Jeho celé jméno zní Mus’ab bin Umejr al-Abderí, pocházel z bohaté a urozené mekkánské rodiny, byl vychováván v přepychu a hýčkán v blahobytu a hojnosti. Vyrostl ve velmi pohledného mladého muže, který se odíval do těch nejdražších a nejvybranějších šatů, které byly k dostání na trzích. Jeho zjev byl neobvyklý tím, že měl modré oči. Používal nejluxusnější voňavky a parfémy, liboval si v nejvybranějších pokrmech. Jeho matka o něj pečlovala, vše mu zajišťovala a nelitovala utrácet peníze na jeho vzhled.
Když Posel صل الله عليه و سلم začal, zprvu skrytě, kázat Boží poselství, scházívali se muslimové v domě Arkáma bin Abí Arkáma. Zde se učili o své víře, společně se modlili a družili se. Když se o tom dozvěděl Mus’ab, také on chtěl přijít a poslechnout si slova onoho člověka, který si již získal srdce mnoha Mekkánců. Jakmile poprvé zaslechl verše Koránu a slova Posla صل الله عليه و سلم, rozhodl se Mus’ab přijmout islám. Od této chvíle nezatoužil po ničem jiném, než po Boží spokojenosti a blízkosti Jeho Posla, zcela zapomněl na drahé parfémy a neholedbal se již tím, co nosil a co jedl. Vzhledem ke strachu z reakce svých rodičů a svého kmene svou víru ukrýval a do Arkámova domu přicházel tajně.
Tak se dělo až do jednoho dne, kdy se o jeho přestupu k islámu dozvěděli jeho rodiče od jistého člověka, který jej spatřil při společné modlitbě. Jejich reakce byla rychlá a krutá. Mus’aba zavřeli v domě a nepouštěli jej ven.
Když se v měsíci redžebu pátého roku poselství tehdy devětadvacetiletý Mus’ab dozvěděl, že několik muslimů přesídluje z Mekky do Abesýnie (dnešní Etiopie) za lepším životem bez útisku, utíká z domácího vězení, aby je mohl doprovázet. Poté, co se na africkém kontinentě krátce zdrželi, vracejí se první přesídlenci zpět. Poté Mus’ab do Abesýnie doprovodil také druhou skupinu přesídlenců, včele s Dža’ferem bin Abí Tálibem.
Následně se Mus’ab opět z vlastní vůle vrátil z bezpečného útočiště do neklidné Mekky, přímo v době, kdy muslimové trpěli zavržením, tyranií, útlakem, mučením a obchodním bojkotem ze strany mekkánských modloslužebníků. Mus’ab stál vždy, i v nejtěžších chvílích, po boku Posla Božího صل الله عليه و سلم.
V roce hidžry, 12. roku poselství, přísahá svou věrnost Poslu Božímu صل الله عليه و سلم u ‘Akaby v Miná 12 mužů z Jesribu, nynější Medíny. Posel k nim následně vysílá mladého šiřitele víry, který islám přijal jako jeden z prvních. Má lid Jesribu naučit věrouce i předpisům náboženských obřadů. Vybírá si Mus’aba.
Přítomnost mladého učitele víry je vnímána velmi pozitivně, jeho výzvě k islámu odpovídá čím dál více lidí. Mus’ab je prvním imámem Medíny a vede historicky první páteční modlitbu v Medíně. Medínští jej nazývají Kárí, tj. Recitátor.
Vypráví se v Rahíku l-Mechtúm: Mus’ab a jeho společník, As’ad bin Zurára, vyšli navštívit kmen Benú Abdil Ašhel a pak i Benú Zufera. Když přišli na jejich půdu, spočinuli u studny zvané Merekk a několik místních muslimů se shromáždilo okolo nich. To poslouchali jejich stařešinové Sa’d a Usejd, tehdy ještě modloslužebníci. Sa’d řekl Usejdovi: „Běž a ty dva, kteří přišli, aby ponížili náš prostý lid, vyžeň a zakaž jim znovu přijít k našim domovům. As’ad je syn mé tety, kdyby nebyl, vyřídil bych je sám.“ Usejd vzal své kopí a přišel k nim. Když ho As’ad uviděl, řekl Mus‘abovi: „Jde satřešina svého rodu, učiň z něj muslima!“ Mus’ab odvětil: „Jestli se posadí, promluvím s ním.“ Usejd staul před nimi rozlícen, urážel je, postavil se a zeptal se: „Proč jste k nám přišli? Abyste ponižovali náš prostý lid? Nechte nás být a táhněte, jestli nutně potřebujete mít hlavy na krcích!“ „To s námi neposedíš a nevyslechneš si nás? Jestli se ti to bude zamlouvat, přijmi to, jestli ne, odmítni, co nemáš rád.“ Usejd řekl: „Přemluvil jsi mě.“ Zapíchl své kopí do země, posadil se a poslouchal, jak mu Mus’ab vypráví o islámu a recituje mu z Koránu. Řekl Mus‘ab: „Při Alláhu, na tváři mu byl vidět islám ještě předtím, než jej přijal.“ Usejd řekl: „Jak krásná a nádherná to řeč. Co děláte, když chcete ořijmout tuto víru?“ Odpověděli mu: „Umyj se, očisti svůj oděv a dosvědči pravdivým slovem šehády. Pak se pomodli dva rek’á.“ Řekl Usejd: „Tam za mnou je člověk, když přestoupí k vám, s ním půjde celý jeho lid. Je to Sa’d ibn Mu’áz.“ Vzal si kopí a šel k Sa’dovi, který seděl opodál se svými. Řekl: „Při Bohu, Usejd se vrací jiný, než odešel!“ Když k nim Usejd přišel, zeptal se ho Sa’d: „Co jsi to udělal?“ Odpověděl: „Mluvil jsem s těmi dvěma a nezjistil jsem na nich, při Bohu, nic špatného. Zakázal jsem jim sedět tam a oni řekli: „Bude, jak ti je milo.“ Řekl jsem jim, že lidé z Benú Hárisa jdou zabít As’ada bin Zuráru, protože zjistili, že je syn tvé tety.“ Sa’d vstal, rozhněván tím, co slyšel, vzal si své kopí a vydal se za Mus’abem a As’adem. Když je nalezl pokojné, pochopil, že si Usejd přál, aby je také vyslechl. Obořil se na ně a řekl As’adovi: „Při Bohu, Abú Amámo, kdybychom nebyli tak blízcí příbuzní, propíchl bych tě tím kopím! Dusíš nás u nás doma tím, co nenávidíme.“ Mus’ab odvětil: „Poseď chvíli a poslouchej. Pokud se ti bude zamlouvat, přijmi, pokud ne, odmítni co nemáš rád.“ Řekl: „Přijímám.“ Zapíchl kopí do země, usadil se a vyposlechl si Mus’abova slova o islámu a jeho recitaci Koránu. Sa’d se zeptal: „Co děláte, abyste se stali muslimy?“ Odpověděli mu: „Umyj se, očisti svůj oděv a dosvědči pravdivým slovem šehády. Pak se pomodli dva rek’á.“ Tak i učinil. Pak si vzal své kopí a vrátil se zpět ke svým. Když ho jeho lidé spatřili, podivili se: „Přísaháme Bohu, vrací se jiný, než odešel.“ Když k nim přišel, zeptal se jich: „Lidé Abdil Ašhel, co soudíte o mě?“ „Jsi náš stařešina a jsi z nás nejmoudřejší.“ Sa’d pak řekl svému lidu: „Zakazuji vám se mnou promluvit, dokud neuvěříte v Alláha a Jeho Posla صل الله عليه و سلم.“ Všichni jeho lidé přijali islám ještě téhož dne, až na jediného, který se však stal muslimem nedlouho poté.“ Zanedlouho nebylo v Medíně místo bez muslimů.
Když se Mus’ab vrátil do Mekky, oznámil radostné zprávy Poslu صل الله عليه و سلم. Jeho matka tehdy řekla: „Můj syn se vrátil do města, kde přebývám, však běda mi, nepřišel, aby se setkal se mnou.“ Mus’ab říkával: „Nepůjdu za nikým, než se zapřísáhnu na věrnost bez svolení Posla Božího.“
Po Poslově příchodu do Medíny stál Mus’ab vždy hrdě po jeho boku a plnil jím zadané úkoly.
V bitvě Uhudu, stejně jako dříve u Bedru, nesl Mus’ab zástavu přesídlenců. Měl na sobě zbroj a svým tělem bránil Posla Božího صل الله عليه و سلم. Nevěřící Ibn Kame’a al-Lejsí napadl Mus’aba a máchnutím šavle odsekl jeho pravou ruku. Mus’ab opakoval Koránský verš: Muhammad je pouze poslem a před ním odešli již jiní poslové. (Álu ‘Imrán:144) vzal zástavu do své levé ruky. Druhý útok šavlí jej připravil i o levou ruku. Přitiskl si tedy zástavu na svou hruď a držel ji až do své mučednické smrti, kdy jej o chvíli zasáhlo něčí kopí. Ibn Kame‘a si pak myslel, že zabil Muhammeda صل الله عليه و سلم. Poté vzal zástavu Alí bin Abí Tálib a u něho zůstala až do konce bitvy. Posel Boží po bitvě přišel k mrtvému Mus’abovi, recitoval verš: A mezi věřícími jsou muži, kteří věrně dodržují úmluvu, již s Bohem uzavřeli (Ahzáb:23) a řekl: „Když jsem tě v Mekce spatřil poprvé, neviděl jsem nikoho pohlednějšího a krásněji oděnějšího, než tebe. A teď tu ležíš s rozcuchanými vlasy a jediné, co pokrývá tvé tělo, je kus látky.“ Podle Ibn Hišáma: „Když se po bitvě vraceli muslimové zpět do Medíny, zastihli Mus’abovu ženu Hamnu bint Džahš. Lidé ji zpravili o smrti jejího bratra Abdulláha bin Džehš i jejího strýce z matčiny strany, Hamzy bin ‘Abdulmuttaliba. Řekla: „Boží jsme a Bohu se vracíme.“ Zachovala tvář a poprosila za ně. Když ji zpravili i o smrti jejího muže, rozplakala se.“
V al-Buchárího a Muslimově Sahíhu vypravuje Abdurrahmán bin Auf, že jednoho dne se postil a po půstu mu položili talíř s různými druhy jídel. A on začal tak prudce plakat, že rozplakal všechny, kdo seděli kolem něj. Zeptali se ho: „Co tě rozplakalo?“ Řekl: „Byli jsme nevědomí a šířili jsme zlo, a tak nám Alláh seslal Posla صل الله عليه و سلم a uvěřili jsme a následovali ho. A z nás už mnozí zemřeli a jejich odměna jim nebyla za jejich života dána. A mezi nimi i můj bratr Mus‘ab bin ‘Umejr, který padl u Uhudu a neměl nic kromě svého meče a štítu. Když jsme mu jím přikryli jeho hlavu, jeho nohy byly vidět. A když jsme mu přikryli nohy, byla mu zas vidět hlava. A tak nám Posel Boží nařídil, abychom mu přikryli štítem pouze hlavu a na nohy zakryli listím. A tak zemřel, aniž by byl za života odměněn a my jsme zůstali po nich a otevřely se nám brány světa. My ho užíváme. A bojíme se, že nám bude v Den zmrtvýchvstání řečeno: „A v den, kdy budou předvedeni ti, kdož nevěřili, k ohni, bude jim řečeno: „Utráceli jste dary své výtečné v pozemském životě svém a užívali jste si z nich. Dnes tedy budete odměněni trestem hanby za to, že pyšní jste byli na zemi bez oprávnění, a za to, že jste byli hříšníky!“ (Ahkáf:20).