم. Od Ásima tradují Šu’ba a Hafs. Ásimův kiráet je dnes nejrozšířenější na světě. Zastoupen je v Egyptě, Hidžázu, Jemenu, Kuvajtu, Sýrii, Indii, Pákistánu, Afghánistánu, v Turecku i v muslimských oblastech Evropy.
 
4. Hamza ibn Habíb az-Zejját (z. 156 h./772 kř.) Nejvýznamější znalec kiráetů v Kúfě po imámu Ásimovi. Učil se od Sulejmána ibn Mihrána, Jahjá ibn Wessáha, Zirra ibn Hubejše, Osmána, Alího a Ibn Mes’úda. Alí a Ibn Mes’úd se učili přímo od Proroka صلى الله عليه و سلم. Od Hamzy tradují Chalef a Challád.
5. Abú l-Hasan ‘Alí ibn Hamza al-Kisáí (z. 189 h./804 kř.) Kúfan, velký znalec arabštiny a její gramatiky, jeden ze zakladatelů kúfské gramatické školy. Recitaci se učil u imáma Hamzy, od něj tradují Abú l-Háris a ad-Dúrí.
6. Abú 'Amr ibn El-Ala' (z. 154 h./770 kř.) Jeden ze zakladatelů gramatické školy v Basře. Kiráet přijal od Mudžáhida, Seída ibn Džubejra. Ibn Abbáse a Ubejje ibn Ka’b, který byl učedníkem Proroka صلى الله عليه و سلم. Učedníky Abú Amra jsou ad-Dúrí a as-Súsí, jeho kiráet je užíván v Súdánu, Eritreji, ostatních zemích tzv. Afrického Rohu a v Čadu.  
7. Abdulláh ibn Ámir al-Jahsúbí (z. 118/736 kř.) Tábi’ín ze Šámu, kiráet přijal od Mughíry ibn Sihába a ten od Osmána. Z Prorokových druhů zastihl Abú Hurejru a Wásila ibn Aska’a, podle některých i samotného Osmána, od kterého měl převzít kiráet. Od něj tradují as-Sulemí a Ibn Zekwán.
Autor: hfz. Dževad Gološ, škola Dar-ul-Kur’an, Mostar, Bosna a Hercegovina.
             Dr. Jusuf Ramić – Historie a metodologie tefsíru.
Přeloženo a upraveno.


[1] Al-Itkán fí ‘ulúmi l-Kur'án 1/129.
[2] Fethu l-bári 8/639, č. 4991; Šerhu s-Sahíhi Muslim 6/342, č. 1899.
[3] Podle al-Buchárího.
[4] Tajjibetu n-Nešr, str. 32.
[5] Fethu l-bárí 8/445.
[6] Safehát fí ‘ulúmi l-kirá´át, str. 35.
[7] Z ar. dosl. „tvář, podoba“ – rozdílný způsob výslovnosti téhož slova v rámci jednoho kiráetu, kdy všechny možnosti jsou správné, nebo různá podoba aplikace téhož pravidla při recitaci Koránu. Viz Mu’džem, 338; Al-Budúru z-Záhira, 1/14 a Al-Kiráatu l-‘Ašr, 20.
[8] Nešr 1/9.
[9] Nešr 1/52; viz také Šerhu s-Sahíhi Muslim od imáma Newewího, 6/341.
[10] Mu’džemu l-mustaleháti ‘ilmi l-kiráati l-Kur´áníjja, str. 270; Al-Budúru z-Záhira, 1/14; Al-Kiráatu l-‘Ašr, str. 20.
[11]Mu‘džem, 222; Al-Budúru z-Záhira, 1/14; El-Kiráatu l-‘Ašr, 20.
[12] Mu’džem, 245; Al-Budúru z-Záhira, 1/14, Al-Kiráatu l-‘Ašr, 20.
[13] Al-Budúru z-Záhira, 1/8-9.
[14] Mu’džem, 268.
[15] Tamtéž.
[16] Ibn Džezerí: Nešr; Sujútí: Itkán.