Dokázat říci "já nevím," díl 2.

Sahábové o limitech vlastní znalosti

Společníci Posla Božího صلى الله عليه وسلم., ať je s nimi všemi Alláh spokojen, velmi dobře znali meze a hranice, za nichž už jejich vědomosti nesahají a také si byli velmi dobře vědomi slov „já nevím.“ Oni přímo ztělesňovali vznešenou ctnost hovořit jen to, co vědí a zdráhat se odpovídat na otázky, o nichž nemají ponětí, či vynášet o něčem vlastní názory, soudy a stanoviska.

Abú Bekr رضس الله عنه pravil: „Které nebe mne překryje, která země mne bude nosit, pokud bych o Knize Boží měl říci něco, o čem nic nevím?“¹

Muhammed ibn Sírín pravil: „Po Poslu Božím صلى الله عليه وسلم nebylo na zemi nikoho, kdo by se více bál odpovídat i na to, o čem nic neví, nežli Abú Bekra. Po Abú Bekrovi nebylo na zemi nikoho, kdo by se více bál odpovídat i na to, o čem nic neví, nežli Omara. Abú Bekra se ptali na něco, o čem nenašel nic ani v Koránu, ani v Sunně, načež odpověděl dle svého úsudku a dodal: „Toto je jen a pouze můj názor. Bude-li správný, potom je od Alláha. A bude-li mylný, potom pochází ode mne a já za něj prosím Alláha o odpuštění.“²

Omar ibnu l-Chattáb رضس الله عنه pravil: “Věru následovníci vlastního názoru jsou nepřáteli Sunny. Nebyli schopni Sunnu přechovávat, její význam nebyli schopni pojmout a když jim lidé pokládali otázky, styděli se říci, že nevědí. A proto začali oponovat Sunně svými názory.“³

‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه jednou vyšel ze svého domu a opakoval: „Nic nepomáhá játrům více! Nic nepomáhá játrům více!“

Někdo se ho zeptal: „A co je to, co játrům tolik pomáhá?“

„Říci o tom, o čem nic nevíš: „Alláh ví nejlépe!“ odpověděl mu ‘Alí.⁴

‘Alí také řekl: „Což je člověku zatěžko říci: „Alláh ví nejlépe“ když je tázán na něco, o čem nic neví? A pravý učenec je jen ten, kdo si je dobře vědom, že věcí, které nezná, je mnohem více, nežli těch, které zná!“⁵

Rovněž pravil: „Osvojte ode mne těchto pět věcí, které vás naučím. Ony vás ochrání, i kdybyste se plovili na lodi po moři. Ať se člověk obává pouze svého Pána! Ať se člověk bojí svých hříchů! Ať učený neohrnuje nos nad učením se toho, co ještě nezná! Ať člověk o tom, co nezná, řekne: „Nevím!“ A ať bude člověk trpělivý, vytrvalý a neochvějný, protože neochvějnost pro víru je tímže, čím je hlava pro tělo.“⁶

‘Abdulláh ibn Mes’úd رضس الله عنه, jeden z mála těch, kteří se naučili nazpaměť celý Korán ještě za Prorokova صلى الله عليه وسلم života, řekl: „Věru ten, kdo odpovídá lidem na vše, na co se ho zeptají, je učiněný blázen!“

Al-A’meš o těchto slovech řekl: „Citoval jsem je al-Hakemu ibn ‘Utejbovi a ten mi řekl: „Kéž bych je slyšel už dřív, určitě bych neodpověděl na vše, nač jsem už byl odpověděl.“⁷

Sám Ibn Mes’úd radil svým učedníkům: „Lidé! Kdokoli z vás něco ví, ať podle toho odpoví. Ale kdo neví, ať řekne jenom: „Alláh ví nejlépe.“ Říci „Alláh ví nejlépe“ ve chvíli, kdy tázaný neumí odpovědět, je znakem učenosti.

A Vznešený Alláh Svému Poslu přikázal:

قُلْ مَا أَسْأَلُكُمْ عَلَيْهِ مِنْ أَجْرٍ وَمَا أَنَا مِنَ الْمُتَكَلِّفِينَ ‎

„Rci: “Nežádám od vás za to odměnu žádnou a nejsem z těch, kdož na sebe si berou, co nepřísluší jim.“ (Sád: 86)“⁸

‘Awn ibn ‘Abdilláh slyšel ‘Abdulláha ibn Mes’úda říci: „Dvě skupiny lidí jsou nenasytné. Ti, kdo prahnou po poznání a ti, kdo prahnou po majetku. Ti, kteří prahnou po poznání, zasluhují čím dál větší Boží spokojenost, protože Vznešený Alláh pravil:

إِنَّمَا يَخْشَى اللَّهَ مِنْ عِبَادِهِ الْعُلَمَاءُ

„A obávají se Boha ze služebníků Jeho jedině ti učení!“ (Fátir: 28)

A co se těch, jež prahou po majetku týče, jedině jejich zlovolnost narůstá čím dál víc, neboť Vznešený Alláh pravil:

كَلَّا إِنَّ الْإِنسَانَ لَيَطْغَىٰ ‎﴿٦﴾‏ أَن رَّآهُ اسْتَغْنَىٰ ‎﴿٧﴾

„Však pozor, člověk vzpurným se stává, neb za soběstačného se pokládá!“ (‘Alek: 6-7)“⁹

‘Abdulláha ibn Omara رضس الله عنهما se kdosi jednou zeptal: „Abú ‘Abdurrahmáne, dědí i teta z otcovy strany?“

Ibn Omar odpověděl: „Nemám zdání.“

Tázající se udivil: „My to sice nevíme, ale že to nevíš ani ty?“

„Ne, já to také nevím,“ trval na svém Ibn Omar a tazatele nasměroval: „Běž za obyvateli Medíny a ptej se tam.“

Dotyčný odešel. Ibn Omar se sám políbil na ruku a řekl svým učedníkům: „Vidíte, jak krásně mu Abú ‘Abdurrahmán odpověděl? Zeptal se ho na něco, o čem nic neví a on mu odpověděl, že o tom nic neví.“¹⁰ Tj. ukázal jim tak, že úctyhodné je přiznat, že člověk neví vše a nikoli si najít vždy odpověď na jakoukoli otázku.

Mudžáhid vypráví, že Ibn Omara se jednou ptali na to, jaké jsou povinnosti křesťanských chráněnců. Odpověděl: „Nevím.“

Zeptali se ho: „Co ti brání odpovědět?“

Odpověděl: „Ibn Omar je tázán o něčem, o čem nic neví, tak pouze říká, že o tom nic neví.“¹¹

‘Ukba ibn Muslim vypráví: „Provázel jsem Ibn Omara třicet čtyři měsíce. Na mnoho otázek, které mu byly položeny, odpovídal: „Nevím.“ Potom se ke mně otočil a řekl mi: „Víš, co po nás chcou? Chcou si z našich zad učinit pro sebe most do pekel.“¹²

‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضس الله عنهما, snad nejlepší komentátor Koránu mezi Prorokovými صلى الله عليه وسلم společníky, za něhož sám Posel Boží صلى الله عليه وسلم prosil, aby mu Alláh požehnal v jeho znalostech, řekl: „Když učenec přestane používat slovo „nevím,“ již se odkryla jeho Achilova pata!“¹³

Ani největší imámové naší ummy se nestyděli říci, že nevědí

O Abú Hanífovi jeho životopisci uvádějí, že vícekrát odmítal přijmout soudcovskou pozici v oficiální administrativě. Jednak proto, že chtěl zůstat nezávislým na vládnoucích mocenských strukturách a jednak také proto, že nechtěl, aby se jeho osobní stanoviska absolutně a bezvýhradně přijímala a brala za bernou minci závaznou naprosto pro všechny.

Uvádí se, že Abú Hanífa jednou řekl: „Učenost se skládá jednou polovinou z vědomostí a druhou polovinou z nevědomostí.“¹⁴ Tj. Skutečná nauka se sestává z vědomí si toho, co se člověk naučí a bezpečně ovládá stejně tak, jako z uvědomnění si toho, o čem nic neví. Člověk se tedy podle Abú Hanífy nestane skutečným učencem, dokud si není vědom všech otázek, které nedokáže zodpovědět, stejně dobře, jako si je vědom všech těch, které bezpečně ovládá.

Abú Hanífa jednou spatřil jednoho malého chlapce, jak si hraje s blátem. Řekl mu: „Dávej pozor, chlapče, abys neupadl do bláta.“

Chlapec mu odvětil: „Ty si dávej pozor, abys neklopýtl. Protože zaškobrtnutí učence (arab. عالم ‘álim) je zároveň i pádem světa (arab. عالم ‘álem).“

Když tato slova Abú Hanífa slyšel, nedával už nikdy žádnou odpověď, aniž by nějakou otázku nerozpracovával celý měsíc spolu se svými učedníky.“¹⁵

Existuje hned několik podání tohoto druhu od Málika ibn Anase.

‘Abdurrahmán ibn Mehdí vypráví: „Seděli jsme s Málikem, když v tom k němu přišel jeden člověk a řekl: „Přicházím k tobě z místa vzdáleného šest měsíců chůze. Můj národ mne pověřil, že se tě mám na něco zeptat.“

„Ptej se,“ svolil Málik.

Muž položil svou otázku a Málik odpověděl: „Nevím.“

Dotyčný byl odpovědí šokovaný, myslel si, že přišel za učencem, který dokáže odpovědět na vše a cokoli: „Ale co mám říci svým lidem, až se vrátím?“

„Tak jim jen pověz, že Málik říká, že neví,“ odvětil mu Málik.“¹⁶

Málik také řekl: „Je nezbytné, aby učenec při odpovědi na otázky, o nichž mu není nic známo, využil slov: „já nevím.“ Možná pak dostane nějakou lepší příležitost.“¹⁷

Jeden z jeho učedníků jménem Ibn Wehb řekl: „Mnoho používal odpověď „já nevím,“¹⁸ a dodal: „Pokud bychom zapisovali, kolikrát Málik řekl: „nevím, netuším, nemám ani zdání,“ popsali bychom všechny stránky.“¹⁹

Jak Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í, který byl učedníkem Málikovým a studoval u učedníků Abú Hanífy, tak i Ahmed ibn Hanbel, jenž byl zase studentem aš-Šáfi’ího, také následovali tento přístup.

This is post 2 of 5 in the series “Dokázat říci "já nevím"”

Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1791.
Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1019.
Zaznamenali Ibn Abí Zemenín v Usúlu s-sunna, čl. č. 8; a al-Lálikáí v Šerhu Usúli l-i’tikádi ahli s-sunneti we l-džemá’a, čl. č. 201.
Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1027.
Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 59.
Uvádí al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 60.
Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u l-bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1045.
Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4435; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 5007.
Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 60.
Zaznamenal al-Bejhekí v as-Sunenu l-Kubrá, 8/252. Podobný příběh uvádí i Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1022.
Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1024.
Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1040.
Zaznamenal al-Máwerdí v Adebu d-dunjá we d-dín, str. 59-60.
Uvádí Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 13/388.
Uvádí Ibn ‘Ábidín v al-Hášija, 1/67.
Uvádí an-Newewí v Tehzíbu l-asmái we l-lughát, 2/78.
Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1032.
Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1033.
Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1034.