VZTAH K TOMU, KDO SETRVÁVÁ V HŘÍCHU

 

OTÁZKA: Jak postupovat vůči bratru muslimu, který setrvává ve hříších i poté, co na to byl upozorněn a co mu byla poskytnuta rada?
 
ODPOVĚĎ:
Muslimové jsou povinni radit jedni druhým, pomáhat si v bohabojnosti a dobročinnosti, doporučovat jedni druhým pravdu a být v tom všem trpěliví.
Alláh Vznešený říká:
وَتَعَاوَنُوا عَلَى الْبِرِّ وَالتَّقْوَى وَلا تَعَاوَنُوا عَلَى الإثْمِ وَالْعُدْوَانِ
Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti. (Máida:2)
وَالْعَصْرِ إِنَّ الإنْسَانَ لَفِي خُسْرٍ إِلا الَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ وَتَوَاصَوْا بِالْحَقِّ وَتَوَاصَوْا بِالصَّبْرِ
Při osudu! Věru že člověk spěje v záhubu! Kromě těch, kdož uvěřili a zbožné skutky konali a vzájemně se k pravdě a neochvějnosti nabádali. (‘Asr:1-3)
Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „Náboženství je upřímná rada.“ Zeptali se jej: „Vůči komu, Posle Boží?“ Odpověděl: „Vůči Alláhu, Jeho Knize, Jeho Poslu, představeným muslimů a vůči obyčejným lidem.[1]
Tyto dva verše a hadís ukazují na povinnost vzájemné rady, pomoci a podpory na dobru a doporučování pravdy.
Pokud muslim zjistí u svého bratra muslima lhostejnost k vykonávání něčeho, co Alláh přikázal, nebo vůči tomu co zakázal, je povinen mu poradit, nařizovat dobro a zakazovat zlo, aby se takovým způsobem napravila celá společnost, dobro triumfovalo a zlo bylo potlačeno.
Vznešený Alláh říká:
وَالْمُؤْمِنُونَ وَالْمُؤْمِنَاتُ بَعْضُهُمْ أَوْلِيَاءُ بَعْضٍ يَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنْكَرِ وَيُقِيمُونَ الصَّلاةَ وَيُؤْتُونَ الزَّكَاةَ وَيُطِيعُونَ اللَّهَ وَرَسُولَهُ أُولَئِكَ سَيَرْحَمُهُمُ اللَّهُ إِنَّ اللَّهَ عَزِيزٌ حَكِيمٌ
Věřící muži a věřící ženy jsou si vzájemně přáteli a přikazují vhodné a zakazují zavrženíhodné, dodržují modlitbu, dávají almužnu a jsou poslušní vůči Bohu a Jeho poslu. Nad těmi se Bůh věru slituje, neboť Bůh mocný je i moudrý. (Tewba:71)
Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká: „Kdo z vás vidí zlo, nechť jej odstraní rukou. Pokud toho nebude schopen, nechť se jej pokusí odstranit jazykem. A pokud nebude schopen ani toho, pak nechť jej nenávidí v srdci a to je nejslabší víra.[2]
 
Pokud je nějaká osoba upozorněna, je jí poskytnuta rada a je navedena k tomu, co je dobré, přičemž vše to ji stále více a více vytrvalou ve hříchu a neposlušnosti vůči Všemohoucímu Alláhu, pak je nutno se takovému člověku vyhýbat a nebrat jej za blízkého druha a záštitníka. Dále je nutné nabádat ty osoby, které mají na dotyčného možná větší vliv, nežli my sami, aby mu poradili a uvedli ho na správnou cestu, aby ho vyzvali k Božímu náboženství. Možná tomu Vznešený Alláh dopřeje úspěch.
 
Pokud člověk vidí, že jeho vyhýbání se hříšníku jen zvyšuje zlo dotyčné osoby a zároveň že zachování vztahu s dotyčným může na něj, jeho víru a zmenšení jeho zla mít pozitivní vliv, pak s dotyčným nesmí zpřetrhat svazky.
 
Důvod je ten, že vyhýbání se někomu je předepsáno jako lék. V případě, že by tento lék nepomáhal a naopak dané zlo zvětšoval, musí se přistoupit k léku jinému, užitečnějšímu. Tím je udržování kontaktů, nepřetržitá rada, nařizování dobra a odvracení od zla, s tím, že se hříšník nebere jako blízký druh a záštitník.
 
Autor: šejch ‘Abdul‘azíz ibn Báz
Zdroj: Medžmú’u l-fetáwá we mekálátu l-mutenewwi’a, 5/343-344.


[1] Sahíh Muslim, Kitábu l-ímán, hadís č. 55.
[2] Sahíh Muslim, Kitábu l-ímán, hadís č. 49.