PĚTICE KRÁTKÝCH PŘÍBĚHŮ ZE ŽIVOTA ZBOŽNÝCH PŘEDKŮ

Bylo vyprávěno, že Sufján ibn Ujejna řekl: „Se vzpomínkou na zbožné je ustavena milost.“ A od imáma Abú Hanífy se traduje, že řekl: „Příběhy učenců a dobro konajících jsem si oblíbil více, nežli rozšiřování znalostí fikhu, neboť obdahují porozumění zvyklostí a etikety této ummy.[1]
Z tohoto důvodu jsem se rozhodl hledat a překládat krátké příběhy ze života zbožných muslimů minulosti, aby principy, které hlásáme a které žijeme, byly vyjasněny a naše srdce byla posílena.
Alláh říká:
وَكُلا نَقُصُّ عَلَيْكَ مِنْ أَنْبَاءِ الرُّسُلِ مَا نُثَبِّتُ بِهِ فُؤَادَكَ وَجَاءَكَ فِي هَذِهِ الْحَقُّ وَمَوْعِظَةٌ وَذِكْرَى لِلْمُؤْمِنِينَ
A vyprávíme ti toto vše ze zvěstí o poslech, abychom tím povzbudili srdce tvé a aby s tím k tobě přišla pravda i varování a připomenutí věřícím. (Húd:120)
 
I.
Imám Ahmed, Alláh mu budiž milostiv, řekl:
Neslyšel jsem v této věci[2] slova silnější, než slova Ibn ‘Arabího, který ke mně promluvil na Rehbetu t-Túk[3]: Kdybys byl zabit, pak bys byl zabit jako mučedník (ar. šehíd) a kdybys to přežil, pak bys žil se ctí.“ A tak se mé srdce stalo silnějším.[4] 
 
II.
Otrokyně al-Mensúra bin Mehrán ke svému majiteli přistoupila s horkým nápojem a neúmyslně jej s ním polila. Když ucítil horkost onoho nápoje, zadíval se na ni. Řekla mu tedy: „Učiteli dobra, pamatuj na slova Boží.“
Otázal se jí: „A která to jsou?“
Řekla:
وَالْكَاظِمِينَ الْغَيْظَ وَالْعَافِينَ عَنِ النَّاسِ
kteří krotí hněv svůj a slitují se nad lidmi (Álu ‘Imrán:134)“
Řekl: „Zkrotil jsem jej.“
Řekla: „A pamatuj „odpouštějí lidem
Řekl: „Odpouštím ti.“
I řekla ona: „A pamatuj:
وَاللَّهُ يُحِبُّ الْمُحْسِنِينَ
…vždyť Bůh miluje dobro konající!“ (Álu ‘Imrán:134)“
Odvětil: „Propouštím tě, jsi volná.“[5]
 
III.
‘Alí bin Chašrám řekl: „Měl jsem ve zvyku zkoušet Wekí’a ibnu l-Džerráha a nikdy jsem jej neviděl zapisovat si, nýbrž všechno si ukládal rovnou do paměti. Zeptal jsem se jej tedy: „Jaký je účel toho memorování?“
Odpověděl mi: „Zrušení neposlušnosti. Nic nepomůže něčí paměti tak, jako tohle!“[6]
 
IV.
Jahjá bin Me’ín řekl:
„Já a Ahmed ibn Hanbel jsme byli s Abdurrezákem. Trávil jsem svůj čas zapisováním poezie a hadísů, zatímco Ahmed se oddal pouze hadísům. Jednoho dne k nám Abdurrezák přišel a recitoval následující slova:
„Budiž, ať jsi boháč nebo chudák,
povinnost tohoto života je v útrapách
a kdykoli ti je rozmnoženo v požehnání
pak ti je stejně tak rozmnoženo i ve strastech!“
Když to uslyšel Ahmed, řekl mu: „Jaks to říkal? Jaks to říkal?“ Abdurrezák to tedy zopakoval, dokud si to Ahmed nezapsal.“[7]
 
V.
‘Attá bin Sá’ib řekl:
„Seděli jsme s Huzejfou a nějaký muž prošel okolo nás a tak se jej Huzejfa zeptal: „Ó ty a ty, co tě zadrželo od účasti na našem sezení?“
Dotyčný odpověděl: „Nic mne, při Alláhu, nezadrželo, abych se k vám připojil, kromě toho, že s tebou sedí takoví mladí.“
Huzejfa se rozhněval tím, co onen muž řekl a odvětil mu: „Což jsi neslyšel Boží slova:
سَمِعْنَا فَتًى يَذْكُرُهُمْ يُقَالُ لَهُ إِبْرَاهِيمُ
Slyšeli jsme mladíka nějakého o nich poznámky činit, Abrahám mu říkají. (Anbijá´:60)“[8]
 
Doufám, že to, co předcházelo, bylo akceptováno těmi nejčistějšími srdci s nejokrášlenější vírou.
Nechť vám Alláh dovolí vyvodit si užitek z toho, co jste si právě přečetli a nechť vám to dá sílu prosit u Něj za odpuštění pro mě. Ámín.
 
Autor: Ibnu š-Šejch al-Misrí


[1] Džemá’ bejne l-‘ilm we l-fadl (1/117); Fartíbu l-Mudrák (1/56).
[2] Soudní procesy a spory, které se vyrojili okolo heretických tvrzení mu’tezilitů o tom, že Korán je stvořen.
[3] Místní název.
[4] Menákibu l-imámi Ahmed od Ibnu l-Džewzího.
[5] Al-Imtá’ we l-Mu’nesa (2/129).
[6] Tehzíbu t-Tehzíb (11/129).
[7] Al-Dželísu s-Saláh al-Káfí (2/333).
[8] Al-Džemíma‘ li Achlák ar-Ráwí we Adábu s-Semá´ od al-Chatíba al-Bagdádího (1/310).