FENOMÉN PŘEKLADŮ KORÁNU A JEHO HISTORIE

 

Toto téma je v dnešní době velmi důležité, historicky vzešlo na pozadí vzájemného ovlivňování arabského a nearabského jazykového prostředí a postupně vyvolalo mnoho dohadů a rozdílných stanovisek. Korán byl dodnes přeložen do mnoha světových i lokálních jazyků, překladatelské úsilí nadále pokračuje a některé z překladů byly vytištěny ve vícero vydáních.
 
Současné překlady lze podle přístupu rozdělit na tři základní přístupové okruhy:
a)      Překlady programově zaměřené proti islámu, nepřátelské islámské duchovní tradici, účelově zkreslující jednu sadu významů a záměrně ignorující jinou. Sem spadají rané polemiky, misionářské překlady a pamflety proti-islámsky laděných formací.
b)      Orientalistický přístup překladu. Vyznačuje se poměrně kvalitním poznáváním koránské arabštiny, zploštělým vnímáním islámských socio-kulturních reálií, chtěným či nechtěným eurocentrismem a ignorováním nábožensko-doktrinální náplně koránského textu. S tím je však nutno počítat, protože orientalistická popisná interpretace faktů nemůže operovat s premisami zjeveného, Božího původu.
c)      Překlady muslimů, kde se snoubí úcta ke Koránu jakožto poslednímu Božímu zjevení lidstvu, poznávání islámské reálnosti, koránské arabštiny i islámských náboženských nauk.
Jednotlivé výsledky takových pokusů lze vměstnat do dvou typologií překladu
a)      Doslovný překlad. Pokus o doslovnou imitaci daného textu, nahrazení výrazu arabského synonymním slovem nearabským, slovo slovem. Tj. překlad slovo od slova.
b)      Překlad významu. Základním cílem takového překladu je přenést co nejobsáhlejší sumu významů původního arabského textu do ne-arabštiny bez těžkopádného lpění na přímé podobnosti výraziva.
První možnost je jen velmi vzdáleně možná pro jazyky příbuzné arabštině, avšak pro evropské jazyky je buď jak buď zcela nereálná. Překážkou je neexistence naprosto stejným způsobem odpovídajících slov, idiomů a částic v obou jazycích – na jedno slovo není možné vždy najít jeden stejný ekvivalent. Tuto formu překladu znemožňuje i odlišný syntax, stylistika, literární formy, stejně jako duch, mentalita jazyka, jeho drobné nuance, jeho konstrukce, formování, etymologie lexiky atd.
 
K tomu se přidávají zvláštní specifika Koránu jakožto nestvořeného slova Božího – zvláštní příměry a neobvyklé gramatické konstrukce, pochopitelné pouze skrze arabštinu samu, neobyčejná stručnost, stěsnanost a mnohovrstevnatost významů koránského poselství. Toto jsou jen některé z podob koránské mu’džizy (tj. zázraku), neboli zázračnosti textu Koránu. Tato zázračnost se překlady na nearabský jazyk vytrácí. Tedy při každém překladu Koránu dochází nevyhnutelně ke ztrátě určitého dílu informací, obsažených v arabském originále. Jde o ty významové vrstvy, které se rozumí z koránské arabštiny a její specifické stylistiky a nejsou vždy patrny na první, zevrubný pohled. Pro překlad tak zůstává sice stěžejní, ale nikoli již celistvá část, obsahující základní fakta a poselství srozumitelná vždy všem.
 
Korán je Boží zjevení pro všechny bytosti viditelného světa – celé lidstvo, stejně jako pro všechny bytosti nepoznatelného světa, tj. džiny, jeho čtení, recitace a učení se zpaměti je uctíváním. Prostřednictvím těchto cest byl Korán dodnes zachován beze změny textu a pokřivení významu. Pro překlad Koránu platí, že je specifickým druhem výkladu (ar. tefsíru), který ovlivňuje úroveň překladatelovy víry, znalosti a fundovanosti v islámských naukách, stejně jako mentalita, bohatost slovní zásoby a prostředí jazyka, do kterého je překládáno. Do hry vstupuje i osobnost samého autora překladu a reálie jeho doby a místa. Proto nemůže být základním pramenem překlad, ale vždy jen arabský text. Samotný překlad musí být čten jako osobitý výklad s přihlédnutím na všechna zkreslení, která jsou potenciálně možná.
Proto se v muslimském prostředí vžil termín výklad významu.
 
Nepřesnost překladu vůči základnímu arabskému textu může pramenit z:
1.      nedostatečného poznávání všech významů daného arabského výrazu – význam lingvistický, terminologický, historický, novější atd.,znalost jen jednoho významového kontextu, záměna mezi různými arabskými slovy
2.      zmatečnost v odlišování navzájem se překrývajících a příbuzných semitských jazyků, které užívají stejná, či podobná slova někdy v podobném, ale často ve velmi odlišném významu, jako např. arabština, aramejština, stará syrština, hebrejština atd.
3.      nedostatečné znalosti arabského syntaxu a koránské stylistiky, záměna doslovného významu za metaforu a naopak apod.
4.      nedostatečnost poznávání dobové reality textu, účelu a důvodu seslání dané pasáže atd.
5.      nedostatečná fundovanost v islámských naukách, nerespektování pravidel výkladu a jejich posloupnosti: 1. Korán přes Korán; 2. Korán přes hadísy; 3. Korán přes názory sahábů, tábi’ínů, tábi‘ tábi’ínů a vykladačských autorit atd.
6.      vliv neislámských idejí a světonázorů na osobní autorovu sklonnost při interpretaci textu.
7.      Zmatek způsobený vlivem žido-křesťanské kulturní tradice na interpretaci koránských významů.
 
 
Islámsko-právní stanovisko na překlad Koránu
 
Co se týče překladu Koránu ve smyslu výkladu jeho významů, aby se tak poselství dostalo i nearabsky hovořícím lidem, to je dovoleno a někdy se to dokonce může stát až povinností. Důležité však je stále zachovat kontakt s původním arabským textem, ze kterého se čerpají informace pro jeho interpretaci v ne-arabštině.
Činnost výkladu Koránu v ne-arabštině s sebou nese následující užitky:
  1. Lidé, kteří jsou sami nearabové, učí se Korán a znají jeho text, se tak snáze dozvídají, co text obsahuje a co vlastně recitují.
  2. Znalost Koránu je takto možno rozšířit i na jiné lidi, včetně nemuslimů, kteří se tak mohou přímo seznámit se samými základy islámského učení. Je to také prostředek zmenšení vlivu pokřivených interpretací islámu a koránského poselství.
  3. Přidáme-li k tomu originální arabský text, zachováváme vazbu mezi Zjevením a jeho interpretací a pomáháme nearabským studentům Koránu, aby se snáze učili a pamatovali si text, který se učí rovnou s jeho významem, tj. rovnou se jej učí i chápat a praktikovat.
 
Překládat Korán doslovným způsobem je zakázáno všeobecným konsensem, neboť, jak již jsme uvedli, zde nevyhnutelně dochází ke zkreslení a pokřivení jeho významů. Doslovný překlad si také nárokuje tendenci nahrazovat původní arabský text, což s sebou nutně nese ztrátu části islámského učení (a předpisů derivovaných z formy arabského textu Koránu) a rozpad soudržnosti muslimských věřících, jejichž liturgický jazyk, arabština, mezi nimi působí jako stmelující prvek.
 
Stejně tak je zakázáno recitovat Korán (ve smyslu že jde o Korán) při modlitbě i mimo ni v jakémkoli jiném jazyce než arabsky. Tj. recitovat jej způsobem, který jej zbyvuje jeho zázračnosti. Povinností každého muslima jako jednotlivce je naučit se důkladně arabský jazyk v míře, která je dostačující pro čtení, recitaci a učení se Koránu.
Učenci šáfi’ovského mezhebu jsou stanoviska, že není dovoleno recitovat Korán podle významu, bez jeho přesné citace, vyjádření veškeré jeho zázračnosti a významových nuancí. Alláh totiž zjevil a přes Džibríla naučil Korán také jako textuální formu, nejen jako význam. To se uvádí od Zarkešího a Sujútího.
Podle málikovského mezhebu je třeba naučit se arabsky alespoň fátihu. Ten, kdo není schopen recitovat fátihu arabsky, toho modlitba je neplatná. Musí se minimálně modlit za imámem, který je toho schopen. Také není dovoleno říci úvodní tekbír modlitby jinak než arabsky.
 
Podle mezhebu imáma Ahmeda je recitace Koránu jiným způsobem, než jakým byl zjeven (tj. arabsky včetně daných pravidel recitace) zakázána. Ten, kdo recituje arabsky špatně, je povinen se zlepšit a kdo není s to recitovat v modlitbě arabsky, toho modlitba není přijata. Recitace Koránu nearabsky, nebo arabsky slovy, která Alláh neseslal, s sebou nese pokřivení Koránu se všemi myslitelnými následky.
 
Překlady Koránu do nearabských jazyků
 
Jedná se zde výhradně o překlady formou interpretace významu Koránu. Tj. výklady významu. Tato forma tlumočení a objasňování Koránského poselství byla prvními muslimy praktikována a velmi dobře známa, přibližně do doby imáma Abú Hanífy, kdy se mezi nearaby více rozšířila znalost arabštiny.
První historický překlad významu Koránu zhotovil již druh Božího Posla, Peršan Selmán al-Fárisí, který přeložil al-Fátihu do rodné perštiny. Podobně Dža’fer ibn Abí Tálib přetlumočil koránské verše týkající se Ježíše a Marie etiopským křesťanům do jejich jazyka.
Nejstarší dochovaný perský překlad Koránu pochází z roku 345 hidžry (956 kř. éry). Historie vzpomíná také překlad Koránu do berberštiny (r. 127 hidžry) a překlad Koránu do indického jazyka sindhí zhotovený okolo r. 270 hidžry (883 kř. éry) na žádost místního vládce.
Podle Cyrilo-Metodějské legendy přinesli věrozvěstové na Moravu několik řecky psaných úryvků popisujících teologickou debatu s muslimy. Měla obsahovat i několik přetlumočených koránských pasáží o Ježíši a Marii, bližší informace však historie ztrácí.
Prvním historicky doložitelným překladem Koránu do evropského jazyka je latinský překlad od anglického učence Roerta z Kettonu (vytisknut r. 1543 kř. éry). Na Kettonově základe následoval italský překlad Andrey Arrivabeney z r. 1547 a s odstupem i francouzská verze André du Ryera z roku 1647.
První evropské překlady Koránu do moderních evropských jazyků přímo z arabštiny jsou záležitostí až 18. století, primát drží Angličan George Sale (1734), který si vzal za cíl očistit kettonovskou latinskou verzi od nánosu nepřesností a dobových ideologických zkreslení. Následovaly překlady do francouzštiny (Savary, 1751) a do němčiny (Boysen, 1773).
 
S nárůstem nacionalizmu v Evropě v 2. pol. 19. století a s koncem starých evropských impérií za 1. světové války se objevují překlady Koránu i do ostatních, méně rozšířených jazyků střední, východní a jihovýchodní Evropy.
 
České překlady
 
Do českého jazyka byl Korán přetlumočen čtyřikrát. Z toho jeden překlad je více méně misionářský, další je zhotoven sektou a zbylé dva jsou psány z pozice orientalistů. Překlad významu Koránu zhotovený vlastní českou muslimskou komunitou shodně jejich potřebám a požadavkům islámské osvěty zatím v češtině neexistuje. To ponechává otevřené dveře další diskusi a iniciativě ohledně směřování publikační činnosti českých muslimů. Dále uvádíme krátký historický přehled českých překladů významu Koránu:
 
1. Historicky nejstarší je překlad arabisty a doktora teologie Ignáce Veselého (nar. r. 1885 v Benešově a zemřel 16. 1. 1964 ve Staré Boleslavi). Veselý po absolvování bohosloví a filozofie v Praze působil jako kaplan a děkan v Nových Benátkách, poté jako kanovník ve Staré Boleslavi. Byl také členem místní samosprávy a činným organizátorem místních kulturních akcí.
V rámci své činnosti odborníka na islám zhotovil mezi lety 1913 – 1925 trojsvazkový, první český překlad Koránu s názvem „Korán- islamský zákon Mohameda, syna Abdullahova.“
 
2. Následuje překlad českého arabisty a romanisty Aloise Richarda Nykla (nar. 13. 12. 1885 v Radlicích u Kouřimi, zemřel 5. 12. 1958 v Evanstonu, stát Illinois, USA) Je autorem prvního moderního a skutečně vědeckého překladu Koránu do češtiny (z roku 1938). Jeho překlad je vynikající po stránce zachycení významu koránského textu, leč je psán velmi archaickou, dnes již hůře pochopitelnou formou.
Nykl se jinak zajímal o arabskou přítomnost na Pyrenejském poloostrově, o arabsko-hispánskou poezii a o vlivu odkazu arabské civilizace na další dějiny Evropy. Podnikl řadu expedic. V letech 1905-09 podnikl první cestu do Spojených států a Mexika, léta 1910-11 strávil v Egyptě, pak žil v Japonsku a v Mexiku. V letech 1932-38 bydlel v Praze. Posléze se usadil ve Spojených státech, kde působil v Cambridge, Mass. V USA také zemřel. Svou pozůstalost odkázal Náprstkovu muzeu v Praze.[1]
3. Druhý vědecký a dodnes nejpoužívanější překlad Koránu (z roku 1972) pochází z pera předního českého arabisty, mezinárodně uznávaného odborníka a někdejšího člena české muslimské obce Ivana Ahmeda Hrbka (narozen 20. 6. 1923 v Praze, zemřel 20. 3. 1993 tamtéž). Jeho překlad vyniká co do literární formy a estetiky textu. Tichou zvyklostí české muslimské komunity je používán jako určitý standard pro studium v mešitách a citacích v náboženských článcích a promluvách. Je také nejsnáze k sehnání v českých knihkupectvích, vyšel v několika vydáních.
Hrbek se Arabům, islámu a arabštině věnoval od mládí. Po maturitě studoval na jazykové škole Orientálního ústavu ČSAV, poté absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy jako žák jiného předního českého orientalisty, prof. Felixe Tauera. Od roku 1953 až do konce života působil v Orientálním ústavu. Přednášel též na Univerzitě Karlově, Univerzitě 17. listopadu a na zahraničních, zejména afrických univerzitách (Maroko, Ghana). Těžištěm Hrbkova zájmu byly arabsko-slovanské historické vztahy a dějiny afrických převážně muslimských zemí – Maghrib, Súdán, ale i černé Afriky. Na tomto poli se spolupodílel na vzniku několika mezinárodních publikací, mimo jiné byl přispěvatelem doposud nepřekonané Encyklopedie islámu (angl. Encyclopaedia of Islam).[2]
4. Posledním překladem dosud je ahmedíjský sektářský překlad od Libuše Shortové na základě anglického překladu Maulawí Šér Alího z roku 1990. Byl vydán nakladatelstvím Islam International Publications ltd. ve Velké Británii za plné finanční podpory Madžlis chudamul ahmadijja (ahmedíjské organizace mládeže), pod přímím patronátem Hazret Mírzy Táhira Ahmeda, „4. zástupce zaslíbeného Mesiáše a nejvyššího představitele islámského hnutí Ahmedíjja.“ Již vzhledem k tomu, že překlad není zhotoven bezprostředně z arabštiny a kompromituje ho fakt, komu vlastně slouží a čí ideje sleduje, je jako zdroj takřka nepoužitelný.