Uctívání srdcem, díl 2.

Skupiny lidí v pohledu na činy srdce

Většina dnešních muslimů, kromě těch, kterým se Alláh smiloval, zabředla ve vztahu k uctívání srdcem do dvou extrémů.

Ti první tvrdí, že náš Pán jest Pánem srdcí a naprosto nezáleží, zda svou víru praktikujeme také navenek. Pro takové lidi jsou i osoby s muslimskými jmény, které netuší, kde se v jejich městě nachází mešita a které nemají žádný pojem o tom, kdo je jejich Pán, co je jejich víra a kdo je jejich Prorokem, ukázkovými věřícími.

Ti druzí zase veškerou svou pozornost upřeli na zjev muslima a jeho vystupování, aniž se starají o to, co má ve svém srdci. Lpějí na dodržování vnějších charakteristik, jako je správná délka plnovousu a nohavic, aniž by dbali na své vnitřní prožívání, osobní vystupování, svou vlastní morálku a své chování vůči ostatním. Tím lidi od poselství islámu jen odrazují a pouze jim ho znechucují.

Ani jedna z výše jmenovaných skupin nerozumí prioritám islámské osvěty, ani jedna z nich nejsou správnými následovníky Posla Božího صلى الله عليه و سلم, jeho společníků رضي الله عنهم أجمعين a selef této ummy. Proto je mezi těmito dvěma extrémy třeba najít nějakou třetí, vyváženou, zdravou střední cestu, kdy ani vnější, ani vnitřní aspekt není zanedbáván. A tato cesta je pravou cestou selef a správným způsobem praktikování víry, kterou Alláh uložil celému lidstvu za povinnost.

Ibn Tejmíjja a Ibnu l-Kajjím rozdělují lidi v pohledu činů uctívání srdcem na tři skupiny:

Skupina, která se zcela oddala činům srdce, natolik, že zcela zanechali vnějších činů uctívání.
Skupina, která se zcela oddala vnějším formám uctívání, tedy činům uctívání, které vykonávají jednotlivé části těla, jako je modlitba nebo půst, avšak vůbec se nestarají o nápravu svého srdce. Proto se v jejich srdcích stále ještě nachází závist, touha po vůdcovství, jejich srdce jsou zatvrzelá a možná, že v nich lze nalézt i velebení určitých lidí, strach před nimi apod.¹
Poslední skupinou jsou ti, kteří se starají o svá srdce, dávají jim to, na co mají nárok, starají se o jejich činy tak, jako se starají o činy ostatních částí svého těla, kterým také dávají to, na co mají nárok. Do této kategorie lidí s vyváženým přístupem patřili především poslové a proroci Boží.

Hovoříme-li tedy o činech srdce a o tom, že jsou mnohem důležitější, než činy ostatních částí těla, nechceme tím podcenovat význam uctívání, které se týká ostatních částí těla, ani ho nechceme nikterak znevažovat. Naopak, správná sebevýchova znamená starost o obojí, jak o uctívání srdcem, tak i o uctívání ostatního druhu. Proto je povinností vyzývat lidi k tomu, aby se starali o svá srdce a jejich činy tak, jako se starají o ostatní své uctívání, jako je půst, modlitba, zikr, recitace Koránu apod., nebo o svůj zjev a formální požadavky, které islám klade na zevnějšek muslima a kterými se muslim liší od nevěřícího.

Ibnu l-Kajjím o uctívání srdcem praví: „Ten, kdo je zanedbá, zanedbal činy vladaře všech částí těla, tedy srdce, i kdyby se jeho poddaní oddali uctívání Vznešeného Alláha. Cílem je tedy vpravdě to, aby srdce jakožto vladař, stejně jako všechny ostatní jemu podřízené orgány, bylo oddáno službě Vznešenému Alláhu.“²

Činy srdce jsou výlučnou vlastností této ummy, pokud její členové napraví to, co je v jejich srdcích, dosáhnou úspěchu na tomto i na onom světě a opět se stanou průkopníky celého lidstva na všech polích lidské činnosti, jako tomu bylo v generacích následujících bezprostředně po generaci Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم.

Význam srdce napříč Koránem

Důležitost srdce a jeho činů je v Koránu uváděna v mnoha pasážích. Některé zdůrazňují důležitost srdce, jiné upozorňují na nutnost uctívání srdcem, nebo varují před neduhy srdce. Napříč Koránem možno najít na příklady zdravého srdce (arab. قلب سليم kalbun selímun), srdce chorého (arab. قلب مريض kalbun merídun) a srdce mrtvého (arab. قلب ميت kalbun mejtun). Mrtvým srdcem je to, které Alláh zapečetil a učinil ho zmrtvělým, hluchým a slepým vůči duchovní pravdě.

Vznešený Alláh praví o zdravém srdci:

الَّذِينَ آمَنُوا وَتَطْمَئِنُّ قُلُوبُهُمْ بِذِكْرِ اللَّهِ ۗ أَلَا بِذِكْرِ اللَّهِ تَطْمَئِنُّ الْقُلُوبُ

a ty, kdož uvěřili a jichž srdce se uklidňují při vzpomínce na Boha – jak jinak, než vzpomínkou na Boha se mohou srdce uklidnit?(Ra’d:28)

إِنَّمَا الْمُؤْمِنُونَ الَّذِينَ إِذَا ذُكِرَ اللَّهُ وَجِلَتْ قُلُوبُهُمْ وَإِذَا تُلِيَتْ عَلَيْهِمْ آيَاتُهُ زَادَتْهُمْ إِيمَانًا وَعَلَىٰ رَبِّهِمْ يَتَوَكَّلُونَ

Věřícími jsou věru ti, jichž srdce se zachvívají, když Boha je vzpomínáno, a jichž víra se znásobí, když přednášena jsou jim Jeho znamení, a na Pána svého spoléhají (Anfál:2)

وَمَا جَعَلَهُ اللَّهُ إِلَّا بُشْرَىٰ وَلِتَطْمَئِنَّ بِهِ قُلُوبُكُمْ ۚ وَمَا النَّصْرُ إِلَّا مِنْ عِنْدِ اللَّهِ ۚ إِنَّ اللَّهَ عَزِيزٌ حَكِيمٌ

A učinil to Bůh jen jako zvěst radostnou pro vás, aby se uklidnila srdce vaše. A vítězná pomoc jedině od Boha přichází – a Bůh věru je všemohoucí, moudrý. (Anfál:10)

Čisté srdce je zárukou správného vedení od Alláha:

وَمَنْ يُؤْمِنْ بِاللَّهِ يَهْدِ قَلْبَهُ ۚ وَاللَّهُ بِكُلِّ شَيْءٍ عَلِيمٌ

A kdo věří v Boha, toho srdce On na správnou cestu uvede a Bůh je v každé věci vševědoucí.(Teghábun:11)

رَبَّنَا لَا تُزِغْ قُلُوبَنَا بَعْدَ إِذْ هَدَيْتَنَا وَهَبْ لَنَا مِنْ لَدُنْكَ رَحْمَةً ۚ إِنَّكَ أَنْتَ الْوَهَّابُ

Pane náš, nedej odchýlit se srdcím našim poté, cos uvedl nás na cestu správnou, daruj nám milost, jež od Tebe vychází, vždyť Tys věru dárce největší.(Áli ‘Imrán:8)

Naopak o srdcích, v nichž se nachází choroba, Vznešený hovoří:

فِي قُلُوبِهِمْ مَرَضٌ فَزَادَهُمُ اللَّهُ مَرَضًا ۖ وَلَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ بِمَا كَانُوا يَكْذِبُونَ

V srdcích jejich jest choroba a Bůh tuto chorobu rozmnožil; jim dostane se trestu bolestného za to, že lhali. (Bekara:10)

وَقَالُوا قُلُوبُنَا غُلْفٌ ۚ بَلْ لَعَنَهُمُ اللَّهُ بِكُفْرِهِمْ فَقَلِيلًا مَا يُؤْمِنُونَ

I pravili: „Neobřezána jsou srdce naše!“ Však nikoliv! Proklel je Bůh za nevíru jejich; jak málo oni věří! (Bekara:88)

لَا يُؤَاخِذُكُمُ اللَّهُ بِاللَّغْوِ فِي أَيْمَانِكُمْ وَلَٰكِنْ يُؤَاخِذُكُمْ بِمَا كَسَبَتْ قُلُوبُكُمْ ۗ وَاللَّهُ غَفُورٌ حَلِيمٌ

Bůh vás nepotrestá za nevážnost řeči vaší v přísahách, ale potrestá vás za to, co srdce vaše si vysloužila.Bůh věru je odpouštějící, laskavý. (Bekara:225)

هُوَ الَّذِي أَنْزَلَ عَلَيْكَ الْكِتَابَ مِنْهُ آيَاتٌ مُحْكَمَاتٌ هُنَّ أُمُّ الْكِتَابِ وَأُخَرُ مُتَشَابِهَاتٌ ۖ فَأَمَّا الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِمْ زَيْغٌ فَيَتَّبِعُونَ مَا تَشَابَهَ مِنْهُ ابْتِغَاءَ الْفِتْنَةِ وَابْتِغَاءَ تَأْوِيلِهِ ۗ وَمَا يَعْلَمُ تَأْوِيلَهُ إِلَّا اللَّهُ ۗ وَالرَّاسِخُونَ فِي الْعِلْمِ يَقُولُونَ آمَنَّا بِهِ كُلٌّ مِنْ عِنْدِ رَبِّنَا ۗ وَمَا يَذَّكَّرُ إِلَّا أُولُو الْأَلْبَابِ

On je ten, jenž seslal ti Písmo, v němž některé verše jsou pevně stanovené, a ty jsou podstatou Písma, zatímco jiné jsou víceznačné. Ti, v jejichž srdcích je odchýlení, následují to, co je v něm víceznačné, usilujíce tak o rozkol a snažíce se o svévolný výklad toho; však nezná výklad toho nikdo kromě Boha. Ti však, kdož pevni jsou ve vědění, hovoří: „My v ně jsme uvěřili; vše, co obsahuje, od Pána našeho je!“ A připomínají si to jedině ti, kdož rozmyslem jsou obdařeni. (Áli ‘Imrán:7)

فَبِمَا نَقْضِهِمْ مِيثَاقَهُمْ لَعَنَّاهُمْ وَجَعَلْنَا قُلُوبَهُمْ قَاسِيَةً ۖ يُحَرِّفُونَ الْكَلِمَ عَنْ مَوَاضِعِهِ ۙ وَنَسُوا حَظًّا مِمَّا ذُكِّرُوا بِهِ ۚ وَلَا تَزَالُ تَطَّلِعُ عَلَىٰ خَائِنَةٍ مِنْهُمْ إِلَّا قَلِيلًا مِنْهُمْ ۖ فَاعْفُ عَنْهُمْ وَاصْفَحْ ۚ إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ الْمُحْسِنِينَ

Protože však porušili svou úmluvu, prokleli jsme je a zatvrdili jsme srdce jejich, takže přemísťují slova z jejich míst a zapomněli na část toho, co jim bylo připomenuto. A stále se budeš dovídat, jak zrazují – až na několik málo z nich. Odpusť jim a promiň, neboť Bůh věru miluje ty, kdož dobro konají. (Máida:13)

إِنَّمَا يَسْتَأْذِنُكَ الَّذِينَ لَا يُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ وَارْتَابَتْ قُلُوبُهُمْ فَهُمْ فِي رَيْبِهِمْ يَتَرَدَّدُونَ

Však žádají tě o dovolení vyhnout se boji jenom ti, kdož nevěří v Boha a v den soudný; jejich srdce jsou naplněna pochybností a jsou v pochybnostech svých zmítáni. (Tewba:45)

وَلَا تُطِعْ مَنْ أَغْفَلْنَا قَلْبَهُ عَنْ ذِكْرِنَا وَاتَّبَعَ هَوَاهُ وَكَانَ أَمْرُهُ فُرُطًا

a neposlouchej toho, jehož srdce jsme učinili lhostejným k připomenutí Svému, ani toho, jenž jen vášně své následuje a jehož chování míru překračuje! (Kehf:28)

يَا نِسَاءَ النَّبِيِّ لَسْتُنَّ كَأَحَدٍ مِنَ النِّسَاءِ ۚ إِنِ اتَّقَيْتُنَّ فَلَا تَخْضَعْنَ بِالْقَوْلِ فَيَطْمَعَ الَّذِي فِي قَلْبِهِ مَرَضٌ وَقُلْنَ قَوْلًا مَعْرُوفًا

Ženy prorokovy! Nebuďte jako lecjaká jiná žena! Chcete-li být bohabojné, pak nebuďte příliš poddajné v řeči své, aby po vás nebažil ten, v jehož srdci je choroba, nýbrž mluvte slova vhodná!(Ahzáb:32)

Některá srdce náš Pán učinil tvrdými, jiná zapečetil:

خَتَمَ اللَّهُ عَلَىٰ قُلُوبِهِمْ وَعَلَىٰ سَمْعِهِمْ ۖ وَعَلَىٰ أَبْصَارِهِمْ غِشَاوَةٌ ۖ وَلَهُمْ عَذَابٌ عَظِيمٌ

Bůh srdce jejich i sluch jejich zapečetil a přes oči jejich clonu položil a pro ně je určen trest hrozný. (Bekara:7)

الَّذِينَ يُجَادِلُونَ فِي آيَاتِ اللَّهِ بِغَيْرِ سُلْطَانٍ أَتَاهُمْ ۖ كَبُرَ مَقْتًا عِنْدَ اللَّهِ وَعِنْدَ الَّذِينَ آمَنُوا ۚ كَذَٰلِكَ يَطْبَعُ اللَّهُ عَلَىٰ كُلِّ قَلْبِ مُتَكَبِّرٍ جَبَّارٍ

To jsou ti, kdož se hádají ohledně znamení Božích, aniž se jim k tomu dostalo oprávnění. Veliký je vůči nim odpor u Boha i těch, kdož uvěřili. A takto Bůh zapečeťuje srdce každého pyšného a úporně vzdorujícího.“(Gháfir:35)

ثُمَّ قَسَتْ قُلُوبُكُمْ مِنْ بَعْدِ ذَٰلِكَ فَهِيَ كَالْحِجَارَةِ أَوْ أَشَدُّ قَسْوَةً ۚ وَإِنَّ مِنَ الْحِجَارَةِ لَمَا يَتَفَجَّرُ مِنْهُ الْأَنْهَارُ ۚ وَإِنَّ مِنْهَا لَمَا يَشَّقَّقُ فَيَخْرُجُ مِنْهُ الْمَاءُ ۚ وَإِنَّ مِنْهَا لَمَا يَهْبِطُ مِنْ خَشْيَةِ اللَّهِ ۗ وَمَا اللَّهُ بِغَافِلٍ عَمَّا تَعْمَلُونَ

Vaše srdce se však od té doby zatvrdila a stala se jakoby kameny skal aneb ještě tvrdšími, neboť mezi skalami jsou takové, z nichž tryskají potoky, a jsou mezi nimi jiné, jež pukají a vytéká z nich voda, a další, jež převracejí se ze strachu před Bohem. A není Bohu lhostejné, co děláte! (Bekara:74)

Pokud se máme na pozoru před zjevnými a vnějšími hříchy, jako je nevěrectví a modloslužebnictví, nezákonný pohlavní styk, krádež, pití alkoholu, pomlouvání, bezprávné zabíjení apod., musíme se mít na pozoru také před skrytými hříchy, jako je pokrytectví, zpupnost, následování tužeb, závist, sebeláska, ničím nepodložená nenávist vůči věřícím, lhostejnost apod.

Vznešený pravil:

وَذَرُوا ظَاهِرَ الْإِثْمِ وَبَاطِنَهُ ۚ إِنَّ الَّذِينَ يَكْسِبُونَ الْإِثْمَ سَيُجْزَوْنَ بِمَا كَانُوا يَقْتَرِفُونَ

Vystříhejte se hříchu, ať skrytého či zjevného, neboť ti, kdož pášou hříchy, budou odměněni za to, co si vysloužili. (An’ám:120)

قُلْ إِنَّمَا حَرَّمَ رَبِّيَ الْفَوَاحِشَ مَا ظَهَرَ مِنْهَا وَمَا بَطَنَ وَالْإِثْمَ وَالْبَغْيَ بِغَيْرِ الْحَقِّ وَأَنْ تُشْرِكُوا بِاللَّهِ مَا لَمْ يُنَزِّلْ بِهِ سُلْطَانًا وَأَنْ تَقُولُوا عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ

Rci: Pán můj věru zakázal jen necudnosti veřejné i tajné, hřích a bezprávnou svévoli; a dále, abyste přidružovali k Bohu to, k čemu On neseslal oprávnění, a mluvili o Bohu to, o čem nemáte ponětí.“ (A’ráf:33)

وَنَفْسٍ وَمَا سَوَّاهَا﴿٧﴾فَأَلْهَمَهَا فُجُورَهَا وَتَقْوَاهَا﴿٨﴾قَدْ أَفْلَحَ مَنْ زَكَّاهَا﴿٩﴾وَقَدْ خَابَ مَنْ دَسَّاهَا﴿١٠﴾

při duši a při tom, kdo dal jí vyrovnanost a vdechl jí hříšnost i bohabojnost! Kdo ji očistí, ten jistě vydělá, a kdo ji zanedbá, ten jistě prodělá. (Šems:7-10)

Kategorizace činů srdce

Věz, že pro činy srdce platí totéž, co pro činy vnější. Také ony mohou být povinností (arab. واجب wádžib), mohou být doporučené a oblíbené (arab. مستحب mustehab), zavrženíhodné (arab. مكروه mekrúh) i zakázané (arab. حرام harám).

Povinné činy srdce možno rozdělit na ty, ohledně kterých se učenci shodují, že jsou povinné a na ty, o kterých se neshodují, jsou-li povinné či chvályhodné.

Povinnými činy srdce, na kterých se všichni shodují, jsou upřímnost (arab. إخلاص ichlás), potvrzení článků víry srdcem (arab. التصديق الجازم at-tasdík al-džázim), bohabojnost (arab. تقوى takwá), spoléhání se na Alláha (arab. توكل tewekkul), láska vůči Alláhu (arab. محبة mehabba) strach před Alláhem a jeho trestem (arab. خوف chawf), naděje v Boží milost (arab. رجاء radžá’), trpělivost a vytrvalost (arab. صبر sabr), která je podle imáma Ahmeda v Koránu vzpomenut na více než 70 místech, upřímný návrat k Alláhu (arab. إنابة inába) a pokání (arab. توبة tewba). Patří sem i úmysl při konání vnějších činů uctívání (arab. نية níjja), který je dodatkem k upřímnosti. Zatímco upřímnost znamená věnovat všechno uctívání výhradně Alláhu, úmysl má za úkol oddělit čin uctívání od obyčeje či zvyklosti a dosáhnout největší dokonalosti při uctívání, přičemž jak jeden, tak i druhý aspekt úmyslu je povinností. Povinností srdce je i absolutní oddanost (arab. نصح nush), která znamená, že všechno další uctívání je konáno způsobem, který je v očích Božích nejmilovanější, nejdražší a se kterým je Alláh nejvíce spokojen.³

Vznešený Alláh nařídil upřímnost Svými slovy:

وَمَا أُمِرُوا إِلَّا لِيَعْبُدُوا اللَّهَ مُخْلِصِينَ لَهُ الدِّينَ حُنَفَاءَ

A přitom jim bylo pouze poručeno, aby uctívali Boha, zasvěcujíce mu upřímně svou víru jako hanífové (Bejjina: 5)

Spoléhat se na Alláha přikazuje verš:

إِنْ كُنْتُمْ آمَنْتُمْ بِاللَّهِ فَعَلَيْهِ تَوَكَّلُوا إِنْ كُنْتُمْ مُسْلِمِينَ

věříte-li v Boha, spolehněte se na Něho, jestliže jste se již odevzdali do vůle Jeho. (Júnus:84)

Upřímný návrat k Alláhu je přikázán zde:

وَأَنِيبُوا إِلَىٰ رَبِّكُمْ وَأَسْلِمُوا لَهُ مِنْ قَبْلِ أَنْ يَأْتِيَكُمُ الْعَذَابُ ثُمَّ لَا تُنْصَرُونَ

Obracejte se kajícně k Pánu svému a odevzdejte se do vůle Jeho, dříve než vás trest zasáhne, neboť pak vám pomoženo nebude. (Zumer: 54)

Strach vůči Alláhu je přikázán zde:

إِنَّمَا ذَٰلِكُمُ الشَّيْطَانُ يُخَوِّفُ أَوْلِيَاءَهُ فَلَا تَخَافُوهُمْ وَخَافُونِ إِنْ كُنْتُمْ مُؤْمِنِينَ

Hle, toto je satan, který často vám nahání strach svými přáteli, však nebojte se jich, nýbrž bojte se Mne, jste-li věřící. (Álu’Imrán:175)

Posvátná bázeň je nařízena slovy:

فَلَا تَخْشَوْهُمْ وَاخْشَوْنِ

tedy se jich nebojte, nýbrž bojte se Mne! (Máida:3)

Podobně je na mnoha místech v Koránu přikázána trpělivost, bohabojnost a láska vůči Alláhu, o níž Ibnu l-Kajjím praví: „To je nejdůležitější podoba uctívání, neboť je duší, srdcem a podstatou všech dalších činů uctívání, které jsou nařízeny.“⁴

Učenci se neshodují ohledně spokojenosti s Božím rozhodnutím (arab. رضى ridá). Ti, kteří tvrdí, že je také povinností, uvádějí, že je zakázáno být nespokojený a Božímu rozhodnutí se vzpírat. Naopak ti, kteří tvrdí, že nejde o kategorickou povinnost, poznamenávají, že tato vlastnost není v Koránu vzpomenuta způsobem, jakým se uvádí všechny výše uvedené činy, i když Alláh v Koránu na mnoha místech chválí ty, kteří touto vlastností disponují. Pravda je taková, že podle všech učenců je spokojenost s Alláhem jakožto jediným Pánem a s tím, co nařídil jako náboženské povinnosti, povinností každého muslima, bez níž je jeho víra pochybná. Spor lze vést jen ohledně spokojenosti a smíření se s osudem.

Podobná dilema panuje i okolo pokory při modlitbě (arab. خشوع chušú’) a otázky, zda-li je nutno modlitbu, ve které nebylo pokory, opakovat, či nikoli. Většina učenců smýšlí, že modlitba bez pokory je z hlediska vnějšího provedení správná, netřeba ji opakovat, nicméně nebude odměněna, jako modlitba vykonaná s pokorou. Opačného názoru byli Ibn Hamíd, žák imáma Ahmeda a také autor Ihjá ‘ulúmu d-dín, imám Abú Hámid al-Ghazálí. Důkazem těch, kteří tvrdí, že modlitbu netřeba opakovat, je fakt, že na nápravu chyby v modlitbě Prorok صلى الله عليه و سلم určil tzv. سجود السهو sudžúdu s-sehw, nikoli opakování modlitby: „Šejtán věru k někomu z vás přijde, když se modlíte a řekne mu: „Vzpomeň si na to, vzpomeň si na ono,“ z věcí, o kterých předtím ani nepřemýšlel, do té míry, dokud člověka nesvede tak, že zapomene, kolik se pomodlil rek’át.“⁵ Ale odměna přijde jen za tu část modlitby, kterou byl modlící se duchem přítomen, ve shodě se slovy Prorokaصلى الله عليه و سلم : „Věru služebník vykoná modlitbu, ale odměny za ni mu bude zapsána jen polovina, nebo třetina, nebo čtvrtina,“ a tak dále, dokud nenapočítal do desetiny.“⁶ Podobně i Ibn ‘Abbás říká: „Ty máš z modlitby jen tolik, kolik jsi vnímal uvnitř svou myslí.“⁷

Každý čin srdce má dva stupně – základní povinnost (arab. واجب مستحق wádžib mustehakk), který je povinností, a dokonalost (arab. كمال مستحب kemál mustehabb), která je oblíbenou. Ve výše jmenovaných činech srdce dosáhnou dokonalosti lidé nazývaní المقربون al-mukarrabún, tj. k Alláhu přiblížení, zatímco splnění povinnosti je charakteristické pro tzv. šťastlivce po pravici, arab. أصحاب اليمين ashábu l-jemín.

Oblíbeno je také dosáhnout co nejvyššího stupně dokonalosti v činech srdce jako je spokojenost, pokora, touha po Alláhu, nebo obrácení se k němu.

Zavrženíhodné je vše, co srdce upoutává k tomuto světu více, než je nutné a co srdce oddaluje od jeho Pána. Spadají sem i ošklivé myšlenky, kterých se člověk musí snažit vyvarovat, i když za ně nebude trestán.

Zakázané konání srdce spadá do tří skupin:

Nevíra, arab. كفر kufr a modloslužebnictví, arab. شرك širk, pokrytectví, arab. نفاق nifák a pochybnost, arab. ريب rajb.
Velehříchy, arab. كبائر kebáir. Sem patří sebeláska, sobectví, nadutost, pýcha, ztráta naděje v milost Boží, radost, když ostatní muslimy potká neštěstí, nebo zviditelňování sama sebe před ostatními okázalou zbožností, přetváření se, pocit, že mne nemůže postihnout Boží trest, touha ponižovat muslimy a urážet je, touha zasévat mezi ně svár a nepřátelství, závist vůči nim v tom, čím je Alláh obdařil ze své přízně, apod. Ibnu l-Kajjím říká: „Vše toto je zakázáno ještě silněji a důrazněji, než cizoložství a pití alkoholu, které jsou vnějšími podobami těžkých hříchů. Není zdraví ani v srdci, ani v těle, dokud jak srdce, tak i tělo neodvrhnou velké hříchy a nekají se z nich. V opačném případě je srdce zkažené, a když se zkazí srdce, zkazí se i ostatní orgány. Uvedené těžké choroby pramení z neznalosti a toho, co je uctívání srdcem a z toho, že toto uctívání není v praxi vykonáváno. Proto se příkaz Boží:

إِيَّاكَ نَعْبُدُ

Tebe uctíváme (Fátiha:5)

vztahuje v prvé řadě na srdce a až potom na ostatní části těla. Pokud toto srdce nezná a nepraktikuje, pak se zajisté zaplní kontradikcemi. Nakolik je srdce usměrněno službě Jedinému Alláhu, natolik se oprošťuje od kontradikcí. Tyto kontradikce jsou někdy velkými a jindy malými hříchy, shodně své síle.“⁸
Malé hříchy, arab. صغائر sagháir, tedy všechny ostatní hříchy, nedosahující stupně velkých. Jsou to především tužby, chtíče a přání konat hříchy.

Samy chtíče, tužby a přání po zakázaném mohou být různě velkým hříchem. Prahnout po nevíře a modloslužebnictví je také nevírou a modloslužebnictvím. Prahnout po inovaci je zkaženost (arab. فسق fisk), prahout po některém z velkých hříchů je neposlušnost vůči Alláhu (arab. معصية ma’síjja). Kdo zanechá špatného činu, který zamýšlel učinit, kvůli Alláhu a z touhy po Jeho odměně a spokojenosti, i když hřích vykonat mohl, ten obdrží odměnu. A kdo zanechá špatného činu, který zamýšlel učinit, proto, že jej nebyl schopen vykonat, nebo mu v něm zabránily okolnosti, bude potrestán za své zlé chtíče a úmysly. Toto platí v případě odměny a trestu, i když samotný zákonný předpis se vztahuje jen na toho, kdo dotyčný hřích dovede do konce a dopustí se jej i ve skutečnosti. Takto je třeba chápat i hadís Božího Posla صلى الله عليه و سلم o dvou muslimech, kteří spolu bojují a oba jsou trestáni: „Pokud se budou dva muslimové bít šavlemi, jak ten, který zabil, tak i ten, který byl zabit, vejdou do Ohně.“ Přítomní se Proroka صلى الله عليه و سلم otázali: „Že ten, který zabil, to chápeme, ale proč i ten, který byl zabit?“ Prorok صلى الله عليه و سلم odpověděl: „I on se snažil zabít svého protivníka.“⁹

1Viz Ibnu l-Kajjím v al-Fewá’id, str. 319-324; Ighásetu l-lehfán, str. 118.

2Viz Medáridžu s-sálikín, str. 132.

3Tento výčet uvádí Ibnu l-Kajjím Medáridžu s-sálikín, 48-87.

4Viz Medáridžu s-sálikín, str. 131.

5Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 608; Muslim v Sahíhu, hadís č. 389; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č, 397; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 670; Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 516; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1216 a Ahmed v Musnedu, hadís č. 27356.

6Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 796; Ahmed v Musnedu, hadísy č. 18400 a 18415. Al-Albání jej ocenil jako hasan.

7Uvádí jej Ibnu l-Kajjím v Medáridžu s-sálikín, str. 132.

8Viz Medáridžu s-sálikín, str. 133.

9Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 31; Muslim v Sahíhu, hadís č. 2888; an-Nesáí v Sunenu, hadísy č. 4117, 4120 a 4121; Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 4268; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3965 a Ahmed v Musnedu, hadís č. 19911.