MUSLIM NÁRODNÍM HRDINOU POLSKA

 

MURAD JÚSUF PAŠA, VL. JM. JOSEF ZACHARIÁŠ BEM
(14. březen 1794 – 10. prosinec 1850)
 
Polsky Józef Zachariasz Bem, maďarsky József Bem, armádní generál, národní hrdina Polska a Maďarska, osobnost spjatá s vícero evropskými národními hnutími. Stejně jako Tadeusz Kociusko (bojoval v americké válce za nezávislost), nebo Jan Henryk Dąbrowski (spolubojovník Napoleona Bonaparta v Itálii a během tažení do Ruska), bojoval Bem za hranicemi Polska pro budoucnost své vlasti. Bojoval všude tam, kde bylo zapotřebí jeho velitelských a vojenských dovedností.
 
Bem se narodil v Tarnówě v Haliči, části Polska, která spadala pod nadvládu Habsburků následkem 1. dělení Polska. Po vytvoření Hrabětství Varšavského na území dobytém Napoleonem, se se svými rodiči odstěhoval do Krakova, kde dokončil vojenskou školu, kde vynikal zejména v matematice. Přidružil se k hraběcím ozbrojeným silám již jako patnáctiletý kadet. Bem se přidal k polskému dělostřelectvu jako poručík a potom se stal nadporučíkem ve francouzských službách. Účastnil se tažení do Ruska roku 1812 a současně se vyznamenal při obraně Gdaňska v lednu až listopadu 1813, kde získal Řád kříže legie cti.
 
Po vídeňském kongresu roku 1815 bylo Hrabětství Varšavské přetvořeno v konstituční monarchii Polsko, závislé území ruského carství. Bem se stává učitelem na vojenské akademii. Zde vede výzkum nově zkonstruovaných raketových střel. Výsledky svého výzkumu publikuje doplněny o názorné ilustrace.
Bem se posléze zapletl do spiknutí s cílem restaurovat úplnou nezávislost Polska, avšak jeho tajné členství ve vlastenecké konspiraci je odhaleno. Je degradován a v roce 1822 odsouzen k jednomu roku vězení. Ačkoli byl rozsudek zrušen, Bem na svou pozici rezignuje a odjížd do polské Galicie. Zde bádá v oblasti parních motorů a jejich využití. Znovu publikuje výsledky svého výzkumu. Do roku 1830 pobývá v ukrajinském Lvově a v Brodech, kde plánuje napsat dílo o parních motorech.
 
Když v listopadu 1830 propukne tzv. Listopadové povstání za polskou nezávislost, Bem se okamžitě přidává na stranu polských povstalců. Přijíždí do Varšavy, kde je mu svěřeno vedení komise a velení 4. lehké kavalerie dělotřelectva, kde velí v bitvách u Iganie a Ostrolęky. Během ostrolęcké bitvy Bemovy jednotky hrdinně čelí ruským protivníkům. Přestože polská armáda utrpí drtivou porážku a ztrácí šest tisíc mužů, Bemovy akce zachránily celou armádu před úplným zničením. Za své zásluhy je Bem odměněn řádem Zlatého kříže Virtuti Militari a povýšen na generálplukovníka. Tvrdě vystoupil proti kapitulaci na samém konci povstání, během zoufalé obrany Varšavy proti princi Paskiewiczovi, dne 27. září 1831. Nicméně, polská armáda byla nucena složit zbraně 5. říjne téhož roku a respektovat prusko-ruskou hraniční dohodu pod příkazem generála Macieje Rybińského.
 
Bem posléze prchá do Paříže, kde se živí jako učitel matematiky. Ve Francii také publikuje své další dílo o Polském národním povstání. Zde nejenže podává vhled na události z roku 1831, ale také představuje ucelený a aktuální program pro současné snahy o dosažení národní svobody a nezávislosti.
 
V roce 1833 přichází Bem do Portugalska, kde vypomáhá liberálu Dom Pedrovi proti reakcionářům v čele s Domem Miguelem, nicméně své plány ruší, když vidí, že zde není možno zformovat polskou legii. V Portugalsku se také stává cílem atentátu vedeného ruskými agenty. 
 
Širší pole působnosti se mu otvírá v roce 1848 současně s revolucí v Rakousku. Nejprve byl přítomen snaze o udržení Vídně proti císařským jednotkám generála Windischgrätze, po kapitulaci odcestuje do Bratislavy a Pozsonye, kde nabízí své služby Lájosi Kossúthovi. Nejprve však musí dlouze hájit sám sebe proti nařčení ze zpronevěry ve prospěch Polska a z aristokratických tendencí, které proti němu vznášejí fanatické kruhy radikálů v rámci polské emigrace.
 
Účastní se též obrany Transylvánie na konci roku 1848. O rok později, již jako generál Szekélyho jednotek, působí se svou malou armádou hotové zázraky, zejména v bitvě na Piském mostě 9. února 1849, kde, po celém dlouhém dni bitev, zatlačuje k ústupu rozptýlené síly útočníků.
Po zotavení Transylvánie je vyslán, aby vytlačil rakouského generála, svobodného pána Von Puchnera z Banátu. Toho Bem poráží u Orşovy 16. května 1849. Od 12. do 22. července bez přestávky bojuje, ale jeho armáda je nakonec 31. července zničena zdrcující přesilou Rakušanů v bitvě u Segesváru (Sighişoara, dnešní Rumunsko).
Bem jen zázrakem uteče, když předstírá mrtvého. Poté podniká další ostrou akci proti Rakousku u Groß Scheuerenu (dnes Sura Mare, Rumunsko) již 6. srpna. Zatlačuje zbytky nepřátelské armády až k Temešváru, kde spěchá na pomoc zoufale se držícímu generálu Henryku Dembińskému. Zde, 9. srpna, je Bem při velení v bitvě těžce raněn.
 
Po porážce povstání uprchl Josef Zachariáš Bem do Osmanské říše, kde přijal islám a vstoupil do sultánových služeb jako guvernér města Aleppa (Haleb, dnešní Sýrie) pod novým jménem Murad Júsuf Paša. Zde vládne v míru a daří se mu udržovat pořádek, když potlačí pouliční násilí mezi muslimskými a křesťanskými obyvateli města v listopadu 1850. Asi o měsíc později umírá na prudkou horečku, proti které tehdy sám nepovolí lékařský zákrok.
 
Pro další dějiny je historická osobnost Josefa Zachariáše Bema alias Murada Júsufa Paši zajímavá tím, že se 23. října 1956 pod jeho sochou v Budapešti konala lidová demonstrace proti sovětskému diktátu v socialistickém Maďarsku.
 
Bem byl statečný muž, hrdina, navzdory své velmi skromné povaze. Jeho vliv přitahoval jako magnet, ačkoli nikdo z jeho szekélyovských podřízených nerozuměl jeho mateřskému jazyku. Avšak všichni jej s pověrčivou bázní poslouchali.
Jako voják byl Bem znám pro svou výjimečnou péči o dělostřelectvo a pro rychlost svých pochodů.
Jeho pomník stojí v rumunském Târgu-Mureş. Je stále živý ve verších maďarského národního básníka Sándora Petöfiho, který padl v osudové bitvě 31. července 1849 u Segesváru.
 
Jeho ostatky byly ze Sýrie převezeny zpět do rodného Polska v roce 1929 a uloženy na místo posledního odpočinku do mauzolea v Tarnówě.
Maďarská revoluce proti sovětské dominanci začala 23. října 1956 památným protestem u paty sochy Josefa Zachariáše Bema v Budapešti.
 

Zdroje: www.Wikipedia.com