ISLÁM, DEMOKRACIE A SEKULARIZMUS

Imám Abú Hámid al-Ghazzálí ve své stati o významech slov rozdělil slova v arabštině do tří kategorií:
a) slova arabská s jasným významem v běžném jazyce. Jako al-bajt - dům, al-insán - člověk, al-'alam-svět,
b) slova arabská, která mají svůj jazykový význam, avšak Boží zjevení jim přiřadilo svůj nový význam. Jako al-kur'án - Korán (dosl. Čtení), nebo al-'akída - věrouka (dosl. pevně svázaný uzel)
c) slova cizí, jejichž význam se vykládá dle významu v původním jazyce.

Jako třeba arabské slovo dimukrátíja, česky demokracie, pak složenina dvou řeckých slov démós - lid a krateín - vládnout, tedy Vláda lidu, podle lidských zákonů. Podle demokracie je zákonodárným činitelem lid, který si sám určuje pravidla ve společnosti.

Pomineme zde fakt, že skutečná demokracie je prakticky nerealizovatelná, anebo je její zavedení do praxe věc přinejmenším diskutabilní.

Demokracie a islám jsou odlišné, ač islám obsahuje některé shodné prvky. Islámský zákon, ač respektuje svobodu názoru a právo na sebevyjádření, však nemůže měnit svá vlastní ustanovení tam, kde jsou jasně dána Koránem, sunnou, nebo idžmá'. Pravda a správnost zákona netkví ve skutečnosti, kolik lidí pro něj hlasuje, ale nakolik je v souladu s prameny islámského práva. Dle islámu je proto demokracie (ve smyslu vytváření zcela nových zákonů) koncept, který islám zásadně odmítá, neboť Bůh je jediný Vládce a Zákonodárce. Tato jeho výlučná zákonodárná moc vychází z islámské věrouky ahl sunna we l-džema'a (lidu Sunny a Společenství) a je někdy označována jako tewhídu l-hákimíja.

Demokracii nelze přijmout ani jako všeobecně závazný a jediný způsob výběru vládce, neboť i ten je určen sunnou pravověrných chalífů. Tito chalífové byli do své funkce dosazeni vždy jedním z následujících způsobů:

Abú Bekr byl doporučen samotným Poslem Božím صل الله عايه و سلم a toto doporučení bylo přijato všeobecnou shodou ummy. Další chalífové byli buďto jmenováni chalífou předešlým, nebo vybráni úzkou skupinou lidí, či navrhnuti a dosazeni předáky ummy ve spravedlivosti, znalosti a zbožnosti. A umma tento verdikt jednomyslně přijala.

Důkazů pro tuto garanci je v sunně celá řada.Prorok صل الله عايه و سلم řekl: “Nejlepší z lidí je moje generace, potom ti, kdo přijdou po nich, potom ti, kdo přijdou po nich.2 Uvedeno Buchárím, Muslimem a dalšími ze zprávy ‘Imrána bin Husejn a ‘Abdulláha bin Mas‘úd, nechť je Bůh s nimi oběma spokojen. Ibn Abí Zejd al-Kajruwání řekl v úvodu ke své slavné ar-Risále, ve které vysvětluje věrouku Ahlu s-Sunna: “Nejlepší z pokolení je to, které vidělo Posla Božího صل الله عايه و سلم. A nejlepší ze Společníků jsou (čtyři) správně vedení chalífové – Abú Bakr, pak Omar, pak Osmán, pak ‘Alí, ať je s nimi všemi Bůh spokojen."

Ustavovat vládce způsobem jiným, než je ten ze Sunny je čin proti základu islámské společnosti a jde o bid'a - inovaci. Alláh říká (ve významu): A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný! (Nisá´:115) Tímto veršem je podložen příkaz následovat také konsenzus ummy - idžmá', onu "cestu věřících." A nikdo nemá právo rušit to, co první generace muslimů odsouhlasily.

Alláh přikazuje (ve významu): Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu - jestliže věříte v Boha a v den soudný! A to bude nejlepší a povede k nejkrásnějšímu výsledku. (Nisá´:59) Podle vykladačů Koránu mají autoritu a právo na poslušnost představení muslimů, učenci a vladaři. Anas vypravuje od Posla صل الله عايه و سلم : „Slyšte a buďte poslušní, i kdyby byl vládcem nad vámi ustanoven habešský otrok s hlavou jako rozinka, jestliže plní ustanovení Vznešeného Boha.“ Podle Buchárího.

Dokud muslimové přijali a poslechli, byli uchráněni chaosu a úpadku. Povinnosti byly rozloženy rovnoměrně jak mezi podřízené, kteří uposlechli ve všem povoleném a nikdy neuposlechli žádné stvoření v něčem, co je proti poslušnosti k Bohu a Jeho Poslu صل الله عايه و سلم , a mezi nadřízené, kteří zodpovědně vykonávali své fukce, které brali jako zodpovědnost, svěřenou věc a břímě, nikoli jako čest a přednost, že mají funkci. Radili se s těmi, kteří podléhali jejich rozkazům a nabádali je, aby je napravovali, pokud sejdou z cesty. Taková výzva se traduje od Abú Bekra: "Pokud u mne uvidíte něco, co je v rozporu s tím, co znáte z Koránu a Sunny, napravte mne." Jeden z přítomných vstal a vytaseným mečem pokynul směrem k chalífovi: "Věru tě napravíme." Stejně se zachoval i umejjovský chalífa Omar bin Abdulazíz, který je zmiňován jako pátý pravověrný chalífa. Řekl: "Pokud mne uvidíte odchýlit se z cesty, chyťte mne pod krkem a řekněte: Omare, co to provádíš!" Měli na paměti hadís: Jestli uvidíš mé společenství, kdy se bojí říci tomu, kdo je nespravedlivý "jsi nespravedlivý", tak to bude konec mého společenství.  Zaznamenali imámové Ahmad, Tabarání, Al-Hakím a Al-Bajhaqí. Abdulláh ibn Omar, syn druhého chalífy, řekl: Členové muslimského společenství nebudou trpět, kdyby byli těmi kdož pronásledují jiné a byli by hříšnými, jestli budou vůdcem muslimů vedení a budou vést jiné, ale členové muslimského společenství budou trpět a zhynou, jestli budou vedení a budou vést, jestli vůdce muslimů bude pronásledovat jiné a bude hříšný.
(Abú Nu'ejm v Hulájatu Awlijá´)

Vůdcem, který byl respektován, se stával jen ten, kdo měl mezi lidmi autoritu. Takový člověk byl ve funkci největšího světského i náboženského vůdce, jak nás poučuje praxe našich selef. Alí ibn Abí Tálib (třetí vládce muslimů) řekl: Islám a stát (chalífát) jsou jako bratři. Jeden nemůže existovat bez druhého, neboť islám je základem pro stát (chalífát) a stát (chalífát) je strážcem islámu. Pro stát je islám jediným základem a pro islám je stát (chalífát) jediným strážcem. Je znám fakt, že druhové Muhammada, mír a požehnání s ním, se shodli na tom, že výběr představitele muslimů po konci Proroctví je povinností (wádžib). A ustanovili tuto povinnost důležitější než jiné povinnosti, když se zaobírali splněním této povinnosti (výběrem představitele) a nevěnovali se pohřbu proroka. (Al-Hajthamí v Sawá´iqu l-Haraqa:17) Dále Imám al-Qurtúrbí napsal:Vůdce muslimů je pilířem o nějž se opírají jiné pilíře.

Pokud věříme, že Bůh je Jediným a Opravdovým Stvořitelem člověka a proroci nezradili svá poselství, pak je pro nás demokracie zbytečná a nebezpečná, neboť svádí z cesty boží a namísto strachu z Boha staví strach z lidí. Namísto věcí jistých a jasných staví věci sporné, nejasné a pochybné. Řekl Bůh: "Nebojte se lidí, nýbrž bojte se Mne a nekupujte za Má znamení věci ceny nicotné! Ti pak, kdož nesoudí podle toho, co seslal Bůh, jsou nevěřící. (káfirún)"(Máida:44)
To se týká těch, kteří vymění Boží zákon za světský, popřou nadčasovost a dokonalost Božího zákona. Co se týká těch, kteří sice věří že zákon Boží je jediný Opravdový a Správný, avšak různé důvody jako pýcha, osobní prospěch nebo strach z reakce okolí jim brání tyto zákony realizovat a uplatňovat v běžném životě, jsou verše: "Ti pak, kdo nesoudí podle toho, co seslal Bůh, ti věru jsou nespravedliví." (tj. křivdící, zálimún) (Máida:45) a také:
"ti pak, kdož nesoudí podle toho, co Bůh seslal, jsou hanebníci. (fásiqún, rozuměj těžcí hříšníci)"(Máida: 47)

Zavedení parlamentarizmu a demokracie by pak mělo zhoubný dopad na islámskou společnost ve smyslu vytvoření partají a seskupení, které vidí jen vlastní pravdu a jsou zaslepené. Soutěží navzájem sami mezi sebou, nejsou schopny uznat případnou porážku a připouštět kompromisy. O takových Imám eš-Šewkání říká: "Stav zaujatých osob a fanatiků je: … hledání důkazů, kterými by potvrdili to, na čem jsou… i když jsou přesvědčeni, nebo i když vědí, že pravda je na druhé straně." Prosazují jen své vidění, jen svůj názor a jen svůj výklad - a to i v případech, kde je prostor pro vícero názorů. Tak berou islám jako rukojmí svých mocenských snah a své žízně za ovládáním druhých, jak vidíme dnes bohužel u mnoha "islámských" skupin v muslimském světě, např. u stran vycházejících z ideologie tzv. Ichwánu l-muslimún (Muslimského bratrstva). To odporuje Koránskému nařízení: Přidržujte se pevně provazu Božího všichni a nerozdělujte se! (Álu 'Imrán:103)

Cesta k nápravě a k obnově chalífátu nemůže vést skrze přijetí demokracie, parlamentarizmu a voleb, což moderní historie muslimského světa dokázala a stále dokazuje. Vede skrze:

1. Nápravu sebe sama a bezpodmínečné následování sunny, jak doslovně, tak i v chápání a myšlení.

2. Přilnutí k tomu, co je Bohem milováno a k těm, co jsou Bohem milováni a snaží se o Jeho lásku.

3. Odvržení toho, co je Bohem nenáviděno a otevřený odpor proti těm, kteří Boží vedení odmítli. Mezi nimi leží i odmítnutí demokracie, parlamentarizmu a sekularizmu.

Pokud současní vládcové muslimů, ať již diktátoři, či demokraticky zvolení, u svého lidu uvidí takovou změnu, bude to pro ně znamenat jednoduše ztrátu legitimity jejich vlastní moci. Pak budou mít na výběr ze dvou možností. Buďto se přidat k davu anebo být smeteni nově nastalou společenskou obrodou. Ať tak, nebo onak, reislamizaci společnosti pak již nemůže nic zabránit.

Co se týče sekularizmu, islámský verdikt bude ještě tvrdší. Sekularizmus značí světskost, laicitu. Znamená, že politika a veřejný život je zcela oddělen od náboženství. Sekularizmus je produktem západní tradice a kultury. Výsledkem dlouhého vývoje od středověké bigotně křesťanské feudální společnosti, přes humanizmus až po moderní filozofie. Vystihuje jej prastaré heslo "císaři co císařovo, papeži co papežovo". Z čehož logicky vyplývá, že se může plně rozvinout jen ve společnosti, která vyznává náboženství s vrstvou duchovenstva. Toto duchovenstvo ve středověku drželo moc nad myšlením a názory lidí, zrovna tak pevně a despoticky jako drželi moc nad životy, rodinami, majetkem a prací lidí - nevolníků, světští vládcové.

V islámském světě se naproti tomu nikdy nevytvořil klér a ani pravý absolutistický feudalizmus. Islám tyto koncepty zásadně odmítá. "A vzali si učence své a mnichy své za pány vedle Boha a stejně tak i Mesiáše, syna Mariina, ačkoliv jim bylo přikázáno uctívat toliko Boha jediného. A není božstva kromě Něho, jenž slávou Svou povznesen je nad ty, kdož jsou k Němu přidružováni!" (Tawba:31) Verš neznamená, že si mnichy a učence vzali výhradně přímo za modly, ale spíše to, že to, co povolili oni spatřovali též povoleným a to, co zakázali, učinili zakázaným bez ohledu na to, že takové interpretace přímo odporovaly tomu, co jim bylo zjeveno.

Cesta západu za pokrokem pak představuje jeden velký dějinný souboj s rigiditou, fanatizmem a nesmyslnými dogmaty, který nakonec u některých jedinců vyvrcholil generalizujícím odmítnutím všeho náboženského a posunul společnost k myšlence zasunout náboženství do šuplíku "privátní sféra jedince" a zcela jej vystrnadit z veřejného života a politiky. "Rci: "Chcete snad poučovat Boha o náboženství svém, když Bůh dobře zná vše, co na nebesích je i na zemi? Bůh o každé věci je vševědoucí." (Hudžurát:16)

Naproti tomu v islámském pojetí jsou si lidé rovni, neexistují kasty s privilegovaným postavením, specifickými obřady a požadavky ve sféře víry. Neexistuje ani aristokracie ani kněžský stav: "Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější - a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený." (Hudžurát:13)

Co tedy přesně znamená oddělení politiky a náboženství? Kde začíná politika a kde končí náboženství? Je koncept vědomí ummy a pocitu bratrskosti vůči muslimům z opačného konce světa jen pocitem náboženským, nebo i politickým postojem, který nás volá k politickému činu podpory, např. našich bratří pod útlakem v Palestině, Iráku, Afghanistánu, Čečensku... Budu-li demonstrovat já, jakožto muslim, proti násilí na např. Palestincích, bude to akt čistě politický, bez příměsi náboženského vědomí (a svědomí)? Pokud budu hájit otevřeně, cestou médií, petic, ústavní cestou, svou svobodu vyznávat vlastní víru, zde v našem případě islám, je to akt politický nebo náboženský? Anebo jak se zachovám, pokud budou práva muslimů někde ve světě pošlapána činy státu jehož jsem občanem?

A jak obstojí ve světle argumentů, když rozdělíme pojmy demokracie na straně jedné a demokratičnost, či demokratické principy na straně druhé? Jako věřící člověk, muslim, jsem pevně přesvědčen že islámský právní systém v sobě obsahuje tyto demokratické prvky, tuto demokratičnost. Islámskému právnímu systému není cizí respekt a tolerance k druhým, diskuze a kultura diskuze, není mu cizí princip odporování nenávisti, ani mu není cizí svoboda názoru. Jedním z jeho základních etických principů je také "nedělej nikomu, co nechceš aby bylo učiněno tobě." Navíc věřím, že toto jsou obecné zásady lidskosti, zásady etiky, které nám jakožto lidským bytostem vštípil Bůh skrze své proroky a zjevení. To znamená že můžeme být demokratičtí i bez demokracie jakožto ideologie.

Opět pár příkladů z dávnějších dob. Za doby umajjovské žil v Damašku pravoslavný světec sv. Jan Damašský, který otevřeně kritizoval islám a ostouzel Proroka, mír a požehnání s ním. Islámští filozofové v době abbásovské popírali koncept proroctví (ímán bi r-rusuli lláh) a Božích atributů (sifá´atu lláh). Mohli svobodně kázat, vyjadřovat se a šířit svoje názory, i když se jednalo o bludy. Skutky Posla Božího, mír a požehnání s ním, který prokázal nesmírnou toleranci vůči jinověrcům, jsou všem dobře známy.

Za ideál islámské politiky a politické kultury tedy považuji myšlenku prosazovat politické cíle muslimů přístupem maximální tolerance a respektu k muslimským bratřím jiného názoru. Bez osočování, podsouvání takových a takových úmyslů. Bez mystifikace a zkreslování stanovisek druhých. Po vzoru šejchu-l-islám Ibn Tejmíji, který tak dodržoval principy upřímnosti a respektu k jinému názoru, že na jeho přednášky docházeli i ti, kteří s ním polemizovali, aby se naučili stanoviskům jeho starších oponentů. Když šejch přešel k vyvracení protiargumentů, zase se v poklidu vzdálili.

Islámská politika zůstane islámskou potud, bude li motivována islámem a islámskoprávními zásadami a nikoliv sekularizmem. Zákony mohou být pouze Boží anebo pouze v souladu s Božími. Islámský stát bude islámským pouze pokud budou dodržovány principy islámu, jeho příkazy a zákazy, bez výjimky všechny. Pouze dokud bude zachováno výsadní postavení Islámu, jediné víry, která je u Boha přijata. Podle Koránu, podle Sunny a podle i podle shody učenců. Homosexualita, cizoložství a jiné sexuální perverze jsou stejně jako úroky zakázány. Polygamie je povolena. Pro ženy nosit hidžáb, pro stát provádět nezrušitelné tresty a pro jednotlivce i komunity boj na cestě Boží, jsou povinnostmi, od jejichž dodržování nás nesmí nikdo a nic vzdálit.

Při diskuzi a prezentaci islámu musíme brát v potaz všechny přijaté názory, i ty, se kterými osobně nesouhlasíme. V rámci objektivity. A musíme tlumočt cizí stanoviska tak jak k nám došla, bez úmyslu někoho shodit, urazit, zničit, ztrapnit, či ukázat jak jsme my sami dobří řečníci. Řekl Posel Boží, mír a požehnání s ním: "Víra je rada." A islámským principem je přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné. Napravit zlo, které vidíme. Zde se ptám, dostojíme tohoto cíle, provedeme-li to všem na očích a navíc hrubým a drzým způsobem?

Muslimové na celém světě by se pak měli snažit o vzájemné porozumění a vzájemnou integraci. Utvořit jednotnou politicko-ekonomickou platformu v islámském prostředí, s akcentem na islám. Jako takový blok pak iniciovat akce za své zájmy na mezinárodním fóru. Být opozice a diskuze schopným partnerem třeba Evropě a Spojeným státům. Odstraňovat bariéry mezi sebou a potom i mezi sebou a druhými.
Někdo může namítnout, že se dnes umma skládá z milionů lidí s jiným zázemím, výchovou, mentalitou, kulturou, nároky a požadavky. Odpovídám, že v 7. století se obyvatelé Hidžázu, beduíni, Jemenci, Iráčané, Byzantinci, Egypťané, Berbeři, Peršané a bůhví kdo ještě od sebe také dost významně lišili. Prorok, mír s ním, pocházel z daleko, daleko zaostalejších poměrů než panovaly např. v Byzanci. Je jedním ze zázraků islámu, že tyto staré vyspělé říše islám převálcoval a to zajímavé a užitečné z nich absorboval do sebe, aniž by sám sebe poškodil či významěji zmněnil.

Výše uvedené skutečnosti neznamenají, že bych odmítal respektovat evropské sekulární zákony, neboť jsem to byl já, kdo si zvolil možnost v Evropě žít, pokud bych nechtěl, nebo jsem se cítil utlačován, nebo byl nade mnou útlak skutečně spáchán, je dalším pokynem pro mé jednání, či spíše výstrahou pro jeho špatný způsob, verš: Těch, kdož sami sobě ukřivdili a kteří povoláni budou anděly, se zeptají: "V jakém stavu jste byli?" I odvětí: "Byli jsme poníženými na zemi." I řeknou jim andělé: "Což nebyla země Boží dosti rozlehlá, že jste se nemohli vystěhovat?" A obydlím těchto bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný! (Nisá´:97).

Zde jde o společenskou smlouvu. Tím, že zůstávám zde a těším se toleranci, musím na oplátku vrátit společnosti respektem k jejím zákonům, k pravidlům hry, která jsem přijal (neznamená že je považuji za správná), když jsem tu zůstal. Komu se to nelíbí, může odejít. Tohle je dle mého soudu cesta, střední cesta kompromisu, jakou by se měli muslimové ve vztahu k sekularizmu a demokracii ubírat.

Navíc, demokracie je právě oním zřízením, které umožňuje ony výsady a práva, která jsem zmiňoval. Ač je ve své nynější, ideologizované podobě z islámského hlediska nepřijatelná, způsobem jak jsme vysvětlili výše, není nejhorším státním systémem. Jakákoli forma uzurpátorství, despocie, totality a tyranie je neporovnatelně horší, než demokratická pluralitní společnost se sebezkaženějšími zásadami.

S tímto prosím Vznešeného Alláha, aby nám otevřel oči a rozlil do našich srdcí světlo poznání. Naučil nás toleranci a cestě středu. Dal nám sílu dostát všem povinnostem, které od nás žádá a potírat vše, co zakázal. Prosíme, aby našima rukama povznesl islám a ponížil jeho nepřátele. Prosíme Alláha Všemohoucího, aby sjednotil naše řady a vrátil nám naši hrdost a výsadní postavení, aby nás učinil mocnými a nezávislými, přikazujícími dobro a zakazujícími zlo, kteří se nebojí ani nepřátel vnějších, ani nepřátel vnitřních. Kteří se obávají pouze Boha a doufají pouze v Něj. Ámín.