PŘEDPISY I'TIKÁFU

Pojem i’tikáf je odvozen od arabského slovního základu značícího setrvání, zdržení se.
Terminologicky označuje praxi odebrání se do mešity na určitou dobu, kvůli uctívání Alláha a pokornosti vůči Němu. Osoba ve stavu i’tikáfu se nazývá mu’tekif.
Důkazem platnosti tohoto typu uctívání je koránský verš:
وَعَهِدْنَا إِلَى إِبْرَاهِيمَ وَإِسْمَاعِيلَ أَنْ طَهِّرَا بَيْتِيَ لِلطَّائِفِينَ وَالْعَاكِفِينَ وَالرُّكَّعِ السُّجُودِ
A uložili jsme Abrahamovi a Ismaelovi v úmluvě, aby udržovali chrám Můj v čistotě pro ty, kdož obcházení konají, kdož u něho setrvávají(ar.“‘ákifín“) a kdož se sklánějí a na tvář padají. (Bekara:125)
A také koránský verš zakazující pohlavní styk s manželkami během něj:
وَلا تُبَاشِرُوهُنَّ وَأَنْتُمْ عَاكِفُونَ فِي الْمَسَاجِدِ تِلْكَ حُدُودُ اللَّهِ فَلاتَقْرَبُوهَا كَذَلِكَ يُبَيِّنُ اللَّهُ آيَاتِهِ لِلنَّاسِ لَعَلَّهُمْ يَتَّقُونَ
A nesouložte s nimi, zatímco setrváváte v modlitebnách! Toto jsou ohraničení Boží, nepřibližujte se k nim! A takto Bůh činí srozumitelnými znamení svá pro lidi - snad budou bohabojní! (Bekara:187)
Praxe i’tikáfu je též opřena o hadís zaznamenaný al-Buchárím na autoritu ‘Áiši, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم trávil každý rok vždy posledních deset dní v ramadánu v i’tikáfu v mešitě, kromě posledního roku svého života, kdy se zdržel po dvacet dní.[1] Podle jiného podání po něm převzaly tuto praxi jeho manželky.[2]
 
I’tikáf je jedinečnou příležitostí úplného oddání se uctívání, pokání, služby Stvořiteli, zpytování vlastního svědomí a očisty vlastního já od hříchů, které dotyčný spáchal. Je příležitostí, jak navyknout na uctívání Alláha, nasměrování činu, řeči i mysli jen k tomuto účelu a jejich odklonění od všech podob hříchu a neposlušnosti. Je také skvělým způsobem jak hledat a nepromeškat Lejletu l-kadr (tj. Noc úradku) během posledních deseti dní Ramadánu.
 
Podle jednomyslné shody islámských učenců je i’tikáf je sunnou a doporučeným aktem a není povinností. Většina pak tvrdí, že je sunnou během celého roku a nejchvályhodnější během posledních deseti dní Ramadánu. Menší část učenců pak tvrdí, že je dovolen během celého roku, ale není doporučeným aktem a sunnou, kromě posledních deseti dní Ramadánu. Toto stanovisko se týká i’tikáfu mužů i žen.
 
Podmínkou platnosti jakéhokoli i’tikáfu je upřímný úmysl, dále aby byl i’tikáf prováděn v mešitě, ve které se koná páteční společná modlitba a pět denních povinných modliteb společně. Důkazem je výše vzpomenutý verš zakazující pohlavní styk během setrvávání v mešitě, kde je použito slovo mešita v obecném kontextu. Pobyt v mešitě, kde se lidé schází ke společným modlitbám klade za podmínku platnosti i’tikáfu také jednomyslná shoda učenců. To se týká i’tikáfu mužů, pro i’tikáf žen odpadá podmínka společných pěti povinných denních modliteb. I’tikáf žen je také podmíněn jejich přítomností daleko od pohledů mužů a souhlasem jejich poručníka (ar. welí), nebo manžela.[3]
 
Názor, že i’tikáf lze vykonávat jen v mešitě al-Harám v Mekce, v Prorokově mešitě v Medíně, nebo v al-Aksá v Jeruzalémě a v žádné jiné další se opírá o hadís v přibližném významu: „Není i’tikáfu kromě ve třech…“, neobstojí, neboť autenticita hadísu je jednak sporná a jednak jej můžeme postavit do kontextu jiných hadísů, které vzpomínají zvláštní hodnotu modliteb na těchto třech místech - pak by znamenal, že „není lepšího i’tikáfu než v těchto třech.“
 
Podle většiny učenců není správný i’tikáf menstruující ženy a muže, který je džunub[4]. Na ženu s mimomenstruačním krvácením (ar.musteháda) se toto omezení nevztahuje.
 
Co se týče minimální délky pobytu platné pro i’tikáf, zde panuje neshoda mezi učenci. Největší část učenců hanífovského, šáfi’ovského a hanbelovského mezhebu nestanovuje žádnou minimální mez trvání i’tikáfu. Další stanovují deset dnů, doslovně podle výše zmíněného hadísu o posledních deseti dnech ramadánu. Tedy mu’tekif nastupuje na i’tikáf se západem slunce 20. Ramadánu a vystupuje ze stavu i’tikáfu 30. Ramadánu se západem slunce, tj. v předvečer Svátku přerušení půstu (ar. ‘Ídu l-Fitr.) Další učenci stanovili minimálí dobu i’tikáfu na noc a den, nebo noc či den, opírajíce se o Prorokův صلى الله عليه و سلم příkaz Omaru ibnu l-Chattábovi splnit přísahu ještě z doby předislámské, že zůstane přes den a noc v i’tikáfu. Tento Buchárím a Muslimem zaznamenaný hadís je také důkazem pro ty, kteří tvrdí, že půst není nezbytnou podmínkou i’tikáfu, neboť se v noci nepostí. Půst a i’tikáf jsou dva svébytné druhy uctívání, nicméně je doporučeno, aby se mu’tekif zároveň také postil, protože není od Proroka známo, že by se během i’tikáfu nepostil. ‘Áiša shrnuje, že půst během i’tikáfu je sunna.[5] To také vychází z jeho zvyku setrvávat v mešitě v období, kdy je půst povinností.
 
I’tikáf je zrušen pohlavním stykem s manželkou, jak potvrzuje výše uvedený verš a také shoda učenců v této otázce. Dále je i’tikáf zrušen opuštěním mešity, kde se setrvává, mimo zcela nezbytného opuštění mešity. To potvrzuje hadís zaznamenaný Buchárím a Muslimem od ‘Áiše: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم, když byl v i’tikáfu, neodcházel domů, kromě příkré potřeby.[6] Touto příkrou potřebou je např. vykonání abdestu nebo rituální koupele, pakliže v budově mešity není koupelna, nebo vykonal potřebu, nejsou-li v budově mešity toalety. Může jí být i obstarání jídla a pití, pakliže to za nás nikdo jiný nemůže učinit. Dovolena je i návštěva manžela v i’tikáfu manželkou, podle příkladu Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho ženy Safíjji, která jej během i’tikáfu navštívila a on ji následně vyprovodil ke vratům mešity.[7] Zakázán však je jakýkoli tělesný kontakt mezi manžely po dobu i’tikáfu, včetně polibku, nebo pohlazení, podle konsensu učenců.[8] Posel صلى الله عليه و سلم v době i’tikáfu nikdy nic takového nečinil.[9] Veškeré ostatní účely opouštění mešity stav i’tikáfu ruší. Opuštění mešity mu’tekifem v případě příkré potřeby neruší jeho i’tikáf podle jednomyslné shody učenců. Existuje neshoda mezi učenci ohledně mu’tekifa, který opustí svou mešitu, kde se zdržuje, kvůli nějakému aktu dobročinnosti, jako je návštěva nemocného, nebo účast na pohřební modlitbě. Pakliže mu’tekif, když zamýšlí nastoupit i’tikáf, tento svůj i’tikáf podmiňuje vykonáním těchto činů, je podle většiny učenců jeho i’tikáf správný. To se zakládá na analogii s hadždžem, kdy je možno stanovit podmínku. Tomuto oponuje názor šejcha Ibn ‘Usejmína, který toto zakazuje, neboť neexistuje důkaz, že by takové podmiňování bylo v otázce i’tikáfu přípustno. Pakliže mu’tekif nestanoví ve svém i‘tikáfu takovou podmínku, je jeho i’tikáf podle konsensu učenců zrušen.
 
Během i’tikáfu si může mu’tekif po vzoru Proroka a jeho druhů sestavit v mešitě stan[10], nebo přinést do ní lůžko[11].
 
Mu’tekifu je doporučeno:
-         Věnovat se jakýmkoli formám uctívání, jako je nepovinná modlitba, prosba, vzpomínání Alláha, recitace Koránu.
-         Osamět od ostatních lidí v i’tikáfu i těch, kteří nejsou mu’tekify, aby se člověk mohl plně zabývat sám sebou, stavem sebe sama a přemýšlení o tom.
-         Nezapomenout cíl i’tikáfu, kterým je duchovní obnova, očista, sebenáprava, uctívání, pokornost a zúčtování sebe sama.
-         Využít chvil, kdy je vzpomenuto přijetí prosby, jako je mezi ezánem a ikámou, na sedždě, před přerušením půstu, za poslední třetiny noci apod.
-         Modlit se povinné modlitby načas, aby se mohlo využít dobra nepovinných modliteb před nimi a po nich.
-         Vykonávat různé druhy a akty uctívání, aby se některé nestalo stereotypním a nudným.
-         Vyvarovat se přílišného spánku během i’tikáfu, aby člověk mohl dále spěchat k aktům uctívání.
-         Rozvažovat nad významy Koránu, učit se jeho verše zpaměti apod.
 
Mu’tekif by se měl vyvarovat:
-         Příliš mnoha návštěv a vysedávání s lidmi.
-         Telefonování, které člověka odvádí od uctívání a zaměstnává jeho mysl.
-         Přílišného vyspávání. 
 
Autor: Abú Usáma al-Džazírí, Elvedin Pezić
Zdroj: I’tikáf – souhrn předpisů, redakčně zkráceno.


[1] Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 4998. Také zaznamenali Abú Daúd, Ibn Mádža, Ahmed a Dárimí.
[2] Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 2026.
[3] Albání: Kijámu r-Ramadán, str. 41.
[4] Tj. vyžadující koupel (ar. ghusl). Znečištěn polucí, nebo pohlavním stykem.
[5] Zaznamenal Bejhekí jako sahíh.
[6] Sahíh Buchárí, hadís č. 2029.
[7] Fathu l-Bárí, 4/818.
[8] Al-Džámi’u l-Ahkámi l-Kur’án, 2/233.
[9] Zádu l-me’ád, 2/77.
[10] Stan zbudovala Prorokovi صلى الله عليه و سلم jeho manželka ‘Áiša z vlněného rouna a on v něm po ranní modlitbě přebýval (Buchárí, hadís č. 2033).
[11] Prorok صلى الله عليه و سلم si dle podání Ibn Omara do mešity přinesl svou matraci (Zádu l-me’ád, 2/77).