Ibráhím ibnu l-Utruš vyprávěl, že se jednou plavil spolu s významným islámským učencem a záhidem Ma’rúfem al-Kerchím ve stejné lodi na řece Tigris.
Řekl: “Míjeli jsme skupinku lidí, kteří na lodi vyváděli nepřístojnosti. Zpívali, rámusili a mlátili do hudebních nástrojů.
Řekli jsme Ma’rúfovi: “Abú Mahfúzi, což nevidíš, jak se ti lidé na vodě chovají? Jak porušují příkazy Vznešeného Alláha? Pros Alláha proti nim!”
Ma’rúf al-Kerchí pozdvihl ruce k nebesům a pravil: “Ó Alláhu! Můj Bože! Můj Pane! Prosím Tě, abys jim umožnil radovat se také na onom světě zrovna tak, jako jsi jim umožnil radovat se i na tomto světě!“
Jeden z přítomných namítl: “Poprosili jsme tě, abys prosil proti nim a nikoli za ně. Nežádali jsme tě, abys jim svou prosbu věnoval.”
Ma’rúf však odpověděl: “Pokud jim Alláh opravdu umožní radovat se na onom světě zrovna tak, jako se radují teď na světě tomto, pak to bude znamenat, že se oni ze svých hříchů budou kát a Alláh toto jejich pokání přijme. A v takovém případě vás jejich zlo ničím vůbec nezasáhne!“1
Ma’rúf al-Kerchí v tomto následoval příkladu Posla Božího صلى الله عليه وسلم, o němž jeho nejbližší, jeho milovaná manželka ‘Áiša رضي الله عنها, která ho znala ze všech nejlépe, na veřejnosti i v soukromí, vypověděla: “Posel Boží صلى الله عليه وسلم si ze dvou cest vždycky vybíral tu, která byla lehčí, dokud nepředstavovala hřích vůči Vznešenému Alláhu. A pokud by byla hříchem, on byl právě tím člověkem, který se od jakékoli podoby hříchu držel ze všech úplně nejdál. Posel Boží صلى الله عليه وسلم se nikdy nikomu nemstil a nikdy netoužil po odplatě na druhých, tak dlouho, dokud nebyly Alláhem stanovené hranice zakázaného narušeny. A pokud by byly narušeny, potom pro věc Boží nekompromisně zjednával pořádek.“2