POZICE AHL SUNNA VŮČI JEZÍDOVI IBN MU'ÁWÍJA AJEHO VLÁDĚ

Jezíd Ibn Mu’áwíjja, bylna jednu stranu vládce za jehož vlády byl zabit Husejn vnuk Proroka صلى الله عليه و سلم, bylvšak také vůdcem armády během tažení na Konstantinopol, spolu s lidmi jako byl Abú Ajjúb al-Ansárí.
Učenec az-Zahabí říká:
Jak je známo, Jezid byl svým otcem Mu’áwíjjou určen za nástupce a ujal se vlády po smrti svého otce v měsíci Redžebu roku 60 hidžry, přičemž tehdy měl 35 let. Jeho vláda trvala nejvýše po čtyři roky.
Jezid patří k těm, které my, muslimové, nemilujeme, ale také ani neproklínáme. Je mnoho vládců z dynastií Umajjovců a Abbásovců a mnoho dalších správců regionu, mnoho z nich však bylo ještě horších, než byl on.
Jezíd se ujal vlády 49 let po smrti Proroka
صلى الله عليه و سلم, v době, kdy ještě žili někteří jeho druhové, například Ibn Omar, který měl větši právo stát se chalífou, než měl Jezíd.
Vláda Jezída trvala od smrti al-Husejna a byla ukončena bitvou u al-Harra. Kvůli tomu jej lide nenávidí a nebyl požehnán dlouhým životem.
[1]

Učenec Ibn Tejmíjja uvádí:
Lidé mají různé pohledy na věc Jezída ibn Mu‘awíjji ibn Abí Sufjána. Dělí se na tři skupiny - dvě extrémní a jednu umírněnou, správnou.

 
Ta první extrémní skupina říká, že byl nevěřícím a pokrytcem, že bojoval proto, aby zabil vnuka Proroka صلى الله عليه و سلم , v touze urazit Proroka صلى الله عليه و سلم a v touze pomstít se mu za svého děda Utbu a prastýce Šejbu, strýce z matčiny strany, al-Walida Ibn Utbu a jiné, kteří byli zabiti společníky Proroka صلى الله عليه و سلم, jako například ‘Alím ibn Abí Tálibem, v bitvě u Bedru a jiných bitvách. Tento pohled je jednoduchý pro ráfiza (tj. šíity), kteří považují sahába (Prorokovy صلى الله عليه و سلم společníky), jako Abú Bekra, Omara či Osmána za nevěřící, nebo pokrytce. Pak pro ně je jednoduché věřit, že i Jezíd byl káfir.

Druhá extremní skupina tvrdí že Jezíd byl bohabojným člověkem a spravedlivým vládcem, že patřil k sahábům, kteří se narodili v době Proroka
صلى الله عليه و سلم, že jej Prorok nosil a on sám byl Prorokem صلى الله عليه و سلم požehnán. Někteří z nich mu připisují větši statut než Abú Bekrovi a Omarovi. A někteří ho dokonce považují přímo za dalšího proroka.

Třetí skupinou jsou pak ti, kdo jej považují za jednoho z těch vládců muslimů, kteří vykonali jak dobré, tak i zlé činy. Narodil se za vlády Chalify Osmána. Nebyl nevěřící, ale jeho přičiněním byl zabit Husejn, a učinil to zlo, co učinil lidem z al-Harra. Nebyl ani Prorokovým druhem a nebyl ani k Alláhu přiblíženým. Taková je pozice všech muslimských učenců znalých pravdy a Islámu.

Lidé se tedy v pohledu Jezídovy vlády rozdělili na tři skupiny: jedna jej proklíná (tj. ši’a), jedna jej miluje (tj. násiba – nepřátelé rodu Prorokova صلى الله عليه و سلم) a poslední, která jej neproklíná ani nemiluje, to jsou muslimové.


To potvrdil i imám Ahmed ibn Hanbel a takový je též pohled spravedlivých. Abú Muhammed al-Maqdísí, když byl otázán na Jezída, odpověděl: „Ve shodě s tím, co jsem slyšel není povoleno jej proklínat ani mít rád.“ A také řekl: „Slyšel jsem, jak náš děd Abú Abdulláh ibnu t-Tejmíjja, když byl otázán na Jezída, odpověděl: „Nejsme proti jeho dobrým činům a také je nezveličujeme.[2]

Ibn Tejmíjja také řekl: „Vláda Mu‘awíjji byla vláda milosrdenství a to až do doby Jezida, kdy bylo milosdenství ukončeno Jezídovou vládou a spolu s ním přišla fitna (ar. „pokušení, neštěstí“). Byl zabit Husejn v Iráku, nastala fitna obyvatel al-Harra v Medíně a obležení
Mekky, kdy Abdulláh Ibnu z-Zubejr zůstal a trval na svém.
[3]



[1] Upraveno z Sijjar A‘lámu n-Nubelá´, 4/38.
[2] Medžmú‘ Fetawá´, 4/481-484.
[3] Tamtéž, 10/354.