Poté, co byl milovaný chalífa Osmán ibnu l-‘Affán رضي الله عنه zavražděn cháridžovskými heretiky, přísahala muslimská umma věrnost novému chalífovi, Prorokovu zeti a bratranci v jedné osobě, ‘Alímu ibn Abí Tálibovi رضي الله عنه. ‘Alí byl jedním z prvních muslimů, byl mimořádně vzdělaný a navíc měl i zásluhy jako chrabrý bojovník. Část ummy, v čele s tehdejším guvernérem Šámu Mu’áwíjou ibn Abí Sufjánem رضي الله عنه, jenž se vyznamenal jako písař Zjevení a také nadaný diplomat, však odmítala nového chalífu uznat, dokud on nevydá Mu’áwíjovi, coby Osmánovu příbuznému, dopadené vrahy k potrestání dle zákona o odplatě život za život. Spor vzniklý nedorozuměním se stále vyostřoval, přiživovaly se na něm ti nejpodlejší sektáři a nakonec přerostl až v ozbrojený konflikt mezi ‘Alím a Mu’áwíjou.
V této době války mezi oběma titány této ummy, kterou stále rozdmýchávali cháridžovští štváči, se byzantský císař rozhodl využít vnitromuslimských svárů a bojů k tomu, aby pomstil své předchozí porážky a navrátil tak konstantinopolské východořímské stolici ztracenou hrdost i území. Shromáždil obrovskou armádu a zamířil k jihovýchodní hranici svého nyní již okleštěného impéria.
Když se Mu’áwíja dozvěděl o jeho krocích, okamžitě mu poslal depeši, v níž stálo: “Prokletníku! Pokud ses rozhodl naplnit své plány, potom ti přísahám, že svůj spor s mým bratrem ‘Alím ohledně odplaty za Osmána odložím. Jméno prvního bojovníka a vojevůdce, kterého ‘Alí proti tobě pošle, bude znít: Mu’áwíja. Spálím Konstantinopol na uhel, vykořením a zplundruji tvé impérium, jako se sklízí mrkev a ředkvičky!“1
Společníci Posla Božího صلى الله عليه وسلم, ať je s nimi všemi Alláh spokojen, nikdy nenechali vzájemné spory přerůst přes jednotu a bratrství na základě totožné věrouky, jediné víry a společně sdíleného náboženství. A už vůbec nikdy nesahali k pomoci zvenčí a k aliancím s nevěřícími proto, aby získali výhodu nad jinými muslimy, s nimiž byli ve sporu.
O důvodech tohoto jejich chování hovoří Ibn Tejmíja:
“Sahábové byli mezi všemi syny lidstva nejvíce a nejlépe obeznámeni s tewhídem, doktrínou o Jedinosti a Jedinečnosti Boží, a se Sunnou, tedy životní cestou Posla Božího صلى الله عليه وسلم. Proto je šejtán nemohl navést na omyl a svést na zcestí tak, jako to dokázal u následovníků inovace.“2
Byla jim cizí polemika a vzájemné napadání jedněch druhými, protože věděli, že všichni, bez ohledu na jejich osobní spory a drobné rozdíly v pochopení určitých detailů všichni z nich věří v totéž a následují jednu a tu samou cestu. Byli si dobře vědomi, že polemiky přerůstají v hádky, hádky v potyčky a potyčky zažehávají jiskru neporozumění a řevnivosti, které končívá válkou a nepřátelstvím na život a na smrt do té míry, že člověk podlehne mínění, že kdo není s ním, je proti němu. A když se tak stane, není cesty zpět. Jednou rozbitá jednota se nezacelí a jednou zrazené bratrství se už nikdy nevrátí do původní podoby.
Z tohoto důvodu Mejmún ibn Mihrán napsal: “Dej si dobrý pozor na spory a polemiky o náboženství. Nepolemizuj ani s učencem, ani s ignorantem. Co se učence týče, kvůli tvé polemice ti nedopřeje nauky, kterou on nosí a nebude ho zajímat, že propadáš zkáze. A co se týče ignoranta, jen ti vlije do hrudi pocit neklidu a stejně tě v tom, co mu říkáš, neposlechne.” 3
Podle největších učenců z řad našich zbožných předků, jako byl i Abú Júsuf, velký učedník imáma Abú Hanífy, je polemizování ve věcech víry inovace a hlavní charakteristikou následovníků inovace je to, že navzájem napadají, přou a dohadují mezi sebou. Pokud by bylo polemizování a hádání se ve věcech víry skutečně tou správnou cestou, jistě by k tomu sáhli i sahábové a jejich následovníci, ba dokonce by tak činili ještě více. Avšak toto byla mezi nimi věc zcela neznámá.
Vznešený Alláh praví:
إِنَّ الدِّينَ عِندَ اللَّهِ الْإِسْلَامُ ۗ وَمَا اخْتَلَفَ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ إِلَّا مِن بَعْدِ مَا جَاءَهُمُ الْعِلْمُ بَغْيًا بَيْنَهُمْ
“Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám. Ti, jimž dáno bylo Písmo, se dostali do sporu teprve tehdy, když přišlo k nim vědění, následkem vzájemné řevnivosti.” (Áli’Imrán: 19)
A hned v následujícím verši říká:
فَإِنْ حَاجُّوكَ فَقُلْ أَسْلَمْتُ وَجْهِيَ لِلَّهِ وَمَنِ اتَّبَعَنِ
“A jestliže se s tebou hádají, rci: “Odevzdal jsem se do vůle Boží stejně jako ti, kdož mne následují.” (Áli ‘Imrán: 20)
Tedy Alláh přikázal Prorokovi صلى الله عليه وسلم a jeho věrným říci: “Následujeme pouze učení islámu, jak my, tak i naši stoupenci.” A pokud by byly polemiky a rozepře skutečnou cestou ke spáse, jistojistě by Alláh Prorokovi صلى الله عليه وسلم seslal protiargumenty ve stylu “když řeknou to a to, řekni to a to.” Nic takového se však nestalo.
Proto ať se co nejrychleji kaje každý, kdo se takového sporu, řevnivosti a nepřátelství mezi muslimy dopustil. Ať napraví to, co je mezi muslimy a uhasí oheň nepřátelství, který založil, neboť Vznešený Alláh praví:
إِنَّمَا الْمُؤْمِنُونَ إِخْوَةٌ فَأَصْلِحُوا بَيْنَ أَخَوَيْكُمْ ۚ وَاتَّقُوا اللَّهَ لَعَلَّكُمْ تُرْحَمُونَ
“Věřící jsou si přece bratry; usmiřujte tedy bratry své a buďte bohabojní – snad dostane se vám smilování!” (Hudžurát: 10)
Pokud rozdmýchával nepřátelství skrytě, ať se kaje a napraví své zločiny v tichosti. Pokud tak činil veřejně, nechť bude i jeho pokání veřejné, neboť Mejmún ibn Mihrán pravil: “Kdokoli zhřeší potají, nechť se potají i kaje. Kdo zhřešil veřejně, nechť taktéž učiní i své pokání veřejně. Věru lidé rozrývají hanbu a neodpouštějí, avšak Vznešený Alláh odpouští a hanbu přikrývá.”4
A ten, kdo se kaje, jakoby hřích ani nenesl.
Vznešený Alláh totiž praví:
إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ التَّوَّابِينَ
“Bůh věru miluje ty, kdož se kají.” (Bekara: 222)
Ibn Tejmíja řekl:
“Kdokoli učiní pokání, toho si Alláh zamiluje.“5