LAMARTINE O PROROKU MUHAMMEDOVI, MÍR A POŽEHNÁNÍ S NÍM

Přední francouzský historik klasické doby, Alphonse Marie Louis de Prat de Lamartine (1790-1869) ve své knize Histoire de la Turquie z roku 1854 napsal:

" Nikdy si ještě člověk nepředsevzal, dobrovolně či nedobrovolně, více ctihodný cíl, protože tento cíl je nadlidský: podrobit mýty, které byly předkládány mezi člověka a jeho tvůrce, dělající člověka Bohem a Boha člověkem; obnovit racionální a svatou myšlenku božskosti mezi chaosem materiálních a duchovních bohů, které existovali v té době. Nikdy člověk neudělal práci, tak daleko za lidské možnosti, s tak minimálními prostředky, tak jako on měl ve vytváření, stejně tak jako ve vykonávání tohoto velkolepého plánu. Žádný jiný nástroj, než sebe a pár lidí žijících na rohu pouště. Nakonec, nikdy člověk neuspěl v tak obrovské a trvající revoluci ve světě, protože v méně než dvou stoletích po jeho objevení, Islám, ve víře a ve zbrani, vládnul celé Arábii, dobil v Božím jménu Persii, Chorásán, Západní Indii, Sýrii, Abbyssinii, všechno známé území v Severní Africe, nespočet ostrovů ve středomoří, Španělsko a část Galie. Jestli velkolepost účelu, malost prostředků a ohromující výsledky jsou tři kritéria lidského génia, poté kdo by se mohl opovážit porovnat jakéhokoliv člověka s Mohamedem? Nejslavnější lidé vytvořili jen zbraně, zákony a říše a založili, jestli vůbec něco, nic víc než materiální moc, které se sesunula před jejich očima. Tento muž dostal do pohybu nejen zbraně, zákony, říše, lidi a dynastie ale také jednu třetinu z tehdy osídleného území; a víc než to, hnul s oltáři, bohy, náboženstvími, nápady, vírami a dušemi. Na základě knihy, každé písmeno, které se stalo zákonem, vytvořil spirituální národnost, které spojila národy každého jazyka a každé rasy. Zanechal nám neotřesitelnou charakteristiku muslimské národnosti, nenávist falešných bohů a vášeň pro jednoho nemateriálního Boha. Tento patriotismus proti zneucťování nebe formoval morální přednost pro následovníky Mohameda. Porážka jedné třetiny země jeho vírou, byl jeho zázrak. Myšlenka boží jednoty, prohlášena mezi vyčerpáním z dokonalé theogonie, byla sama o sobě takový zázrak, že při vyslovování z jeho rtů, to dokázalo zničit všechny chrámy s modlami a vzplanout jednu třetinu světa. Jeho život, jeho meditace, jeho hrdinské odsuzování mýtů v jeho zemi, jeho odvaha v odmítání uctívání model, jeho pevnost ve snášení jich třináct let v Mekce, jeho přijmutí role jako hlavní cíl opovržení, jeho skoro bytí obětí jeho spoluobyvatelů: všechny tyto a konečně jeho nepřestávající kázání, jeho víra v jeho úspěch a jeho nadlidská bezpečnost v nesnázích, jeho předzvěsti ve vítězství, jeho ambice, které byly naprosto oddané jedné myšlence; jeho nekončící modlitby, jeho mystická konverzace s Bohem, jeho smrt a jeho triumf po smrti. Všechno toto svědčí ne o předstírání, ale o pevném přesvědčení. Bylo to jeho přesvědčení, které mu dalo sílu obnovit víru. Tato víra měla dva aspekty, jednota boha a nemateriálnost Boha; dřívější pojednání o tom co je Bůh; pozdější pojednání o tom co Bůh není. Filosof, řečník, muž víry, politik, bojovník, dobyvatel myšlenek, obnovitel racionálních dogmat. Zakladatel dvaceti územních států a jednoho duchovního státu, to je Mohamed. Při pohledu na všechny standarty, kterými lidská velkolepost může být měřena, můžeme se zeptat: Existuje velkolepější člověk než on? "

Zajímavé a poučné tohle slyšet od člověka, žijícího v době evropské koloniální expanze, evropského kulturního šovinizmu a naprostého nepochopení pro jinakost a duchovní tradici podrobovaných.