PRINCIP SPOJOVÁNÍ A ROZDĚLOVÁNÍ SE

      Alláh řekl: "A neliší se ti jimž bylo darováno Písmo vyjma vzájemné závisti a nenávisti poté, co přišla k nim znamení jasná." Obeznamujíce, že jejich odlišování povstalo po obdržení vědění jim mělo objasnit, čemu by se měli vyhnout – protože Alláh určitě nedovolí, aby byli lidé svedeni po tom, co je vedl, vyjma po jejich varování, čeho by se měli vyvarovat. A upozorňování, že se liší jen díky vzájemné žárlivosti a nenávisti. Al-Baghj znamená překročení vhodné hranice, míry, naznačené v Ibn Omarově komentáři k tomuto verši: 'arogance a žárlivost'. To vyvstalo mezi odlišnými itžihády nepodloženými věděním a znalostí. Co nebylo myšleno al-Baghj je povolený rozdíl mezi různými učenci, protože al-Baghj je buď přehlížení nebo opomenutí pravdy, nebo překročení vhodných hranic. Překročení vhodných hranic je pak buď opouštění povinnosti, nebo dopouštění se zakázaného, a je známo jako rozpolcení a výsledkem toho je nejednotnost.

 
     Příkladem takové lži je, co On říká o lidech písma: I od těch, kdož říkají „Jsme křesťany“, jsme přijali úmluvu jejich, avšak i oni zapomněli část z toho, co bylo jim připomenuto, a vyvolali jsme mezi nimi nepřátelství a nenávist až do dne zmrtvýchvstání - a tehdy jim Bůh oznámí, co vlastně provedli. (5:14) Tak nám oznamuje, že zapoměli, či opustili část Poselství – myslí opuštění části toho, co jim bylo přikázáno, což pokládá za důvod pro jejich nepřátelství a nenávist.  
 
     To je to, co se objevuje mezi přívrženci našeho náboženství a dá se najít mezi mnoha různými stranami, které se odlišují v náhledu na pravidla a mnohé podružné záležitosti – nalezeno mezi učenci a věřícími – k věci, že jeden nalézá podobnost mezi dvěma národy, o kterých druhý říká, že nemají nic společného.
 
     To je totéž, jako co nalezneme mezi fuqahá, kteří lpí na vnějším působení náboženství a těmi, kteří volí cestu tasawwuf (súfismu) a lpí na vnitřním působení náboženství, z nichž každý neguje cestu toho druhého a tvrdí, že oni nejsou Lidé Náboženství, nebo si odporují způsobem těch, kteří nepovažují ostatní za součást náboženství. Tam se mezi nimi objevuje nepřátelství a nenávist.
 
     To je proto, že Alláh nařídil, že srdce musí být očišťováno, stejně jako nařídil, že tělo musí být očišťováno. Oba aspekty očišťování jsou z náboženství, které Alláh nařídil a učinil povinným. Alláh řekl:
Bůh vám nechce působit žádné nesnáze, nýbrž vás chce očistit a dovršit tak dobrodiní Své vůči vám - snad budete vděční! (5:6 – verš vztahující se k wudú´)
A jsou v ní (mešitě) muži, kteří milují očišťování a také Bůh miluje ty, kdož se očišťují. 9:108
A Bůh věru miluje ty, kdož se kají, a miluje ty, kdož se očisťují! (2:222)
Ber ze jmění jejich almužnu, kterou je očišťuješ a ospravedlňuješ! (9:103)
A to jsou ti, jichž srdce Bůh nehodlá očistit. (5:41)
Modloslužebníci jsou věru nečistota! (9:28)
     Zjistíme, že zájem mnoha teoretiků práva a věřících je pouze očišťování těla, a jdou mimo požadavky šarí'i s ohledem na jeho zájem a čin. A opouštějí, co jim bylo nařízeno a doporučeno s ohledem na očišťování srdce a nerozumí očišťování vyjma v tělesném smyslu. Zjistíme, že zájem mnoha súfistů je očišťování srdce, a jdou mimo požadavky šarí'i s ohledem na jeho zájem a čin. A opouštějí, co jim bylo nařízeno a doporučeno s ohledem na očišťování těla.  
     Tak jde první skupina do extrému plýtváním vodou a vidí nečistým i to, co není nečisté a zdržují se toho, čeho nebylo nařízeno se zdržovat, naproti tomu jejich srdce jsou plná žárlivosti, arogance a nenávisti vůči jejich bratrům. To je zjevná podobnost s židy.
     Druhá skupina jde do extrému v nedbalosti, přesahují stupeň strážení srdce do takového bodu, že ignorují to, co je třeba znát – tak jako zlo, před nímž je povinné mít se na pozoru – čímž stráží své srdce (netoužit po zlu). V tom se neodlišují od těch, kteří stráží své srdce skrze poznání zla a stráží je způsobem, který byl přikázán. Zaroveň s touto ignorací a nedbalostí se nezdržují nečistých věcí a stanovují tak očišťování způsobem podobným křesťanům.
     Tak se objevilo nepřátelství mezi dvěma skupinami kvůli jejich opuštění části přikázaného a kvůli jejich baghj – překročení vhodné hranice, ignoraci nebo opomenutím pravdy, nebo nepřátelstvím a utlačováním. Baghj se někdy objevuje mezi určitými lidmi, nebo někdy s ohledem na Alláhova práva – z nichž u obou se to předpokládá. To proto říká: " vzájemné závisti a nenávisti " protože každá skupina projevovala baghj vůči druhé, neuznáním jejich práv a neskončením projevů nepřátelství. Alláh řekl:
A nerozdělili se ti, jimž bylo dáno Písmo, leč až poté, co k nim přišel důkaz jasný. (98:4)
Lidé byli národem jediným a poslal Bůh proroky jako hlasatele i jako varovatele a seslal s nimi Písmo s pravdou, aby rozsoudil mezi lidmi to, v čem se rozcházeli. A byli ve sporu jedině ti, jimž bylo Písmo darováno poté, co přišla k nim znamení jasná, a to ze vzájemné závisti. (2:213)
S těmi, kdož rozštěpili náboženství své a stali se sektáři, ty věru nemáš nic společného! (6:159)
Obracejte se k Němu kajícně! Buďte bohabojní, dodržujte modlitbu a nebuďte z modloslužebníků ani z těch, kdož náboženství své rozštěpili a stali se různými stranami. A každá strana se těší jen ze svých vlastních názorů. (30:31-32)
     To proto, že každá skupina modloslužebníků uctívala bohy jaké si vybrali, jak Alláh řekl: Jak nesnesitelné je pro modloslužebníky to, k čemu je vyzýváš! (42:13)
Poslové, jezte z výtečných pokrmů a konejte zbožné skutky, vždyť Já o všem, co činíte, dobře jsem zpraven. Tato vaše obec je vskutku obcí jedinou a Já vaším jsem Pánem. Buďte tedy vůči Mně bohabojní!“ Však lidé se rozštěpili ve věci své na sekty a strana každá se radovala jen z toho, co jí bylo vlastní. (23:51-53)
     Tak se vyjasnilo, že cesta jednoty je shrnutí celého náboženství a jednání podle něj v jeho celistvosti – to je uctívání Alláha samotného, bez partnerů, tak jak nařídil, zjevně i skrytě. Cesta nejednoty je opouštění části toho, co bylo služebníku nařízeno a al-baghj.
     Výsledkem jednoty je: Alláhovo milosrdenství a milost, požehnání jeho služebníkům, a štěstí v tomto světě i v tom příštím a bílé tváře (v Soudném dni). Výsledkem nejednoty je: Alláhův trest a prokletí, černé tváře a Posel distancující se od nich.

     Toto je jeden z důkazů, že souhlas je konečný důkaz, protože pokud se spojí a všichni v tom poslouchají Alláha je jim prokázána milost. A nemůže být poslušnost Alláhu a Jeho milost cestou, kterou nenařídil, ani vírou, ani rčením, ani činem. Protože kdyby bylo rčení nebo čin, na kterém se shodli, ale nebyl jim nařízen, tedy nebude poslušnost a tedy ani důvod k Jeho milosti.

Abu Bakr al-Azíz se spoléhá na tento důkaz na začátku své 'at-Tanbíh.

Šejchu l-islám Ibn Tajmíjja, Madžmú'-al-Fatáwá (1/14 -17)