Když jsou lidé dobří a poctiví, prospívají tím sami sobě, svým protějškům, lidem okolo sebe, kteří nemají nic společného s jejich vztahy a transakcemi, ba dokonce i celé společnosti. Když jsou podlí a zákeřní, když nerespektují společenská pravidla, která Alláh ve Svém Zákoně lidstvu uložil za povinnost dodržovat, trpí nejen ti, kteří jsou tímto poškozeni přímo a v první řadě, ale také zbytek společnosti i ti, kteří se podlostí a podvodů dopouštějí.
O tom hovoří i zkazka, kterou slyšel Abú Hurejra رضي الله عنه od Posla Božího صلى الله عليه وسلم, jenž vyprávěl:
اشْتَرَى رَجُلٌ مِنْ رَجُلٍ عَقَارًا لَهُ، فَوَجَدَ الرَّجُلُ الَّذِي اشْتَرَى الْعَقَارَ فِي عَقَارِهِ جَرَّةً فِيهَا ذَهَبٌ، فَقَالَ لَهُ الَّذِي اشْتَرَى الْعَقَارَ خُذْ ذَهَبَكَ مِنِّي، إِنَّمَا اشْتَرَيْتُ مِنْكَ الأَرْضَ، وَلَمْ أَبْتَعْ مِنْكَ الذَّهَبَ. وَقَالَ الَّذِي لَهُ الأَرْضُ إِنَّمَا بِعْتُكَ الأَرْضَ وَمَا فِيهَا، فَتَحَاكَمَا إِلَى رَجُلٍ، فَقَالَ الَّذِي تَحَاكَمَا إِلَيْهِ أَلَكُمَا وَلَدٌ قَالَ أَحَدُهُمَا لِي غُلاَمٌ. وَقَالَ الآخَرُ لِي جَارِيَةٌ. قَالَ أَنْكِحُوا الْغُلاَمَ الْجَارِيَةَ، وَأَنْفِقُوا عَلَى أَنْفُسِهِمَا مِنْهُ، وَتَصَدَّقَا
“Jeden člověk si koupil od jiného muže pozemek. Nový vlastník pak na tomto kousku země nalezl zakopaný džbán plný zlaťáků.
Řekl tedy původnímu vlastníkovi pozemku: “Vem si ode mne toto své zlato, protože já jsem od tebe přece koupil jen ten pozemek. Nekupoval jsem zlato.”
Ten, co mu pozemek patřil předtím, namítl: “Ba ne, já jsem ti prodal pozemek i se vším, co se v zemi nachází.”
Odešli tedy ke třetímu muži, aby je rozsoudil. Ten jim řekl: “Máte oba děti?”
Jeden z nich odpověděl: “Já mám syna.”
Druhý odvětil: “Já mám dceru.”
Soudce na to pravil: “Ožeňte tedy onoho mladíka onou dívkou, uštědřete jim to zlato jako věno a to, co zbude, rozdejte jako milodar.“1
A teď přemýšlejme. Kde jsme my oproti lidem z tohoto příběhů? Jak moc jsme čestní, poctiví, féroví a jak moc myslíme na ostatní? Myslíte, že by se mezi námi našlo alespoň pár takových poctivců a opravdu charakterních jedinců? Soudili bychom se i my ne proto, abychom právem získali něco, co nám patří, ale abychom náhodou nezískali neprávem něco, co není naše?
Máme mezi sebou soudce, předáky a vladaře stejně ryzího charakteru, jako byl onen poctivý soudce z výše uvedeného hadísu? Takové, které nejde podplatit a zkorumpovat a kteří nezneužijí autoritu, kterou mezi lidmi mají, aby si něco přisvojili? Jaký je náš vztah k tomu, co sice nikomu nepatří, ale vlastně patří nám všem? Jak se chováme k věcem, z nichž má prospěch společnost jako celek a tedy v konečném důsledku i my?
Každý má samozřejmě svou cenu, ale kolik je mezi námi takových moudrých, kteří se drží nadčasových slov Ibn Hazmových:
“Skutečně moudrou osobou je ten, kdo ví, že jednou myslitelnou cenou za jeho duši je Ráj!“2
Proč žehrají národy na své představitele, když jsou věrným odrazem toho, co jsou sami tito lidé zač? A proč spílají ti ve veřejných funkcích těm, nad kterými vykonávají svou moc, když i oni nejsou ničím více, nežli zrcadlem jich samých?
Pamatujme, že společnost a její neduhy nevymítíme, dokud neočistíme sami sebe od svých vlastných špatností. Měňme proto k lepšímu nejprve sami sebe a povzbuzujme k tomu i další mimo nás. Jen tak dosáhneme zlepšení jak na naší místní, tak i na celosvětové úrovni.