PŘÍNOS MUSLIMSKÉHO DĚJEPISECTVÍ SVĚTOVÉ HISTORIOGRAFII

Podíl muslimů zde se odráží zejména v dvojím – 1. ujištění se o otázkách autenticity a 2. sesbírání a uchování nejrůznějších detailů.

Zrozen v plném světle historie, islám nepotřebuje legendy a povídačky. Co se dat ohledně jiných národů týče, každému podání bylo přiřknuto ocenění, jaké mu odpovídalo. Leč i současné dějiny islámu vyžadují zcela spolehlivá měřítka k zachování takové integrity, jako tomu bylo po přecházející věky.

Konfrontace očitých svědků bývala kdysi výlučným rysem soudních tribunálů. Muslimové ji však aplikovali na historii – každé tradované podání muselo být podloženo alespoň jedním a nejlépe vícero důvěryhodnými očitými svědectvími již v první generaci od dané události. Pro další generace byla vyžadována již minimálně dvě taková svědectví. "Slyšel jsem A, který mi řekl, že slyšel od B, žijícího v čase dané události, jak podával detaily.“ Ve třetí generaci byla požadována tři svědectví atd. Tyto vyčerpávající odkazy zajišťovali pravdivost řetězce po sobě jdoucích zdrojů, z nichž bylo možno odkazovat na životopisné encyklopedie, které nezahrnovaly jen charakter, popis a údaje o určité osobnosti, ale také přehled např. jejích učitelů a hlavních žáků. Takový druh důkazu byl dostupný nejen pro informace vztahující se k Prorokovi صلى الله عليه ز سلم , ale pro všechna odvětví nauk předávaných z generace na generaci, někdy dokonce i v oblasti zkazek určených jen pro volný čas a pobavení.

Životopisné encyklopedie jsou charakteristickým rysem muslimského dějepisectví. Tyto encyklopedie byly sepisovány podle profesí, měst nebo regionů, staletí nebo epoch atd. Stejně tak byl velký význam přikládán genealogickým tabulkám a rodokmenům, zejména mezi Araby, kde příbuzenství se stovkami a tisícovkami lidí mělo i přes svou vzdálenost určitou vážnost. Proto bylo velké úsilí vynakládáno ke studiu, výuce a osvojení způsobů výzkumu jak proniknout k událostem a zjišťovat jejich příčiny.

Jak čas ubíhal, charakteristickým rysem letopisů se stávala jejich univerzalita. Předislámské národy sepisovali především dějiny své vlastní, národní, až muslimové byli první, kdo systematicky, uceleně a ve velkém sepisoval dějiny celého světa. Jeden z nejrannějších historiků islámského světa, Ibn Ishák (z. 769 kř. éry), nejenže začíná své velkolepé anály zmínkami o stvoření světa a příběhem o Adamovi, ale mluví také o dalších rasách a národech, které zná. Tento úkol stejným způsobem realizovali i jeho pozdější následovníci – at-Taberí, al-Mes’údí, Miskawejh, Sá’id al-Andalúsí Rašíduddín Chán a ostatní. Je zajímavé sledovat, jak tito dějepisci, počínaje at-Taberím, mezi sebou navzájem diskutují a odkazují na sebe. Tyto diskuse v rámci jejich prací zabírají velmi velké místo.

Další z klasických autorů muslimského středověku, Ibn Chaldún, pronikl hluboko do otázek společensko-filozofického pozadí dějin, rozepsaných v jeho proslavené Mukaddimě, tedy úvodu k jeho vlastnímu historickému opusu.

Již v prvním století hidžry se od sebe oddělily dva historické podobory, nadále se vyvíjející každý zvlášť. Tyto pak byly později kombinovány, aby poskytli o dějinách ucelený pohled. Jedním byla islámská historie, začínající životem Proroka a pokračující časem chalífů a druhým byla historie nemuslimská, ať už zabývající se předislámskou Arábií (v době nevědomosti, tzv. džáhilíje), nebo zemí cizích, nearabských, jako Byzanc, Persie apod. Příkladem toho je např. obsáhlá historie Rešíduddína Chána, jejíž větší díl stále čeká na vytištění. Hovoří se stejnou fundovaností o prorocích, chalífech a papežích stejně jako o králích Říma, Číny, Indie a Mongolska.

Zdroj: Muslimské příspěvky vědě a umění od Dr. M. Hamidullaha

http://muslim-canada.org/ch13hamid.html#general