Co srdci škodí a co mu prospívá, díl 2.: Jedy srdce

Jedy srdce

Stejně tak existuje i množství toho, co lidské srdce umrtvuje, činí ho zatvrzelým a lhostejným. Jejich působením se do něj vkrádá temnota, stává se stále černějším, až ztemní docela. Srdci škodí, pokud je svázáno s někým či něčím jiným, kromě Alláha Vznešeného, když vzpomíná někoho jiného a zapomíná na Alláha, když člověk přestane bojovat s vlastním egem, když setrvává ve hříchu, oddává se pozlátkům tohoto světa a zapomíná na smrt, když se stýká se špatnými lidmi nízkých a zavrženíhodných ambic.

Srdce je bližší smrti, nežli životu, pakliže se v něm nachází láska k tomuto světu, naděje po dlouhém životě, touha odkrývat chyby a hanbu druhých, netrpělivost, touha mstít se a nenávist vůči lidem, nebo hřích v jakémkoli smyslu tohoto slova.

Ibnu l-Mubárek praví: „Viděl jsem špatné činy, které ubíjejí srdce. Jejich zhoubné působení může vést k tomu, že se na nich srdce stanou závislými. Pokud se od nich odvrátíš, dáváš svému srdci život a pokud se jim zcela vyhneš, bude to pro tebe nejlepší.“

Alláh praví:

كَلَّا ۖ بَلْ ۜ رَانَ عَلَىٰ قُلُوبِهِمْ مَا كَانُوا يَكْسِبُونَ

Však pozor! Naopak srdce jejich zrezivěla od toho, co si vysloužila. (Muteffifín:14)

Výraz ران rán, tj. rez, vysvětluje hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه, kde Posel Božíصلى الله عليه و سلم říká: „Když se věřící dopustí nějakého hříchu, na jeho srdci se vyrazí černá skvrna. Pokud se bude kát a prosit o odpuštění, jeho srdce se opět očistí. Pokud bude se hříchy pokračovat, skvrna se rozšíří, až pokryje celé jeho srdce.“¹

Toto Hasan al-Basrí také vysvětlil: „To je hromadění hříchu na hřích, dokud srdce zcela neoslepne a nezmrtví.“²

Srdci také neprospívá přehánění v jídle a pití, přehánění ve spánku a mluvení, přehánění v družení se s lidmi, přehánění v legraci a smíchu. Vše toto srdce činí zmrtvělým, hrubým a lhostejným.

Příliš mnoho planých řečí

V hadísu na autoritu Mu’áze ibn Džebel رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká: „Nemám vás zpravit o tom, co ovládá toto všechno?“ „Ano, Posle Boží,“ řekl Mu’áz. Popadl tedy svůj jazyk mezi své prsty a řekl: „Hlídej si toto.“ Mu’áz řekl: „Posle Boží, jsme zodpovědní i za to, co říkáme?“ „Ať tě matka ztratí, Mu’áze!“ odpověděl Prorokصلى الله عليه و سلم a dodal:„Což existuje něco jiného, nežli sklizeň vlastního jazyka, co uvrhne více lidí do Ohně?“³ Sklizní jazyka se zde myslí trest za hříchy jazyka, zlá slova, která pronesl apod.

V hadíse od Abú Hurejryرضي الله عنه říká Posel Božíصلى الله عليه و سلم : „Co uvrhne nejvíce lidí do ohně jsou dva vstupy – jazyk a pohlaví.“⁴

Abú Hurejra رضي الله عنه také uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Služebník Boží vyřkne slova, jejichž následky si neuvědomuje a které je uvrhnou do hloubi Ohně dále, než je vzdálenost mezi východem a západem.“⁵

‘Ukba ibn Ámir رضي الله عنه se tázal Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم, jak získat nejlepší živobytí a dostalo se mu od něj odpovědi: „Střež svůj jazyk, dej, ať ti vlastní dům stačí k ustrážení vlastního soukromí a plač nad svými špatnými činy.“⁶

Anas رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Víra služebníka Božího nebude v pořádku, dokud nebude v pořádku jeho srdce a jeho srdce nebude v pořádku, dokud nebude v pořádku jeho jazyk.“⁷

Sahl ibn Sa’d رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdo se mi zaručí za to, co má mezi čelistmi a za to, co má mezi nohama, já se mu zaručím za Ráj.“⁸

Abú Hurejra رضي الله عنه říká, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdo věří v Alláha a v Den Poslední, nechť řekne dobré slovo nebo nechť raději mlčí.“⁹

Umm Habíba رضي الله عنها uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil: „Vše, co syn Adama vyřkne, se obrací proti němu, kromě přikazování dobra a zakazování zla a kromě vzpomínání Alláha Vznešeného, Všemohoucího.“¹⁰

Ze zla jazyka stačí i hovořit i o tom, co se člověka netýká, slova Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم : „Jednou z nejvznešenějších předností islámu u člověka je to, že zanechá hovoru o tom, co se ho netýká.“¹¹

Na autoritu Ibn Omara رضي الله عنهما je zaznamenáno: „Nemluvte přespříliš, s výjimkou zikru, protože přílišné mluvení bez vzpomínání Alláha způsobuje zatvrzelost srdce a člověk, který je od Alláha nejdále, je ten se zatvrzelým srdcem.“¹²

Omar ibnu l-Chattábرضي الله عنه pravil: „Kdo mnoho hovoří, často chybuje a kdo často chybuje, často hřeší. A na často hřešícího má největší nárok oheň.“¹³

Fudajl ibn ‘Ijjád pravil: „Dvojí umrtvuje srdce – příliš mnoho mluvení a příliš mnoho jídla.“¹⁴

Omar ibnu l-Chattábرضي الله عنه navštívil Abú Bekra رضي الله عنهa viděl, jak se prsty drží za jazyk. Zeptal se jej, co se stalo a on mu odpověděl: „Tento jazyk mne uvedl do nebezpečí.“¹⁵

‘Abdulláh ibn Mas’úd رضي الله عنه pravil: „Při Alláhu, vedle Něhož jiného božstva není, nic si nezaslouží delší žalář, nežli můj vlastní jazyk.“ Také řekl: „Ó jazyku, říkej jen slova dobrá a prospěšná a zdrž se zlých, pak budeš v bezpečí, pokud tak neučiníš budeš jen litovat.“

Abú Hurejraرضي الله عنه uvedl, že Ibn ‘Abbás رضي الله عنهما pravil: „Člověk nebude cítit na žádnou část svého těla větší hněv, nežli na svůj jazyk, pokud ho nebude používat jen k dobrému slovu a k přikazování dobra.“

Al-Hasan pravil: „Kdokoli neovládá svůj jazyk, ten ani nemůže porozumět náboženství.“

Abú ‘Ubejda uvádí od al-Hasana: „Jedním ze znaků toho, že Alláh některého Svého služebníka opustil, je, že ho zaneprázdní to, co se ho netýká.“

Sehl رضي الله عنه říká: „Kdokoli hovoří o tom, co se ho netýká, je zbaven pravdomluvnosti.“

Nedovolený pohled

Nekontrolování pohledu ústí v ulpívání na tom, co přitahuje pohled, viděný obraz se otiskne člověku do srdce a to se stane zkaženým.

Od Posla Božího صلى الله عليه و سلم se uvádí: „Pohled je otráveným šípem šejtánovým. Kdokoli sklopí své zraky kvůli Alláhu, Alláh mu dá okusit osvěžující sladkosti, kterou ve svém srdci shledá v den, kdy potká Jeho.“¹⁶

Srdce ulpí na něčem, co se mu zdá krásnější než ve skutečnosti je, do té míry, že se mu toto může stát i modlou.

Vznešený Alláh praví:

وَاصْبِرْ نَفْسَكَ مَعَ الَّذِينَ يَدْعُونَ رَبَّهُمْ بِالْغَدَاةِ وَالْعَشِيِّ يُرِيدُونَ وَجْهَهُ ۖ وَلَا تَعْدُ عَيْنَاكَ عَنْهُمْ تُرِيدُ زِينَةَ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا ۖ وَلَا تُطِعْ مَنْ أَغْفَلْنَا قَلْبَهُ عَنْ ذِكْرِنَا وَاتَّبَعَ هَوَاهُ وَكَانَ أَمْرُهُ فُرُطًا﴿٢٨﴾

Buď neochvějný v duši své spolu s těmi, kdož Pána svého zrána i navečer vzývají po Jeho tváři toužíce! A neodvracej oči své od nich v žádosti po krásách života pozemského a neposlouchej toho, jehož srdce jsme učinili lhostejným k připomenutí Svému, ani toho, jenž jen vášně své následuje a jehož chování míru překračuje! (Kehf:28)

Říká se, že mezi okem a srdcem existuje přímá vazba. Jsou-li oči zkažené, srdce je následuje.

Pohled na vše bez hranic a kontroly na to, na co se člověk dívá, je podobou neposlušnosti vůči Stvořiteli, který člověku zrak daroval:

قُلْ لِلْمُؤْمِنِينَ يَغُضُّوا مِنْ أَبْصَارِهِمْ وَيَحْفَظُوا فُرُوجَهُمْ ۚ ذَٰلِكَ أَزْكَىٰ لَهُمْ ۗ إِنَّ اللَّهَ خَبِيرٌ بِمَا يَصْنَعُونَ وَقُلْ لِلْمُؤْمِنَاتِ يَغْضُضْنَ مِنْ أَبْصَارِهِنَّ وَيَحْفَظْنَ فُرُوجَهُنَّ وَلَا يُبْدِينَ زِينَتَهُنَّ إِلَّا مَا ظَهَرَ مِنْهَا ۖ وَلْيَضْرِبْنَ بِخُمُرِهِنَّ عَلَىٰ جُيُوبِهِنَّ

Řekni věřícím, aby cudně klopili zrak a střežili svá pohlaví – a to je pro ně čistší, vždyť Bůh dobře je zpraven o všem, co konají. A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. (Núr:30)

S tímto světem je spokojen jen ten, kdo je poslušen Božích příkazů a jen ten, kdo je uposlechne, uspěje také na onom světě. Nedovolený pohled zatemňuje srdce stejně, jako jeho klopení dává srdci světlo.

Vznešený Alláh praví:

ۗ يَهْدِي اللَّهُ لِنُورِهِ مَنْ يَشَاءُ ۚ وَيَضْرِبُ اللَّهُ الْأَمْثَالَ لِلنَّاسِ ۗ وَاللَّهُ بِكُلِّ شَيْءٍ عَلِيمٌ

A Bůh vede k světlu Svému, koho chce, a Bůh uvádí lidem podobenství různá. Bůh vševědoucí je o věci každé. (Núr:35)

Jistý spravedlivý a moudrý muž jednou řekl: „Kdokoli zkrášlí a obohatí své vnější chování následováním sunny a obohatí svůj vnitřní svět o stálé rozmýšlení, kdo klopí svůj zrak před pohledem na zakázané, vyhýbá se všemu pochybnému a přijímá jen halál obživu, toho vnitřní zrak nikdy nepohasne.“

Příliš mnoho jídla

Příliš mnoho jídla zbavuje srdce jemnosti, intelekt pronikavosti, ego skromnosti, oslabuje schopnost sebekontroly a negativně ovlivňuje mravnost.

Al-Mikdám ibn Ma’d Jekrib رضي الله عنه řekl: „Slyšel jsem Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم říci: „Syn Adamův nenaplní nádobu u Alláha horší, nežli je jeho žaludek. Stačí jen několik soust, aby si člověk zachoval sílu. Pokud již musí svůj žaludek naplnit, nechť ji naplní do třetiny jídlem, do třetiny pitím a poslední třetinu nechť nechá pro snadný dech.“¹⁷

Sulejmán ad-Dárání pravil: „Každá věc má něco, co ji nahlodává, kazí, vše má svou rez. A to, co nahlodává,kazí a rezaví srdce je přesycenost!“¹⁸

Proto také bylo řečeno: „Zabraňte šejtánovi v přístupu půstem.“

Od ‘Áiši رضي الله عنها se uvádí, že rodina Božího Posla صلى الله عليه و سلم od svého příchodu do Medíny až do doby smrti Posla Božího nikdy dosytosti nenajedla, doslova že „že jim jeden placka chleba musel vystačit na celé tři dny.“¹⁹

Ibn Omar uvádí, že on i jeho otec se navykli na způsoby z doby Proroka do té míry, že i když již v době Omarovy vlády měli k dispozici mnoho jídla, stále se stravovali jako ve dnech Prorokových.

Ibráhím ibn Adhem říká: „Kdokoli drží na uzdě svůj žaludek, má pod kontrolou i své náboženství a kdokoli kontroluje svůj hlad, ten se drží dobrého vychování. Neposlušnost vůči Alláhu je nejblíže k tomu, kdo je spokojený jen tehdy, naplní-li svůj žaludek a nejdále je od toho, kdo zůstává hladový.“

Špatná společnost

Zbytečné vysedávání s lidmi je chronickou chorobou, která působí mnoho škod. Zbavuje služebníka mnoha vznešených a štědrých darů jeho Pána, vnáší do srdce neklid a starosti, které lze jen těžko potlačit. Může se stát kořenem ztráty jak na tomto tak i na onom světě.

Družení se s jinými musí člověka obohacovat a přinášet mu užitek. Lidi možno rozdělit do čtyř kategorií:

Tito lidé jsou jako jídlo, jejich přítomnost je nezbytná. Tito lidé mají znalost o Alláhu, o tom, co přikázal, o tom, kdo jsou nepřátelé Boží, co jsou choroby srdce a co jsou jejich léky. Družit se s takovými je výhrou již samo o sobě.
Tito lidé jsou jako léky. Jsou zapotřebí jen tehdy, pokud se objeví choroba. Když se obnoví zdraví, již nejsou potřeba. Družit se s nimi ale může prospět živobytí, obchodu, poradě apod. Jinak je třeba s takovými zbytečně nevysedávat.
Společnost těchto lidí je škodlivá. Družit se s nimi je chronická nemoc a choroba různého stupně tíže a závažnosti. Nijak nepomáhají ani na tomto, ani na onom světě a družit se s nimi je ztrátou času. Kdo se jejich společnosti nevyvaruje, ztratí tento i onen svět. Tito lidé ani neposkytnou žádnou radu, ani tě nevyslechnou a ani si nenechají poradit. Neznají, co je v nich samých, ani kde je jejich místo, jejich plané tlachy jsou sladké a zároveň rozdírají srdce.

Aš-Šáfi’í o takových pravil: „Kdykoli si vedle mne sedne nudná osoba, ta polovina mého těla, která je k ní přivrácena, se cítí níže, nežli ta druhá.“ Svým chování tito lidé způsobují, že člověk vůči takovým lidem prokazuje navenek dobré mravy, ale vevnitř k nim cítí zášť.
Společnost takových lidí je sama o sobě neštěstím a jedem, proti kterému oběť buď nalezne protijed, nebo zhyne. Do této kategorie patří mnoho lidí. Patří sem lidé bludu a inovace, kteří odvrhli Sunnu Božího Posla ve prospěch svých tužeb a mylných názorů, které prosazují. Co je sunnou, nazývají inovací a co je inovací, nazývají sunnou. Nikdo rozumný s nimi nevysedává a nemísí se s nimi. Kdo tak učiní, toho srdce zmrtví, nebo přinejmenším těžce ochoří.

1Hadís v mnoha verzích zaznamenali Ahmed, Muslim, Ibn Mádža, an-Nesáí a at-Tirmizí jako hasan sahíh.

2Uvádí jej Ibn Kesír v Tefsíru, 8/373

3Hadís je Sahíh, zaznamenávají ho at-Tirmizí, al-Hákim, az-Zehebí.

4Jako sahíh hadís, zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, Ahmed v Musnedu a al-Hákim v Mustedreku.

5Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, Kitábu r-rekáik, a Muslim v Sahíhu Kitábu z-zuhd. Tentýž hadís uvádí i at-Tirmizí v Sunenu, jako hasan gharíb.

6Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, Kitábu z-zuhd, jako hasan. Uvádí jej i Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´.

7Zaznamenal Ahmed v Musnedu, zaznamenává jej al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, 3/234; a al-‘Irákí v korekci al-Ihjá, 8/1539. Hadís sám o sobě je da’íf, jeho smysl je však platný.

8Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 11/308 a 12/113.

9Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 11/308; Muslim v Sahíhu, 2/18 s dodatkem „a kdo věří v Alláha a v Den Poslední, nechť je velkodušný ke svému sousedu. A kdo věří v Alláha a v Den Poslední, nechť je štědrý ke svému hostu.“

10Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu a at-Tirmizí v Sunenu jako hasan gharíb. Není znám jinou cestou, nežli přes Muhammeda ibn Jezída ibn Chánise.

11Jako sahíh zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, 6/607; Ahmed v Musnedu, 1/201, as-Sujútí v al-Fethu r-rabbání, 19/257; uvádí jej an-Newewí v Arba’ínu jako 12. hadís.

12Toto zaznamenává at-Tirmizí v Sunenu, 7/92, ve formě hadísu, ten je však jako takový da’íf. Nevypráví ho nikdo, kromě Ibráhíma ibn ‘Abdulláha ibn Chatíba. Uvádí jej také az-Zehebí, 1/43.

13Uvádějí ho Ibn Hibbán v Sahíhu a al-Bejhekí v Sunenu l-kubrá, ve formě hadísu, který ocenil al-‘Irákí jako da’íf ve své korekci al-Ihjá, 8/1541.

14Viz Nuzhetu l-fudalá, podání č. 779.

15Jako hasan zaznamenal Abú Ja’lá v Musnedu, 1/201; uvádí jej i al-Bejhekí a as-Sujútí.

16Dodatek „Kdokoli sklopí své zraky …“ je slabý. Hadís v této formě zaznamenal at-Taberání v al-Awsatu, 8/63; al-Hákim v Mustedreku, 4/314; Ahmed, v Musnedu, 5/264.

17Hadís je sahíh. Zaznamenal ho Ahmed v Musnadu, 4/132; as-Sujútí v al-Fethu r-rabbání, 17/88; at-Tirmizí v Sunenu, 7/51.

18Viz Nuzhetu l-fudalá, podání č. 864.

19Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 9/549; a Muslim v Sahíhu, 8/105.