Co srdci škodí a co mu prospívá, díl 1.: Léky srdce

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Věru Alláh nehledí na vaše těla, ani na vaše podoby, ale dívá se na vaše srdce.“¹

 

Lidské srdce je pojítkem ve vztahu mezi člověkem a jeho Pánem. Jeho dobrota je podmínkou odměny a jeho špatnost důvodem trestu. Tak jako je předpokladem zdraví fyzického zdraví srdce jako nejdůležitějšího tělesného orgánu, tak je zdraví srdce ve smyslu duchovním rovněž předpokladem úspěchu celého jedince v duchovní rovině. A zdraví jedinci jsou předpokladem zdravé společnosti.

 

O vlivu srdce hovoří mnoho koránských veršů, mezi nimi i tento:

 

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اسْتَجِيبُوا لِلَّهِ وَلِلرَّسُولِ إِذَا دَعَاكُمْ لِمَا يُحْيِيكُمْ ۖ وَاعْلَمُوا أَنَّ اللَّهَ يَحُولُ بَيْنَ الْمَرْءِ وَقَلْبِهِ وَأَنَّهُ إِلَيْهِ تُحْشَرُونَ

Vy, kteří věříte! Odpovídejte na výzvu Boha a posla Jeho, když ten vás volá k tomu, co život vám dává. A vězte, že Bůh stojí mezi člověkem a srdcem jeho a že k Němu budete shromážděni! (Anfál:24)

 

Alláh pomáhá vlévá sil do těch srdcí, která si vybere pro jejich ryzí charakter:

 

وَرَبَطْنَا عَلَىٰ قُلُوبِهِمْ إِذْ قَامُوا فَقَالُوا رَبُّنَا رَبُّ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ لَنْ نَدْعُوَ مِنْ دُونِهِ إِلَٰهًا ۖ لَقَدْ قُلْنَا إِذًا شَطَطًا

A srdce jejich jsme posílili, když vstali a řekli: „Náš Pán je Pánem nebes a země a nikdy nebudeme vzývat božstvo jiné kromě Něho, jinak bychom lež nehoráznou hovořili. (Kehf:14)

 

وَأَصْبَحَ فُؤَادُ أُمِّ مُوسَىٰ فَارِغًا ۖ إِنْ كَادَتْ لَتُبْدِي بِهِ لَوْلَا أَنْ رَبَطْنَا عَلَىٰ قَلْبِهَا لِتَكُونَ مِنَ الْمُؤْمِنِينَ

Příštího jitra bylo srdce matky Mojžíšovy prázdné a málem by jej byla prozradila, kdybychom nebyli posílili srdce její tak, aby byla jednou z věřících. (Kasas:10)

 

Takto Alláh může poskytnout svým upřímným a ryzím služebníkům vnuknutí, která je ponoukají na dobro a chrání před zlem:

 

وَأَوْحَيْنَا إِلَىٰ أُمِّ مُوسَىٰ أَنْ أَرْضِعِيهِ ۖ فَإِذَا خِفْتِ عَلَيْهِ فَأَلْقِيهِ فِي الْيَمِّ وَلَا تَخَافِي وَلَا تَحْزَنِي ۖ إِنَّا رَادُّوهُ إِلَيْكِ وَجَاعِلُوهُ مِنَ الْمُرْسَلِينَ

A vnukli jsme Mojžíšově matce: „Koj ho, a budeš-li mít o něj strach, vhoď jej do řeky. A neboj se a nermuť se, neboť My ti jej vrátíme a jednoho z poslů Svých z něho učiníme.“ (Kasas:7)

 

Na základě kvalit vázaných za srdce se také může stát, že k člověku promluví andělé a dotyčný ani nemusí být prorokem, jak pravil Posel Božíصلى الله عليه و سلم : „Před vámi byli lidé ze Synů Izraele, ke kterým promlouvali andělé, leč oni nebyli proroky. A pokud je v mé ummě někdo takový, pak je to Omar ibnu l-Chattáb.“ Do stejné kategorie jevů patří i intuice, snová vnuknutí apod.

 

Naopak jiných pro jejich špinavost Alláh vlévá negativní emoce:

 

هُوَ الَّذِي أَخْرَجَ الَّذِينَ كَفَرُوا مِنْ أَهْلِ الْكِتَابِ مِنْ دِيَارِهِمْ لِأَوَّلِ الْحَشْرِ ۚ مَا ظَنَنْتُمْ أَنْ يَخْرُجُوا ۖ وَظَنُّوا أَنَّهُمْ مَانِعَتُهُمْ حُصُونُهُمْ مِنَ اللَّهِ فَأَتَاهُمُ اللَّهُ مِنْ حَيْثُ لَمْ يَحْتَسِبُوا ۖ وَقَذَفَ فِي قُلُوبِهِمُ الرُّعْبَ ۚ يُخْرِبُونَ بُيُوتَهُمْ بِأَيْدِيهِمْ وَأَيْدِي الْمُؤْمِنِينَ فَاعْتَبِرُوا يَا أُولِي الْأَبْصَارِ

On je ten, jenž vyhnal ty z vlastníků Písma, kteří neuvěřili, z příbytků jejich k prvnímu shromáždění. Nevěřili jste, že odejdou, zatímco oni si myslili, že pevnosti jejich je proti Bohu ochrání. Však Bůh k nim přišel z místa, odkud se nenadáli, a vrhl v srdce jejich děs, takže zbořili domy své vlastníma rukama i rukama věřících. A vezměte si z toho poučení, vy, kdož nadáni jste prozíravostí! (Hašr:2)

 

 

Nelze porozumět uctívání srdce bez znalosti toho, co srdci prospívá a co mu škodí.

 

Srdci prospívá především:

 

 

Alláh stvořil jak těla, tak srdce. Pokud se srdce bude poutat k něčemu stvořenému a nikoli ke Stvořiteli, bude jedině zatraceno a potrestáno právě tím samým stvořením.

 

Ibn Tejmíjja říká:

„Nakolik srdce zvětší svou lásku vůči Vznešenému Alláhu, natolik se zvýší i míra jeho poslušnosti vůči Němu a natolik vzroste i nezávislost dotyčného na ostatních lidech. Srdce potřebuje Alláha kvůli svému uctívání a kvůli tomu, aby od Něj žádalo, spoléhalo se na Něho apod. Proto není úspěchu, ani radosti, ani dobrého života, ani pokoje, ani klidu, kromě v uctívání Alláha Vznešeného. I kdyby se člověku dostávalo těch největších poct a slastí ze strany stvoření, srdce stále nebude spokojené a klidné, protože potřebuje svého opravdového a skutečného Pána.“²

 

Ibn Kajjím praví:

„Věru v srdci existuje divokost, kterou nezatlačí do úzadí nic jiného, nežli blízký a důvěrný vztah k Alláhu! V srdci existuje neklid, který neutiší nic jiného, nežli setkání s Alláhem Vznešeným a útěk k Němu, před Jeho trestem! V srdci existuje oheň, který nemůže uhasit nic jiného, nežli spokojenost s Božími příkazy i zákazy a s Jeho předurčením, s trpělivostí na všem tomto, dokud se s Alláhem člověk v Soudný den nesetká. V srdci existuje obrovská tíž, která nepomine, dokud se s ní člověk nesvěří Alláhu Jednomu Jedinému! V srdci existuje prázdnota, kterou nemůže vyplnit nic jiného“³

 

 

Vznešený Alláh pravil:

وَالَّذِينَ جَاهَدُوا فِينَا لَنَهْدِيَنَّهُمْ سُبُلَنَا ۚ وَإِنَّ اللَّهَ لَمَعَ الْمُحْسِنِينَ

Ty, kdož k vůli Nám se usilovně snaží, ty věru povedeme po cestách Svých. A Bůh zajisté je s těmi, kdož dobro konají. (‘Ankebút:69)

Tento verš odkazuje na praktiku známou jako جهاد النفس džihádu n-nefs, tedy boj se sebou samým, se svým egem. Ego může být několika typů – nejprve ego, které navádí na špatnosti, zvané النفس الأمارة بالسوء an-nefsu l-ammáratu bi s-sú´i, dále ego, které podléhá vlastním výčitkám poté, co se dopustí hříchu, zvané النفس اللوامة an-nefsu l-lewwáma a nakonec takové ego, které je výsledným stavem tohoto zápasu, smířené s pokorností Alláhu, které se nazývá النفس المطمئنة an-nefsu l-mutmeinna.

 

Vznešený Alláh pravil:

A ty, duše usmířená, vrať se k Pánu svému v zalíbení a spokojená! Vstup mezi služebníky mé a vejdi do zahrady mé! (Fedžr: 27-30)

 

Silou, proti které je třeba v tomto zápase usilovat, je lhostejnost a netečnost duše, arab. غفلة ghafla. Vznešený Alláh pravil:

 

A stvořili jsme věru pro peklo množství džinů i lidí, kteří mají srdce, jimiž nic nechápou, a mají oči, jimiž nic nevidí, a mají uši, jimiž nic neslyší. Podobají se dobytku, ba jsou ještě zbloudilejší – a to jsou ti, kdož jsou lhostejní! (A’ráf:179)

Svými srdci takoví lidé nechcou a nedokáží ničemu porozumět, nedokáží přemýšlet, že byli stvořeni i pro něco více, než je jídlo, pití a rozmnožování. Proto jsou připodobněni k dobytku, který také není stvořen kvůli víře a uctívání Stvořitele. Jenže oni jsou lidé a proto neplní účel svého stvoření, pročež jsou horší, než dobytek.

 

Vznešený Alláh pravil:

وَمَنْ أَعْرَضَ عَنْ ذِكْرِي فَإِنَّ لَهُ مَعِيشَةً ضَنْكًا وَنَحْشُرُهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ أَعْمَىٰ

zatímco ten, jenž odvrátí se od připomenutí Mého, živořit bude stísněně a v den zmrtvýchvstání vzkříšen bude Námi jako slepý (Táhá:124)

Všimněme si, že Alláh v souvislosti s těmi, kteří nedokázali uplatnit své lidství službou Stvořiteli užívá pojmu معيشة ma’íša – živoření a nikoli حياة haját život, který je v Koránu užit jen pro život v pokornosti Alláhu.

 

lbnu 1-Munkedir říká: „Bojoval jsem se sebou samým čtyřicet let, dokud se mé ego nestalo takovým, jaké by mělo být.“A poté jeho vnitřní stav dospěl do udivující úrovně: „Když nadešla noc, předstoupil jsem k modlitbě, osaměl se svým Pánem a netrvalo dlouho a noc zkončila.“⁴

 

Hasan al-Basrí pravil: „Chránil jsem si vlastní srdce po dvacet let, potom právě to samé srdce chránilo mne dalších dvacet let a poté jsem pokračoval žít v takovém stavu. Mé srdce i všechny ostatní mé tělesné orgány byly zachráněny.“⁵

 

Někteří ze selef poté, co se navrátili z bitev, říkali: „Vrátili jsme se od menšího džihádu k většímu.“⁶

 

Ibnu l-Kajjím jmenoval několik kategorií džihádu proti vlastnímu egu:

 

Boj se sebou samým představuje úsilí za zbudování příkladné islámské osobnosti ze sebe samého, boj proti vlastním neduhům, nedostatkům a slabým stránkám. Nejprve je třeba zaměřit se na vlastní srdce. Bránit jej a střežit, aby pak ono chránilo a bránilo nás. Proto nestačí naučit se jen vnějším formám uctívání, naopak, musíme do sebe absorvovat výchovu a výcvik vlastního srdce na upřímnost, pokornost, podřízenost vůči příkazům víry, lásku, posvátnou bázeň, trpělivost a sílu přesvědčení atd. Pokud nedokážeme uctívat Alláha také svým srdcem, pak dobře vězme, že nedostatky v této oblasti se dříve nebo později projeví, i kdyby naše vnější uctívání bylo naprosto v pořádku.

 

Pokud jsme nezkrotili své srdce, můžeme čelit situaci, kdy budeme o něco soutěžit s některým z našich bratří a začneme ho nenávidět, pocítíme vůči němu nepřátelství, pokud nás v něčem předběhne, nebo pocítíme vůči němu pocit nadřazenosti a začneme ho přehlížet, pokud se stane, že mi předběhneme jej. Tohoto se člověk nezbaví, kromě pokud se předtím dostatečně nevěnuje vlastnímu srdci, zpytováním sebe sama a bojem proti vlastnímu egu. Existují jedinci, kteří ztrávili dlouhé roky hledáním nauky, studiem pravidel, činů uctívání, nebo dokonce i morálky, ale z jejich strany se stejně tak můžeš setkat i s velmi zvláštním chováním, za které by se každý rozumný člověk zastyděl. Proto bojujme proti vlastnímu egu.

 

Mnoho si připomínejte smrt, navštěvujte hřbitovy, pohřby a pohřební modlitby, buďte přítomni posledním chvílím lidí, kteří umírají, kteří za velmi krátký čas odejdou z tohoto světa, zanechávajíce za sebou všechny jeho slasti i strasti, kteří zanedlouho opustí své rodiny a majetky, kvůli kterým dřeli do úmoru po celý svůj život. Takové okamžiky zažijeme my všichni a nikomu se smrt nevyhne. Všichni okusíme její hořkosti.Připomínka smrti činí člověka bdělým, milosrdným, dalekým hrubosti a lhostejnosti.

 

Sa’íd ibn Džubejr pravil: „Pokud by v mém srdci zanikla připomínka smrti, bojím se, že bych se zkazil.“⁷

 

Safwán ibn Sulejm chodíval do Bekí’y a na své cestě míjel Muhammeda ibn Sáliha. Jednoho dne, když okolo něj zase prošel, řekl si Muhammed, že prověří, co to vlastně dělá. Sledoval ho a uviděl, že Safwán přišel k jednomu z mnohých hrobů na pohřebišti Bekí’a a plakal tam. Tolik, až to Muhamemdovi přišlo líto. Myslel si, že se v hrobě nachází někdo z jeho blízkých, kterého oplakává. Sledoval jej tedy druhý den a když zjistil, že dělá to samé, zpravil o tom Muhammeda ibnu l-Munkedira a ten mu řekl: „Oni všichni jsou jeho rodina a jeho přátelé! On je člověk, který kdykoli pocítí tvrdost svého srdce, své sdrce oživí a učiní bdělým tím, že si vzpomene na mrtvé.“⁸

 

 

K tomu, aby srdce bylo bdělé a pozorné přispívá i přátelství a společnost dobrých věřících, kteří často vzpomínají Alláha a když na ně člověk pohlédne, vzpomene Alláha také on. Pocítí pocit prostornosti a šíře v srdci, popovídá si s nimi, poradí se s nimi, vyjasní si některé pochyby a odežene od sebe své starosti a problémy.

 

Imám Ahmed zaznamenal od ‘Abdurrahmána ibn Ghanma رصي الله عنه, že Prorok صلى الله عليه و سلم řekl: „Nejvybranější služebníci Alláhovi jsou ti, které když uvidíš, připomenout ti Alláha a nejodpornější Boží služebníci jsou ti, kteří následují cestu pomluv a tím od sebe rozdělují ty, kteří se milují, ti kteří roznášejí klevety, obvinující počestné věřící ženy z cizoložství.“⁹

 

Dža’fer ibn Sulejmán říkával: „Kdykoli bych pocítil zatvrzelost srdce, pohlédl bych do tváře Muhammeda ibn Wási’y, na které šlo jasně vidět stopy pokory a bohabojnosti.“¹⁰

 

‘Abdulláh ibn Mubárek pravil plačíce: „Kdykoli bych pohlédl na Fudajla ibn ‘Ijjáda, znovu bych začal plakat a toužit po onom světě, znovu bych kořil sebe sama a vyháněl ze svého nitra netečnost.“¹¹

 

Bišr ibnu l-Háris pravil: „Jsou lidé, které si zamilujete ještě předtím, než vám vůbec stihnou něco říci. A naopak jsou i tací, vůči kterým cítíš odpor a nechuť, stejně jako ke všemu, co řeknou.“¹²

 

 

Množství vykonaných dobrých skutků oživuje srdce.

 

‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما pravil: „Věru každý dobrý čin přispívá k světlosti srdce, světlosti tváře, síle těla, zvětšení obživy a vzniku lásky v srdcích ostatních lidí. A špatný čin působí černotu srdce, černotu ve tváři, slabost v těle, zmenšení obživy a vzniku zášti v srdcích ostatních lidí.“¹³

 

 

Posel Božíصلى الله عليه و سلم praví: „Příklad toho, kdo vzpomíná svého Pána a příklad toho, kdo Ho nevzpomíná je jako příklad živého a mrtvého.“¹⁴

 

Sulejmán al-Hawwás řekl: „Zikr je pro srdce tím, čím je potrava pro tělo. Stejně jako tělo necítí slast jídla, když je nemocné, tak ani srdce nepocítí slast své stravy, když ochoří touhou po tomto světě!“­¹⁵

 

Ibn Mes’úd رضي الله عنه řekl: „Hledej své srdce na třech místech: u poslechu Koránu, na místech zikru a v okamžicích osamění se Vznešeným Alláhem. A pokud jej nikde nenalezneš, pak pros Alláha, aby ti dal srdce, protože vpravdě ty ani žádné srdce nemáš.“

 

‘Awn ibn ‘Abdulláh řekl: „Místa zikru jsou lékem pro srdce!“

 

Jeden ze selef pravil: „Chudáci! Odešli z tohoto světa a ani nepocítili to, co je na něm nejlepší!“ Když se jej tázali, co je tedy na celém vezdejším světě nejlepší, odpověděl: „Poznat Alláha, milovat Jej a vzpomínat Ho.“¹⁶