Pojem bohabojnosti

Alláh سبحانه و تعالى v Koránu praví:

Alláh سبحانه و تعالى v Koránu praví:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ حَقَّ تُقَاتِهِ

Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší (Álu ‘Imrán, 102)

‘Atíjja ibn Urwa as-Sa’dí رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

لا يبلغ العبد أن يكون من المتقين حتى يدع ما لا بأس به حذرا لما به البأس

„Žádný ze služebbníků se nestane dokonale bohabojným, dokud raději nezanechá i toho, co je neškodné, z opatrnosti před tím, že by mohl upadnout do toho, co je škodlivé.”¹

Pojem المُتَّقِيُّ al-muttakí označuje jedince, jehož charakteristickým rysem je التَّقوَى at-takwá, tedy bohabojnost.

Tento termín definuje al-Mubárekfurí takto:

„المتقي al-muttakí je v jazyce označení toho, kdo je obezřetný a snaží se před něčím chránit. V šarí’i označuje toho, kdo chrání sám sebe a má se na pozoru před tím, aby spáchal něco, za co následuje sankce z důvodu dopuštění se něčeho, nebo opomenutí něčeho.

Bohabojnost je obvykle rozdělována do tří stupňů:

Obezřetnost, či bohabojnost, která člověka zaštiťuje a chrání před věčným zatracením v Pekelném Ohni tím, že odmítne modloslužebnictví.
Obezřetnost, či bohabojnost, která člověka zašiťuje a chrání před tím, aby se dopustil nějakého hříchu, včetně těch, které jsou lidmi brány jako nepatrné, nebo aby opomenul vykonání nějaké povinnosti, včetně takové, která je lidmi brána jako nedůležitá.
Obezřetnost, či bohabojnost, která čověka nutí zanechat i části toho, co je jinak povolené, za účelem naprostého oddání se službě Alláhu, díky které člověk odvrhuje i část povoleného, které ho od služby svému Pánu rozptyluje a které může ústit v hřích.“

Ohledně zanechání části povoleného ze strachu před hříchem říká at-Tíbí: „Tím, že se vystříhá všeho jmenovaného, dosahuje nejvyššího stupně bohabojnosti.“

Al-Menáwí praví: „Zříká se části povolených Božích darů ze strachu před tím, že by jej mohly svést k zakázanému.“²

as-Suddí uvádí: „Toto znamená zříci se i části toho, co je povolené, dokonce i když je to naprosto neškodné, ve prospěch něčeho, co je ještě lepší, případně toho, co učiní lepším charakter člověka.“³

Ibn Kajjím popsal ohledy, ve kterých se bohabojnost odráží a aspekty, kterých se týká:

„Bohabojnost spočívá ve trojím:

Ostražitost, aby ani srdce, ani tělesné orgány nepáchaly hříchy a nepřekračovaly zákazy.
Vyšší úrovní je ostražitost a vystříhání se páchání toho, co je zavrženíhodné.
Nejvyšší úrovní je vystříhat se zvědavosti a všeho, co se mne netýká. Naši zbožní předkové byli nesmírně ostražití i co se týče věcí, které jsou v základu povolené, aby skrze ně náhodou neupadli v něco, co je zakázané. Tak ze své bohabojnosti vybudovali neprostupnou hradbu, která jim bránila v tom, aby přestoupili některý z Božích zákazů.”⁴

Ibn Redžeb uvádí, že selef si byli velmi dobře vědomi a pamatovali na následující verš:

إِنَّمَا يَتَقَبَّلُ اللَّهُ مِنَ الْمُتَّقِينَ

Bůh přijímá jen od bohabojných. (Máida: 27)

Nabízí se otázka: Pokud nejsme bohabojní, znamená to, že naše činy uctívání nejspíše nejsou přijaty? Pokud činy uctívání, které vykonáváme, jako kupříkladu modlitby nebo půst, nenesou své kýžené plody a nezvětšují naši bohabojnost, pak jsme v nebezpečí, že něco v našem hodnotovém žebříčku a v tom, co považujeme za priority, není vpořádku. Pokud jsme skutečnými muslimy, toto zjištění nám musí zabránit v klidném spaní.

Alláh سبحانه و تعالى praví, že Korán je:

هُدًى لِّلْمُتَّقِينَ

vedením pro bohabojné (Bekara:2).

Vyvstává další otázka: Může Korán vést i ty, kteří bohabojní nejsou? Nebo je bohabojnost nezbytným předpokladem pro získání správného vedení od Alláha? Klíčovou podmínkou bohabojnosti je الإِخلَاصُ al-ichlás, tedy absolutní upřímnost a čistota v úmyslu. Kdokoli je zcela upřímný a má naprosto čisté úmysly, tak (ať je již muslimem, nebo jím není) se mu tato upřímnost stává prostředkem, díky němuž Alláh otevře jeho srdce a uvede jej na správnou cestu. A Alláh nepovede správnou cestou ani hanebníky, ani zpupné bezvěrce, kteří vírou opovrhují, ani proradné a zrádné ničemníky.

Pokud správně pochopíme klíčový význam, který bohabojnosti v systému islámského učení náleží, spatříme a pochopíme, že se nesmíme stavět bezstarostně ani k tomu, co je obecně povolené a neškodné . Nesmíme lpět na věcech, které ani nepotřebujeme a které samy ani žádný účel nemají a nesmíme takové věci hromadit. Hadís, který jsme citovali,⁵ je doporučením doživota a ukazuje nám cestu, jak dosáhnout nejvyššího stupně bohabojnosti – mít se stále na pozoru před upadnutím do hříchu a ublížením sám sobě tím, že se dopustím neposlušnosti vůči Alláhu. Je třeba mít stále na zřeteli vyšší cíle, které v nás bohabojnost probouzejí, abychom byli vždy schopni přijmout a docenit Boží milost, dary a přízeň, kterou nás On zahrnuje.

A Alláh Jediný vede správnou cestou.

1 Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2451 jako hasan gharíb; Ibn Mádža v Sunenu, 2/1409, hadís č. 4215; al-Hákim v Mustedreku jako sahíh; at-Taberání v Mu’džemu l-Kebír, hadís č. 446; al-Bejhekí v as-Sunenu l-Kubrá, 5/335; Ibn Abí Šejba v Musnedu, hadís č. 591 a další. Al-Albání poukázal na jisté slabosti tohoto hadísu v Da’ífu t-Tirmizí a Da’ífu Ibni Mádža, hadís č. 4977. Uvádí jej i Ibn Abí Hátim v Tefsíru a Ibn Kesír v Tefsíru, k verši Bekara:2.

2 Viz Tuhfetu l-Ahwád, pod. č. 2451.

3 Viz Hašíjjetu ‘alá Ibni Mádža, k hadísu č. 4215.

4 Viz al-Fewáid.

5 Hadís je sám o sobě slabý ve svém znění, ale kvůli četnosti podání ho lze posílit na stupeň hasan, což někteří (viz výše) také učinili. Smysl hadísu je přijatelný a správný.