ZAHALENÍ TVÁŘE – POVINNOST NEBO DOPORUČENÍ?

V poslední době nabývá na aktuálnosti zejména na západě celospolečenská debata o některých aspektech muslimského náboženského života, které zasahují navenek a mohou vzbuzovat pocit narušení „veřejné sféry,“ kterou se ve svém pojetí nemuslimští Evropané snaží zachovat jako sekulární, tj. prostu všech náboženských projevů. To je dáno velmi negativní kulturní zkušeností z nábožensky definovaných státních celků a vysvětlení tohoto jevu by vyžadovalo další studii podobnou této. Podstata problému tkví v tom, že v myšlení muslimů neexistuje podobná zkušenost, která by činila ze sekulárního řádu pevnost proti nájezdům agresivního náboženství a proto je sekularizmus a jeho represivní obrana vnímán naopak jako donucování k jinému náboženství, tedy ateizmu. To je základní postulát, se kterým musíme počítat, chceme-li pochopit současné diskuze okolo tzv. šátkových zákazů.
V této studii se nebudeme zabývat tzv. hidžábem v užším smyslu slova, ve významu šátku přikrývajícího vlasy a krk muslimské ženy, přičemž tvář je ponechána volná. Tento typ zahalení je islámskou povinností každé dospělé, svéprávné a osobně svobodné muslimky. Nedodržování této povinnosti je hříchem. To dokazují četné důkazy z Koránu, Sunny a stejně tak i všeobecný konsensus první generace muslimů. Tento příkaz byl zjeven v Medíně, 3., případně 5. či 6. roku hidžry, zřejmě postupně. Podobná nařízení zahalovat se na tento způsob se týkala i následovnic dřívějších zjevení[1].
Předmětem našeho zájmu je tzv. nikáb, tedy zahalení tváře tak, že viditelné jsou ponechány pouze oči, případně jedno oko, nebo jsou oči překryty jemnou síťovinou (tzv. burka, tradiční ženský oděv v Afghánistánu).
V prvé řadě je třeba upozornit, že zakrývání tváře je starodávnou praktikou, která existovala již před prorockým vystoupením Muhammeda صلى الله عليه و سلم, jak je vidět např. na rytinách v proslaveném pouštním městě Petra v Jordánsku, nebo na starořeckých amfórách. Staří Arabové byli s touto praktikou velmi dobře obeznámeni a s příchodem nového Božího poselství byla Alláhem schválena jako dobrý zvyk a absorbována do právní praxe.
Zahalená tvář ve staroarabské společnosti vždy ukazovala na počestnou, výše postavenou ženu a Posel Boží صلى الله عليه و سلم nabádal své manželky a následovnice, aby si zahalili tvář, čímž ukázal na jejich vysoké postavení a nedotknutelnost, nyní nikoli v souvislosti s bohatstvím a urozeností, nýbrž s následováním Boží víry. Proto je zahalení tváře jednoznačně také i islámská praktika a tradice selef. Ti, kteří tvrdí opak, nenacházejí pro svůj důkaz žádný věrohodný historický argument, či precedens.
Otázka tedy zní: „Jedná se o povinnost, nebo jen o doporučení?“
 
Důkazy a argumenty těch, kteří tvrdí, že zahalení tváře je pouze doporučením, tj. že není hříchu v odhalení tváře:  
 
1.      Z Koránu
وَقُلْ لِلْمُؤْمِنَاتِ يَغْضُضْنَ مِنْ أَبْصَارِهِنَّ وَيَحْفَظْنَ فُرُوجَهُنَّ وَلا يُبْدِينَ زِينَتَهُنَّ إِلا مَا ظَهَرَ مِنْهَا وَلْيَضْرِبْنَ بِخُمُرِهِنَّ عَلَى جُيُوبِهِنَّ
A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a neukazovaly své okrasy kromě těch, jež jsou i jinak viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. (Núr:31) Říká Ibn Džerír at-Taberí v komentáři „těch, jež jsou i jinak viditelné“: „Nejpřednější v tom, aby bylo správné, je stanovisko těch, kteří smýšlejí, že se to vztahuje na tváře a ruce od zápěstí dolů, tzn. spadá do toho i prsten, uhelný prach, náramek a hena. Již jsme uvedli, že se jedná o správnější názor a objasnění, protože je konsensus v tom, že modlící se je povinen zakrýt během modlitby svou nahotu, přičemž žena svou tvář a ruce během modlitby odkrývá a mimo modlitbu je povinna zakrýt vše, krom toho, co se traduje od Proroka صلى الله عليه و سلم, že je povoleno odkrýt. A to je do poloviny předloktí. A panuje-li na tomto konsensus všech, pak se rozumí, že toto může ukázat také i mužům, protože co není nahota, to není zakázáno ukazovat. A pokud jí to není zakázáno, pak je to zajisté to, co Alláh vyňal ze zákazu, tj. význam formulacekromě těch, jež jsou i jinak viditelné,protože to vše je na ní i jinak patrné.
يَا أَيُّهَا النَّبِيُّ قُلْ لأزْوَاجِكَ وَبَنَاتِكَ وَنِسَاءِ الْمُؤْمِنِينَ يُدْنِينَ عَلَيْهِنَّ مِنْ جَلابِيبِهِنَّ
Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! (Ahzáb: 59) Podle tvrzení mnohých učenců tento druhý zmíněný verš znamenal, že muslimkám bylo přikázáno, aby své šátky uvázaly patřičným způsobem, nikoli jako přehoz a módní doplněk, ale jako skutečný hidžáb, který zakrývá to, co má zakrývat.
 
2. Ze Sunny.
Od Fadla Ibn Abbáse se traduje, že jistá žena žádala Proroka صلى الله عليه و سلم během pouti na rozloučenou o odpověď. Bylo to v den porážení obětin. Fadl seděl na jednom zvířeti za Prorokem صلى الله عليه و سلم a tou doou byl pohledným mladíkem. Fadl zůstal svým pohledem na ní a ona na něm a i ona byla velmi krásnou ženou. Posel Boží صلى الله عليه و سلم jemně uchopil Fadla za spodní čelist a otočil jeho obličej na stranu. V jiném podání se vzpomíná, že Prorok صلى الله عليه و سلم obrátil jeho obličej celkem třikrát, ale Fadl se nepřestal dívat. Také se traduje, že Abdulláh Ibn ‘Abbás se poté otázal Proroka صلى الله عليه و سلم: „Posle Boží, proč jsi odvrátil tvář svého bratrance?“ Posel صلى الله عليه و سلم mu tehdy odpověděl: „Viděl jsem chlapce a dívku a tak jsem je nechtěl nechat šejtánu napospas.“ Tuto událost zaznamenali Buchárí, Muslim, Tirmízí a další v několika trochu odlišných, ale v jádru shodných verzích.
Kdyby byla tvář nahotou, Posel صلى الله عليه و سلم by dívce nařídil zahalit ji, protože se dívka pohybuje mezi lidmi. A kdyby měla zahalenou tvář, Ibn Abbás by nepoznal, jestli je pohledná, či nikoli. Je také jasné, že se událost nestala v době před příkazem zahalování, neboť jsme již řekli, že k události došlo až při pouti na rozloučenou, roku 10 hidžry, tj. nejméně čtyři roky po seslání příkazu. Žena také nemohla být v ihrámu, protože v den obětování poutníci ihrám svlékají a oblékají se do normálních šatů. Žena také nemohla být otrokyní, neboť zamýšlela vykonat pouť za svého nemohoucího otce, což by otrokyně sama ze své vůle nemohla. Hadís je také důkazem, že v případě strachu z pokušení je nutno sklopit zrak i od pohledu na tvář ženy, která jinak není nahotou. Říká Ibn Rislán ve vysvětlení k Sunen Tirmízí: „Pokud je bezpečno před pokušením, je dovoleno pohlédnout na cizí nepříbuznou ženu.
V al-Mughní říká Ibn Kudáma al-Makdísí: „Řekli Málik, al-Awzá’í a aš-Šáfi’í, že celé tělo ženy je nahota, kromě jejího obličeje a rukou od zápěstí dolů. Vše ostatní je povinnost během modlitby zakrýt, protože Ibn ‘Abbás řekl o slovech vznešeného: „a nechť neukazují své okrasy kromě těch, jež jsou i jinak viditelné,že se jedná o tvář a ruce od zápěstí dolů a také kvůli tomu, že Posel صلى الله عليه و سلمzakázal ženě v ihrámu obléci si rukavice a nikáb. Kdyby ruce a tvář byly nahotou, nezakázal by je zakrýt a také potřeba vyžaduje odkrtytí tváře při prodeji a koupi, stejně jako rukou při braní i dávání.“
 
3. Z výroků společníků Proroka صلى الله عليه و سلم:
قالابن ابي شيبة :حدثنا زياد بن الربيع عن صالح الدهان عن جابر بن زيد عن ابنعباس : * ( ولا يبدين زينتهن ) * قال : الكف ورقعة الوجه .
Ibn Abí Šejba v Musannefu uvádí: „Vyprávěl Zijád ibn Rabí’a od Sáliha ad- Dehhána a ten od Džábira ibn Zejda, který od Ibn ‘Abbáse uvádí výklad verše „a nechť neukazují své ozdoby, vyjma těch, které jsou i jinak viditelné“ jako: „Ruce od zápěstí dolů a tváře.“ Všichni vypravěči tohoto podání jsou spolehliví. Zijáda ibn Rabí’u ocenili Ibn ‘Ádí a Abú Daúd jako věrohodného. O Sálihu ad-Dehhánovi říká Jahjá ibn Me’ín, že je spolehlivý a mezi spolehlivými jej uvádí i Ibn Hibbán. Džábir ibn Zejd je známý spolehlivý muž z generace tábi’ín, jeden ze známých učedníků Ibn ‘Abbáse, který o něm řekl, že je učencem o Knize Boží. Od něho zaznamenávají i al-Buchárí a Muslim. Ve stejném smyslu vyznívá i několik slabších podání od Ibn ‘Abbáse. Stejné vysvětlení bylo též zaznamenáno na autoritu ‘Áiše, Anase a Ibn Omara.
ابن ابي شيبة في مصنفه: حدثنا شبابة بن سوار قال نا هشام بن الغاز قال نا نافع قال ابن عمر : الزينة الظاهرة : الوجه والكفان .
Říká Ibn Abí Šejba: „Zpravil nás Sebába ibn Sewwár, od Hišáma ibnu l-Gház, od Náfi’ího, že Abdulláh ibn Omar řekl:Ozdoby i jinak patrné jsou tvář a ruce od zápěstí dolů.“ Ibn Hadžer oceňuje Sebábu ibn Sewwára jako věrohodného, Zehebí jej spomíná mezi háfizy, kteří předávali hadísy a Ibn Hibbán mu přikládá střední důvěryhodnost v hadísech. Hišáma ibnu l-Gháze ocenili Ibn Hadžer i Zehebí jako věrohodného, přičemž Zehebí o něm říká, že byl mužem pravdymilovným a zbožným. Na toto téma také existuje množství dalších podání od Prorokových společníků, které bezpochyby posilují jedno druhé.
Dále uvádíme několik stanovisek těch z učenců selef, kteří zvolili toto stanovisko:
Říká imám at-Taháwí: „Dovoleno je lidem dívat se na to, co jim není zakázáno vidět z žen – jejich tváře a ruce. A to je jim zakázáno v případě manželek Proroka صلى الله عليه و سلم. A to je také stanovisko Abú Hanífy, Abú Júsufa a Muhammeda (aš-Šejbáního).“
Říká imám Málik ibn Anas: Není nic špatného na tom, když žena jí i s někým, kdo není její mahrem.“ A také řekl: „Žena jí před svým manželem i s dalšími, kteří jedí s ním.
Řekl Ibn Muflih: „Naše stanovisko (tj. hanbelovců) i stanovisko šáfi’ovců a dalších je, že je povolen pohled na nepříbuznou cizí ženu, bez vášnivosti a osamění s ní a netřeba je kárat, odkryjí-li na ulici své tváře. “ Říká Ibn Kajjím, že pod nebeskou klenbou není o hanbelovském mezhebu nikdo učenější, než je Ibn Muflih. Říká šejch ‘Aláuddín al-Merdáwí al-Hanbelí: „Správný názor v mezhebu (imáma Ahmeda ibn Hanbela) je, že tvář není nahota.
 
Řekl kádí ‘Ijjád: „Učenci řekli, že není povinností pro ženu zahalit svou tvář na veřejnosti. I když je to pro ni zajisté chvályhodné a sunna. A muži mají povinnost v každé situaci sklopit zrak.
Řekl Ibn ‘Abdilberr: „Je povoleno vidět její ruce a její tvář každému, kdo na ni pohlédne, bez jakékoli obavy, či zavržení.
Říká al-Beghawí: „A není muži dovoleno dívat se na cokoli jiného z ní (cizí nepříbuzné ženy), kromě tváře a rukou, pokud se nebojí pokušení.
Ibn Kudáma al-Makdísí říká: „Obecná potřeba vyžaduje odkrytí tváře během koupě a prodeje i rukou v případě braní i dávání.
Řekl Ibnu l-Kattán: „Již jsme vzpomněli, že ženě je dovoleno ukázat na veřejnosti své ruce od zápěstí dolů a svou tvář a že je dovoleno dívat se na to, pod podmínkou, že neexistuje obava z pokušení a cílem toho není užívat si. A pokud je cílem takto si užívat, pak není žádného sporu, že je to zakázáno.
Říká imám Šewkání: „Žena odkrývá ty z krás svého těla, které vyžaduje potřeba, tj. potřeba vykonat určité aktivity, jako např. prodej, koupě, svědectví atd. Tímto jsou tyto tedy vyňaty z všeobecného zákazu zakrývat své tělesné krásy. A toto ukazuje na fakt, že obličej a ruce od zápěstí dolů jsou tím, co je vyňato.
Říká imám Zamachšerí: „Není nic špatného v ukazování toho, co je z ní na pohled patrno, jako je prsten, uhelný prach pod očima[2], hena na rukou apod.
Tento názor z novodobých učenců zastával al-Albání.
 
Důkazy těch, kteří považují zakrytí obličeje ženy za povinnost
 
1.      Z Koránu:
وَلا يُبْدِينَ زِينَتَهُنَّ إِلا مَا ظَهَرَ مِنْهَا
Kromě těch, jež jsou i jinak viditelné (Núr:31) Ibn Kesír vysvětluje: „Ibn Mes’úd říká, že jde vnější oděv. Stejného názoru je i Hasan al-Basrí, Muhammed ibn Sirín, Abú Džewza, an-Nachcha’í a další.“[3]
وَلْيَضْرِبْنَ بِخُمُرِهِنَّ عَلَى جُيُوبِهِنَّ
A nechť spustí závoje své na ňadra svá. (Núr:31) Někteří komentátoři jako az-Zubejdí a Raghíb al-Isfahání to vyložili jako spuštění závoje přes hlavu až na hruď, tj. přes obličej.
وَالْقَوَاعِدُ مِنَ النِّسَاءِ اللاتِي لا يَرْجُونَ نِكَاحًا فَلَيْسَ عَلَيْهِنَّ جُنَاحٌ أَنْ يَضَعْنَ ثِيَابَهُنَّ غَيْرَ مُتَبَرِّجَاتٍ بِزِينَةٍ
A není hříchem pro starší ženy, které již nemají naději na sňatek, jestliže odloží své oděvy, aniž ovšem ukáží své okrasy. (Núr:60) Co mají starší ženy udělat jiného, mají-li, pokud chcou, odložit závoje a neukázat své ozdoby? Nenosí se snad šperky ve vlasech, na krku a v uších? Z verše je logicky jasné, že se jedná o závoj přes tvář.
يَا أَيُّهَا النَّبِيُّ قُلْ لأزْوَاجِكَ وَبَنَاتِكَ وَنِسَاءِ الْمُؤْمِنِينَ يُدْنِينَ عَلَيْهِنَّ مِنْ جَلابِيبِهِنَّ
Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! (Ahzáb: 59) Al-Džessás, hanefíjský učenec, verš vyložil: „Verš je důkazem povinnosti mladším ženám, aby zakryly své tváře.[4] Alí ibn Abí Talha traduje od Ibn ‘Abbáse, že takto bylo ženám přikázáno zahalit si částí šátku, který pokrývá jejich hlavu, tvář kdykoli je uvidí cizí muž a nechat volné jen jedno oko.[5] Ibn Tejmíjja říká, že tento verš je zjeven později než výše zmíněný verš ze súry Núr a blíže specifikuje jeho předpis tím, že nyní dotatečně nařizuje i zakrytí tváře.
وَقَرْنَ فِي بُيُوتِكُنَّ وَلا تَبَرَّجْنَ تَبَرُّجَ الْجَاهِلِيَّةِ الأولَى
Zdržujte se důstojně ve svých domech a neukazujte okrasy svoje podle způsobu dřívější doby nevědomosti! (Ahzáb:33) Verš podle Ibn Kesíra ukazuje na to, že se muslimky měli zahalením tváře odlišit od modloslužebnic. V takovém případě by příkaz zakrýt tváře vycházel z principu odlišení se od nevěřících.
 
2.      Ze Sunny:
Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká: „Žena, která je v ihrámu, se nemusí zakrýt, ani nemusí obléci rukavice.“ Podle Buchárího. Tento hadís je asi nejsilnějším důkazem. Je obecně známo, že ihrám je výjimečným oděvem se svými specifiky a omezeními. Tirmízí také zaznamenal jiný explicitní hadís Proroka صلى الله عليه و سلم: „Žena je nahota. Když vychází ze svého domu, šejtán ji v lidských očích zkrášlí.“ Albání ocenil jako sahíh. Buchárí zaznamenal od Proroka صلى الله عليه و سلم: „Když se někdo z vás zasnoubí se ženou, není pro něj hříchem vidět ji.“ To znamená, že snoubenka může nastávajícímu ukázat tvář během zásnub. To je také důkazem povinnosti zahalit tvář.
‘Áiša vypráví: „Bůh se smiluj nad vysídlenkyněmi. Když byl zejeven veršA nechť spustí závoje své na ňadra svá,ony roztrhaly své pláště a jejich částmi se zakryly.“ Hadís zaznamenal Buchárí, Abú Daúd, Hákim, Bejhekí a Ibn Džerír. Ibn Hadžer vysvětlil ‘Áišinu formulaci „zakryly se“ jako „pokryly své tváře.“[6] Imám Šankítí vyvozuje, že ony pochopily, že si mají zakrýt tváře, zakryly si je a takto splnili Boží příkaz, za což si zasloužily odměnu.[7]
‘Áiša také říká: „Posel Boží صلى الله عليه و سلمse modlil ranní modlitbu, které bylo přítomno několik věřících žen, zahalených v černých pláštích. Poté se vrátily do svých domovů a nikdo je nepoznal.[8] Z hadísu je zřejmé, že nebyly poznány, protože měly zakryté tváře.
Ve vyprávěních popisujících pomluvu pokrytců vůči ‘Áiši se zmiňuje, že nosila závoj přes tvář. Také v hadísech, které popisují Prorokův صلى الله عليه و سلم sen, kterým mu bylo přikázáno oženit se s ‘Áišou, Prorok صلى الله عليه و سلم ve snu snímá závoj z její tváře.
Ibn Hišám uvádí ve svém životopise Proroka صلى الله عليه و سلم událost, kdy medínská muslimka nakupovala na tržišti židů kmene Benú Kajnuká a židé ji požádali, aby si sundala z obličeje závoj.
Také je známo, že ženy na cestách používaly speciální druh nosítek, která se upevnila na jízdní zvíře a byla celá uzavřena závěsy před zraky okolí, takže cestující žena nemusela být viděna. Těmto nosítkám se v arabštině říká „húdádž.“
V hadísu zaznamenaném Buchárím stojí: „Ženy Proroka صلى الله عليه و سلم vycházeli konat potřebu na místě zvaném Menási‘, kam Medíňanky odcházely. Jednou, v době po příkazu zahalení, vyšla Sewda, velmi vysoká a nápadná žena, takže kdo ji poznal předtím, poznal by ji i pak…“ 
Abú Daúd zaznamenal, že Posel radil Umm Selemě, když si oblékala závoj: „Oviň jednou, nemusíš dvakrát.“ Umm Selema si halila celou hlavu, včetně tváře.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم také podle al-Buchárího, Muslima, Abú Daúda a an-Nesáího poslal ‘Alímu hedvábnou látku, aby si z ní ženy mohly odstřihnout závoje.
Buchárí, Muslim, Abú Daúd a Tirmízí uvádějí, že následovnice Posla Božího صلى الله عليه و سلم pomáhaly při bitvách se zajišťováním vody a starostí o raněné a činily tak se zahalenými tvářemi. Jednou se stalo, že Hawla při obzvlášť kruté bitvě usmrtila nepřítele a když ji velitel muslimů, Chálid ibnu l-Welíd, žádal, aby odkryla tvář, představila se jménem.  
 
3.      Výroky společníků Proroka صلى الله عليه و سلم
‘Áiša plakávala tolik, že zvlhl závoj, který měla přes obličej.[9] Její sestra Asma bint Abí Bekr říká: „Zakrývaly jsme si před lidmi tváře.“ Zaznamenal Hákim jako sahíh.
V Buchárím i Muslimovi najdeme vyprávění o tom, jak Prorokovy صلى الله عليه و سلم manželky dávají lidem fetwy zpoza závěsu (tj. nebylo jim vidět do tváře).
 
Stanoviska těch, kteří zvolili tento názor:
Al-Kurtúbí říká: „Celé tělo ženy je nahota a není jej dovoleno odkrývat, jinak, než při nevyhnutelné potřebě, jako je svědectví, nebo lékařský zásah.
Mustafá al-‘Adewí zmiňuje jako důvod pro své stanovisko obecné pravidlo fikhu: „zabránit škodě je přednější, než získat užitek.“
Ibn Hadžer říká: „Ustálenou praxí je zahalení tváře žen před muži.
Abú Bekr Abdulláh ibn Abí Zejd říká: „Nikdo z dřívějších učenců nedovolil odhalení tváře ve dnech pokušení, kdy se lid oddaluje od pravé víry a roste počet zkažených mezi lidmi. V takovém případě je shoda na tom, že zahalení tváře je povinnost, což také několik z nich zaznamenává.
Ibn Tejmíjja říká: „Celé ženské tělo je nahota a celé musí být zahaleno, bez výjimky.
Tento názor z novodobých učenců vybral také šejchu l-islám Ibn Báz.
 
Závěr
Ponechávám na svobodné vůli čtenáře rozhodnout, který z obou známých a přijatelných názorů je ten správnější.
Když Posel صلى الله عليه و سلم vyslal svého společníka Mu’áze ibn Džebel do Jemenu jako šiřitele víry, přikázal mu, že první má lid vyzývat k Jedinosti Boží, má lidem ulehčovat a nikoli přitěžovat. To je základní princip islámské osvěty podle cesty selef. Stav, ve kterém se daná společnost nachází tedy musí být vždy zohledněn, tj. upřednostňujeme lehčí z vícero možných řešení. 
Na druhou stranu je pravda, že právě dnešní doba je dobou obrovského nátlaku na lidi, aby se vzdali pravé víry, kterou jim jejich Stvořitel přikázal následovat. Žijeme v čase pokušení, zlovůle a rozvratu, ve kterém se rozšířilo mnoho z jasných negativ, jako je cizoložství, interrupce a bezdůvodná rozvodovost. Islámským pravidlem je upřednostnění prevence před perzekucí a zákaz všeho, co vede k zakázanému. Volné míšení obou pohlaví a odkrývání tváře tím také bezpochyby je. 
Při islámské osvětě a praktikování náboženství však nesmíme sklouznout ke sebe-zviditelňování, ani k tomu, že budeme bazírovat na sice chvályhodných, ale přeci jen nikoli prioritních aspektech víry, které jsou však každému na očích, na úkor smyslu a účelu, jako je správná délka vousů na bradě, nohavic u kalhot, nebo právě nikáb.
Nesmíme dovolit, aby se nám zároveň zamlouval náš obraz v zrcadle, přičemž neznáme, jaké je Boží právo u Jeho stvoření – tj. aby byl uctíván pouze On a nikdo jiný a aby spojenectví a sounáležitost byla postavena na sdílení Tewhídu a opozici k Širku, tj. dát přednost vnějšku před skutečnou podstatou věci. Jak krásně vyjádřil Ibnu l-Kajjím:
„A zvláštní je i to, co těmto novotářům hovořili,
ti, co k nim s Koránem a Sunnou přistoupili:
„Tolik jste se cháridžovcům připodobnili
že jste se vzhledu zachytili a smysl zanedbali“
Avšak pokud toto někdo činí s upřímným úmyslem pro Tvář Boží a je dalek všeho onoho, co jsme vzpomenuli, nezasluhuje žádnou výtku, naopak, zasluhuje pochvalu a podporu, protože je na správné cestě. Následuje sunnu Božího Posla صلى الله عليه و سلم i v tom, co možná není stanoveno jako povinnost, nýbrž jen jako doporučení. Spíše je na místě, aby se zamysleli ti, kteří sunnu takto nedodržují, proč si nechají takovou odměnu uniknout.
Proto nikdo nemá právo osočovat služebnice Boží za nenošení nikábu a nazývat je za to hříšnicemi a jejich muže rozvratníky. A nikdo také nemá právo stejným způsobem osočovat jiné Boží služebnice za jeho nošení a nazývat je za to novátorkami a přehánějícími. Vždyť přinejmenším vykonávají chvályhodný čin, za který je Alláh odměňuje.
A Alláh ví nejlépe.


[1] Viz např. starozákonní kniha Genesis a novozákonní List Korintským.
[2] Arabové používají uhelný prach (ar. kuhl) jako líčidlo a jako ochranu očí před odrazem žhavého pouštního slunce.
[3] Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 6/46.
[4] Ahkámu l-Kur´án, 3/371.
[5] Tefsír Ibn Kesír.
[6] Fethu l-bárí, 8/490.
[7] Adwá´u l-beján 6/595-596.
[8] Buchárí, č. 1/368; dále Muslim, Abú Daúd, Nesáí, Ibn Mádža a Ahmed.
[9] Buchárí, 8/98.