KORÁN, SUNNA A VÝROKY ZBOŽNÝCH PŘEDKŮ ODMÍTAJÍ VIZE TĚCH, KTEŘÍ UPŘEDNOSTNILI PROSTÝ ROZUM NAD ZJEVENÍM

Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu. A potom:
 
Alláh Nejvyšší pravil:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لا تُقَدِّمُوا بَيْنَ يَدَيِ اللَّهِ وَرَسُولِهِ وَاتَّقُوا اللَّهَ إِنَّ اللَّهَ سَمِيعٌ عَلِيمٌ يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لا تَرْفَعُوا أَصْوَاتَكُمْ فَوْقَ صَوْتِ النَّبِيِّ وَلا تَجْهَرُوا لَهُ بِالْقَوْلِ كَجَهْرِ بَعْضِكُمْ لِبَعْضٍ أَنْ تَحْبَطَ أَعْمَالُكُمْ وَأَنْتُمْ لا تَشْعُرُونَ
Vy, kteří věříte! Nesnažte se předejít Boha a posla jeho! Buďte bohabojní, vždyť Bůh věru je slyšící, vševědoucí! Vy, kteří věříte! Nezvedejte hlas svůj nad hlas prorokův a neobracejte se k němu s řečí hlučnou, tak jak to děláte mezi sebou, aby se skutky vaše nestaly marnými, aniž o tom budete mít tušení. (Hudžurát: 1-2) Po smrti Proroka صلى الله عليه و سلم je nutno tyto verše chápat jako metaforu. Ibn Abbás říká: „Neříkejte nic, co je v protikladu ke Koránu a Sunně, bojte se Alláha v tom, co vám nařídil, vskutku Alláh slyší, co říkáte a zná, co ukrýváte v srdcích.[1] Podle hadísu Prorok صلى الله عليه و سلم posílá jako svého vyslance a učitele víry do Jemenu svého druha Mu’áza ibn Džebel a ptá se ho: „Podle čeho rozsoudíš?“ On odpověděl: „Podle Knihy Vznešeného Alláha.“ Prorok صلى الله عليه و سلم se jej znovu zeptal: „A když tam nenajdeš?“ „Pak dle Sunny Jeho Posla صلى الله عليه و سلم,“ odvětí Mu’az. Prorok صلى الله عليه و سلم dodal: „A jestli nenajdeš ani tam?“ „Pak se vynasnažím svým úsudkem.“ Prorok صلى الله عليه و سلم jej plácnul přes hruď a řekl: „Chvála Bohu, Který pomohl vyslanci Jeho Posla v tom, s čím je Jeho Posel spokojen![2] Ibn Kesír říká: „Pointa je v tom, že Mu’áz položil svůj vlastní intelekt až za Korán a Sunnu a tím si vydobyl spokojenost Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Kdyby svůj názor upřednostnil nad Koránem a Sunnou, pak by byl z těch, kteří vykročili před Boha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم.[3] Jeden z novodobých vykladačů Koránu, přední evropský muslimský autor minulého století, Muhammed Asad, říká: „Verš má i význam alegorický, kdy není dovoleno, aby někdo prosazoval své vidění věcí na úkor jasného textu z Koránu a Sunny.[4] Ten, kdo vytváří své učení, svůj světonázor a svou filozofii, která je v rozporu s Koránem a Sunnou, přičemž to povoluje a trvá si na tom, jinými slovy tvrdí, že Zjevení není dostačující a nezbytné. Tímto popírá koránské verše, jasně hovořící o nezbytnosti zjevení, jako např.
وَلا تَقْفُ مَا لَيْسَ لَكَ بِهِ عِلْمٌ إِنَّ السَّمْعَ وَالْبَصَرَ وَالْفُؤَادَ كُلُّ أُولَئِكَ كَانَ عَنْهُ مَسْئُولا
A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly. (Isrá´:36), nebo zmíněné verše ze Súry al-Hudžurát a taktéž mnohé další. Stačí však i tento jeden, neboť kdo nevěří byť i v jeden jediný verš, roven je tomu, kdo odmítá Boží Knihu v celku. A kdo odmítá jednu Boží Knihu, popírá všechny Boží Knihy. Víra v Boží Knihy je z šesti pilířů víry a kdo jakýkoli z těchto šesti pilířu popře, již není muslimem a je věčným obyvatelem pekla. Alláh hovoří jasně:
أَفَتُؤْمِنُونَ بِبَعْضِ الْكِتَابِ وَتَكْفُرُونَ بِبَعْضٍ فَمَا جَزَاءُ مَنْ يَفْعَلُ ذَلِكَ مِنْكُمْ إِلا خِزْيٌ فِي الْحَيَاةِ الدُّنْيَا وَيَوْمَ الْقِيَامَةِ يُرَدُّونَ إِلَى أَشَدِّ الْعَذَابِ وَمَا اللَّهُ بِغَافِلٍ عَمَّا تَعْمَلُونَ
Zdaž věříte v jednu část Písma, zatímco druhou popíráte? Jaká bude odměna těch z vás, kteří si takto počínají, ne-li hanba v životě pozemském; a v den zmrtvýchvstání budou uvrženi do muk nejhorších. A není Bohu lhostejné, co činíte. (Bekara:85) Alláh dále odsuzuje prázdné debaty a disputace ohledně Svého zjevení slovy:
ذَلِكَ بِأَنَّ اللَّهَ نَزَّلَ الْكِتَابَ بِالْحَقِّ وَإِنَّ الَّذِينَ اخْتَلَفُوا فِي الْكِتَابِ لَفِي شِقَاقٍ بَعِيدٍ
A to je proto, že Bůh seslal Písmo pravdu obsahující; ti, kdož se o Písmo hádají, ti věru jsou v rozkolu hlubokém. (Bekara:176) Abdulláh ibn Omar řekl „Opravdu, seděl jsem se svým bratrem na shromáždění starších ze společníku Proroka صلى الله عليه و سلم. Přišli a sedli u jedněch z jeho dveří. Nechtěli jsme je rozdělit, tedy jsme usedli v míru. Oni vzpomínali jeden z veršů v Koránu a začli diskutovat na jeho téma, až zvýšili svůj hlas, načež Posel صلى الله عليه و سلمvyšel rozzloben. Věru jeho tvář byla červená. I řekl jim: „Uklidněte se lidé! Národy před vámi byly zničeny pro rozdělení se v otázce proroků a odvržení nedvojsmyslných části Knihy kvůli jiným částem. Věru Korán není seslán sám proti sobě, ale sám sebe potvrzuje. Tedy podle toho, co z něj znáte, postupujte, a v tom, co nevíte, se odvolejte k někomu, kdo má o tom znalosti.[5] Imám Ahmed řekl: „Obracíme se s Koránem na někoho, kdo má o něm znalost - k Alláhu Nejvyššímu, On má o něm největší znalost.[6] Alláh Vznešený o těch, kteří se přou ve věcech víry, prázdně disputují a následují nejasné namísto jasného také říká:
مَا ضَرَبُوهُ لَكَ إِلا جَدَلا بَلْ هُمْ قَوْمٌ خَصِمُونَ
A uvádějí ten příklad jen proto, aby hádat se mohli, vždyť věru oni jsou lid hádky milující. (Zuchruf:58) Od Abú Umámy se traduje následující vysvětlení toho verše od Proroka صلى الله عليه و سلم: „Lidé nezbloudili poté, co byli správně vedeni, aniž upadli do rozprav.[7]
Ti pak, kteří upřednostnili svůj pouhý rozum a prostý intelekt (arab. ‘akl) nad texty Zjevení (arab. nakl) spadají do kategorie následovníků tužeb, zmíněných ve verši:
أَفَرَأَيْتَ مَنِ اتَّخَذَ إِلَهَهُ هَوَاهُ وَأَضَلَّهُ اللَّهُ عَلَى عِلْمٍ وَخَتَمَ عَلَى سَمْعِهِ وَقَلْبِهِ وَجَعَلَ عَلَى بَصَرِهِ غِشَاوَةً فَمَنْ يَهْدِيهِ مِنْ بَعْدِ اللَّهِ أَفَلا تَذَكَّرُونَ
Co soudíš o tom, jenž učinil si božstvem svým svou vášeň a jemuž Bůh dal vědomě zbloudit a zapečetil sluch i srdce jeho a zastřel zrak jeho rouškou? Kdo povede jej kromě Boha správnou cestou? Což se nevzpamatují? (Džásíja:23) Tj. o tom, který následuje svůj chtíč a svůj omezený úsudek. Cokoli co je pro něj výhodné, nebo co považuje za dobro, to činí a cokoli, co považuje za zlo, nebo by na tom tratil, tím opovrhuje a toho se vzdává. Toto je veskrze špatný přístup, neboť dobro je dobrem a zlo je zlem, i když člověku nenese bezprostřední zisk, či újmu. Také není na člověku, aby si z vlastní vůle určoval, co je dobro a co je zlo, neboť toto je pouze a jen v kompetenci Stvořitele a Zákonodárce. Co Alláh Nejvyšší prohlásí za dobro, nemůže být nikdy zlo a naopak. Verš říká, že Alláh věděl a poznal, kdo si zbožštil vlastní tužby a proto takového člověka za jeho zločin potrestal blouděním a odporem ke správnému vedení. Pravda, dobro, užitek, krása a vše, co stojí v opozici k tomuto stanovuje jednou pro vždy a neměně Kniha Boží a Sunna Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. ‘Áiša vypráví, že Prorok صلى الله عليه و سلم učinil jistý skutek, který někteří lidé odsoudili a ohradili se proti tomu, načež se o tom dozvěděl sám Prorok صلى الله عليه و سلم, vzdal chválu Alláhu a opáčil jim: „Co si myslí lidé, kteří se ohrazují proti mým činům?! Věru jsem nejznalejší a nejbohabojnější z lidí.[8] Z tohoto se vyvozuje 1. zákaz následování jiné, nežli Prorokovy صلى الله عليه و سلم praxe; 2. fakt, že se Prorok sám zřekl takových lidí a přenechal je inovacím, tužbám a chtíčům; a 3. fakt, že když člověk odmítá to, co Alláh Nejvyšší uzákonil a povolil ve jménu víry, koná inovaci a sebe sama vede v blud.[9] Protože Alláh Nejvznešenější řekl:
فَلا وَرَبِّكَ لا يُؤْمِنُونَ حَتَّى يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ ثُمَّ لا يَجِدُوا فِي أَنْفُسِهِمْ حَرَجًا مِمَّا قَضَيْتَ وَيُسَلِّمُوا تَسْلِيمًا
Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu. Potom nenaleznou v duších svých pochybnosti o tom, cos rozhodl, a podrobí se plným podrobením. (Nisá´:65)
 
Na tomto stanovisku byli i Prorokovi druhové صلى الله عليه و سلم. Učenec ze sahába, Abdulláh ibn Mes’úd, řekl: „Následujte tedy a nepřidávejte inovace, vždyť věru to, co jste obdrželi, dostačuje a každá inovace je bludem.[10] Čtvrtý chalífa po Prorokovi a zároveň jeho zeť a bratranec, muž, kterého věřící miluje a nenávidí jej jedině pokrytec, ‘Alí ibn Abí Tálib, hovoříce o způsobu vykonání očisty přes hrubé ponožky, či onuce (arab. mesh), či kožené papuče (arab. chuff) říká: „Kdyby víra byla podle rozumu, pak by se mesh vykonával po ploskách chodidel.[11] A jak je známo, provádí se přetřením svrchu. Od Omara ibnu l-Chattába se tradují slova: „Lidé, tento Korán jest Slovem Božím. Nevím, jaké že pohnutky jste mimo něj přijali. Lidé se pokořili islámu a přijali jej rádi i neradi. Předloženy jsou vám Sunny. Nikomu pak není necháno prostoru pro názor, kromě když služebník záměrně odvrhne víru, proto tedy následujte a nevnášejte inovace! Dáno vám je to, co je dostačující. Postupujte podle jasných veršů a věřte v méně jasné.[12] Od Se’ída ibn Džubejra se traduje, že citoval nějaký hadís Božího Posla صلى الله عليه و سلم a nějaký člověk mu kontroval slovy: „Ale Alláh řekl ve Své Knize tak a tak.“ Se’íd odvětil: „Vidím, že odporuješ hadísu Božího Posla صلى الله عليه و سلم cestou Knihy Boží! Leč Posel Boží صلى الله عليه و سلم zná Boží Knihu nejlépe![13] Toto jsou ti, jimž je dána garance Boží spokojenosti:
وَالسَّابِقُونَ الأوَّلُونَ مِنَ الْمُهَاجِرِينَ وَالأنْصَارِ وَالَّذِينَ اتَّبَعُوهُمْ بِإِحْسَانٍ رَضِيَ اللَّهُ عَنْهُمْ وَرَضُوا عَنْهُ وَأَعَدَّ لَهُمْ جَنَّاتٍ تَجْرِي تَحْتَهَا الأنْهَارُ خَالِدِينَ فِيهَا أَبَدًا ذَلِكَ الْفَوْزُ الْعَظِيمُ
A Bůh nalezl zalíbení v prvních předchůdcích z přesídlenců a pomocníků a v těch, kdož je následovali ve zbožných skutcích a také oni nalezli zalíbeni v Bohu; On pak připravil pro ně zahrady, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní navěky přebývat budou a to úspěch bude nesmírný. (Tewba:100) Čí pochopení víry tedy následovat, nežli toho, komu je zaručen ráj?
Ani jejich následovníci z řad zbožných předků se od této jasné cesty neodchýlili. Chalífa Omar ibn Abdul’azíz říká: „Nikdo nemá právo na názor tam, kde existuje Sunna ustavená Božím Poslem صلى الله عليه و سلم.[14] Imám Málik často citoval jiná jeho slova: „Alláhův Posel a jeho následovníci ustavily Sunny. Přidržování se těchto Sunn jest následováním Boží Knihy a dovršení pokornosti vůči Alláhu. Posiluje Boží víru. Žádné stvoření nemá právo je pozměňovat, či dívat se na něco, co je s nimi v rozporu. Kdo postupuje podle nich, ten je správně veden a kdo je dodržuje, ten zvítězí. Kdo je zanechá, ten nenásleduje cestu věřících! Alláh jej ponechá jít za tím, čemu se oddal a spálí jej v Pekle, jak ohavné je ono útočiště.[15] Imám Abú Hanífa říká: „Nikdo nemá právo postupovat podle svého rozmyslu tam, kde se vzpomínají verše z Boží Knihy, nebo hadísy od Božího Posla صلى الله عليه و سلم, ani tam, kde se vzpomíná shoda ashábů.[16] Imám al-Awzá‘í řekl: „Měj trpělivost na cestě Sunny a buď tam, kde jsou selef. Říkej to, co oni říkají, a vzdal se od toho, od čeho se oni vzdalují. Běž cestou tvých zbožných předků, vždyť tobě vystačí, co i jim vystačilo.[17] Imám aš-Šáfi’í říká: „Neviděl jsem, že by uspěl kdokoli, kdo se oděl něčím z rozprav.[18] Imám Ahmed ibn Hanbel říká: „Držte se Sunny a hadísů, Alláh dá, aby vám to bylo k užitku. Střežte se upadnutí v rozpravy a rozepře, neboť neuspěje ten, kdo miluje disputaci. Každé uvedení disputací končí v inovaci, protože disputace nevyzývá k dobru a proto já zacházení do rozprav a disputací nemiluji. Proto se držte Sunny, věrohodných podání a fikhu, který vám bude užitečný a vystříhejte se rozprav, řečí pokušitelů a těch, kteří milují disputace. Zastihli jsme národ, který tyto věci neznal a který se vyhýbal následovníkům disputací, konečný výsledek disputací totiž nevede k dobru.Nechť nás Alláh chrání před pokušení a spasí nás od zatracení.[19] Imám Abú l-Muzaffer as-San‘ání (zemřel roku 498 hidžry) řekl: „Lidé Sunny (arab. ahlu s-sunna) říkají, že základem víry je následování (arab. al-ittibá‘)[20] a rozum je podřízen tomuto. Pokud by byl základem víry rozum, stvoření by nemělo potřebu objevování, ani proroků, a zákazy a příkazy by neměly žádný význam. Každý, kdo by chtěl, by mohl říkat co by chtěl.[21] Imám Muhammed ibn Sinán al-Wásití řekl: „Jde-li pak o ty, kdo dodržují hadisy, oni nic nepřidávají k tomu, co slyší. Oni jsou lidmi Sunny. Věří jedině v to, co přinesl sám hadis - oni jsou věřícimi. Věři v to, s čím byl Posel poslán, v Knihu a Sunnu.[22]
 
To, co se chce říci a proti čemu se vzpomenuté verše, hadísy i výroky zbožných předků ohrazují, jsou:
-         Popírání těch částí Zjevení, které nejsou v souladu s rozumem, tj. nejsou jím pochopitelné.
-         Vysvětlování věrouky rozumem, např. výklad a objasňování podstaty, jakosti a druhu atributů Božích, kterými v Koránu a v Sunně Alláh popisuje Sám Sebe.
-         Upřednostňování vlastního názoru, analogie, nebo vlastního hrubě racionálního vysvětlení tam, kde existuje nepochybný a nedvojsmyslný textuální důkaz.
-         Nepotřebná rozprava o víře, zejména o nepoznatelnu, která nenese užitek a nevede k praktické aplikaci nauky, diskuze o víře pro diskuzi a disputaci samu a ustavování argumentů pochybným slovíčkařením, vedoucím k pochybovačství.
-         Vymýšlení krajně nepravděpodobných hypotetických kauz a případů ve fikhu, které se nestaly a které mají jen velmi nepravděpodobnou souvislost s reálným a praktickým životem.
Tyto věci jsou inovací a bludem a prvním generacím muslimů byly zcela neznámé. Korán a Sunna jsou zjeveny, aby byly následovány a nikoli proto, aby se jimi rozprávělo pro sebe zviditelnění a pobavení přihlížejících, nebo proto, aby ospravedlňovaly něčí zájmy, politiku a chtíče.
 
V dějinách islámského myšlení existují sekty, které se těmto principům a tomuto vidění zpronevěřily. Jsou to:
  1. Dehríja, kteří věří ve věčnost tohoto světa a v neexistenci světa onoho, z nichž někteří popírají i Boží existenci. Někdy jsou nazýváni zanádika nebo ateisté.
  2. Následovníci tzv. disputativní teologie (arab. ‘ilmu l-kelám), nazývaní mutekellimún. Ti kteří vysvětlovali odkazy na nepoznatelno, které nechápali, rozumem, což je vedlo k jeho většímu, nebo menšímu popření a k jejich pochybám, až úplnému zavržení zjevení. Neuznávali např. existenci trestu v hrobě, džinů apod. Patrný je u nich vliv antických a starověkých východních učení. Někdy se také označují jako islámští, nebo muslimští filozofové.
  3. Džehmíja, neboli popírači Božích atributů, protože se nedokázali smířit s tím, že jejich rozumy nepojmou pochopení jejich podstaty a jakosti.
  4. Na ně v tom navazovali příslušníci sekty mu’tezila, kteří trvali na zachování jádra islámské věrouky, ale adoptovali vidění a přístup předešlých, zcela zanechávaje za sebou přístup selef, což je také dovedlo k popření „nepochopitelných“ bodů věrouky.
5.      Jejich nástupci, kteří si vzali za cíl ‘akídu ahl sunna we l-džemá’a a za prostředek, kterým k ní chtěli dojít, ‘ilmu l-kelám. Pomocí něj chtěli vyvracet tvrzení mutekellimů a mu’tezilitů, jenže zcela v tom selhali a zůstali někde na půli cesty, zapletení do svých domněnek a paradigmat. Některé z jejich závěrů se shodují s věroukou ahl sunna we l-džemá’a, jiné jsou chybné, ale jejich přístup a cesta je sama omylem. To jsou sekty aš’aríja a máturídíja. 


[1] Tefsír Ibn Abbás.
[2] Zaznamenávají Ahmed, Abú Dawúd, Tirmízí a Ibn Mádža.
[3] Tefsír Ibn Kesír.
[4] Asad, Muhammed: The Message of Qur´an.
[5] Uvádí imám Ahmed v Musned (nr. 6802) od Abí Házim, od Omara ibn Šu‘ajb, od svého otce, a od svého děda. Sened hadísu je hasan.
[6] Uvádí Hanbel ibn Ishák v al-Mihna str. 45, od Ahmeda.
[7] Sunen Tirmízí, hadís č. 3253 jako hasan, sahíh podle Albáního.
[8] Obecně přijímaný. Sahíh al-Buchárí, hadís č. 7301; Sahíh Muslim, hadís č. 2356.
[9] Hilálí, Selím: Encyklopedija zabrana u Islamu, str. 143.
[10] Viz al-Hudždža (83/A).
[11] Zaznamenal Abú Dawúd hasan a Dárekutní sahíh isnádem.
[12] Zaznamenává al-‘Ádžurrí v Kitábu š-šarí’a pod č. 155. Ad-Dumejdží říká, že všichni tradenti tohoto vyprávění jsou spolehliví, až na jednoho, jehož životopis neuvádí.
[13] Sunen Dárimí, hadís č. 596. Uvádí i al-‘Ádžurrí v Kitábu š-šarí‘a, vypr. č. 99. Dárimího sened je sahíh.
[14] Zaznamenal Ibn Bettá´ pod č. 79 a al-‘Ádžurrí pod č. 107.
[15] Zaznamenává Abdulláh ibn Ahmed pod č. 766 se sahíh senedem. Zaznamenává i al-‘Ádžurrí v Kitábu š-šarí’a pod č. 92.
[16] Viz ‘Ukúdu l-džem‘án, str. 175.
[17] Uvádí Ismá‘íl ibnu l-Fadl v al-Hudždža (6/A-B).
[18] Ibn Bettá´ v Zemmu l-kelám, (káf/215).
[19] Ibn Bettá´ v al-Ibána, 2/539.
[20] Myslí se následování Proroka a cesty, kterou jasně vyznačil svým učením – svou Sunnou صلى الله عليه و سلم. A není žádné lidské autority nad slovy Božího Posla صلى الله عليه و سلم.
[21] Potvrzeno jeho žákem Ismá‘îlem ibnu l-Fadl v al-Huddždža (85/A). Imám Abú l Muzaffer as-San‘ání byl velkým učencem v hadísu i ve fikhu.
[22] Potvrdil Ismá‘íl ibnu l-Fadl v al-Hudždža (32/B), sened sahíh.