TROCHA MUSLIMSKÉ SEBEKRITIKY ANEB TMÁŘŮM NAVZDORY

Dnes si již většina muslimů, alespoň tedy těch aktivních a vzdělaných, uvědomuje hlubokou krizi, do které islámské společenství zabředlo a které je výsledkem několikasetleté myšlenkové stagnace a intelektuálního vakua patrné ve většině muslimy ovládaných krajin.

V současnosti se již těžko hledá země, jejíž obyvatelé by měli vysoký životní standard, produktivní, prosperující, nezávislou a konkurence schopnou ekonomiku, založenou na využívání celé široké škály zdrojů. Těžko se najde muslimská země, která by byla zcela nezávislá na nemuslimech v pohledu vytváření si vlastní zahraniční politiky, kultury, vzdělání a vyškolování. Většina z těch muslimských zemí, které jsou ekonomicky na velmi vysoké úrovni, vděčí za svůj úspěch buďto nerostným surovinám (obzvláště pak ropě), které surové a nevyužité vyvážejí do zahraničí, nebo spolupráci s nemuslimy (často nepřátelsky smýšlejícími vůči jevu, známému jako islámská obroda), anebo dílem oběma.

 Takové krajiny vyměnily islámskou výzvu a islámský způsob života za plné spíže a dříví v krbu domácností svých občanů. Následkem toho zůstali naprosto bezbranní proti tlaku, který na je ně vyvíjen zeměmi tzv. Západu, který si hledí nesmířit se s rizikem suverenity a nezávislosti muslimského světa jak v rovině hospodářské, tak i intelektuální, náboženské kulturní atd. Nehodlá přijít o svou hegemonii ve světě, zažitou z dob kolonializmu.

 Při hlubším pochopení situace v muslimských zemích je každému jasně patrné, že vědomí sounáležtosti, společné víry a historicko-kulturního odkazu, místních specifik tradičního života, snaha o soběstačnost a sebeprosazení se na světovém jevišti, založená a podložená vlastními, autochtoními nábožensko-ideovými premisami, to vše je tu jaksi uměle přidušováno pařáty staronového molocha, ve jménu demokracie, svobody, rovnosti pohlaví a boje proti terorizmu, za doprovodu blikajících neonových světel nočních klubů, cinkání skleniček alkoholu, řevu televize a muziky, nezvyklé pro posluchače Koránu.

 Boží světlo v srdcích lidí je zastiňováno leskem dolaru a mešity jsou nahrazovány svatostánky tupého konzumu. Média již nešíří vzdělání, uměřenost a způsobnost, nýbrž se zaprodala nepříteli, sázeje na amorální žumpu bulváru, násilí a erotiky. Chceme-li upřímně odpovědět na otázku, kdo je zde na vině, nemůžeme v podstatě obiňovat nepřítele. Nepřítel je nepřítelem a vlastně dělá jen to, co se od něj žádá. Vina je na straně samotných muslimů a nikoho jiného. V situaci, kdy desítky arabských států, každý se štábem diplomatů a s vlastní armádou, nedovedou vyřešit téměř šedesátiletý problém jménem Palestina, natož zabránit okupaci Iráku a dalších částí islámského domu. V situaci, kdy není na světě jediná země, o které by se dalo říci, že uplatňuje Boží zákon nějakým solidním, konstruktivním způsobem, v jeho kontextu a celistvosti, nemluvě o magmatu těch, kteří se řídí cizím sekulárním právem. Národ se stává jen tupým stádem, kterému jsou pojmy vlastní nápad, seberealizace, plán, koncept, práce, oběť, sebekritika, cílevědomost a spolupráce naprosto cizí. Pak mu lze vyčíst to stejné, co Bůh vyčetl židům:

مَثَلُ الَّذِينَ حُمِّلُوا التَّوْرَاةَ ثُمَّ لَمْ يَحْمِلُوهَا كَمَثَلِ الْحِمَارِ يَحْمِلُ أَسْفَارًا بِئْسَ مَثَلُ الْقَوْمِ الَّذِينَ كَذَّبُوا بِآيَاتِ اللَّهِ وَاللَّهُ لا يَهْدِي الْقَوْمَ الظَّالِمِينَ

Ti, kterým bylo dáno nésti Tóru, a oni ji potom nenesli, jsou podobni oslu, jenž naložen je knihami. Jak hnusná je podoba lidí, kteří za lež prohlašují znamení Boží! Ale Bůh nepovede cestou správnou lid nespravedlivý. (Džum’a:5)

 A to jsou právě ta slova, která vám tmáři, neschopní logické argumentace a objektivity, nikdy neřeknou. Protože svalit vinu na cizího agenta, nebo uplaceného spiklence je vždycky snazší a navíc od nás nevyžaduje ani kapku námahy při zavádění příslušných ochraných opatření. Jak lákavé je utéci do vlastního vysněného světa velkolepé historie a vlastní výlučnosti, odbíhaje zbaběle a dětinsky od reálných problémů dneška a výzev budoucnosti. Bůh praví:
إِنَّ اللَّهَ لا يُغَيِّرُ مَا بِقَوْمٍ حَتَّى يُغَيِّرُوا مَا بِأَنْفُسِهِمْ وَإِذَا أَرَادَ اللَّهُ بِقَوْمٍ سُوءًا فَلا مَرَدَّ لَهُ وَمَا لَهُمْ مِنْ دُونِهِ مِنْ وَالٍ
Bůh nezmění to, co je v lidu nějakém, pokud se tento sám nezmění; když Bohu se zlíbí postihnout něčím zlým lid některý, je nemožné to odvrátit a nebudou mít kromě Něho ochránce žádného. (Ra’d:11)

V této atmosféře vlastní nedotknutelnosti a exkluzivního pojetí nároku na pravdu, neschopnosti uznat chybu anebo fakt, že někdo jiný než já přišel ke správné a přínosné myšlence, rodí se rigidita, fanatizmus, konflikt a rozštěpení. Původně jednolité islámské hnutí obrody, změny a odporu se rozpadá, jednotlivé frakce začínají brojit proti sobě navzájem, obviňují jedni druhé z těžkých hříchů, křivení Božího zákona, nedostatku bohabojnosti, z požitkářství, podlézavosti, či dokonce z nevíry. A přitom (alespoň oficiálně) má jít všem o stejnou věc. Bojovníci na poli emancipace muslimských národů plýtvají drahoceným časem, prostředky, silami a energií na potírání se a vzájemné souboje, nekončící tahanice a žabomyší spory ohledně nejasnýh bodů v naprosto podružných záleitostech. Jediný, kdo se směje a raduje vyvstalé situaci je pouze nepřítel.

Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že neprobíhá žádná systematická invaze islámu na západ, ani v rovině jeho duchovní kultury, idejí a étosu, ani v rovině jeho fyzických nositelů – muslimů z Asie, Afriky i odjinud. To, čeho jsme my zde v Evropě svědky při pohledu na příliv imigrantů, se dá nazvat vyhýbavou strategií přežití a honbu za lepšími životními podmínkami. Putující lidé s sebou přinášejí jen svou kulturu a víru, jakožto součást jich samých. Spolu s ní ovšem, což je mnohdy zřejmé, přibalují i mnohé kulturní tradice, zvyklosti a stereotypy.

Tyto stereotypy, naprosto nepoužitelné pro novou situaci a změněnou realitu, se setkávají s dalšími, které jsou těm prvním stejně nepochopitelné jako Evropanům ty jejich a všechny dohromady vytvářejí napětí, protože se jich nikdo nechce vzdát a hájí je jako nedělitelnou součást sebe a své víry. To ještě prohlubuje začarovaný kruh vzájemného nepochopení a další štěpení mezi muslimy, kteří postupně selhávají v úsilí uhájit si svá základní lidská práva na svobodu věřejně projevovat své náboženství, víru, názory a příspěvek společnosti, který jim náleží nejen podle šarí’y, ale i podle právních systémů sekulárních.