ÚVOD DO NAUKY O ZÁKLADECH ISLÁMSKÉ PRÁVNÍ VĚDY (USÚLU L-FIKH)

    Četné verše v Koránu ukazují na významné postavení znalosti, vědy a učenců. Říká nejvyšší Alláh:
مَا كَانَ لِبَشَرٍ أَنْ يُؤْتِيَهُ اللَّهُ الْكِتَابَ وَالْحُكْمَ وَالنُّبُوَّةَ ثُمَّ يَقُولَ لِلنَّاسِ كُونُوا عِبَادًا لِي مِنْ دُونِ اللَّهِ وَلَكِنْ كُونُوا رَبَّانِيِّينَ بِمَا كُنْتُمْ تُعَلِّمُونَ الْكِتَابَ وَبِمَا كُنْتُمْ تَدْرُسُونَ
Nepřísluší smrtelníkovi, jemuž Bůh dal Písmo, vědění a prorocké poslání, aby potom lidem prohlásil: „Buďte služebníky mými, nikoliv Boha!“ Buďte spíše rabíny v tom, že učíte Písmu, a v tom, že v něm studujete.
(Álu Imrán: 79)
a také:
قُلْ هَلْ يَسْتَوِي الَّذِينَ يَعْلَمُونَ وَالَّذِينَ لا يَعْلَمُونَ إِنَّمَا يَتَذَكَّرُ أُولُو الألْبَابِ
Zeptej se: „Jsou si rovni ti, kdož vědí, s těmi, kdož nevědí?“ Však připomenou si to jen ti, kdož rozmyslem jsou nadáni.
(Zumar:9)
Stejně tak i Posel Boží, mír a požehnání s ním, poukazoval na dobro a důležitost poznání a vědy, jako např. náboženské (fikhu) a velmi je zdůrazňoval. Ibn Abbás, nechť je s ním Bůh spokojen, o tom, jak Posel Boží, mír a požehnání s ním, pronesl: Kdo jde cestou vědy, aby zbloudilého uvedl na správnou cestu, bloudícího uvedl na pravdu, bude mít odměnu jako kdyby konal pobožnost čtyřicet let[1] A existuje ještě i celá řada dalších hadísů.
   Úspěch některého jednoho národa či společnosti lidí závisí na jeho společenském zřízení. Pokud je jeho společenské zřízení pokrokové, progresivní, sám národ v tomto duchu bude žít a rozvíjet se. Společenský systém a životní styl, který se odvolává na Korán a propaguje ho, umožňuje život spokojeného jednotlivce i šťastné společnosti.
     Pokud budeme studovat život Arabů v době před zjevením Koránu Poslu Božímu Muhammadovi, mír a požehnání s ním, v čase zvaném muslimskými letopisci džáhilíja, neboli doba nevědomosti, zjistíme, že jejich společnost pošlapávala jakákoliv lidská práva, civilizaci a pokrok. Kmenové vztahy a neustálé války mezi klany, právo silnějšího, zabíjení novorozených dcer, odepírání práva na dědictví ženě, ke které bylo přistupováno jako k pouhé věci, která se mohla beztrestně zotročovat nebo dokonce i zabít, alkohol, hazard, modloslužebnictví a nesčetně dalších negativních jevů nahlodávajících společnost bylo zcela legálních. Taková společnost byla bezpochyby na nejnižším stupni vývoje.
     Boží zjevení přišlo právě do takového prostoru, aby obrodilo a znovu nastolilo život s jeho kladnými principy. Principy a předpisy společenské a individuální organizace jsou obsaženy v Koránu a v Hadísu, jakožto základech islámského práva šarí’a a také v idžmě anebo v kijásu. Nauka o těchto předpisech nazývá se fikhem a je jednou ze základních islámských znalostí.    
    ‘Ilm, tedy znalost, věda, je rozumění nebo poznání. Druhým slovem je úsul a je odvozen z výrazu asl, které znamená pilíř, či základ. Třetím slovem je fikh. Jde o arabské slovo odvozené od kořene fkh, slovesa fakiha-jafkahu, které znamená rozumět, porozumět, pochopit, pojmout. Kořen tohoto slovesa se také objevuje přibližně na dvaceti místech v Koránu. Terminologický význam je podle některých učenců znalost obecných důkazů. Fikh je věda o šarí’atských předpisech na základě jednotlivých důkazů. Je to nauka, která rozebírá veškeré činy plnoletých svéprávných osob z pohledu šarí’y a určuje, jestli se nějaký úkon musí udělat, nebo nemusí, smí nebo nesmí učinit, jestli se něco může svobodně provádět, jestli je nějaký skutek chvályhodný, nebo naopak hodný odsouzení a zavržení. Někteří učenci definují fikh také jako „ma’rífatu ´l-masá´il wa ´d-dalá´il[2]“, zatímco úsuli fikh jsou základy, na kterých se dále buduje. Úsuli fikh se zabývají obecnými důkazy a jejich důležitost spočívá v tom, že jsou základem pro oblast idžtihádu[3]. Prvními učenci, kteří formulovali základní metodiky a postuláty fikhu byli následovníci mezhebu[4] hanefí, na téma základy islámsko-vědní disciplíny fikhu psal imám aš-Šáfi’í, Alláh mu budiž milostiv, který se jim obšírně věnoval ve své knize nazvané ar-Risála. Druhá kniha, obzvláště významná pro úsuli fikh je al-Musaffá´ fí úsuli ´l-fikh od imáma al-Ghazálího, Bůh mu budiž milostiv. Dále je tu také kniha al-Ihkám fí ´l-úsuli ´l-fikh od imáma al-Ámidího, Bůh mu budiž milostiv.
 V nejstarším období dějin islámu se pod pojmem fikh chápaly rozličné islámsko-vědní disciplíny, jako právo (šarí‘a), hadís[5], tafsír[6], akída[7] . Později se význam zúžil na všechny aspekty ekonomického, společenského, politického, náboženského, vojenského a soukromého života. Osoba zabývající se naukou fikhu se nazývá fakíh (mn. č. fukahá)
Znalost znamená méně hříchu a více odměny. Je povinností znát svoje náboženství a lidé, kteří znají své náboženství, mají silnější víru a více se bojí Alláha. Alláh Nejdokonalejší poukazuje mnohokrát ve Své Knize na povýšení úrovně lidí, vzdělaných především ve své víře. Tři z nich uvedl ve své knize Miftáh Dári ´s-Sa’áda[8] i Ibn Kajjím al-Džawzí[9]:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا إِذَا قِيلَ لَكُمْ تَفَسَّحُوا فِي الْمَجَالِسِ فَافْسَحُوا يَفْسَحِ اللَّهُ لَكُمْ وَإِذَا قِيلَ انْشُزُوا فَانْشُزُوا يَرْفَعِ اللَّهُ الَّذِينَ آمَنُوا مِنْكُمْ وَالَّذِينَ أُوتُوا الْعِلْمَ دَرَجَاتٍ وَاللَّهُ بِمَا تَعْمَلُونَ خَبِيرٌ
Vy, kteří věříte! Když je vám řečeno: Uvolněte místo ve shromáždění!, tedy je uvolněte! A Bůh pro vás také uvolní místo (v ráji). A když je vám řečeno: Vzdalte se!; tedy se vzdalte. A Bůh pak povýší ty z vás, kdož uvěřili, a ty, jimž dostalo se vědění, na stupně různé. A Bůh dobře je zpraven o všem, co děláte.
(Mudžádila:11)
v dalším ajetu říká:
إِنَّمَا الْمُؤْمِنُونَ الَّذِينَ إِذَا ذُكِرَ اللَّهُ وَجِلَتْ قُلُوبُهُمْ وَإِذَا تُلِيَتْ عَلَيْهِمْ آيَاتُهُ زَادَتْهُمْ إِيمَانًا وَعَلَى رَبِّهِمْ                     يَتَوَكَّلُونَ                     
الَّذِينَ يُقِيمُونَ الصَّلاةَ وَمِمَّا رَزَقْنَاهُمْ يُنْفِقُونَ                   
أُولَئِكَ هُمُ الْمُؤْمِنُونَ حَقًّا لَهُمْ دَرَجَاتٌ عِنْدَ رَبِّهِمْ وَمَغْفِرَةٌ وَرِزْقٌ كَرِيمٌ
Věřícími jsou věru ti, jichž srdce se zachvívají, když Boha je vzpomínáno, a jichž víra se znásobí, když přednášena jsou jim Jeho znamení, a na Pána svého spoléhají,modlitbu dodržují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají. Toto jsou praví věřící, pro ně jsou připraveny hodnosti vysoké u Pána jejich i odpuštění i příděl štědrý.
(Anfal:2-4)
třetí ajet jsou slova Boha Nejvyššího:
وَمَنْ يَأْتِهِ مُؤْمِنًا قَدْ عَمِلَ الصَّالِحَاتِ فَأُولَئِكَ لَهُمُ الدَّرَجَاتُ الْعُلَى
zatímco těm, kdož k Němu jako věřící přicházejí a zbožné skutky vykonali, těm hodnosti nejvyšších se dostane,
(Tá-há:75)
Toto jsou tři místa, kde je povýšeno postavení lidem imánu[10], neboť to jsou lidé, kteří jsou přínosni svou znalostí (al-'ilmu n-náfi') a správným a dobrým činem (al 'amelu s-sálih). Řekl Posel Boží, mír a požehnání s ním: Důležitost znalosti je větší než běžného povinného činu a nejlepší z vašeho náboženství je uměřenost. [11]A Ibn Kajjím al-Džawzí (budiž mu Bůh milostiv) řekl v knize Miftáh Dári s-Sa'áda doplňujíce tento hadís: Tato řeč je rozhodující v této věci, neboť jde o případ kdy jak nějaká znalost, tak i nějaký čin jsou povinností, tak musí být vykonány obě, jako třeba půst a modlitba. V tomto případě důležitost znalosti, základní znalosti, je větší než důležitost nějakého povinného uctívání navíc. Je tomu tak proto, že dobro znalosti je obecné, přináší užitek svému vlastníku a stejně tak i ostatním lidem. Zatímco je užitek uctívání vlastně pouze pro osobu, která ho provádí.
To o fikhu, vědě, která nám přímo zodpovídá na otázky činů všedního dne, jsou-li povolené, či zakázané, která je vždy nucena vybírat ze dvou dober to větší a ze dvou zel to menší, musí platit obzvláště.


[1] Zaznamenal imám al-Baghdádí v díle al-Fakíh we l-Mutefekkíh
[2] Poznávání otázek a důkazů
[3] Vyvození zdůvodnitelné odpovědi na danou otázku pomocí vlastního rozumového úsilí, které je založené na důkladné odborné přípravě a znalosti
[4] dosl. východisko. Terminologicky znamená slovo mezheb označení pro právní školu, ritus v náboženství. V sunnitském islámském světě existují na různých geografických územích čtyři původní hlavní mezheby: hanefí, šáfi’í, málikí a hanbalí, nazvané podle svých zakladatelů, imámů Abú Hanífy, aš-Šáfi’ího, Málika a Ahmeda ibn Hanbal (viz podrobněji kapitola o mezhebech). 
[5] Zde studium výroků a činů Proroka, mír a požehnání s ním, z hlediska náboženského, lingvistického a historicko-kritického.
[6] Nauka o výkladu koránských veršů
[7] věrouka, studující pojmy jako Božství, Proroctví, Písmo svaté, Soudný den, osud, nebo Jedinost Boží, jako opozitum k modlářství a nevíře.
[8] Klíč od příbytku štěstí
[9] Významný učenec žijící ve 13. století v dnešní Sýrii. Psal díla o islámské metodologii (menhadž), o věrouce a správném chápání islámu a objasňování nejasností..
[10] víry
[11] Sahíh at-Terhíbu wa t-Terghíb, č. 65